POESIE. Tuším tvá křídla hebká a bílá, tuším tvé objetí měkké a vábné... Pracovat třeba – prchá však síla, trp za chléb vezdejší – vůle však slábne. Všecky jsem spoutal duševní povzlety, zapřáhl ve vůz všedního žití, tisíckrát žehnaný, tisíckrát prokletý – nyní však pojednou v cestě mi... kvítí. Dříny již odžloutly, rozkvetly bezy, pod střemchou, pod hlohy Jaro se honí, chudobky rozhodí po každé mezi, dech jeho mladistvým rašením voní... Nemohu odolat – oči tvé září mi, v hlasu tvém pěnkavy volají na mne!... Všednosti, vrátím se zase až v podzimi – teď mne zvou snové a illuse klamné! 9 SÁM BÝT, SÁM! Utíkám před světem – sám být, sám! – společnost ohaři štve mne, jelenem směřuji k houštinám – skryjte mne, lesiny temné! Skryjte mne sterými rameny, chraňte mne před lovcem světem – ve zmatku prchám k vám šílený, k haluzím vašim a snětem. Slyšíte? Štěkají ohaři, honců mých volají hlasy – vizte mé zděšení ve tváři, lesové, strážci mé spásy! Skryjte mne, honci se oddálí, samoty vaše mne vzruší, nezazní vítězné halali nad mojí uštvanou duší! 10 LÁSKU JSI VYŠEL ROZSÉVAT V ŽITÍ... Lásku jsi vyšel rozsévat v žití, těžce dřív zorav tvrdou zem – proč ti z ní vyrostlo koukolu kvítí? Jak je to chudé, co odměnou zvem!... Míníš, že dobré zrno dáš v půdu, zatím to dračí semeno – co jsi v zem ukládal v námaze údů, jak to pak vyrůstá změněno! V ohromné tváři zkřivené rysy, že se v jich písmě bojíš číst – nad okem upíří obočí visí, ze zraků vyšlehá nenávist. A to jsou snů tvých nejčistších děti! Utíkáš od nich zkrvaven, do tajných samot duše tvá letí, ukrýt se před dětmi v bílý den. 11 Ale když měsíc tváři svou zvedna zapřádá zemi do světla – vycházíš po špičkách, zda aspoň jedna květina lásky ti vykvetla... 12 LESY, PŘÁTELÉ MOJI! Příteli Albertu Koňasovi. Lesy, přátelepřátelé moji! Zas se k vám unaven vracím, ve vašem šumění táhlém se svou se bolestí ztrácím, s bolestí, žalem, touhami, s jiskrami radosti v popelu – tuším zde píseň Věčnosti slétati ke mně v pocelu. Široké její peruti nad hlavou šumí a šumí, co mne kdy v duši bolelo, velkostí nesmírnou tlumí – cítím, jak ztrácím se v písni té s života smutnými úhory, ba že v ní mizí i země mé daleké, nejdalšínejdelší obzory. Jak jsou ty dálky zamlklé, k nimž se zrak od lesů dívá, Jakjak ten kraj s lidským pachtěním v modravé tóny splývá! Že tam je závist a nenávist, mučení duší a vraždění? Vidím jen pruhy modravé, slyším jen hvozdů šumění. O dobách dávno minulých temné si šeptají zvěsti: tajemná píseň přešlosti rozchvívá ratolesti, od sosny letí ku sosně z pradávných staletí zášeří, až celé hvozdy hluboké v zvlněné moře rozčeří. 13 Duše má zmlklá písni té práškem se na křídla věsí, chráněna perutí velkosti nad stráně vznáší se, lesy, přes hlavu doby přítomné na křídlech zaniklé přešlosti ulétá, letí daleko v budoucí aeony věčnosti... 14 HLUBOKÝMI BLOUDÍM HVOZDY... Hlubokými bloudím hvozdy, na dně zeleného moře, jehož povrch rozčeřený větru vanutím se vlní. Na dně ticho, mír a pokoj, nahoře to šumí, šumí jako vlny oceánu, spěchající k břehům země. A výš, nad povrchem lesů jako nad širokým mořem bezměrné se modro klene, v něž se bílý racek hrouží. Ten jen vidí břehy světa bolestí a utrpení – já zde dole rozkoš cítím utonutí, zapomnění... 