III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,

Jan Rokyta

III.
Zřel člověk ve tvář bílé luny, Zřel člověk ve tvář bílé luny,
 a křídla duše spěla v let, svit bílý rozchvěl citů struny a vábil v hebkých snění svět. Plul člověk v bílých proudech světla, pták volný, denní tíže prost, snil, cesta sněhobíle zkvetlá že kyne jemu v nesmrtnost... Vše v dálku bílo od lilijí, a člověku je do zpěvu – nepostřeh’ hořkou ironii, jež hrála v luny úsměvu a pravila: Jak ve pradobě když moje děti snily tak, než poslední z nich zetlel v hrobě, než z lodi mé zbyl pustý vrak! 72 Je po snech pyšných nesmrtnosti, mně zbyla role mohyly – než čas té úlohy mne zhostí a v prostoru mne rozptýlí... 73
Básně v knize Království ticha a smíru:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. LES V ZAMYŠLENÍ.
  4. STÍN PADL NA DUŠI...
  5. BOLESTI.
  6. KDE JSI, Ó SLUNCE?
  7. MÝTINA V SLUNCI.
  8. LÉTO.
  9. LETNÍ KRAJINA.
  10. ZASNĚNÁ KRAJINA.
  11. MÍR.
  12. V DEŠTI.
  13. VEČER.
  14. KONEC SRPNA.
  15. VŘES.
  16. MODRAVÉ VRCHY PŘEDE MNOU...
  17. I. Oblaka táhnou nad zemí,
  18. II. Ve výši, kam se zraky pnou
  19. III. Oblaka bílá a šedá,
  20. IV. Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
  21. V. Oblaka táhnou olověná,
  22. Vl. Podzimní nebe šedých mraků
  23. VII. Tvář jasnou vzhůru ke slunci
  24. VIII. Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,
  25. IX. Obláček jako labuť bílý
  26. X. Oblaka se nebem šinou
  27. XI. Celé nebe pokryto je
  28. XII. Zašlo slunce, západ zvolna bledne,
  29. I. Stříbrná hrobka zašlého života,
  30. II. Úplněk měsíce nad lesy svítí,
  31. III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,
  32. IV. Tiše přes tvář luny táhl
  33. V. Má ženo, ptáš se, co vše dříme
  34. VI. Měsíc šeří, noc je bílá,
  35. VII. Byl pozdní večer, temný les