II. Ve výši, kam se zraky pnou

Jan Rokyta

II.
Ve výši, kam se zraky pnou Ve výši, kam se zraky pnou
 člověka ve chvílích snění, oblaka plují tišinou, rodí se, rostou a mění. Synové země, jejíž dech mateřský v lásce je zrodil, letí tam větru na křídlech, prostory jejich jsou podíl. Volnější nežli ptačí rod, lehčí než peříčko ptačí, prostorem bloudí o závod – stín dole cestu jich značí. Šedé ty s bílými okraji, ty v řízách neofitů, za dne se v slunci koupají, za noci v měsíčním svitu. 54 Ač jsou teď děti nebeské, zem přec je přivábí ještě – po čase na srdce mateřské v slzách se vracejí deště... 55
Básně v knize Království ticha a smíru:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. LES V ZAMYŠLENÍ.
  4. STÍN PADL NA DUŠI...
  5. BOLESTI.
  6. KDE JSI, Ó SLUNCE?
  7. MÝTINA V SLUNCI.
  8. LÉTO.
  9. LETNÍ KRAJINA.
  10. ZASNĚNÁ KRAJINA.
  11. MÍR.
  12. V DEŠTI.
  13. VEČER.
  14. KONEC SRPNA.
  15. VŘES.
  16. MODRAVÉ VRCHY PŘEDE MNOU...
  17. I. Oblaka táhnou nad zemí,
  18. II. Ve výši, kam se zraky pnou
  19. III. Oblaka bílá a šedá,
  20. IV. Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
  21. V. Oblaka táhnou olověná,
  22. Vl. Podzimní nebe šedých mraků
  23. VII. Tvář jasnou vzhůru ke slunci
  24. VIII. Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,
  25. IX. Obláček jako labuť bílý
  26. X. Oblaka se nebem šinou
  27. XI. Celé nebe pokryto je
  28. XII. Zašlo slunce, západ zvolna bledne,
  29. I. Stříbrná hrobka zašlého života,
  30. II. Úplněk měsíce nad lesy svítí,
  31. III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,
  32. IV. Tiše přes tvář luny táhl
  33. V. Má ženo, ptáš se, co vše dříme
  34. VI. Měsíc šeří, noc je bílá,
  35. VII. Byl pozdní večer, temný les