15 KRÁLOVSTVÍ TICHA. Prastaré kmeny v zemi tkví, pevně k ní přimknuty kořenů svaly – ticha zde pokojné království, mlkne tu vše, i co kruší a pálí. V duši co křičí z mučidel, napiato k torturám života katem, volně zde kráčí v šíř i dél s utichlou bolestí, v mlčení svatém. Vítr jen přilétá líbat vlas, zvlhlý a slepený znojem a krví, do stínů lesa slunce jas k zmučené hlavě se prodírá drvy. Prameny čisté a studené kamením zurčí, zvou vyprahlé rety, obmyjí údy zbodené, rány vše zakryjí modrými květy. 16 Co už se zdálo být v zásvětí, vrátí se k duši v té blažené chvíli – na květy lehounce přiletí motýli duhoví, zlatí a bílí... 17 ZASE TO ŠUMĚNÍ TÁHLÉ A HLUBOKÉ... Zase to šumění táhlé a hluboké vysoko letí nad mojí hlavou – vítr tam koruny borovic kolébá, dole zde sotva lesní hne travou. Měkce zde ležím v mechu a borůvčí, ztrácím i pouhé vědomí žití, vím jen, že lesy nade mnou vlní se, nad nimi na nebi slunce že svítí. Život jen v nejasné vzpomínce přilétá z daleké dálky ke mně sem náhle, bolesti jeho a strasti a šílení jsou zde jen lesů co šumění táhlé. Přestávám býti člověkem trpícím, balvany života v dým se mění – lesy jen šumí dlouze a hluboce, na čelo líbá mne zapomnění... 18 LES MLČÍ... Les mlčí, chvojí nezašumí, ni ptačích písní neslyšet, jen hvozdem nese k hlavě dumy motýlích křídel tichý let. Jen časem cosi borem vzdychne, jak les by šeptnul ze snění – pak všecko zas jak dříve ztichne a sosny trčí v mlčení. Jen časem zdá se ti, že slyšíš za sebou měkké kročeje – ty jenom dech v svých prsou ztišíš, cit neznámý tě prochvěje. Tak tiché jsou ty lehké kroky, že jen je tušíš jehličím – jdou jen jak rythmus písně sloky, než zazní trilkem slavičím. 19 Zda snění vešlo hebkou patou a za tebou jde v zápětí, by zvábilo tě hlavou zlatou a bílým ňadrem v objetí? Či vzpomínka sem krokem víly za tebou tiše přichází, v svůj závoj ovine tě bílý, vykouzlí dávné obrazy? Či nedotýkajíc se země to blíží se ti tušení, k tvé skráni nachýlí se jemně v neznámých citů zvlnění?... Ty nevíš, ohlédnout se bojíš, jen tušíš jakýs jiný svět, své duše zření jenom zdvojíš a čekáš, čekáš rozechvět... 20 TICHO LESA. Zář jitra padá širé na lesy, jež volně oddychují po vzbuzení – obláčky tiše plují nebesy a tlumí oslnivé světlo denní. Tichounce v jitru svítí paseka, vlas modřínků jen vánek mírně čeří – zde v šíř a dáli není člověka, jen Ticho stoupá tudy s lesní zvěří. Prst bílý na sevřených, měkkých rtech, lehounce bosou nožkou kráčí v snění – jen jako neslyšného vánku dech, jen paprsků jak něžné políbení. Teď zvonek zacink’ pasoucích se krav – a Ticho náhle ohlédlo se plaše, mne shlédlo, ležícího v klíně trav, a přátelsky se střetly zraky naše. 21 V dál neprchlo, je soucit ke mně jal, zde v samotě se ke mně přitulilo – já sladce v jeho klíně usínal, když na čelo mne hebce políbilo... 22 STROMEM. Les objal mne a ve sny vkolébal, Mír jeho políbil mne na čelo, z nápoje blaženosti pít mně dal – mé vědomí se náhle zatmělo. A zdálo se mi, jak jsem v mechu stál, že jako stromy kolem vrůstám v zem, jak borovice vůkol v šíř i v dál k ní připínám se sterým kořenem. A ruce moje výš se vzepjaly a ke slunci se vztáhly větvemi – a ptáci nebeští k nim létali a hnízda stavěli v nich nad zemí. Já zapomněl, co pláč a co je smích, myšlenek stíny hlavou netáhly – jen vítr šuměl v mojich haluzích a kolébal je v pohyb nenáhlý. 23 Jen touhu měl jsem výš se k slunci pnout, k blankytu nekonečných prostorů, oblaků stíhat nebem vzdušnou pout, až slunce zašlo v dálce za horu. A v noci k hvězdám zřel jsem rozsetým a koupal jsem se v stříbře měsíce – a nevzpomněl jsem, žitím prokletým že žil jsem jako lidí tisíce. Jen vláhu nebes žíznivě jsem pil, strom jeden byl jsem v lese odvěkém, mech zapomnění kůru moji kryl – já zapomněl, že byl jsem člověkem... 24 STUDÁNKA. Své dcerušce. Unaven chůzí, utýrán parnem, po cestě v prachu, kamení, po boji mnohém, po boji marném shlížím se v lesa prameni. Studánka lesní, čistá a čirá dívá se na mne ze trávy, bezděky ruka pot s čela stírá, krůpěje denní únavy. Studánka čirá dívá se na mne, přečisté oko dítěte – co bylo v cestě zrádné a klamné, zůstalo v dálce prokleté. Dítě mé plavé na mne se dívá, dne mého zázrak přesladký, tak jako voda kouzelná, živá v studánce čisté z pohádky. 25 Jiného nebe blankyt tam září, jiného slunce tam září svit – unaven stírám krůpěje s tváří: studánko čistá, dej mi pít!... 26 NECHTE MALIČKÝCH PŘlJÍTI KE MNĚ... Nechte maličkých přijíti ke mně, dejte, ať planoucích mojich skrání dotknou se hebkýma ručkama jemně, v duši ať padne jich pousmání. Umdlena duše má, k smrti jest smutna, nápoj, jejž život mně píti dává, přesycen peluní zahořkle chutná, čelo mé trnoví probodává. Utíkám od lidí na místa pustá, les kde jen vítá mne rozšuměný, lidská kde ve zlobě nehlesnou ústa, ticho kde bloudí jen mezi kmeny. Nechte maličkých přijíti ke mně, v přečistá očka ať jejich patřím, v studánky z jiné, než naše jest, země – víru chci novou z nich k lidem pít, bratřím... 27 SKÁLA U DOBŘÍVA. Šedivá skála, vůkol lesy, dole, slyš, potok v kamení, ze skalní průrvy nad útesy ve slunci sosna větve věsí, zarudlé jako v plameni. Lišejník balvan barví žIutě, nahoře zachyt se již mech, zevšad zní skále: „V souboj zvu tě!“ Ona tu stojí nepohnutě, v života mizíc ramenech. Slunce ji líbá, déšť ji smývá, horko ji praží, kruší mráz, bylina útlá, pomíjivá zvolna se ve hruď její vrývá, hyne a vzrůstá zas a zas... 28 Tiše se noří skála v dumy, v zašlosti dálku prchavou; zvolna se rozpadává v rumy – vítězně nad ní lesy šumí života píseň jásavou. 29 DRAMATA. Příteli MUDru Vilému Pobudovi. Zašumění velkých křídel, úzkostlivé zasténání – spár již k výši dravčích sídel nese život v umírání. Echo úzkostného křiku duši chodce ještě děsí, oko hledí k loupežníku – ale širé mlčí lesy. Dravec kdesi zmizel v šíru, šumí lesů nota známá – ve přírodě, plné smíru, pohřbeno jest malé drama. Pohřbeno jest v zapomnění, usmířeno čísi dechem – jako stromu utrpení, jenž je sžírán šedým mechem. 30 Skryto v záhybech jest řízy, která všecko vlídně skryje, pod níž, duše, navždy zmizí také tvoje tragedie. 31

