Smrt za svobodu.
Píseň o 1 dějství.
Napsal
Josef Krapka-Náchodský.
Osoby.
Zdislav.
Emilie, jeho žena.
1., 2., 3., 4. povstalec.
Lid.
25
Výstup první.
Rány z ručnice, zpěv, křik, nářek. Z dálky slyšet je stále se blížící píseň (dle nápěvu kovářské
písně, refrain: „u nás, u nás!“).
[Hurá! Hurá! Již patří nám
ten mír a ta volnost, zlatá svoboda,
odstraněna pouta z našeho národa.]
Emilie.
Mne hrůza jímá – jak strašných obětí vyžádal ten boj za svobodu – jak děsný to pohled na tu spoustu mrtvých a raněných! Kdyby toto krvavé vítězství znova mělo býti ztraceno – pak nevím – ba nevím – zda by ten lid – ten ubohý lid byl schopen svobody znova sobě vydobyt! Jsem přesvědčena, že nikoliv!
(Pomlčka.)
Těšil mne dnes ráno Zdislav, když mezi soudruhy do boje odcházel, že přijde – nevím – smrt nevybírá – nečiní rozdílu! Proč mne nepustil s sebou, byla bych pomohla zahnat nepřítele, chránila bych Zdislava svým tělem,
27
byla bych padla vedle něho a když by klesal, chytla bych jej do svého náručí a ret na rtu, ruku v ruce vydechli bychom poslední náš vzdech. Vždyť je to strašné – tak strašné – dlíti v nejistotě o život nám tak drahý – nevěděti ani – zda raněn či mrtev – zda jej koně nepošlapali – nebo jest-li někde žízniv v největších bolestech neumírá!
(Zadumá se a zpěv se opět blíží a vzdaluje, pak zpívá):
(Nápěv: „Ó rci, srdce mé!“)
Nepřítel prchá,
již boj je skončen
a ten lid jásá,
že svoboden.
Zdaliž pak spatřím
já svého muže,
zdaž zlíbat mohu
jeho tvář!
Když večer včera
šel v kruh svých přátel,
s ním jít jsem chtěla
jej chránit jen.
Hrůza – co vidím –
sem nesou máry
a na nich leží
drahý muž –
(Klesne.)
28
Výstup druhý.
(Po malé přestávce vstoupí čtyři povstalci, nesouce na ručnicích raněného Zdislava a za nimi smutně vchází lid obojího pohlaví, různě ozbrojen.)
První.
(Nápěv jako píseň: „Blíže moře u břehu.“)
Nelekej se, občanko,
že raněn manžel tvůj,
[buď hrda, neb on krvácel
pro dobrý národ svůj].
My obklíčeni se všech stran,
nepřítel pálil v nás,
[tu vyrazil on z úkrytu
a vysvobodil nás].
Však co bych já ti vyprávěl,
mně bolem chví se hlas,
[zde soudruh ti to poví vše
a každý jiný z nás].
Druhý.
(Nápěv: „Se srdcem divno hrát.“)
Jak bych vyprávěl rád,
co dělal kamarád,
když jako chabrýchrabrý lev
29
zahnal těch běsů řev –
a lid náš jásal vstříc co reku,
[však v tom nám v náruč pad’,
jsa trefen odněkad
ve divém jeku].
Třetí.
(Dle arie z opery „Martha“.)
Chci, pokud mi slova stačí,
tobě, ženo, vyprávěti zde –
stál jsem u něj – vše se tlačí,
každý jeho jen viděti chce.
„Sláva – sláva!“ všecko volá,
„svoboda nechť žije jen!“
[V tom však vidím, druh že klesá
svojí krví obarven.]
Sbor.
(Dle předešlého nápěvu.)
Nelkej, ženo – nelkej více,
setři slzu z oka – zjasni tvář –
hleď, že jeho smrtí chrabrou
osvobozen všechen proletář.
Poslyš, ženo – nelkej více,
pro něj lká tam všechen lid,
[který svého reka povždy
vděčně bude v mysli mít.]
30
Emilie (klečí u Zdislava).
(Dle nápěvu arie z opery „Troubadour“: „Hvězdo má!“)
Žití tvé z těla vychází,
já ti přísahám nad tvým hrobem
blahou paměť – věčnou lásku –
hvězdo drahá má –
ó hvězdo drahá má!
Ó drahý muži můj – ach, je –
Tvůj cíl též cílem mým – ach, je –
Ó drahý muži! – drahý muži! –
[Tvůj cíl mým cílem též.]
(Podpírá raněnému hlavu.)
Zdislav.
Ach – vy zde – přátelé – to mne – těší! Jak dopadl – boj? Je vítězství?
(Lid přisvědčuje.)
To umru – nyní rád. –
(Pozná Emilii.)
Ty zde – má drahá? Bud klidná – umírám za svobodu a smrt taková je – sladká. Tys dobrá povždy – byla moje – žena – buď hrdou na to – že národ a ty s ním – jste svobodni – já též! – – jsem hrd!
Však konec se blíží! Hle – tam genius – genius bratrství – rovnosti a svobody kyne
31
mi – již jdu! – již jdu! – Buďte – svor – ni – –
(Dokoná.)
(Všecko smutně pohlíží na zemřelého. Za skupinou objeví se bohyně svobody, žehnajíc. Rudá záře rozlévá se vůkol.)
Sbor (zpívá).
(Nápěv dle písně: „Se srdcem divno hrát.“)
Spi klidně, bratře náš,
slib náš i v hrobě máš,
v bratrství – v svobodě
že žít chcem’ ve shodě,
a cíl náš že je lidstva blaho.
[A proto klidně spi,
lid nad tvym vzkazem bdí,
jenž je tak krásný.]
E: pk; 2004
32