V DUMÁCH SEDÍM...

Tereza Dubrovská

V DUMÁCH SEDÍM...
V dumách sedím pohroužena, život kolem kvapí v snách, jako řeka rozčeřená pozvedá se v hlubinách. Kaleidoskop stále jiný, průvod masek cestou táh... nad mohylou vstaly stíny, zavířily v temnotách. Moje touhy, krásné ženy, překročily jizby práh, stály chvíli v tichém snění, Zoře zasvit skvělý nach. Radost přešla, vonné květy v loktuši a v loktech svých... Vykouzlila čárné světy, na lučinách zazněl smích. 97 Smutek šel a v zamyšlení u mých dveří teskně vzdych, láska v sladkém roztoužení zakmitla se v alejích. Smrt se u bran zastavila, dívala se do snů mých... vesna na mne kývla milá, podzim na květ svanul sníh. A čas nad vším, co jsem snila, závoj zapomnění stáh... Řeka z břehů vystoupila, pohřbila vše ve vlnách. 98