TAK DÁVNO...

TAK DÁVNO...
To je tak dávno, že si nevzpomínám, dnes tesknou notou píseň ta mi zvučí, mé sny a touhy dávno táhly jinam – přec tklivý nápěv ten mou duši mučí. A srdce jakby ztišilo se v tluku – té zašlé vesny tolik je mi líto! Pojď, příteli, a dej mi svoji ruku, že nehněvám se, zda Tvá duše ví to? A trpkosti víc ve stesku mém není, z nás každý sám jde osamělou poutí, my s osudem jsme jistě usmířeni, zda šťasten Jsi? Že nevím, to mne rmoutí! Hleď, vlídný večer překlenul již duhu nad pozdním květem zjasněného jitra, a duše spiaty v čarovném tom kruhu snad potkají se tady dnes neb zítra. 70 A jako sestry ruce podají si – vždyť v životě jsme tolik vytrpěli... V ten mrtvý stesk se slzy naše mísí, náš hrob tam leží pustý, osamělý. Pojď, ruku dej mi, půjdem nočním tichem tam k tomu rovu pomodlit se tiše – květ snesem naň a rosu nad kalichem a hvězdnou krásu širé nebes říše! 71