V ŠERU.
Dnes v šeru večerním když do dálky se dívám, jen hroby kolem zřím a babí léto schvívám na květy podzimní, jež v sadě vykvetly mi a svítí v Ticho dní, v chlad těžký blízké zimy. Ty drahé hroby tam jsou zarostlé už travou, a slunce bledý plam je krášlí krásou plavou, kde paprsk lehkou hrou se rozdováděl v touze... Nad snů mých mohylou teď zachvívá se pouze! 9

RODIČŮM.
Jste oba mrtvi. Nad hvězdnými světy tam bloudíte kdes v dálce nedozírné, a duše Vaše proměněné v květy snad ve skalách tam svítí na úpatí, dvě bílé protěže – a noci smírné nad vaším rovem klenou hvězdnou bránu. Dva tažní ptáci, přiletíte k ránu a nad lukami, v sadě osamělém, zpěv tklivý ozve se a začne lkáti... když den se vzbudí v rose zrůžovělý, dvě hvězdy svitnou v tichu thuje stmělém, kde zlaté slunce slaví vjezd svůj skvělý. 10

NÁVRAT.
Jaký byl to návrat! Alejemi stromů vjížděla jsem sadem k mlčícímu domu, zimní noc a temná, kolem plno sněhu, koně ustávali v ukvapeném běhu. Meluzina lkalalkala, jakby chtěla vznésti touhu do mé duše po uprchlém štěstí... smrky ohýbaly temné, štíhlé hlavy, z hrází zahučely říčky šumné splavy. Dům zde tiše ležel... půlnoc s věží bila. Z přízemního okna světlá zář se lila, vrata otevřená... nikde živé duše – křečovitý nářek vyzněl nocí hluše. A jen vítr kvílel, rozléhal se v hvozdě, půlnoc odbíjela – pozdě bylo, pozdě! 11

SLOKY.
Já neloučím se s Tebou – jako v snění jdu v místa ta, kde odpočíváš klidně, Krist nad oltářem usmívá se vlídně, a slunce barevná skla v zlato mění. Je šero v kapli; věnce vydechují tou zvadlou vůní vypěstěných květů – o zašlém jaru vyprávějí světu – svit cyclamen a růží, větve thují. A duše má se do minula noří... jdu zkvetlým sadem, všemi alejemi... Dnes bílý rubáš kryje sad a zemi, a ve Tvých hlavách věčné světlo hoří... Já neloučím se s Tebou – v lůně věčna, kde obloha jak klenba dómu pne se – vím, otče, jednou zase shledáme se! Jsou nevyzpytné cesty nekonečna. 12

PÍSEŇ.
Pár květů Tobě na rov nesu, květ planých růží, snítky vřesu. Šeříků modrých vonnou tíž na příkrov kladu, na ten kříž... Mé slzy jako perly rosy – a v písni sladký nápěv kosí. Zní nad Tvým rovem v noční tiš – tak vroucně zpívá – a Ty spíš. 13

KDE TVÁ DUŠE BLOUDÍ?
Kde Tvá duše bloudí? Po nebeském luhu, v nedozírných dálkách, v azurovém kruhu? U pramene čistých, křišťálových tůní, mezi hvězdami se v rosné kráse sluní? A když v květy vonné večer uléhá si mezi rudé růže, vodní dlouhé řasy, zkolébána sladkou, vroucí písní kosů, pije z květných číší křišťálovou rosu? V stinném, vonném lese, mezi bledé vřesy zda též na mech svěží ve snách ulehne si, na perutích vánku, listy lesů schvívá, zda v těch květech dýchá Tvoje duše snivá? Za večera zticha, když už nad západem večernice vchází, projde snícím sadem? Zrosenými poli – a když klasy zrají, velkým tichem bloudí, neznámými kraji? 14

PÍSNĚ KOSÍ.
Ty písně kosí jsem tak ráda měla, Ty’s na večer jim naslouchával rád, když obloha jak rubín zrůžověla a v tichých dumách odpočíval sad. Ta sladká píseň touhyplně zněla a zapadala kamsi v ticho lad – jak modlitbou se do oblaků chvěla, kde v nebi zářil hvězdný majestát. O mladé vesně vlahou nocí pěla, zpět ozvěnou se nesouc odevšad, a o štěstí, a dřív než oněměla, mne zkolébala do snů nastokrát. Dnes bílá břízka stojí osamělá, a vánek čeří její hebký šat... Tam na Tvém rově píseň tryskla skvělá, ta píseň kosí, již Jsi měl tak rád. 15

DOLOROSA.
Mne bolí tak, že málo lásky jsem Ti dala, že clonou pochyb obestřen byl zrak, že plachá duše má se pýchou opásala, mne bolí tak! Kdo tušit mohl, že smrt bílý rubáš tkala a noci blízké pohltí Tě mrak, že krutá, neúprosná ve Tvých hlavách stála? Zpět moci zavolat Tě! Útěcha je malá, a v jaru tom, jež jásá do oblakoblak, říc’ jednou Ti: má oddanost je neskonalá; Tvou ruku hladit, pohledět v Tvůj zrak... že pozdě je – mne bolí tak! 16

NIKDY VÍC...
Že nikdy víc – to nelze srovnat v duši, že nesejdem se v žití nikdy víc – má touha znikne prázdnotou kdes v hluši, a ztichne srdce na Tě čekajíc. Už přešlo léto, v záři blýskavic je duše zemdlena, noc blízkou tuší – jak toužně na Tě čeká, marno říc’! Ty klidně spíš, a nic už nevyruší Tvůj svatý klid – té noci kráčím vstříc, jež kol se kupí, tepny moje buší – a nemohu to chápat: nikdy víc! 17

OTCI.
Nad vrchy strmými, kde slunce nezapadá, nad nimiž orel smělým vzmachem letí, nám budou domovem ta širá nebes lada, tam klesneme si jednou do objetí. Tvá duše znavená tam samotou kdes bloudí, v tom květném sadě, kde si skřivan zpívá; že v květy lehá si, má snivá duše soudí, když zhasne den, a když se připozdívá. A proměněna v břízku na palouku šumí, když noc plášť hvězdný v nebi rozprostírá, jak zlatoskvoucí hvězda září v moje dumy, květ zázračný a luzný všehomíra. Ó, nad strmými srázy, tam kde slunce svítí, my sejdeme se, otče, ještě jednou – – a naše duše svitnou navráceny žití, dvě bílé hvězdy, v dálku nedohlednou. 18

KDYŽ V NAŠEM SADĚ...
Když v našem sadě kráčím, Tebe hledám, jak měla bych Tě najít v šeru; když kraj šedne, zrak v temno nořím, roušku taje zvedám, těch krajů neznáma, jež oko nedohlédne. V té noci černé, jež se kupí kolem a zhltne jednou všechno, co tam v slunci zrálo, když podzim přejde nad zoraným polem a chladné jitro suché listí na zem sválo. Kde malý hřbitov zadumaně leží, mír svatý odpočívá, tajemná noc zeje... Tam najdu Tě, vím... Ticho vchody střeží, noc hluboká a temná, bez naděje. 19

ZDA SE ZAS SEJDEM...
Zda se zas sejdem na sklonku léta, v té naší vísce, v podzimní šeři – v dojmutí náhlém – ó sudbo kletá! staneme mlčky u rodných dveří. Zavřený dům – a zapadlé touhy... šerý stín noci na cestu padá, z modřínů táhne těžký vzdech dlouhý, snáší se teskně na pustá lada. Zastřená okna, temno z nich zeje – ticho je všude, chlad z chodeb čiší... do duše smutky tesklivé leje, mátoha vstává z tajemných skrýší. Komnata milá – dívám se kolem – na okna kanou krůpěje deště... tam drahý portret nad psacím stolem... na kohokoho, srdce, čekáš tu ještě? 20 Závoje šedé na ladách leží, sní tiše rovy – ó, sudbo kletá! Hluboké Ticho hřbitovy střeží... zda se zas sejdem na sklonku léta? 21

POHŘEB.
Zvon vyzvání k poslední pouti, v den sychravý, dešt dopadá temně na pole, luka, na prsa země. Lká vítr – cestou se průvod ubírá, jdou zvolna oři, a svíce hoří. Závoje vlají – chorály zvučí, opuchlé oči – šátečky svítí, otravně dýchá uvadlé kvítí. Lká nebe, hřbitov své brány otvírá... Stanuli oři – Nohy se do bláta noří. Zdvíhají rakev – ruce se třesoutřesou, jak těžkou schránku na hřbitov nesou. Stříbrný vůz – rakev kovová... rozrytá zem – a noc hrobová. 22

ANČA.
Anča bylo její jméno. Lilie urvaná z nebeských zahrad, zkosena dřív, nežli uhasl západ, dřív, než se tajemství naplnili dnové, cudná a krásná, čistá jak serafové. Odešla odsud – Tajemný osud hádankou zůstal. Lilie, bílé sestry její, čekaly na ni. A ona přišla! Ne, to nebylo umírání, když vešla mezi ně, zpěv na rtu dívčím, úsměv ve zraku – to hrdličky se rozesmály, hvězdy svitly v zázraku – A jak se naklonila květné nad záhonyzáhony, to v nebi k slavnosti se rozzpívaly zvony... to tehdy průvod ubíral se k hřbitovu, a její tělo jenom kladli do rovu. 23

SKLENÍKY MÉ MATKY.
Ji vidím ještě – něžná, štíhlá, jak třtina nad vodou, jak paprsek se kolem mihla nad snící úrodou. Má matka mladá, s hlubokými zraky fialek parmských, krasších nad zázraky, kol jejích cudných rtů květ něhy – úsměv pučel, jenž chóry andělů tam v nebi rozezvučel a jistě svěží rosou napájel se z rána, když v záři červánků se skvěla nebes brána. A chodilachodila, jak azurem by plula, víc světice, než žena úsměvná a sladká, a lásku rozsévala kolem – moje matka – Květ nad všechno a hudbu milovala a skleníky své něžně pěstovala, háj kamelií vítal ji v svém středu, ji hrdou kněžku královského vzhledu. Tam sedávala zamyšlená, krásná, jak sfinga tajemná – a záře jasná kol její hlavy aureolu tkala. 24 A matka má se tiše rozzpívala... Hlas její vroucí, kovový a plný v mém srdci sladké rozezvučel struny, stesk náhlý schvátil mne a rozechvěl mne celou, ó, smutky chvíle té, nad písní odumřelou! A já jsem plakala, a kamelie kvetly, ty růžové a bílé, s čarovnými světly. 25

MRTVÉMU DĚDU. Ign. Vondráčkovi.
Už patnáct roků v tichém žale nám upomínka v srdci dýše – lid vzpomíná Tě jako krále. A královstvím Tvá byla říše, a strašnou síla její moci, těch temných hlubin země skrýše. Ty’s vládnul bouřnou, tesknou nocí, vždy poctivě Jsi žezlo třímal, vždy hotov jiným ku pomoci. 26 A Tvojí říše oheň dýmal, a jisker plály žáry rudé, duch mohutný v nich stále dřímal. A duše Tvoje byla všude, v té dělnické a silné paži, v těch příbytcích, jež stály chudé. Kde slabí lkali na zápraží, Ty’s odvahou je sílil Svojí, jež pozvedá a silné sráží. Vždy vítězný a mocný v boji, vždy odhodlaný s čistým čelem – tak viděli Tě lidé Tvoji. 27 Lži nebylo v Tvém žití celém – vždy rovně šel Jsi, s hrdou šíjí, a nepoddal ses v letu smělém. Jak o skálu když vlny bijí – sám roven mocné, tvrdé skále, již hrom a blesk vždy marně míjí – – V Svém lidu, děde, žiješ stále! (Mor. Ostrava, 1902.)
28

JAKLOVEC.
Jako jesle víska leží, několik jen bílých domů... mezi nimi cesta běží, řadou topolových stromů. Štíhlé stromy snivě šumí, dýmu táhnou šedé plachty, temné lesy teskně tlumí signály a hukot šachty. Velký rybník, četné lísky, u cesty se růže vinou, potok zurčí prostřed vísky, kostel dumá nad krajinou. Rodný dům a bílý nízký – kolem keře magnolií, večer jest už vlahý, blízký, do květů se perly lijí. 31 Slunce klesá do údolí, ticho kolem – signál zvučí... zlatě svítí lány polí, a jen šachta ještě hučí. Horníci jdou v řadách spolu, svítilna se chvěje v dlani, uhelný prach z temných dolů na zavlhlé bledé skráni... Ztichl signál – ticho kolem... jako jesle víska leží... měsíc stojí nad topolem, zvonů „Ave“ zvučí s věží... 32

HORNÍCI.
Jdou v řadách spolu zestárlí v bolu, ubledlí, shrbeni, s netečnou tváří, zpod těžkých víček jen oči ty září, prokvetlé skráně – mozolné ruce, tuhé jsou jako toledská ocel, na tvrdé dlani dítěte pocel a doma žena chvěje se v muce. Procitla šachta, dýmají pece, čekají nestvůrné, železné klece, mrtvolným dechem vydechla země, hluboká propast příšerně zeje – „Zdař Bůh!“ – čím srdce v prsou se chvěje? vV modlitbách muži obnaží témě – když klec se řítí v závratném letu v bezednou noc těch podzemních světů? 33

JSME DĚTMI...
Jsme dětmi Tvými jako jiní, velký Kriste náš! Jak ti, již v zlatohlav se halí, a ti, jež hlad a žízeň pálí, jak ti, již chodí s hrdým čelem, a které jednou na dně stmělém v prachu uhlídáš! Jsme bratří všichni, sobě rovní, matkou naší zem! Ten chuďas i ten mocný vládce, král, sluha – i vrah na oprátce, jsme dětmi Tvými, Tvojí duší, nám soudit bratra nepřísluší, k Tobě všichni jdem! 34 A jednou, Kriste, před Tvou tváří, poklesneme v prach! Ten chuďas i ten v zlatohávu, ten král i vrah svou skloní hlavu, ten bídák, lhář, ten rozum dětský – a Ty nás, Kriste, přijmeš všecky na Svůj svatý práh! 35

Z POLSKÉ OSTRAVY.
Lány, moje rodné lány, role žitných polí! Cizím rukám zaprodány, srdce mé mne bolí! Cizí ruce, ne ty naše, vzdělávají hrudu, těžký hřích se denně páše, naší vraždí půdu! Lesy, moje rodné lesy, znějí vaše písně... temný stín se v klín váš věsí, vyhlížíte přísně. Stojíte zde jako stráže beskydského kraje, ale zatím cizí paže ničí vaše taje. 36 Chaty, moje bílé chatychaty, rozteskněny sníte – němy zříte na své katy, v základech se chvíte! Rodnou písní nehlaholí vaše bílé stěny – Jako lány rodných rolí též jste opuštěny! (Těšínsko.)
37

PLAKALA BYCH...
Plakala bych nad svou zemí rodnou, v resignaci odpočívá... mlha padá na tu hrudu plodnou, podzim suché listí schvívá. V pustých sadech meluzina sídlí, opuštěny stojí chaty... práh v tmu zeje – krb je provystydlý, na rovech mír leží svatý. 38

CÍSAŘ V OSTRAVĚ.
Císař pán jel do Ostravy, v říšských barvách tone město, nepřehledné lidu davy – v pořádku tak, lide, jest to. Školní děti v řadách stojí, vpředu malé, vzadu větší, kovkopové v stejnokroji, zpívat budou cizí řečí. „Zachovej námnám, Hospodine...“ moždíř letním jitrem hřímá, poli tam se cesta vine, jako ve snách šachta dřímá. Náhlý hluk – co se to děje? Císař jede? To, to, „zticha!“ na slunci se pyšně skvěje prapor rudý, jaká pýcha! 39 Barvy nese Havlíčkovy – úředníka tuze bolí, že si český odznak hoví, zlatý lev, v tom rudém poli! Pěsti zlostně vzhůru zvedl: „Lev ten musí ihned dolů,“ aby jej tak mocnář shlédl – „neb jsme domluvili spolu!“ Ohnout hřbet a mlčet vždycky, hořký je ten Boží chleba! těžký – malý osud lidský, jíst se chce, a peněz třeba! Císař pán vjel do Ostravy, říšské barvy vidí všude – neviděl však bědné hlavy a té stopy krve rudé! 40

BEZMOCNY JSOU...
Bezmocny jsou všechny křiky, všechno naše trápení, stále řídnou naše šiky, čas už nic zde nezmění. Propadá se naše půda, stále větší je náš rov... každé chvíle čerstvá hruda padá na ten rakve kov. Bezmocni zde stojí bratří – horká slza kane s řas... Bože můj, vždyť nám to patří – ať nám tedy zlomí vaz! 45

AŤ NÁM ZLOMÍ VAZ.
Ať nám zlomí vaz, nikdo z vás nevykřikne ani – lehké umírání – přijde žid a v měkké dlani nabídne nám zlato, přijde pán a v ruce knutu, krátkou dá nám lhůtu k rozjímání, co nám svato... „Zdař Bůh!“ – a pak na robotu ženou nás... krev nám ssají, tyjí z potu – Ať nám tedy zlomí vaz! 46

JENOM VICHR...
Jenom vichr nad stráněmi zaskučí, až ta píseň milovaná dozvučí, jenom lesy zachvívat se budou, až ta rakev zakryje se hrudou. Jenom hory beskydského kraje zašumí, naše srdce zkamenělo, plakat neumí... pole vzdychnou bohatá svou sklizní, až ten sladký nápěv noci vyzní... A jen chaty zachvívat se budou, rodná země syta krví rudou... 47

NOUZE.
Přišla tetka do vesnice, nevítaný host, scvrklé byly její líce, tělo samá kost. Ruce čněly v starých hadrech, šat byl jeden cár, vetchý na těch suchých ňadrech – v ústech zubů pár. K chýši přešla po silnici, u vrat postála – mladá žena ve světnici, líce zmodralá. Utýraná matka bledá s děckem na lůžku – tetka k loži tiše sedá, bere podušku. 48 Prasklým oknem vítr fičí, vyhaslý je krb – na kolébce robě křičí, tetka praví: Trp. Rozhlíží se lačně kolem, chtivým pohledem, noc v tom šeru pustém, holém, lehá těžkým snem. Nakonec, když všechno vzala, skývku poslední, o duši se ještě rvala, šatku pohřební. 49

BALADA.
V hlavách lože hoří svíce. Ze všech koutů zírá bída, bledá paní dveře hlídá. Oděv její vlaje bílý, vichr skučí, moře kvílí. V jizbě chladno, okno praská, chorá matka děcko laská. Rozpálená, ruce siné, hebká líčka k srdci vine. „Sirotečku, dítě moje“ – vichr vrazil do pokoje. Zahučel a ztichl zase – bouře náhle ztišila se. Děcko s křikem ručky zvedá – jizbou kráčí paní bledá... V hlavách lože zhasla svíce. 50

SEBEVRAH.
Utonul sebevrah, muž chudý jen, v márnici na marách sní těžký sen. K hrobaři soudruh dí: „Kam dáme jej?“ „Tam – u té šedé zdi – rýče mi dej!“ A ryjí, ryjí zem, je bouřný den, rýč temným nárazem zní jako sten. Hrobař dí nevrlý: „Co s kamenem?“ „Ať na něm umrlý spí věčným snem!“ 51 Blesk náhlý – obzor vzplál – hřmí hromu hlas... hrobař hrob dokopal... kol ticho zas. 52

PÍSEŇ SMRTI.
Zpívej, zpívej, moje duše, smrt už kolem kluše, v bílé říze, černém plášti, úsměch na rtech, v oku záští, příšerná a lačná žena, smečka chrtů vyjevená chvěje se a kolem slídí, osud oře řídí. Bílý kůň se pyšně nese, sýček houká v lese, smrt se směje lačná honu, v klíně mák a belladonnu, v kštici hejna netopýrů... hvězdy žádné v bezdném šíru... temno kolem... šumí duby, chrti cení zuby. 53 Temné oči rudě svítí, kůň se do tmy řítí... netopýrů vzlétly roje, rozčeřily suché chvoje. Kořeny jak těla hadí zvedají se nad kapradí. Smrt si výská rozechvěná, koni z nozder tryská pěna, kopyta vše kolem drtí – rozběhli se chrti... 54

MNĚ ZDÁLO SE...
Mně zdálo se, že kukačka kdes kuká, mně dětských let to připomnělo chvíle, zahradu naši, rozesněná luka a na nich hvězdy parnasií bílé. A mezi lány alej třešní snivou a trsy ostružin, jež v slunci zrály, a píseň zvonů dojemnou a tklivou, zpěv skřivanů a drozdů sladké škály. Zřím rodný dům, jak do květů se tulí malv růžových – a růže žhavě planou, šeříky modré, věnce aurikulí, v sad plaše vcházím otevřenou branou. 55 Tam v osvětlené síni píseň zvučí, kdos měkkou rukou na klavíru hraje – ta melodie duši moji mučí – a kouzlí květy odkvetlého máje. Zřím opět milé, předrahé ty hlavy, a drahé ruce jakby žehnaly mi... A oči kynou – úsměv na rtech plavý, jak na cestu mi svítí blízké zimy! 56

PÍSEŇ.
Moje rodná matko, země! Zkrvavená ležíš přede mnou, krví nasáklé je sémě, obestřeno tuchou tajemnou. Slunce stojí na západě, blesky křižují se nad Tebou... a v Tvém opuštěném sadě noc se snáší s hvězdnou velebou. 57

SLEZSKU.
Slezsko – milovaná moje zem. Krvavý blesk sjíždí večerem nad tou rodnou strání. Ohně rudé hoří, do krve se noří dálky širých plání. Pole, luka, lesy, temný bor, Lysá Hora – v dálce pásmy hor, Kriváň z mraků vzhlíží... Vísky, chaty chudé, hroudy krví rudé – a ty hroby – tíží! 58

JAR. VRCHLICKÉMU.
Jdu ve Tvých stopách, ozářená světlem, jež jako slunce vychází mi vstříc – v tom pozdním jaru v duši mojí zkvetlém hlubokou nocí, v jasu blýskavic. Já zírám k Tobě jako k svému Bohu a vzývám Tebe ve svých modlitbách, tak šťastna, že tou cestou jíti mohu, kde slunce září jako maják v tmách. Vím, cesta trnitá a daleká je, květ vavřínů a růží svítí tam – klas těžký zraje úrodného kraje, a písněmi se chvěje nebes chrám. Jsou bohové tam i pohanské modly, a svatyně je plna obětí... Jich nedotkne se zloba, život podlý, k nim za večera výsměch nevzletí. 61 A v uzavřené urně na oltáři Tvé srdce svítí jako drahokam a nehasnoucím plamem rudě září, kde used Bůh a trůní sám a sám. Kde věřící se Tvému božství koří a duše do extase poklesá... a slunce nezapadá v mračném moři a věčně planou modrá nebesa! 62

RODNÉ ŘEČI.
Drahá, rodná mluvo moje, zpívám vroucí píseň Tobě, vítězná Jsi vyšla z boje proti zášti, světa zlobě. Lahodná a něhyplná, když mne kolébala matka, písně Tvojí vroucí vlna uspala mne do snů sladká. Zkrvavená, ujařmená, zmírala Jsi ve porobě, Popelka a bezejmenná, v bouřném vichru, těžké době. V chatrči Jsi bydlívala, u krbu se chudých hřála, na té tvrdé zemi spala, jako žebrák venku stála. 63 Dnes, má mluvo, v zlatohlavu branami jdeš v Prahu snící, vítají Tě proudy davů, srdce věrná, milující. Velebná jak kněžna česká u svatyně stojíš Slávy, nestřísní Tě vlna dneška, nesmete Tě příboj dravý. Marna všechna zloba světa, marny všechny zášti vzteků, když Tvé písně sladká věta zpívá v srdcích Tvojich reků! V Praze, 17. května 1918.
64

SVÉ PÍSNI.
U zdroje své písně sedám v zamyšlení, lekníny tam kvetou, tichá tůň se pění.. zřímzřím, jak vlnky pospíchají kolem břehů, jakby napadala do vod rouška sněhu. Kapradí tam roste, řeřáb rudě plane, rákosí se chvěje vánkem zkolébané, modré vážky stojí tiše nad vodami, milenci jdou kolem, ruku v ruce, sami. Na pokraji tůně dumá šípek bílý, pěnice si hnízdo v keři vystavily, čmeláků rej snes se, graciosní, hravý, tam kde skabiosy bledé vstaly z trávy. – Slunce na západ jde, proplétá se listy, líbá něžné růže, leknínu pel čistý, drahokamy třpytné do vod temných hází, řeřáb žhavě plane, paprsk hasne v mlází. 65 Pěnice tak sladce v šeru vonném zpívá, motýl used na list, nad tůní se kývá, vážky pohnuly se, rozletěly hravé... do nočního ticha zvučí zvonů „Ave“. 66

SLOKY.
Mně utrpení bylo vykoupením a zbavilo mne pozemského prachu, má duše vzlétla vzhůru v světle denním až k nebes výšinám a Zoře nachu. By volna mohla vstoupit v nebes bránu, dřív musila se mnohého zde zbavit, své štěstí zapřít, nocí projít k ránu, by vítězně svou volnost mohla slavit. A očištěna od vší zemské touhy, teď zrodila se k slavnějšímu žití, zem leží dole – bledý fantom pouhý... a kolem všude bílé hvězdy svítí... 67

ZA HANOU KVAPILOVOU.
Já ve snách vídám Tvoji krásu plavou, ó, básníkova Beatrice snivá, jdu vonným šerem mladou vesnou smavou, pták v modrém bezu sladce tak si zpívá. duJdu k rovu Tvému, duše osamělá, sní jaro v haluzích o věčné touze, kde hvězdná noc se nad Petřínem stměla, nás chladný, bílý kámen dělí pouze. Jdu pomodlit se k Tobě v pozdním tichu, Tvou světlou krásu vzývat rozjasněnou, žár srdce zchladit, hrdost svou a pýchu, svou duši nesu Tobě rozechvěnou. Ó, pod mramorem zachvěje se země, Ty přijdeš ke mně jako sestra milámilá, ruku vložíš na mé žhavé témě: „Svůj věčný klid jsem žitím vykoupila!“ 68 A zmizíš zase, luzný přelud sladký – Tvé zlaté srdce slyším do tmy bíti... Tě do života marně volám zpátky... jen bílý mramor svítí nocí, svítí. 69

TAK DÁVNO...
To je tak dávno, že si nevzpomínám, dnes tesknou notou píseň ta mi zvučí, mé sny a touhy dávno táhly jinam – přec tklivý nápěv ten mou duši mučí. A srdce jakby ztišilo se v tluku – té zašlé vesny tolik je mi líto! Pojď, příteli, a dej mi svoji ruku, že nehněvám se, zda Tvá duše ví to? A trpkosti víc ve stesku mém není, z nás každý sám jde osamělou poutí, my s osudem jsme jistě usmířeni, zda šťasten Jsi? Že nevím, to mne rmoutí! Hleď, vlídný večer překlenul již duhu nad pozdním květem zjasněného jitra, a duše spiaty v čarovném tom kruhu snad potkají se tady dnes neb zítra. 70 A jako sestry ruce podají si – vždyť v životě jsme tolik vytrpěli... V ten mrtvý stesk se slzy naše mísí, náš hrob tam leží pustý, osamělý. Pojď, ruku dej mi, půjdem nočním tichem tam k tomu rovu pomodlit se tiše – květ snesem naň a rosu nad kalichem a hvězdnou krásu širé nebes říše! 71

USÍNÁ...
Usíná květný kalich nad tůní ve stínu, a vánek svěží nadých mu rosu do klínu. A motýl used bílý na čaruplný květ, a mlsné včely vpily do listů žhavý ret. Pták zatřepetal křídly a zapěl vroucně tak – a nad modrými zřídly svit luny skvoucí zrak. A skvělá hvězdná říše se skryla v tůni té... a zkolébala tiše v sny květy rozvité. 72

JÁ ŽIJI...
Já žiji v čárném, pohádkovém kraji, tam štíhlé datlovníky v slunci zrají, pták na vodách se houpá v stínu řas a čilimníků svítí zlatý vlas. Květ lotosu se kývá zrůžovělý, a modří kolibříci jako včely do květných kalichů se noří – jak drahokamy nad azurem moří. A vůně táhnou těžké, omamivé, jež vydechují růže, thuje snivé a syringy – a v myrtě naříká tak vroucně sladká píseň slavíka. Jak skvělý topas žhavé slunce svítí a tryská vodopádem skvoucích nití – kde nad květem a v šeru haluzí motýli modří letí čárných illusí. 73

TVŮJ PRVNÍ LIST.
Tvůj první list – dnes v dumách sedím nad ním, slov drahých kouzlo v mlhách tam kdes mizí... mdlá vůně ovála mne dechem fádním, mdlá vůně květů, uvadlá a cizí. Tvůj drahý list – ó blaho šťastné zvěsti! Byl první máj – sny v duši kouzlil snivou, o čárné báji, nadpozemském štěstí, pěl věčnou píseň melodií tklivou. Jak rosy na květ do srdce mi nalil a kouzlem ztišil bolest duše kletou – že mráz mé květy, dřív než zkvetou, spálil – kdo tušit moh, že nikdy nevykvetou? Můj život byl jen ustavičným bojem, a květů svěžích nalezla jsem málo, Tvá píseň vroucí byla luzným zdrojem – jak tehdy mne to zlaté slunce hřálo! 74 Jak svatou relikvii chovala jsem tu milou upomínku mládí svého... a zatím drahý list Tvůj zežlout časem – jde z něho vůně květu uvadlého! 75

JE PRAVDA TO?
Je pravda to, co píseň Tvá mi praví? Jak zdroje štěstí z lůna země tryská a mocným proudem trhá jez a splavy a rozbíjí se hlučně o skaliska. Jak vodopád se řítí v ryčném spěchu a v rozvalinách v stínu olší teče, by ozvala se v stonásobném echu kdes na úpatí skály v šerém lese. A v potůčcích se vine, stuha sněžná, a v tichých slokách prozpěvuje sobě, jak sladká píseň ozývá se něžná, již zpívá matka, hýčkajíc své robě. A po lučinách, kde už kvete máta, tak majestátně plyne – velká řeka, a stříbropěná kol mých oken chvátá a zlatou sprchou do mých tužeb stéká. 76 Kdes v duši mojí upomínka vstává – Tvá vroucí píseň – čárné květy máje! Nad zvadlým květem sklání se má hlava, a duše pláče... k smrti znavená je! 77

ROMANCE.
Má duše do ticha se halí jak ubledlý květ podzimní, ocúny kvetou, slzy pálí, romance intimní. Na strunách ruka moje hraje, v zrak kouzlí kraje zapadlé, vzpomínky čarovného máje, jich vůně uvadlé. Zní tklivá píseň nocí snící, nástroj se v touze zachvívá... v sad luna vchází bledolící tak luzná, zářivá... 78

ZDA VZPOMÍNÁM...
Zda vzpomínám té jedné chvíle, když soumrak do kraje se krad, svit luny nanes vločky bílé, na snící keře, do zahrad. A zlatá světla zasvítila před okny mojí komnaty, a v tichou noc se píseň lila, zpěv Chopinovy sonaty. Mé ruce hrály na klavíru, lkal vroucí nápěv v klávesách, chor cherubínů ve vesmíru se země v hvězdnou říši táh. A naše duše spěly v letu a těkaly kdes oblohou... jak odcizeny všemu světu zem zanechaly u nohou. 79 Pak tklivá píseň dozvučela, ztich poslední vzdech ve strunách... a naše rozjasněná čela se nakláněla k sobě v snách... Zda vzpomínám – Vy se mne ptáte – Mou duši často zabolí, že, příteli, v té noci svaté říc musila Vám: Nikoli! 80

NAD KNIHOU VERŠŮ...
Nad knihou veršů sedím v zadumání, noc objímá mne veliká a tichá – a v snící sad se modlitbami sklání, a rosnou krůpěj schvívá do kalicha. Zvon věží bije... zvučí nocí vlahou, a bílá řeka monotonně hučí... Dnes plakala bych nad tou knihou drahou, zas vzpomínka mne dávným steskem mučí. Ta drahá píseň, odumřelá světu, mou duší táhne sladkou melodií, čtu znova zase poslední tu větu... je půlnoc už, a zvony věží bijí. A hlahol zvonů do snů mých se mísí, jak zpěvy velkonoční zaznívá mi... a mrtvou píseň do života křísí a vroucí touhy kdesi nad hvězdami! 81

V TOM ŠERU PODZIMNÍM...
V tom šeru podzimním, jež v sad se věsí a babím létem smutky opřádá, když pozdní večer v lesy ulehne si, sní pole zoraná i zahrada, v tom tichu, jež se nad nivami sklání, když ledná krůpěj svitne v ocúnech – a bílá zima plna odříkání, jde hřbitovem a stane na rovech – můj příteli, zas ruce podáme si – ó, byly chvíle žhavé závrati! Žel! Tiché smutky na dně duše kdesi dnes poví nám: Že víc se nevrátí! 82

ANDANTE.
Svatý klid je kolem – kdesi hrany zvoní, modrá obloha se jako tyrkys klene – nad tůní sní květy, vážky se tam honí, vlny ztichly v reji bouří rozechvěné. Svatý klid je kolem – luna vstala z mraků, rozsypala perly do hlubiny tůně – píseň zvonů klesla kamsi za soumraků, z květů vane k nebi omamivá vůně. Hlubina se temná bílým jasem třpytí, kámen jenom stěží dopadl by na dno... kde ty vraky leží obetkány sítí, a kde noha lidská uvázla by snadno. Mír je kolem – ticho – vydechují sena, hvězdný jas je všude, smírné usmíření, země dýchá ve snu, nocí orosená, po útrapách věčných, po bolesti denní. 83

MÉHO SRDCE ZNĚJÍ STRUNY.
Mého srdce znějí struny, v jasném svitu bledé luny čísi ruka na ně hrá... Květy sní tam na záhonech, v akkordech a sladkých tónech, píseň zvolna umírá... V bílém bezu slavík ztichnul, sad si touhou teskně vzdychnul, stromy nocí ševelí... Luna kývla se své výše – a té písně znikl tiše refrén nesmělý... 84

JSOU POHŘBENY...
Jsou pohřbeny mé písně na dně moří, květ korálů tam roste, perly hoří. A kapradiny pučí stříbrošedé, v zelených řasách kvetou růže bledé. Krůpěje vody jako křišťál čistý skvějí se v temnu víc, než ametysty. Na dně se skryly nebes hvězdné světy a vykvétají čaruplné květy. Jak skvoucí opál luna v tůni plane, vlny se čeří lehce rozhoupané, kde plavec do vod vesla svoje noří a nocí pluje k růžolící Zoři. 85

HVĚZDÁM.
Zářivé hvězdy, milliony hvězd! Vy kouzlaplné oči v mračném moři, azurnou plání slavíte svůj vjezd. Váš zrak se v taje nekonečna noří, v záplavě zlaté objímáte zem – a světlo vaše jako maják hoří. Ó, květy luzné v luhu nebeském, k Vám, hvězdy, vznáším svoji prosbu vřelou a krásu Vaši vzývám zprahlým rtem! Mou prosbu slyšte jarní nocí skvělou, jež v sad se snáší vlahým večerem a zahaluje vůní zemi celou. Ó, věčná světla, sviťte srdcím všem, svit zlatý schvějte v každou duši bědnou a bludným plavcům buďte přístavem. 86 Všem zrakům vyhaslým, jež k Vám se zvednou, zas otevřete kouzlaplný ráj a nechte tušit krásu nedohlednou. V té vesně smavé, jež jak čárná báj se rosnou vláhou nad nivami sklání, mír dejte srdci, víru v nový máj! Nad snící města, v ticho širých plání, v ty chaty chudé neste blahou zvěst o věčné lásce, vroucím slitování... Ó, světla lásky, milliony hvězd! 87

V SAMOTĚ JE NEKONEČNOST...
V samotě je nekonečnost, do oblaků stoupám, hvězdy, sestry moje, vítají mne v čárném kruhu, sama se svou duší v mlžných závojích se koupám, jedna z hvězd – má duše – svítí na nebeském luhu. Světlo rána zroseného, vší nádheru skvělou, rudý západ slunce, klenby nebe azurové, slavné noci tiché, krajinu tu širou, stmělou, ve své duši skrývám jako v tůni křišťálové. Plna divu posvátného zázraků a krásy, nad horami stojím, v slunný kraj se dívám dolů, těžké plody zrají v sadě, žlutě dmou se klasy, louky voní, květy svítí na tom každém stvolu. Všude kolem vidím život tajuplný, věčný, slyším jeho žhavou píseň, cítím božství smírné, zlaté velké slunce, rudý západ, svit hvězd mléčný, vesmír celý obejímám, dálky nedozírné. 88

TO BYLY NOCI.
To byly noci plné vůně, květ lilijí v nich rudě plál, a nad hladinou modré tůně se hvězdný vesmír rozhoupal. A písně táhly vroucí, tklivé, jež na flétnu kdos ve vsi hrál – ty skvělé noci omamivé, je červen z hvězdných světů stkal. A na květ snášel čárnou přízi a do vod bílé perly svál – a skvoucí démant v snící břízy, v luh drahokamy rozséval. To byly noci plné lásky, klas těžký v poli kvet a zrál, a krajem táhly žhavé zkazky, je vánek nesl v snící dál... 89 Ty omamivé noci žhoucí, v nichž narodil se Ideál – a červen hvězdy nehasnoucí – dvé srdcí – zlatým poutem spial. 90

ŽE NEUMRU...
Že neumru, to vědomí mne sílí, až v zem mi ustelou, žít budu dál – v květ vtělena tak kouzelný a bílý, u nohou sníh, kdes na úpatí skal. Ó, není smrti, duše má to cítí, když na vrcholu stane srázných hor, v těch bystřinách, jež v údolí se řítí, a v hymně ptáků, kterou jásá bor. Jak orel skalní nad stržemi krouží, jsou křídla její k letu rozpiata, a v soumraku, jenž po stráni se plouží, jde ve snách teskně, sladce dojata. A v jezerech, jež azurem se skvějí jak nádherná a horská zrcadla, tam v závojích se halí do krůpějí a do rosy si lehá omládlá. 91 Ó, v tichu noci tajemné a stmělé, když slunce nad horami slaví vjezd, v tom ránu, které probouzí se skvělé, má duše žije v květech, záři hvězd! 92

VEČERNÍ...
Už bledá luna v kraj se dívá, luh v rosných perlách usíná, a harmonika ve vsi zpívá, den v sadě zvolna zhasíná. Stín ulehl si v hlavách stromů a šedý závoj na květ stáh – už svítí temná okna domů, a kyne osvětlený práh. Ve vonných lipách ztichly včely, a motýl leh si ke spánku, a na věži se rozzvučely zas zvony v záři červánků. A těžká vůně k nebi stoupá a táhne snící doubravou... a v tůni čarovně se houpá svit hvězdný vodou modravou. 93 Na návsi výská harmonika, a luna stojí nad jezem... kdes v olších slavík toužně vzlyká, sad usnul – oddychuje zem... 94

SAMOTY...
Miluji samoty hlubokých lesů, zeleně mechu a růžových vřesů, když písně sýkorek jásavě zvoní a vážky kapradím v reji se honí. Když zrají maliny a belladonna, země se zachvívá, omládlá, vonná, a v šeru tajemném svěžího loubí syringy s břečťanem ve tmě se snoubí. Miluji samoty rozlehlých plání, když rudé slunce se nad zemí sklání, celuje žhoucími paprsky kvítí, paseky do šera růžově svítí. Když potok lučinou tichounce šumí, nad krajem nesou se tesklivé dumy – a vstavač houpá se na štíhlém stonku, démanty skvějí se v modravém zvonku. 95

PÍSEŇ.
Má loď se nese tam, kde maják hoří – jsem jako plavec na vzbouřeném moři. Má duše byla jako váza plná, mé sny a touhy odplavila vlna. To za večera blesky sjely s mraků, a moře pohltilo trosky vraků. A vzácné essence a těžké vůně jsou pohrobeny na dně v mořském lůně. Má loď se nese tam, kde maják hoří – jsem jako plavec na širokém moři. 96

V DUMÁCH SEDÍM...
V dumách sedím pohroužena, život kolem kvapí v snách, jako řeka rozčeřená pozvedá se v hlubinách. Kaleidoskop stále jiný, průvod masek cestou táh... nad mohylou vstaly stíny, zavířily v temnotách. Moje touhy, krásné ženy, překročily jizby práh, stály chvíli v tichém snění, Zoře zasvit skvělý nach. Radost přešla, vonné květy v loktuši a v loktech svých... Vykouzlila čárné světy, na lučinách zazněl smích. 97 Smutek šel a v zamyšlení u mých dveří teskně vzdych, láska v sladkém roztoužení zakmitla se v alejích. Smrt se u bran zastavila, dívala se do snů mých... vesna na mne kývla milá, podzim na květ svanul sníh. A čas nad vším, co jsem snila, závoj zapomnění stáh... Řeka z břehů vystoupila, pohřbila vše ve vlnách. 98

JDU SAMA SE SVOU DUŠÍ.
Jdu sama se svou duší poli, a Petr, starý pes, jde se mnou. Je parné léto, drn tu leží holý, noc v sady snáší roušku temnou. Je dusno, těžko – vítr hází prach do tváře a teskně výská, a za mnou pes se zvolna plazí – kdes v dálce na časy se blýská. Zem vypráhlá je, suchá, vřelá, klas zkosen, pusté lány zejí, a kolem zeleň odumřela, dech horký táhne do alejí. A zvadlé lípy v řadách stojí, jich větve čnějí jako ruce... a člověk vydechnout se bojí, sad celý odumírá v muce. 99 Vzduch těžký jako výheň pálí, a spánky horečňatěhorečnatě buší... noc žhavá do kraje se valí – jdu sama poli se svou duší. 100

LARGHETTO.
Květ rudých lilijí tam uvádá – tak tiše odpočívá zahrada. Motýli modří ve stínu se honí, květ zmírající omamivě voní. A slunce – skvělý rubín – zapadá... Sad kouzla plnou bájí opřádá. Závoje rosné na stromy se věsí – to velké ticho kolem duši děsí. V kraj rozlévá se černá zátoka – noc blízka je už, temná, hluboká. 101

AŽ UMRU...
Až umru, vím, že nikdo nezapláče... Má píseň ztichne jako plaché ptáče, jež tiše z večera si zpívá. A v letní noci svěsí křídla svoje, a v květu cyclamen a v stínu chvoje odumře sloka zádumčivá. Snad přijde poutník v tato šerá místa, květ zahlédne, a jeho něha čistá a vůně opojí ho chvíli. A bledý kalich zbožně ke rtům zvedne... pak odhodí jej – v dálky nedohledné zas půjde k neznámému cíli... 102 OBSAH.
I. IN MEMORIAM. V šeru9 Rodičům10 Návrat11 Sloky12 Píseň13 Kde tvá duše bloudí?14 Písně kosí15 Dolorosa16 Nikdy víc...17 Otci18 Když v našem sadě...19 Zda se zas sejdem...20 Pohřeb22 Anča23 Skleníky mé matky24 Mrtvému dědu26 [103] II. SLEZSKÉ VZPOMÍNKY. Jaklovec31 Horníci33 Jsme dětmi...34 Z Polské Ostravy36 Plakala bych...38 Císař v Ostravě39 Petru Bezruči41 Bezmocny jsou...45 Ať nám zlomí vaz46 Jenom vichr...47 Nouze48 Balada50 Sebevrah51 Píseň smrti53 Mně zdálo se...55 Píseň57 Slezsku58 [104] III. PÍSNĚ. Jar. Vrchlickému61 Rodné řeči63 Své písni65 Sloky67 Za Hanou Kvapilovou68 Tak dávno...70 Usíná...72 Já žiji...73 Tvůj první list74 Je pravda to?76 Romance78 Zda vzpomínám...79 Nad knihou veršů81 V tom šeru podzimním...82 Andante83 Mého srdce znějí struny...84 Jsou pohřbeny...85 [105] Hvězdám86 V samotě je nekonečnost...88 To byly noci89 Že neumru...91 Večerní...93 Samoty...95 Píseň96 V dumách sedím...97 Jdu sama se svou duší99 Larghetto101 Až umru...102
[106] TERÉZA DUBROVSKÁ
Básnické jméno Terézy Koseové, rodem Mixovy z Jaklovce u Pol. Ostravy. Děd její, inž. Ignác Vondráček, muž velké energie a podnikavého bystrozraku, byl nájemcem a majitelem uhelných dolů v M. Ostravě, objevil uhelné sloje v Rájci a zakoupil doly v Orlové. Stal se zakladatelem nejen vlastního blahobytu, ale nepřímo velikého jmění rodiny známých Guttmannů, jichž předek dovedl využíti jeho znalostí. Po domácím vyučování v rodišti Teréza nabyla dalšího vzdělání na vyšší dívčí škole v Praze, kde její professor češtiny, básník Fr. Táborský, roznítil v ní lásku k písemnictví. Současně úsilně pracovala v hudbě, vyspěvši pod vedením Jindřicha z Kaànů, později K. Hoffmeistra a Konr. Ansorge v skutečnou virtuosku klavírní, která stále hledá dalšího zdokonalení, tak u berlínského Rud. Marie Breithaupta (v nové methodě tak zv. „přirozené hry“) a u vynikajícího chopinovce Raoula Koczialského. Veřejně však vystoupila pouze ve 13 letech o koncertě houslisty AI. Hellera v Konviktě, jinak straníc se veřejnosti. Ve skladbě, s níž rovněž se tají, byl jí učitelem dr. Hoppe, žák Klatteův v Berlíně 1909–13. Mnoho cestovala, nejvíce po Francii, Italii, Španělsku, Anglii, Dalmácii, ale i do Alžíru, Tunisu a na Kavkaz. Zná několik evropských jazyků. Z delších pobytů v cizině datují její styky s předními světovými básníky (m. j. s Camillem Mauclairem), umělci, vědci a politiky (s hr. Lützowem). Jest i nadšenou ctitelkou malířství a chová ve svých sbírkách mnoho uměleckých pokladů, především významná díla Mánesova, Chittussiho, Švabinského a francouzské moderny. Pokud nedlí na cestách, žije střídavě v Praze a na svém zámku v Nové Vsi u Chotěboře. Vypuknutí světové války zastihlo ji v Touloně, kde vykonala drobnou informační prací mnohou dobrou službu národní. Rov- [107] něž tak na sklonku války svými rozsáhlými styky jihoslovanskými. Literárně vystoupila r. 1899 ve „Zlaté Praze“ prózou Dva listy pod pseudonymem Dubrovská, jiné prózy podpisovala Fr. Zvěřina. Verše tiskne hlavně ve „Zlaté Praze“, „Květech“, „Lumíru“, „Zvonu“, „Máji“, „Topičově Sborníku“. Mnoho jejích písní zhudebněno J. B. Förstrem, Malátem, Novotným, Rubličem. Knižně vydala: Písně. V Praze 1903; Nové písně („Poetické besedy Máje“, 5). V Praze [1906]. Výborem i podobiznou zastoupena v „České Lyře“. Lützow sympaticky o ní psal v „Boh. Literature“. V rukopise chová úplně k tisku připravené knihy: „Ronda“, „Nálady s cest“ a „Svítání“ (sonety). Chystá anthologii chorvatské poesie. Nejsilnější dojmy, jež doznává, že z umění na ni působily, jsou v hudbě Chopin, v malířství Rembrandt, v básnictví Shakespeare, Sully-Prudhomme, Mickiewicz, DanteDante, Gabriel Rossetti a Shelley, z domácích Vrchlický; ideově Emerson a Šalda. V tvorbě samé jest však z nich nejpatrnější vliv Vrchlického. Teréza Dubrovská nejraději vyslovuje se písněmi, v nichž má něžné, jemné tóny. Verše její jsou plny zpěvnosti, nejlépe svědčí jim intimita, tlumený vzdech, ticho, svit měsíce, podzimní astry, zasněžené krajiny, tlukot slavičí. Znají však i svěžest jitřní rosy, jásavé trylky ptačí, radost ze slunce, žhavé přízvuky lásky. Od prvních začátků družila se k zvukům čisté lyriky také struna vlastenecká, později ne bez vlivu Bezručova, dosud však těchto zpěvů málo tiskla. Básnířka miluje své rodné Slezsko, měla příležitost nahlédnouti do útrap jeho lidu, národnostních i sociálních, přispívala prakticky ku povznesení osvěty jeho, zakládajíc knihovny na Těšínsku, i dává výraz té své lásce a soucitu, jsouc v tom básnicky stejně upřímna a prosta jako ve svých melancholiích a erotikách. J. B.
108 HOVORY BÁSNÍKŮ SV. VIII. Pořádá Jaromír Borecký.
Teréza Dubrovská: KDYŽ SLUNCE ZAPADLO...
V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna. 50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze. 1918
E: lp; 2006 109