LES V ZAMYŠLENÍ.
Les v zamyšlení... Nebem táhnou chmury a slunce za nimi kdes ukryto je, svit přitlumený smutně kane s hůry, dál v něm se vlní temné moře chvoje. Pně borovic dnes šedě fialové a výše ku vrcholům zrezivělé ční v dumání jak o včerejšku snové, kdy v slunci plály blahem zrůžovělé. Dnes vnitřek lesa tone v polostínech; chlad zachmuřeně táhne mezi kmeny, jed melancholje tlačí do okřínu a připravuje nápoj otrávený. 32

STÍN PADL NA DUŠI...
Stín padl na duši, tesklivost schvátila ji, s cimbuří černých snů korouhve černé vlají. Cosi mně umřelo, ve hradě mrtvý leží, světýlko lampičky dere se oken mřeží. Od věže do šera havrani drsně kráčí – před branou zavřenou touhy mé tiše pláčí... 33

BOLESTI.
Letěly bolesti přes pole, přes lesy – na kterou dušičku kde které sedne si? Sedne si, zazpívá písničku bolesti – s bohem, sny bláhové o slunci, o štěstí!... 34

KDE JSI, Ó SLUNCE?
Kde jsi, ó slunce? Bolestně po tobě toužím, zmíraje chladem, pozírám v končiny, jihu kam krajiny kladem, vyhlédám cypřiše černé a olivy šedé, touha mne na břehy modrého Jadranu vede – Kde jsi, ó slunce? Po nebi šedivá, nevlídná mračna se honí, hlava jak z olova do zkřehlé dlaně se kloní. Jaká to tíže! Sotva ji udržím v dlani... Podivné, podivné myšlenky sedají na ni! Kde jsi, ó slunce? Marně mé usláblé oko po tobě slídí... Jest mi, jak byl bych zde poslední, poslední z lidí – poslední tvor ještě na zemi vystydlé zbylý ke slunci vzpíná se, bolestně po slunci šílí: Kde jsi, ó slunce? 35 Kde jsi, jímž na jaře v pradávnu pukaly ledy, míza jímž stoupala pod kůry površek šedý, zeleň se ze země vydrala, zaplály květy, po lásky polibcích zapráhly mladistvé rety – Kde jsi, ó slunce? Vyhaslá tvář tvoje žárem již bělavým neplá, pro zemi stařenu nemáš již tvůrčího tepla, studený Mráz teď jen po zemi v mlčení chodí, vyzáblá Smrt se s ním po hrobech života vodí – Kde jsi, ó slunce? Vidím tu dvojici: od pólu blíží se ke mně, neslyšným krokem jich umrlá nechví se země – já jen se zachvívám, s děsem zřím ke zjevům bílým, v smrtelné úzkosti po slunci volám a šílím: Kde jsi, ó slunce? 36

MÝTINA V SLUNCI.
Slunce pálí na mýtinu, mladé smrčí silně voní, nad metlicí, nad travami zlatí motýli se honí. Sosen kmeny zbylé v mlází v slunci zlatorudě planou, kapky pryskyřice po nich jako slzy štěstí kanou. A teď jako výkřik štěstí nad mýtinou, nade strání do daleka zazvučelo kukaččino zavolání. 37

LÉTO.
S úsměvem Léto tiše leží ve vzduchu sluncem rozehřátém – v potoce ryzí stříbro běží, pšeničná pole hoří zlatem. V mateřském štěstí po okolí pod modrým rozhlíží se nebem – křepelka zvučně volá s polí, zrající žito voní chlebem... 38

LETNÍ KRAJINA.
Ve stínu ležím na kraji lesa, ticho mne objímá kolem a kolem, skřivan jen v oblacích jásá a plesá, vánek jen pohýbá metlice stvolem. Vítr jen šumí v korunách sosen průvodem k obrazu klidu a míru – přede mnou palouk se zelená zrosen, bělásci honí se v točivém víru. Dále se žito zrající vlní, vedle lán ovsa se zelená sivě – předtucha žní už ovzduší plní, obtížen zrnem klas chýlí se snivě. Za poli, za vsí v mlčení lesy, zdá se, kraj celý že bezpečně dřímá – nedbá, že daleko za vrchy kdesi po chvílích táhle a z hluboka hřímá. 39

ZASNĚNÁ KRAJINA.
Kraj v modrých parách snivě leží jak žena s víčkem přivřeným, vše splývá, rozeznáváš stěží, jak líně z chatek stoupá dým. Co jasno bylo do daleka, dnes zastřeno je závojem, modř bělavá i s oblak stéká a smývá horizontu lem. Kde slunce, nevíš, tušíš pouze, jen horký jeho cítíš dech – zem dole rozplývá se v touze, sníc v neurčitých obrysech. Z líného barev přitlumení jen topolů se černá řad, jak těžké jakés pomyšlení, jež nikdy nedá duši spat... 40

MÍR.
Jaký obraz klidu, míru! Modro nebes nezkalené nad zemí se tiše klene, pod ním ptáci krouží v šíru – níž se rozplývá dým z chaty, pod ním staré dřímou štěpy, v tisíc lupenů se třepí, dole lán se vlní zlatý a v něm modrají se chrpy mezi stébly uschované... Taký mír, že srdce štvané ani necítí, že trpí!... 41

V DEŠTI.
Na pasece na návrší sosen osamělé kmeny patří v oblak olověný, z něhož tiše, tiše prší. Horizont se v mlze ztrácí, nebe teskní olověné, uslzené, opuštěné – v hnízdech skrývají se ptáci. Borovice větve věsí nad pasekou na výšině – kapky šumí ve chvojině, na travinách, mezi vřesy. Tichá větev níž se sklání, ševel deště slyšet pouze – a v něm zdá se plakat dlouze přetichounké zavzlykání... 42

VEČER.
Šikmé světlo podvečera dovnitř lesa vcházelo, na pně stromů fialové zlaté skvrny házelo. Kmeny sosen rozbrázděné, vnitřek lesa setmělý slunce ještě ozářilo posledními pocely. V korunách, kde vítr šuměl – nyní usídlil se klid – na kmenech jen tiše hrál si večerního slunce svit. Pad i na tvář kmeta zvadlou, jenž se lesní stezkou bral – stanul kmet, znoj setřel s čela, za sluncem se zadíval... 43

KONEC SRPNA.
Přehršli klasů v kadeřích, za pasem kytici vřesuvřesu. Léto jde v záři srpnové poli a tišinou lesů. Ještě plá sluncem vábný zrak, časem to zahoří v oku, ňadra se ještě kypře dmou, svůdná zve linie boků – ale již někdy se zahledí, jako by v minulost létlo, jak by se vzpomínkou vracelo v čas, kdy vše růžemi kvetlo. Při tom se lehce usmívá na lid, jenž ze žní se vrací – zdá se však, jak by ten úsměv hrál tichounkou resignací... 44

VŘES. I.
Cesta mlázím kamenitá, klopýtáš co chvíli, divoké ji jarní vody celou rozbrázdily. Přece, kde jen skrovná hrstka hlíny ještě zbyla, aspoň chudá lesní tráva k ní se přitulila. Přece aspoň, opuštěná prostřed širých lesů, koncem léta zarůžoví kyticemi vřesu... 45 II.
Stráň všecka vřesem zrůžověla a v slunci tiše usmívá se, sem pro med nyní letí včela, sem oko zbloudí k tiché kráse. Jak sama země by tu kvetla, když tuší blízkost rozloučení, když zlaté slunce, dárce světlasvětla, již krátí svoji cestu denní. Ty nezříš stonků, nezříš stvolů, jen nádech růžně fialový, jímž stráň se halí s vrchu dolů, než zapřede se ve sny vdoví. Jen závoj růžně ojíněný teď léto ještě prostřelo tu, než přijdou smutné října změny, než bude po snech, po životu... 46 III.
Prastarý bor nade strání do kraje se vážně dívá, nad růžovým vřesovištěm v starce myšlenkách se stmívá. Zatím, co les temným chvojím v dálku hleděl zamyšlený, vřesoviště po úbočí vplížilo se mezi kmeny. Šířilo se řídkým lesem, drobných kvítků milliony každým rokem pronikaly dále v lesa vnitřek vonný. A teď, kam zří oko v lese, kde dřív byla zeleň ztmělá – koncem srpna jako divem všecka zem je zrůžovělá. Všecka v růžném ojínění, když sem paprsk slunce vchází, ba růžové polostíny vzhůru se i po pních plazí. 4 747$ Vzpínají se po pních vzhůru, až kde stará sněť se křiví, jak by chtěly upozornit šumné vršky na ty divy. Jak by v chmurné jejich dumy nesly utěšlivá slova, že až kmen se k zemi skácí, aspoň padne do růžova... 48 IV.
Až hrdých snů mých došumí vysoké, černé lesy, posledních kmenů dutý pád do hlubin duši mou zděsí – chtěl bych být jako mýtina, na kterou dívám se s plesem: zbavena stromů, v samotě ještě se ozdobí vřesem. Ještě k ní motýl přiletí, ještě k ní přiletí včela, ještě je v slunci srpnovém růžově uzardělá... 49

MODRAVÉ VRCHY PŘEDE MNOU...
Modravé vrchy přede mnou, modravé vrchy za mnou, od jedněch k druhým hledám si planinou pěšinu klamnou. Širokou cestou zástupy berou se s ranci a vozy – já se zde ubírám stranou cest, nechci jít, kudy jdou mnozí. Stezka má vine se kamením, houštinou, trním a hložím, ale i v lučiny vychází květnaté pod nebem božím. Časem i zbloudí v močály, hrozící pohřbít mě v kalu – ale jen zmužile ku předu, vstoupím zas na pevnou skálu. A tak, jak oni silnicí, necestou k cíli se blížím – vystoupím na hory modravé, pokorně ruce své skřížím... 50

I.
Oblaka táhnou nad zemí, Oblaka táhnou nad zemí,
stíny se po lesích vlekou, hladí jich vlny zelené chladivou dlaní a měkkou. Pak zase slunce odkryjí, svit jeho propustí v proudech, staleté sosny pocítí teplo v svých sestárlých oudech. Světlo se střídá se stínem, modř nebe s oblačnou bělí – ve chvíli zvážní temný les, hned zas je úsměvem skvělý. A v chvíli příští jas i stín odplyne věčnosti řekou... Oblaka táhnou nad zemí, stíny se po lesích vlekou... 53

II.
Ve výši, kam se zraky pnou Ve výši, kam se zraky pnou
člověka ve chvílích snění, oblaka plují tišinou, rodí se, rostou a mění. Synové země, jejíž dech mateřský v lásce je zrodil, letí tam větru na křídlech, prostory jejich jsou podíl. Volnější nežli ptačí rod, lehčí než peříčko ptačí, prostorem bloudí o závod – stín dole cestu jich značí. Šedé ty s bílými okraji, ty v řízách neofitů, za dne se v slunci koupají, za noci v měsíčním svitu. 54 Ač jsou teď děti nebeské, zem přec je přivábí ještě – po čase na srdce mateřské v slzách se vracejí deště... 55

III.
Oblaka bílá a šedá, Oblaka bílá a šedá,
myšlenky modrého nebe – od jedněch září to jasem, od druhých chladem to zebe. Jedna jsou bílí jak ptáci na nebi za doby ranní – druhá, jak večer když k lesům slétá se rodina vraní! Jedna, jak lidská radost do lidské duše když vtáhne – druhá, jak bolest když po ní studenou rukou sáhne... 56 Paní Blaženě Votrubcové.

IV.
Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné, Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
jak nebem oblaka, jichž nelze uchvátit, k nimž možno vzpínati jen ruce vztažené, k nimž na perutích pták jen vznést se může, cit. Nic nezadrží jich, je vítr pohání, jich vzdušný řídí let, jak dole pohyb třtin – a dole na zemi, tvé duše na pláni jen padá, vleče se jich obrovitý stín. Ach, jak to dávno již, co tělem bývaly, co teplo cítil’s jejich měkkých objetí, co okem hořícím se v duši dívaly – teď, bože, teď jsou míň, než ptáče na sněti. To ještě zazpívá, zříš barvu perutí – však tam jen mlhy jdou, tak tiché, mlčící, jimž nový dává tvar vždy větru dechnutí, jimž nikdo nevrátí rys žití do lící. 57 Jen někdy touhy tvé je síla zachvátí – i spadnou oblaka tisícem krůpějí k tesknící duše tvé vypráhlé souvrati a v jejích travinách se rosou zaskvějí... 58

V.
Oblaka táhnou olověná, Oblaka táhnou olověná,
zastřely slunce, nesou chlad – v krajině celé jaká změna! Na duši lesů smutek pad... Na duši lesů, luk a polí, včera tak plnou úsměvů – cosi ji náhle rve a bolí, není jí, není do zpěvu... Umlk zpěv ptačí, cvrčků pění, nezáří křídla motýlí – jako když v teskném zamyšlení hlava se k prsům nachýlí... Oblaka těžká, olověná hrozí, že duši rozdrtí – ve větvích vítr lká a sténá, krkavec kráče o smrti... 59

Vl.
Podzimní nebe šedých mraků Podzimní nebe šedých mraků
smutně se klene nad zemí, pod ním houf letí tažných ptáků, teskná jak tucha skráněmi... Podzimní nebe – jaká změna! Jak bylo jindy jináče!... Je teď jak opuštěná žena – po chvílce vždy se rozpláče. 60

VII.
Tvář jasnou vzhůru ke slunci Tvář jasnou vzhůru ke slunci
a chmurnou dolů k zemi, kde vítr jenom vládu má, se oblak vznáší němý. Kam pokyne mu větru van, tam ve výšinách letí, on nezná, co je síly vzmach, bolestné touhy vzpjetí. Však neví ani o poutech, jež lidskou sílu váží, ni o závistném osudu, jenž touhám vždy je stráží. Jen tiše letí dál vždy, dál vzdušnými perutěmi, tvář jasnou vzhůru ke slunci a chmurnou dolů k zemi... 61

VIII.
Nic nepohne se, nebe sluncem hoří, Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,
že mráčky na něm svítí do běla, v dál vítr odlét, kamsi do zámoří, oblaka v modru tiše utkvěla. Tam nad obzorem leží stádo bílé a s rozkoší se v slunci vyhřívá – je ticho, přišla odpočinku chvíle, vysoko plane koule zářivá. Je ticho, třeba dřímotě se vzdáti, než všecko promění se ve chvíli, než vítr z dálky k oblakům se vrátí a v divokém je letu rozptýlí... 62

IX.
Obláček jako labuť bílý Obláček jako labuť bílý
nad okraj vyplul obzoru, jako sen v posvěcené chvíli tiše se vznesl nad horu. Tichounce plyne čistým vzduchem, a za ním jiný v zápětí – duši mou plní divným vzruchem, že by se vznesla v zásvětí. S bušením srdce k nebi zírám, sleduji bílé oblaky – radostnou touhou náhle zmírám: snad je to kouř z mé Ithaky!... 63

X.
Oblaka se nebem šinou Oblaka se nebem šinou
jako bílí, sněžní ptáci, s peřím, které pavučinou po krajích se v modro ztrácí. Místy bílá pára zřídlá od mráčků se odtrhala, jak by z bělostného křídla hebká pírka vypadala. Pírka stíháš v polétání, dále táhnou sněžní ptáci – nežli slunce v umírání bělost jejich zakrvácí... 64

XI.
Celé nebe pokryto je Celé nebe pokryto je
oblačnými beránky, slunce při svém rozloučení vznítilo je v červánky. Jaký zázrak nad zázraky ve vysoku nad zemí! Celé nebe posypáno zářivými růžemi! Oko ještě v užasnutí nad vzdušnými poupaty – a již růže zlatem hoří, proměněny v dukáty! 65

XII.
Zašlo slunce, západ zvolna bledne, Zašlo slunce, západ zvolna bledne,
pruh jen zbývá ještě růžový, na obzoru kraji v chvíli jedné zčernal náhle lesík borový. Oblaka, jež nebem plula bílá, západem pak rudě vzhořela, stojí nyní náhle zasmušilá, modrošedá jako z popela. Smutek zastřel jejich barvu denní, zachmuřená stojí bez hnutí, za horizont hledí v roztesknění, za sluncem zří v tichém pohnutí... 66

I.
Stříbrná hrobka zašlého života, Stříbrná hrobka zašlého života,
na věky skrytého lidskému rodu, měsíc se věčným prostorem kolotá k neznámé přišlosti tajnému bodu. Letí a letí prostorem bez hrází, který jej pohltí, jako jej zrodil – matku svou, zemi na cestách provází, jako s ní v pravěku mládencem chodil. Vše, co v něm žilo, vše, co v něm kypělo, z něho co tvorům se vlévalo do žil, v jeho co lesích, v stromoví šumělo, co za svých jiter a večerů prožil – všecko teď v hrobce stříbrné ztajeno, která se zjevuje za nocí lidem, co všemu tvorstvu dáno jest za věno, vypráví hrobního nápisu klidem. 69 Bývalá moře, pouště a planiny, vyhaslé vulkány, vysoké hory v stříbrný nápis splývají jediný, svítící nad zemí: Memento mori!... 70

II.
Úplněk měsíce nad lesy svítí, Úplněk měsíce nad lesy svítí,
rozsévá po cestách stříbrné kvítí, na cesty září, kde nikdo nechodí, řeky i rybníky za nocí přebrodí. Upjatě dívá se shaslýma očima, bez hlasu rtoma vyzývá mrtvýma – kdo po těch cestách kráčeli v žití, mátožně splývají v měsíční kvítí. Na dně kdo rybníku, na dně kdo řeky zoufání stopili na věkův věky – bílými mlhami vznesou se nad sítí, bledá když měsíce záře se rozsvítí. A k nim se z bělostných měsíčních závějí po nitkách paprsků tichounce snášejí duchové rodů, jež na hvězdě žily, která teď umrlý měsíc je bílý... 71

III.
Zřel člověk ve tvář bílé luny, Zřel člověk ve tvář bílé luny,
a křídla duše spěla v let, svit bílý rozchvěl citů struny a vábil v hebkých snění svět. Plul člověk v bílých proudech světla, pták volný, denní tíže prost, snil, cesta sněhobíle zkvetlá že kyne jemu v nesmrtnost... Vše v dálku bílo od lilijí, a člověku je do zpěvu – nepostřeh’ hořkou ironii, jež hrála v luny úsměvu a pravila: Jak ve pradobě když moje děti snily tak, než poslední z nich zetlel v hrobě, než z lodi mé zbyl pustý vrak! 72 Je po snech pyšných nesmrtnosti, mně zbyla role mohyly – než čas té úlohy mne zhostí a v prostoru mne rozptýlí... 73

IV.
Tiše přes tvář luny táhl Tiše přes tvář luny táhl
sněhobílý oblak hebký – o věčnosti myšlenka to velké, stříbrné té lebky. Z tváře bílé, zdá se, důlky dívají se v černé bezdno – kolem jako na louce jest v přenesmírné dálky hvězdno. Časem kolem lebky bílé drobná létavice padne – jako jiskru pohltí ji bezdna hloubky černé, chladné. Na ty hvězdy padající myslí lebka luny bledá – na svůj život, oheň zhaslý, na záhubu, jež ji hledá. 74 Na světy, v nichž dosud hárá oheň žhoucí, život křepký – v nichž však ona... bez života budoucí zří mrtvé lebky... Na prostor, v němž všecko letí, bez počátku, nekonečný, který všecko, všecko zrodil, všecko v sobě pohřbí – – věčný... A snad v budoucnosti, k níž jest konec našich světů lodí, prostor zase nový život, nové, lepší světy zrodí... 75

V.
Má ženo, ptáš se, co vše dříme Má ženo, ptáš se, co vše dříme
v kolébce skrovné lebky mojí? Ó, kéž to nikdy nevzbudíme, kéž nikdy se to nevyrojí! Sny vždy jsou zlaté, vždy jsou skvoucí a skutečnost je blátem cení; sny vždy jsou teplé,vřelé, vroucí – a studené jest probuzení. Co odchoval jsi dechem duše, to hrdě změří pohled cizí – a pohrdání zhaní suše, co mněl jsi, že jest zlato ryzí. Ó, míti sílu, nepovědět, co dříme v lebce uzavřeno, jen hrdě, tiše před se hledět, ať jakékoliv naše věno. 76 Být jako měsíc bílý, snivý, když nastupuje noci vláda – náš ret jest němý, mlčelivý, kdo chce, ať z tváře luny hádá!... 77

VI.
Měsíc šeří, noc je bílá, Měsíc šeří, noc je bílá,
oblaka se světlem šinou, prostor jak by zapředen byl, přebělounkou pavučinou. Všecky hvězdy za ní mizí, jenom zrak je v běli tuší – jenom jich je plno, plno v bíle prozářené duši. Jenom pátráš, mléčná dráha kde as běží nekonečnem – jenom sníš, že po ní kráčíš nebem ve prostoru věčném. Poutník, míň než prášek drobný, v mlhovinách ponořenýponořený, tušíš, že zde nových světů život klíčí nezrozený... 78 Duše lidská slabým křídlem nekonečnou věčnost měří – oblaka se světlem šinou, noc je bílá, měsíc šeří... 79

VII.
Byl pozdní večer, temný les Byl pozdní večer, temný les
se stráně dýchal v údolí – vše ticho, v dáli štěkal pes, cvrčkové zpívali na poli a z rybníka se skřehot nes’ v daleké, široké okolí. Máj kráčel nocí měsíční, nebylo daleko do Jana – kde nad úvozem sosny ční, cesta kde v stíny schována, své tance vedly mezi pni světlušky s večera do rána. A měsíc bílé světlo lil prostorem ztichlou na zemi, noc celou bíle prozářil, svit rozlil rovinou, stráněmi – i hrob, jenž zašlý život kryl, posypal bílými růžemi. 80 A stíny vyvstávali z par v měsíce čarovném šeření, co pohřbil na vše časy zmar, v život co nazpět se nezmění – teď vracelo se v dávný tvar v mlhovém, hebounkém odění. Ó, řek’ bys, kde se sklání břeh k zčernalé hladině rybníka, jde tiše, jako mlhy dech postava nočního poutníka, ve světle kráčí, ve stínech, bělá se, temní, zaniká... A lesy, pláně, noci báj, vše jak by pojednou ožilo, víc mladý voněl s vrchu háj, více světlušek svítilo – a z bílé noci znělo v kraj: Hynku, Viléme, Jarmilo!... [81] OBSAH.
Str. My vzdálili se od přírody5
V LESÍCH A NIVÁCH.
Poesie9 Sám být, sám!10 Lásku jsi vyšel rozsévat v žití11 Lesy, přátelé moji!13 Hlubokými bloudím hvozdy15 Království ticha16 Zase to šumění táhlé a hluboké18 Les mlčí19 Ticho lesa21 Stromem23 Studánka25 Nechte maličkých přijíti ke mně27 Skála u Dobříva28 Dramata30 Les v zamyšlení32 Stín padl na duši33 Bolesti34 Kde jsi, ó slunce?35 Mýtina v slunci37 Léto38 Letní krajina39 Zasněná krajina40 Mír41 V dešti42
[83] Str. Večer43 Konec srpna44 Vřes, I.–IV.45 Modravé vrchy přede mnou50
OBLAKA.
Oblaka táhnou nad zemí53 Ve výši, kam se zraky pnou54 Oblaka bílá a šedá56 Jdou dávné vzpomínky57 Oblaka táhnou olověná59 Podzimní nebe šedých mraků60 Tvář jasnou vzhůru ke slunci61 Nic nepohne se62 Obláček jako labuť bílý63 Oblaka se nebem šinou64 Celé nebe pokryto je65 Zašlo slunce66
V ŠEŘENÍ MĚSÍCE.
Stříbrná hrobka zašlého života69 Úplněk měsíce nad lesy svítí71 Zřel člověk ve tvář bílé luny72 Tiše přes tvář luny táhl74 Má ženo, ptáš se76 Měsíc šeří78 Byl pozdní večer80
Vydáno 22. listopadu 1907.
E: tb; 2006 [84]