JDU SAMA SE SVOU DUŠÍ.

Tereza Dubrovská

JDU SAMA SE SVOU DUŠÍ.
Jdu sama se svou duší poli, a Petr, starý pes, jde se mnou. Je parné léto, drn tu leží holý, noc v sady snáší roušku temnou. Je dusno, těžko – vítr hází prach do tváře a teskně výská, a za mnou pes se zvolna plazí – kdes v dálce na časy se blýská. Zem vypráhlá je, suchá, vřelá, klas zkosen, pusté lány zejí, a kolem zeleň odumřela, dech horký táhne do alejí. A zvadlé lípy v řadách stojí, jich větve čnějí jako ruce... a člověk vydechnout se bojí, sad celý odumírá v muce. 99 Vzduch těžký jako výheň pálí, a spánky horečňatěhorečnatě buší... noc žhavá do kraje se valí – jdu sama poli se svou duší. 100