SKLENÍKY MÉ MATKY.

Tereza Dubrovská

SKLENÍKY MÉ MATKY.
Ji vidím ještě – něžná, štíhlá, jak třtina nad vodou, jak paprsek se kolem mihla nad snící úrodou. Má matka mladá, s hlubokými zraky fialek parmských, krasších nad zázraky, kol jejích cudných rtů květ něhy – úsměv pučel, jenž chóry andělů tam v nebi rozezvučel a jistě svěží rosou napájel se z rána, když v záři červánků se skvěla nebes brána. A chodilachodila, jak azurem by plula, víc světice, než žena úsměvná a sladká, a lásku rozsévala kolem – moje matka – Květ nad všechno a hudbu milovala a skleníky své něžně pěstovala, háj kamelií vítal ji v svém středu, ji hrdou kněžku královského vzhledu. Tam sedávala zamyšlená, krásná, jak sfinga tajemná – a záře jasná kol její hlavy aureolu tkala. 24 A matka má se tiše rozzpívala... Hlas její vroucí, kovový a plný v mém srdci sladké rozezvučel struny, stesk náhlý schvátil mne a rozechvěl mne celou, ó, smutky chvíle té, nad písní odumřelou! A já jsem plakala, a kamelie kvetly, ty růžové a bílé, s čarovnými světly. 25

Básně v knize Když slunce zapadlo...: