IV. Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,

Jan Rokyta

IV.
Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné, Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
 jak nebem oblaka, jichž nelze uchvátit, k nimž možno vzpínati jen ruce vztažené, k nimž na perutích pták jen vznést se může, cit. Nic nezadrží jich, je vítr pohání, jich vzdušný řídí let, jak dole pohyb třtin – a dole na zemi, tvé duše na pláni jen padá, vleče se jich obrovitý stín. Ach, jak to dávno již, co tělem bývaly, co teplo cítil’s jejich měkkých objetí, co okem hořícím se v duši dívaly – teď, bože, teď jsou míň, než ptáče na sněti. To ještě zazpívá, zříš barvu perutí – však tam jen mlhy jdou, tak tiché, mlčící, jimž nový dává tvar vždy větru dechnutí, jimž nikdo nevrátí rys žití do lící. 57 Jen někdy touhy tvé je síla zachvátí – i spadnou oblaka tisícem krůpějí k tesknící duše tvé vypráhlé souvrati a v jejích travinách se rosou zaskvějí... 58
Básně v knize Království ticha a smíru:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. LES V ZAMYŠLENÍ.
  4. STÍN PADL NA DUŠI...
  5. BOLESTI.
  6. KDE JSI, Ó SLUNCE?
  7. MÝTINA V SLUNCI.
  8. LÉTO.
  9. LETNÍ KRAJINA.
  10. ZASNĚNÁ KRAJINA.
  11. MÍR.
  12. V DEŠTI.
  13. VEČER.
  14. KONEC SRPNA.
  15. VŘES.
  16. MODRAVÉ VRCHY PŘEDE MNOU...
  17. I. Oblaka táhnou nad zemí,
  18. II. Ve výši, kam se zraky pnou
  19. III. Oblaka bílá a šedá,
  20. IV. Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
  21. V. Oblaka táhnou olověná,
  22. Vl. Podzimní nebe šedých mraků
  23. VII. Tvář jasnou vzhůru ke slunci
  24. VIII. Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,
  25. IX. Obláček jako labuť bílý
  26. X. Oblaka se nebem šinou
  27. XI. Celé nebe pokryto je
  28. XII. Zašlo slunce, západ zvolna bledne,
  29. I. Stříbrná hrobka zašlého života,
  30. II. Úplněk měsíce nad lesy svítí,
  31. III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,
  32. IV. Tiše přes tvář luny táhl
  33. V. Má ženo, ptáš se, co vše dříme
  34. VI. Měsíc šeří, noc je bílá,
  35. VII. Byl pozdní večer, temný les