IV.
Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
jak nebem oblaka, jichž nelze uchvátit,
k nimž možno vzpínati jen ruce vztažené,
k nimž na perutích pták jen vznést se může, cit.
Nic nezadrží jich, je vítr pohání,
jich vzdušný řídí let, jak dole pohyb třtin –
a dole na zemi, tvé duše na pláni
jen padá, vleče se jich obrovitý stín.
Ach, jak to dávno již, co tělem bývaly,
co teplo cítil’s jejich měkkých objetí,
co okem hořícím se v duši dívaly –
teď, bože, teď jsou míň, než ptáče na sněti.
To ještě zazpívá, zříš barvu perutí –
však tam jen mlhy jdou, tak tiché, mlčící,
jimž nový dává tvar vždy větru dechnutí,
jimž nikdo nevrátí rys žití do lící.
57
Jen někdy touhy tvé je síla zachvátí –
i spadnou oblaka tisícem krůpějí
k tesknící duše tvé vypráhlé souvrati
a v jejích travinách se rosou zaskvějí...
58