VŘES.
I.
Cesta mlázím kamenitá,
klopýtáš co chvíli,
divoké ji jarní vody
celou rozbrázdily.
Přece, kde jen skrovná hrstka
hlíny ještě zbyla,
aspoň chudá lesní tráva
k ní se přitulila.
Přece aspoň, opuštěná
prostřed širých lesů,
koncem léta zarůžoví
kyticemi vřesu...
45
II.
Stráň všecka vřesem zrůžověla
a v slunci tiše usmívá se,
sem pro med nyní letí včela,
sem oko zbloudí k tiché kráse.
Jak sama země by tu kvetla,
když tuší blízkost rozloučení,
když zlaté slunce, dárce světlasvětla,
již krátí svoji cestu denní.
Ty nezříš stonků, nezříš stvolů,
jen nádech růžně fialový,
jímž stráň se halí s vrchu dolů,
než zapřede se ve sny vdoví.
Jen závoj růžně ojíněný
teď léto ještě prostřelo tu,
než přijdou smutné října změny,
než bude po snech, po životu...
46
III.
Prastarý bor nade strání
do kraje se vážně dívá,
nad růžovým vřesovištěm
v starce myšlenkách se stmívá.
Zatím, co les temným chvojím
v dálku hleděl zamyšlený,
vřesoviště po úbočí
vplížilo se mezi kmeny.
Šířilo se řídkým lesem,
drobných kvítků milliony
každým rokem pronikaly
dále v lesa vnitřek vonný.
A teď, kam zří oko v lese,
kde dřív byla zeleň ztmělá –
koncem srpna jako divem
všecka zem je zrůžovělá.
Všecka v růžném ojínění,
když sem paprsk slunce vchází,
ba růžové polostíny
vzhůru se i po pních plazí.
4 747$
Vzpínají se po pních vzhůru,
až kde stará sněť se křiví,
jak by chtěly upozornit
šumné vršky na ty divy.
Jak by v chmurné jejich dumy
nesly utěšlivá slova,
že až kmen se k zemi skácí,
aspoň padne do růžova...
48
IV.
Až hrdých snů mých došumí
vysoké, černé lesy,
posledních kmenů dutý pád
do hlubin duši mou zděsí –
chtěl bych být jako mýtina,
na kterou dívám se s plesem:
zbavena stromů, v samotě
ještě se ozdobí vřesem.
Ještě k ní motýl přiletí,
ještě k ní přiletí včela,
ještě je v slunci srpnovém
růžově uzardělá...
49