báseň bez názvu

Jan Rokyta

POESIE. Tuším tvá křídla hebká a bílá, tuším tvé objetí měkké a vábné... Pracovat třeba – prchá však síla, trp za chléb vezdejší – vůle však slábne. Všecky jsem spoutal duševní povzlety, zapřáhl ve vůz všedního žití, tisíckrát žehnaný, tisíckrát prokletý – nyní však pojednou v cestě mi... kvítí. Dříny již odžloutly, rozkvetly bezy, pod střemchou, pod hlohy Jaro se honí, chudobky rozhodí po každé mezi, dech jeho mladistvým rašením voní... Nemohu odolat – oči tvé září mi, v hlasu tvém pěnkavy volají na mne!... Všednosti, vrátím se zase až v podzimi – teď mne zvou snové a illuse klamné! 9 SÁM BÝT, SÁM! Utíkám před světem – sám být, sám! – společnost ohaři štve mne, jelenem směřuji k houštinám – skryjte mne, lesiny temné! Skryjte mne sterými rameny, chraňte mne před lovcem světem – ve zmatku prchám k vám šílený, k haluzím vašim a snětem. Slyšíte? Štěkají ohaři, honců mých volají hlasy – vizte mé zděšení ve tváři, lesové, strážci mé spásy! Skryjte mne, honci se oddálí, samoty vaše mne vzruší, nezazní vítězné halali nad mojí uštvanou duší! 10 LÁSKU JSI VYŠEL ROZSÉVAT V ŽITÍ... Lásku jsi vyšel rozsévat v žití, těžce dřív zorav tvrdou zem – proč ti z ní vyrostlo koukolu kvítí? Jak je to chudé, co odměnou zvem!... Míníš, že dobré zrno dáš v půdu, zatím to dračí semeno – co jsi v zem ukládal v námaze údů, jak to pak vyrůstá změněno! V ohromné tváři zkřivené rysy, že se v jich písmě bojíš číst – nad okem upíří obočí visí, ze zraků vyšlehá nenávist. A to jsou snů tvých nejčistších děti! Utíkáš od nich zkrvaven, do tajných samot duše tvá letí, ukrýt se před dětmi v bílý den. 11 Ale když měsíc tváři svou zvedna zapřádá zemi do světla – vycházíš po špičkách, zda aspoň jedna květina lásky ti vykvetla... 12 LESY, PŘÁTELÉ MOJI! Příteli Albertu Koňasovi. Lesy, přátelepřátelé moji! Zas se k vám unaven vracím, ve vašem šumění táhlém se svou se bolestí ztrácím, s bolestí, žalem, touhami, s jiskrami radosti v popelu – tuším zde píseň Věčnosti slétati ke mně v pocelu. Široké její peruti nad hlavou šumí a šumí, co mne kdy v duši bolelo, velkostí nesmírnou tlumí – cítím, jak ztrácím se v písni té s života smutnými úhory, ba že v ní mizí i země mé daleké, nejdalšínejdelší obzory. Jak jsou ty dálky zamlklé, k nimž se zrak od lesů dívá, Jakjak ten kraj s lidským pachtěním v modravé tóny splývá! Že tam je závist a nenávist, mučení duší a vraždění? Vidím jen pruhy modravé, slyším jen hvozdů šumění. O dobách dávno minulých temné si šeptají zvěsti: tajemná píseň přešlosti rozchvívá ratolesti, od sosny letí ku sosně z pradávných staletí zášeří, až celé hvozdy hluboké v zvlněné moře rozčeří. 13 Duše má zmlklá písni té práškem se na křídla věsí, chráněna perutí velkosti nad stráně vznáší se, lesy, přes hlavu doby přítomné na křídlech zaniklé přešlosti ulétá, letí daleko v budoucí aeony věčnosti... 14 HLUBOKÝMI BLOUDÍM HVOZDY... Hlubokými bloudím hvozdy, na dně zeleného moře, jehož povrch rozčeřený větru vanutím se vlní. Na dně ticho, mír a pokoj, nahoře to šumí, šumí jako vlny oceánu, spěchající k břehům země. A výš, nad povrchem lesů jako nad širokým mořem bezměrné se modro klene, v něž se bílý racek hrouží. Ten jen vidí břehy světa bolestí a utrpení – já zde dole rozkoš cítím utonutí, zapomnění... 15 KRÁLOVSTVÍ TICHA. Prastaré kmeny v zemi tkví, pevně k ní přimknuty kořenů svaly – ticha zde pokojné království, mlkne tu vše, i co kruší a pálí. V duši co křičí z mučidel, napiato k torturám života katem, volně zde kráčí v šíř i dél s utichlou bolestí, v mlčení svatém. Vítr jen přilétá líbat vlas, zvlhlý a slepený znojem a krví, do stínů lesa slunce jas k zmučené hlavě se prodírá drvy. Prameny čisté a studené kamením zurčí, zvou vyprahlé rety, obmyjí údy zbodené, rány vše zakryjí modrými květy. 16 Co už se zdálo být v zásvětí, vrátí se k duši v té blažené chvíli – na květy lehounce přiletí motýli duhoví, zlatí a bílí... 17 ZASE TO ŠUMĚNÍ TÁHLÉ A HLUBOKÉ... Zase to šumění táhlé a hluboké vysoko letí nad mojí hlavou – vítr tam koruny borovic kolébá, dole zde sotva lesní hne travou. Měkce zde ležím v mechu a borůvčí, ztrácím i pouhé vědomí žití, vím jen, že lesy nade mnou vlní se, nad nimi na nebi slunce že svítí. Život jen v nejasné vzpomínce přilétá z daleké dálky ke mně sem náhle, bolesti jeho a strasti a šílení jsou zde jen lesů co šumění táhlé. Přestávám býti člověkem trpícím, balvany života v dým se mění – lesy jen šumí dlouze a hluboce, na čelo líbá mne zapomnění... 18 LES MLČÍ... Les mlčí, chvojí nezašumí, ni ptačích písní neslyšet, jen hvozdem nese k hlavě dumy motýlích křídel tichý let. Jen časem cosi borem vzdychne, jak les by šeptnul ze snění – pak všecko zas jak dříve ztichne a sosny trčí v mlčení. Jen časem zdá se ti, že slyšíš za sebou měkké kročeje – ty jenom dech v svých prsou ztišíš, cit neznámý tě prochvěje. Tak tiché jsou ty lehké kroky, že jen je tušíš jehličím – jdou jen jak rythmus písně sloky, než zazní trilkem slavičím. 19 Zda snění vešlo hebkou patou a za tebou jde v zápětí, by zvábilo tě hlavou zlatou a bílým ňadrem v objetí? Či vzpomínka sem krokem víly za tebou tiše přichází, v svůj závoj ovine tě bílý, vykouzlí dávné obrazy? Či nedotýkajíc se země to blíží se ti tušení, k tvé skráni nachýlí se jemně v neznámých citů zvlnění?... Ty nevíš, ohlédnout se bojíš, jen tušíš jakýs jiný svět, své duše zření jenom zdvojíš a čekáš, čekáš rozechvět... 20 TICHO LESA. Zář jitra padá širé na lesy, jež volně oddychují po vzbuzení – obláčky tiše plují nebesy a tlumí oslnivé světlo denní. Tichounce v jitru svítí paseka, vlas modřínků jen vánek mírně čeří – zde v šíř a dáli není člověka, jen Ticho stoupá tudy s lesní zvěří. Prst bílý na sevřených, měkkých rtech, lehounce bosou nožkou kráčí v snění – jen jako neslyšného vánku dech, jen paprsků jak něžné políbení. Teď zvonek zacink’ pasoucích se krav – a Ticho náhle ohlédlo se plaše, mne shlédlo, ležícího v klíně trav, a přátelsky se střetly zraky naše. 21 V dál neprchlo, je soucit ke mně jal, zde v samotě se ke mně přitulilo – já sladce v jeho klíně usínal, když na čelo mne hebce políbilo... 22 STROMEM. Les objal mne a ve sny vkolébal, Mír jeho políbil mne na čelo, z nápoje blaženosti pít mně dal – mé vědomí se náhle zatmělo. A zdálo se mi, jak jsem v mechu stál, že jako stromy kolem vrůstám v zem, jak borovice vůkol v šíř i v dál k ní připínám se sterým kořenem. A ruce moje výš se vzepjaly a ke slunci se vztáhly větvemi – a ptáci nebeští k nim létali a hnízda stavěli v nich nad zemí. Já zapomněl, co pláč a co je smích, myšlenek stíny hlavou netáhly – jen vítr šuměl v mojich haluzích a kolébal je v pohyb nenáhlý. 23 Jen touhu měl jsem výš se k slunci pnout, k blankytu nekonečných prostorů, oblaků stíhat nebem vzdušnou pout, až slunce zašlo v dálce za horu. A v noci k hvězdám zřel jsem rozsetým a koupal jsem se v stříbře měsíce – a nevzpomněl jsem, žitím prokletým že žil jsem jako lidí tisíce. Jen vláhu nebes žíznivě jsem pil, strom jeden byl jsem v lese odvěkém, mech zapomnění kůru moji kryl – já zapomněl, že byl jsem člověkem... 24 STUDÁNKA. Své dcerušce. Unaven chůzí, utýrán parnem, po cestě v prachu, kamení, po boji mnohém, po boji marném shlížím se v lesa prameni. Studánka lesní, čistá a čirá dívá se na mne ze trávy, bezděky ruka pot s čela stírá, krůpěje denní únavy. Studánka čirá dívá se na mne, přečisté oko dítěte – co bylo v cestě zrádné a klamné, zůstalo v dálce prokleté. Dítě mé plavé na mne se dívá, dne mého zázrak přesladký, tak jako voda kouzelná, živá v studánce čisté z pohádky. 25 Jiného nebe blankyt tam září, jiného slunce tam září svit – unaven stírám krůpěje s tváří: studánko čistá, dej mi pít!... 26 NECHTE MALIČKÝCH PŘlJÍTI KE MNĚ... Nechte maličkých přijíti ke mně, dejte, ať planoucích mojich skrání dotknou se hebkýma ručkama jemně, v duši ať padne jich pousmání. Umdlena duše má, k smrti jest smutna, nápoj, jejž život mně píti dává, přesycen peluní zahořkle chutná, čelo mé trnoví probodává. Utíkám od lidí na místa pustá, les kde jen vítá mne rozšuměný, lidská kde ve zlobě nehlesnou ústa, ticho kde bloudí jen mezi kmeny. Nechte maličkých přijíti ke mně, v přečistá očka ať jejich patřím, v studánky z jiné, než naše jest, země – víru chci novou z nich k lidem pít, bratřím... 27 SKÁLA U DOBŘÍVA. Šedivá skála, vůkol lesy, dole, slyš, potok v kamení, ze skalní průrvy nad útesy ve slunci sosna větve věsí, zarudlé jako v plameni. Lišejník balvan barví žIutě, nahoře zachyt se již mech, zevšad zní skále: „V souboj zvu tě!“ Ona tu stojí nepohnutě, v života mizíc ramenech. Slunce ji líbá, déšť ji smývá, horko ji praží, kruší mráz, bylina útlá, pomíjivá zvolna se ve hruď její vrývá, hyne a vzrůstá zas a zas... 28 Tiše se noří skála v dumy, v zašlosti dálku prchavou; zvolna se rozpadává v rumy – vítězně nad ní lesy šumí života píseň jásavou. 29 DRAMATA. Příteli MUDru Vilému Pobudovi. Zašumění velkých křídel, úzkostlivé zasténání – spár již k výši dravčích sídel nese život v umírání. Echo úzkostného křiku duši chodce ještě děsí, oko hledí k loupežníku – ale širé mlčí lesy. Dravec kdesi zmizel v šíru, šumí lesů nota známá – ve přírodě, plné smíru, pohřbeno jest malé drama. Pohřbeno jest v zapomnění, usmířeno čísi dechem – jako stromu utrpení, jenž je sžírán šedým mechem. 30 Skryto v záhybech jest řízy, která všecko vlídně skryje, pod níž, duše, navždy zmizí také tvoje tragedie. 31

Básně v knize Království ticha a smíru: