V SAMOTĚ JE NEKONEČNOST...

Tereza Dubrovská

V SAMOTĚ JE NEKONEČNOST...
V samotě je nekonečnost, do oblaků stoupám, hvězdy, sestry moje, vítají mne v čárném kruhu, sama se svou duší v mlžných závojích se koupám, jedna z hvězd – má duše – svítí na nebeském luhu. Světlo rána zroseného, vší nádheru skvělou, rudý západ slunce, klenby nebe azurové, slavné noci tiché, krajinu tu širou, stmělou, ve své duši skrývám jako v tůni křišťálové. Plna divu posvátného zázraků a krásy, nad horami stojím, v slunný kraj se dívám dolů, těžké plody zrají v sadě, žlutě dmou se klasy, louky voní, květy svítí na tom každém stvolu. Všude kolem vidím život tajuplný, věčný, slyším jeho žhavou píseň, cítím božství smírné, zlaté velké slunce, rudý západ, svit hvězd mléčný, vesmír celý obejímám, dálky nedozírné. 88