V. Má ženo, ptáš se, co vše dříme

Jan Rokyta

V.
Má ženo, ptáš se, co vše dříme Má ženo, ptáš se, co vše dříme
 v kolébce skrovné lebky mojí? Ó, kéž to nikdy nevzbudíme, kéž nikdy se to nevyrojí! Sny vždy jsou zlaté, vždy jsou skvoucí a skutečnost je blátem cení; sny vždy jsou teplé,vřelé, vroucí – a studené jest probuzení. Co odchoval jsi dechem duše, to hrdě změří pohled cizí – a pohrdání zhaní suše, co mněl jsi, že jest zlato ryzí. Ó, míti sílu, nepovědět, co dříme v lebce uzavřeno, jen hrdě, tiše před se hledět, ať jakékoliv naše věno. 76 Být jako měsíc bílý, snivý, když nastupuje noci vláda – náš ret jest němý, mlčelivý, kdo chce, ať z tváře luny hádá!... 77
Básně v knize Království ticha a smíru:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. LES V ZAMYŠLENÍ.
  4. STÍN PADL NA DUŠI...
  5. BOLESTI.
  6. KDE JSI, Ó SLUNCE?
  7. MÝTINA V SLUNCI.
  8. LÉTO.
  9. LETNÍ KRAJINA.
  10. ZASNĚNÁ KRAJINA.
  11. MÍR.
  12. V DEŠTI.
  13. VEČER.
  14. KONEC SRPNA.
  15. VŘES.
  16. MODRAVÉ VRCHY PŘEDE MNOU...
  17. I. Oblaka táhnou nad zemí,
  18. II. Ve výši, kam se zraky pnou
  19. III. Oblaka bílá a šedá,
  20. IV. Jdou dávné vzpomínky, sny dávno vysněné,
  21. V. Oblaka táhnou olověná,
  22. Vl. Podzimní nebe šedých mraků
  23. VII. Tvář jasnou vzhůru ke slunci
  24. VIII. Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,
  25. IX. Obláček jako labuť bílý
  26. X. Oblaka se nebem šinou
  27. XI. Celé nebe pokryto je
  28. XII. Zašlo slunce, západ zvolna bledne,
  29. I. Stříbrná hrobka zašlého života,
  30. II. Úplněk měsíce nad lesy svítí,
  31. III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,
  32. IV. Tiše přes tvář luny táhl
  33. V. Má ženo, ptáš se, co vše dříme
  34. VI. Měsíc šeří, noc je bílá,
  35. VII. Byl pozdní večer, temný les