VZPOMÍNKA.
– Do vzpomnínekvzpomínek ukládám si chvilku štěstím vyzlacenou, která moc má čarodějnou: potěšiti v budoucnu...
– Do šťavnatých stvolů trávy postříkaných květem bílým, usedli jsme přituleně v roztomilém háječku...
– Nad hlavami akát vonný, nad akátem modro nebe prohlédá a usmívá se na dvé šťastných lidiček...
– Nad hlavami akát vonný, nad akátem nebes modro, z toho nebe rozsypal se bílý snížek na pozdrav...
– Nad hlavami akát vonný, nad akátem modro nebe, bílý snížek – lístky bílé s vysokého akátu...
– Zasypte nás, udýchejte, udýchejte svojí něhou, – usnout v této blahé chvíli bylo by nám rozkoší...
– Země přijímá nás v sebe, nebe též nás doprovází, zarůstáme s nebem v zemi, splýváme a splýváme...
VÍTĚZSTVÍ?
Šli vedle sebe, muž a žena, necítíce rozdílu pohlaví, prosti tíživých pout bolesti, neovanuti těžkým dechem vášně, vasalové Psychy. Ač ruce spočívaly v sobě, nebylo v nich tepla lásky, nýbrž vůle bratra a sestry prohmatati se k nepoznatelnu, jak je tušil jejich pohled neposkvrněný poznáním žití. Dva odtělesnění, odhmotnění, zpývají cíhymnuszpívající hymnus příštího vítězství...
Povznesení snahou hledajících ztratili smysl pro čas a prostor, neboť chtěli nekonečnost a věčnost. Jakoby nebyli dětmi této země potřísněné krví jako roucho Asraela, anděla smrti, jakoby nebyli zatíženi kletbami otcův a matek několika století a tisíciletí... Ještě nezahořely pudy v jejich tělech, nezakřikla jich Vášeň, která by musila řešiti tajemství sexu... Rty jejich byly příliš bledé pro líbání a ruce příliš útlé pro objímání. Měli smysl jen pro hudbu planet a jich mystické rythmy, do nichž splýval tlukot jejich srdcí.
Řekli si: Zrak do nedohledna vycvičiti, zbystřit do dálek sluch, ssáti oblíbené vůně planet, nepřetržitý život v tanci světů chutnati a konečně – nehmatati, nemíti vědomí styku hmoty s hmotou, nýbrž chápati vše přímo, vnitřním viděním, jasnozřením bezprostředním. Duše jejich hýčkány byly vědomím, že jen pro ně žije krása, že jen pro ně rodí se den v záplavě ranních červánků, že jen pro ně umírá nad rozechvělými korunami stromů naposled do bronzova rozpálených. Duše jejich – motýlové zamilovaní do květin; duše jejich – modravá jezírka, jež jen vítr smí rozkolébati, nebo ještě spíše mořská oka, o nichž vypravuje báje, že nemají dna a že ústí v moři. – – – – – – – – – – – – –
– Avšak brzy zahnízdil se v duších těch divný, neviditelný host. Byl šedivý a tichý, a svou šedí a svou tichostí rozlezl se po všem, tak že vše se odbarvovalo, vše se utlumovalo. Byla to Nuda.
Dál a dále ponořovali se do tůně poznání a přece nikdy nedohlédali dna. City jejich byly bezbarvé a monotonní; nebylo v nich peluňku ani sladké opilosti. V takové chvíli bezbarvé a zmrtvělé pohlédli na sebe a – poznali, že jsou muž a žena. Tajemné vření rodilo se v nich, neznámými popudy oživoval v nich vesmír, něco živelného z tisíců a tisíců generací minulých hlásilo se o svá práva pro tisíce a tisíce budoucích, a ze všeho v mnohých variacích vznikal velký Smysl žití. – Symfonie všehomíra soustředila se nyní v jediný, mohutný tón vášně. Pochopili, že to, co je spojuje, je více než psychický vztah, více než shoda tužeb a souzvuk duší. „Není štěstí v životě, jejž jsme žili,“ řekli si: „pokusme se žíti jinak.“
Přirozenost procitla v tělech vyhladovělých dlouhým čekáním. Pokusili se strhnouti oponu, jež diváky odděluje od herců, sen od skutečnosti a illusi od pravdy. Zatoužili po písni věčného jara, po neomylném hovoru živlů... Ozval se klokot krve výskající probuzeným pohlavím. Příroda byla jim nyní krbem, u kterého se hřáli v šťastném zaslíbení. Prsty neznámé ruky přehrávaly na neviditelných klávesách divokou tarantelu jako doprovod k jejich sňatku, apotheosu plození a početí. Všechny city jejich srostly v jediný, výsledný pocit prudké, enervující rozkoše... Nezahaloval jim již očí tajemný Cybelin plášť, nepřekážel jim, aby viděli hmotu velkou, podmaňující, vítěznou... Slavili návrat svůj k ní, klaněli se jí zbožňujíce ji v sobě.
A tak dva lidští jedinci sřítili se tam, kde Astarté, bohyně noci a vášně, vládne, kde rozšklebený faun číhá na koupající se nymfu, kde thyrsy mainad vlají a opilý Silén potácí se na svém oslu, kde illuse prchají před slávou vína a krve, a kde v evoe nenasytné vášně mísí se úpění poraněné Psychy...
23
KAREL ŠELEPA: