Setkání.
Jediný jen pohled stačil,
jednou ruku stiskla ruka,
aby snášela dvě srdce
navždy očistcová muka.
Cítíme, že zde tou stezkou
my dva měli jíti spolu –
cítíme, že setkání nás
dolů strhlo, dolů, dolů...
Kalná voda, černá, rmutná,
strašná tůně, bezdná, hrozná –
my vždy ke dnu klesat budem’,
a kdo naši bolest pozná?
Budem’ tonout v šedém hoři
bez pomoci, bez obrany,
ruce svázány, ret němý –
nad vodou, slyš, zvoní hrany.
21
V srdcích našich oheň vroucí,
horká slza tryskla v brvy –
kolem nás jen vodních tvorů
houfy se studenou krví.
V srdce naše budou zříti
ustrnulým, rybím okem –
a dny naše smutně půjdou
za rakví jak volným krokem.
Nuže, ještě jeden pohled,
ještě dejte mi svou růži –
potom odejdu. Kam?... Nevím...
A vy, paní, k svému muži...
22