MRTVÉMU DĚDU.

MRTVÉMU DĚDU. Ign. Vondráčkovi.
Už patnáct roků v tichém žale nám upomínka v srdci dýše – lid vzpomíná Tě jako krále. A královstvím Tvá byla říše, a strašnou síla její moci, těch temných hlubin země skrýše. Ty’s vládnul bouřnou, tesknou nocí, vždy poctivě Jsi žezlo třímal, vždy hotov jiným ku pomoci. 26 A Tvojí říše oheň dýmal, a jisker plály žáry rudé, duch mohutný v nich stále dřímal. A duše Tvoje byla všude, v té dělnické a silné paži, v těch příbytcích, jež stály chudé. Kde slabí lkali na zápraží, Ty’s odvahou je sílil Svojí, jež pozvedá a silné sráží. Vždy vítězný a mocný v boji, vždy odhodlaný s čistým čelem – tak viděli Tě lidé Tvoji. 27 Lži nebylo v Tvém žití celém – vždy rovně šel Jsi, s hrdou šíjí, a nepoddal ses v letu smělém. Jak o skálu když vlny bijí – sám roven mocné, tvrdé skále, již hrom a blesk vždy marně míjí – – V Svém lidu, děde, žiješ stále! (Mor. Ostrava, 1902.)
28