KDE JSI, Ó SLUNCE?
Kde jsi, ó slunce?
Bolestně po tobě toužím, zmíraje chladem,
pozírám v končiny, jihu kam krajiny kladem,
vyhlédám cypřiše černé a olivy šedé,
touha mne na břehy modrého Jadranu vede –
Kde jsi, ó slunce?
Po nebi šedivá, nevlídná mračna se honí,
hlava jak z olova do zkřehlé dlaně se kloní.
Jaká to tíže! Sotva ji udržím v dlani...
Podivné, podivné myšlenky sedají na ni!
Kde jsi, ó slunce?
Marně mé usláblé oko po tobě slídí...
Jest mi, jak byl bych zde poslední, poslední z lidí –
poslední tvor ještě na zemi vystydlé zbylý
ke slunci vzpíná se, bolestně po slunci šílí:
Kde jsi, ó slunce?
35
Kde jsi, jímž na jaře v pradávnu pukaly ledy,
míza jímž stoupala pod kůry površek šedý,
zeleň se ze země vydrala, zaplály květy,
po lásky polibcích zapráhly mladistvé rety –
Kde jsi, ó slunce?
Vyhaslá tvář tvoje žárem již bělavým neplá,
pro zemi stařenu nemáš již tvůrčího tepla,
studený Mráz teď jen po zemi v mlčení chodí,
vyzáblá Smrt se s ním po hrobech života vodí –
Kde jsi, ó slunce?
Vidím tu dvojici: od pólu blíží se ke mně,
neslyšným krokem jich umrlá nechví se země –
já jen se zachvívám, s děsem zřím ke zjevům bílým,
v smrtelné úzkosti po slunci volám a šílím:
Kde jsi, ó slunce?
36