III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,

Jan Rokyta

III.
Zřel člověk ve tvář bílé luny, Zřel člověk ve tvář bílé luny,
a křídla duše spěla v let, svit bílý rozchvěl citů struny a vábil v hebkých snění svět. Plul člověk v bílých proudech světla, pták volný, denní tíže prost, snil, cesta sněhobíle zkvetlá že kyne jemu v nesmrtnost... Vše v dálku bílo od lilijí, a člověku je do zpěvu – nepostřeh’ hořkou ironii, jež hrála v luny úsměvu a pravila: Jak ve pradobě když moje děti snily tak, než poslední z nich zetlel v hrobě, než z lodi mé zbyl pustý vrak! 72 Je po snech pyšných nesmrtnosti, mně zbyla role mohyly – než čas té úlohy mne zhostí a v prostoru mne rozptýlí... 73

Kniha Království ticha a smíru (1907)
Autor Adolf Černý