II. Ve výši, kam se zraky pnou

Jan Rokyta

II.
Ve výši, kam se zraky pnou Ve výši, kam se zraky pnou
 člověka ve chvílích snění, oblaka plují tišinou, rodí se, rostou a mění. Synové země, jejíž dech mateřský v lásce je zrodil, letí tam větru na křídlech, prostory jejich jsou podíl. Volnější nežli ptačí rod, lehčí než peříčko ptačí, prostorem bloudí o závod – stín dole cestu jich značí. Šedé ty s bílými okraji, ty v řízách neofitů, za dne se v slunci koupají, za noci v měsíčním svitu. 54 Ač jsou teď děti nebeské, zem přec je přivábí ještě – po čase na srdce mateřské v slzách se vracejí deště... 55

Kniha Království ticha a smíru (1907)
Autor Adolf Černý