AŽ UMRU...
Až umru, vím, že nikdo nezapláče...
Má píseň ztichne jako plaché ptáče,
jež tiše z večera si zpívá.
A v letní noci svěsí křídla svoje,
a v květu cyclamen a v stínu chvoje
odumře sloka zádumčivá.
Snad přijde poutník v tato šerá místa,
květ zahlédne, a jeho něha čistá
a vůně opojí ho chvíli.
A bledý kalich zbožně ke rtům zvedne...
pak odhodí jej – v dálky nedohledné
zas půjde k neznámému cíli...
102
OBSAH.
I. IN MEMORIAM.
V šeru9
Rodičům10
Návrat11
Sloky12
Píseň13
Kde tvá duše bloudí?14
Písně kosí15
Dolorosa16
Nikdy víc...17
Otci18
Když v našem sadě...19
Zda se zas sejdem...20
Pohřeb22
Anča23
Skleníky mé matky24
Mrtvému dědu26
[103]
II. SLEZSKÉ VZPOMÍNKY.
Jaklovec31
Horníci33
Jsme dětmi...34
Z Polské Ostravy36
Plakala bych...38
Císař v Ostravě39
Petru Bezruči41
Bezmocny jsou...45
Ať nám zlomí vaz46
Jenom vichr...47
Nouze48
Balada50
Sebevrah51
Píseň smrti53
Mně zdálo se...55
Píseň57
Slezsku58
[104]
III. PÍSNĚ.
Jar. Vrchlickému61
Rodné řeči63
Své písni65
Sloky67
Za Hanou Kvapilovou68
Tak dávno...70
Usíná...72
Já žiji...73
Tvůj první list74
Je pravda to?76
Romance78
Zda vzpomínám...79
Nad knihou veršů81
V tom šeru podzimním...82
Andante83
Mého srdce znějí struny...84
Jsou pohřbeny...85
[105]
Hvězdám86
V samotě je nekonečnost...88
To byly noci89
Že neumru...91
Večerní...93
Samoty...95
Píseň96
V dumách sedím...97
Jdu sama se svou duší99
Larghetto101
Až umru...102
[106]
TERÉZA DUBROVSKÁ
Básnické jméno Terézy Koseové, rodem Mixovy z Jaklovce u Pol. Ostravy. Děd její, inž. Ignác Vondráček, muž velké energie a podnikavého bystrozraku, byl nájemcem a majitelem uhelných dolů v M. Ostravě, objevil uhelné sloje v Rájci a zakoupil doly v Orlové. Stal se zakladatelem nejen vlastního blahobytu, ale nepřímo velikého jmění rodiny známých Guttmannů, jichž předek dovedl využíti jeho znalostí. Po domácím vyučování v rodišti Teréza nabyla dalšího vzdělání na vyšší dívčí škole v Praze, kde její professor češtiny, básník Fr. Táborský, roznítil v ní lásku k písemnictví. Současně úsilně pracovala v hudbě, vyspěvši pod vedením Jindřicha z Kaànů, později K. Hoffmeistra a Konr. Ansorge v skutečnou virtuosku klavírní, která stále hledá dalšího zdokonalení, tak u berlínského Rud. Marie Breithaupta (v nové methodě tak zv. „přirozené hry“) a u vynikajícího chopinovce Raoula Koczialského. Veřejně však vystoupila pouze ve 13 letech o koncertě houslisty AI. Hellera v Konviktě, jinak straníc se veřejnosti. Ve skladbě, s níž rovněž se tají, byl jí učitelem dr. Hoppe, žák Klatteův v Berlíně 1909–13. Mnoho cestovala, nejvíce po Francii, Italii, Španělsku, Anglii, Dalmácii, ale i do Alžíru, Tunisu a na Kavkaz. Zná několik evropských jazyků. Z delších pobytů v cizině datují její styky s předními světovými básníky (m. j. s Camillem Mauclairem), umělci, vědci a politiky (s hr. Lützowem). Jest i nadšenou ctitelkou malířství a chová ve svých sbírkách mnoho uměleckých pokladů, především významná díla Mánesova, Chittussiho, Švabinského a francouzské moderny. Pokud nedlí na cestách, žije střídavě v Praze a na svém zámku v Nové Vsi u Chotěboře.
Vypuknutí světové války zastihlo ji v Touloně, kde vykonala drobnou informační prací mnohou dobrou službu národní. Rov-
[107]
něž tak na sklonku války svými rozsáhlými styky jihoslovanskými.
Literárně vystoupila r. 1899 ve „Zlaté Praze“ prózou Dva listy pod pseudonymem Dubrovská, jiné prózy podpisovala Fr. Zvěřina. Verše tiskne hlavně ve „Zlaté Praze“, „Květech“, „Lumíru“, „Zvonu“, „Máji“, „Topičově Sborníku“. Mnoho jejích písní zhudebněno J. B. Förstrem, Malátem, Novotným, Rubličem.
Knižně vydala: Písně. V Praze 1903; Nové písně („Poetické besedy Máje“, 5). V Praze [1906].
Výborem i podobiznou zastoupena v „České Lyře“. Lützow sympaticky o ní psal v „Boh. Literature“. V rukopise chová úplně k tisku připravené knihy: „Ronda“, „Nálady s cest“ a „Svítání“ (sonety). Chystá anthologii chorvatské poesie.
Nejsilnější dojmy, jež doznává, že z umění na ni působily, jsou v hudbě Chopin, v malířství Rembrandt, v básnictví Shakespeare, Sully-Prudhomme, Mickiewicz, DanteDante, Gabriel Rossetti a Shelley, z domácích Vrchlický; ideově Emerson a Šalda. V tvorbě samé jest však z nich nejpatrnější vliv Vrchlického. Teréza Dubrovská nejraději vyslovuje se písněmi, v nichž má něžné, jemné tóny. Verše její jsou plny zpěvnosti, nejlépe svědčí jim intimita, tlumený vzdech, ticho, svit měsíce, podzimní astry, zasněžené krajiny, tlukot slavičí. Znají však i svěžest jitřní rosy, jásavé trylky ptačí, radost ze slunce, žhavé přízvuky lásky. Od prvních začátků družila se k zvukům čisté lyriky také struna vlastenecká, později ne bez vlivu Bezručova, dosud však těchto zpěvů málo tiskla. Básnířka miluje své rodné Slezsko, měla příležitost nahlédnouti do útrap jeho lidu, národnostních i sociálních, přispívala prakticky ku povznesení osvěty jeho, zakládajíc knihovny na Těšínsku, i dává výraz té své lásce a soucitu, jsouc v tom básnicky stejně upřímna a prosta jako ve svých melancholiích a erotikách.
J. B.
108
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. VIII.
Pořádá Jaromír Borecký.
Teréza Dubrovská:
KDYŽ SLUNCE ZAPADLO...
V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna. 50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1918
E: lp; 2006
109