VZPOMÍNKA.

Bořivoj Balcárek J.XX Bašus Karel Berdych Josef Bláha A.XX Bloem Miroslav Bedřich Böhnel Stanislav Cemper Josef Haser Josef Hradecký Béda Chocholoušek R.XX Chřada A.XX Karlík Hugo Kepka Gustav Klika Josef Mach Vladimír Mach Vladímír Mrazík Karel Nový Jaroslav Pasovský Vlastimil Pavlík Jaroš Prošek Miroslav Rutte Pavel Sula František Syrový Bohuš Sýkora Maryša Šárecká Karel Šelepa J.XX M.XX Šerý Josef Šimánek František Taufer Karel Teichmann Eduard Turek Jaroslav Urban Antonín Vedral Antonín Veselý Kamil Vilenský E. Vlasák Milada Záhořová Karel Zelenka Svato Zelenka Alois Žipek

VZPOMÍNKA.
– Do vzpomnínekvzpomínek ukládám si chvilku štěstím vyzlacenou, která moc má čarodějnou: potěšiti v budoucnu... – Do šťavnatých stvolů trávy postříkaných květem bílým, usedli jsme přituleně v roztomilém háječku... – Nad hlavami akát vonný, nad akátem modro nebe prohlédá a usmívá se na dvé šťastných lidiček... – Nad hlavami akát vonný, nad akátem nebes modro, z toho nebe rozsypal se bílý snížek na pozdrav... – Nad hlavami akát vonný, nad akátem modro nebe, bílý snížek – lístky bílé s vysokého akátu... – Zasypte nás, udýchejte, udýchejte svojí něhou, – usnout v této blahé chvíli bylo by nám rozkoší... – Země přijímá nás v sebe, nebe též nás doprovází, zarůstáme s nebem v zemi, splýváme a splýváme...

VÍTĚZSTVÍ?

Šli vedle sebe, muž a žena, necítíce rozdílu pohlaví, prosti tíživých pout bolesti, neovanuti těžkým dechem vášně, vasalové Psychy. Ač ruce spočívaly v sobě, nebylo v nich tepla lásky, nýbrž vůle bratra a sestry prohmatati se k nepoznatelnu, jak je tušil jejich pohled neposkvrněný poznáním žití. Dva odtělesnění, odhmotnění, zpývají cíhymnuszpívající hymnus příštího vítězství... Povznesení snahou hledajících ztratili smysl pro čas a prostor, neboť chtěli nekonečnost a věčnost. Jakoby nebyli dětmi této země potřísněné krví jako roucho Asraela, anděla smrti, jakoby nebyli zatíženi kletbami otcův a matek několika století a tisíciletí... Ještě nezahořely pudy v jejich tělech, nezakřikla jich Vášeň, která by musila řešiti tajemství sexu... Rty jejich byly příliš bledé pro líbání a ruce příliš útlé pro objímání. Měli smysl jen pro hudbu planet a jich mystické rythmy, do nichž splýval tlukot jejich srdcí. Řekli si: Zrak do nedohledna vycvičiti, zbystřit do dálek sluch, ssáti oblíbené vůně planet, nepřetržitý život v tanci světů chutnati a konečně – nehmatati, nemíti vědomí styku hmoty s hmotou, nýbrž chápati vše přímo, vnitřním viděním, jasnozřením bezprostředním. Duše jejich hýčkány byly vědomím, že jen pro ně žije krása, že jen pro ně rodí se den v záplavě ranních červánků, že jen pro ně umírá nad rozechvělými korunami stromů naposled do bronzova rozpálených. Duše jejich – motýlové zamilovaní do květin; duše jejich – modravá jezírka, jež jen vítr smí rozkolébati, nebo ještě spíše mořská oka, o nichž vypravuje báje, že nemají dna a že ústí v moři. – – – – – – – – – – – – – – Avšak brzy zahnízdil se v duších těch divný, neviditelný host. Byl šedivý a tichý, a svou šedí a svou tichostí rozlezl se po všem, tak že vše se odbarvovalo, vše se utlumovalo. Byla to Nuda. Dál a dále ponořovali se do tůně poznání a přece nikdy nedohlédali dna. City jejich byly bezbarvé a monotonní; nebylo v nich peluňku ani sladké opilosti. V takové chvíli bezbarvé a zmrtvělé pohlédli na sebe a – poznali, že jsou muž a žena. Tajemné vření rodilo se v nich, neznámými popudy oživoval v nich vesmír, něco živelného z tisíců a tisíců generací minulých hlásilo se o svá práva pro tisíce a tisíce budoucích, a ze všeho v mnohých variacích vznikal velký Smysl žití. – Symfonie všehomíra soustředila se nyní v jediný, mohutný tón vášně. Pochopili, že to, co je spojuje, je více než psychický vztah, více než shoda tužeb a souzvuk duší. „Není štěstí v životě, jejž jsme žili,“ řekli si: „pokusme se žíti jinak.“ Přirozenost procitla v tělech vyhladovělých dlouhým čekáním. Pokusili se strhnouti oponu, jež diváky odděluje od herců, sen od skutečnosti a illusi od pravdy. Zatoužili po písni věčného jara, po neomylném hovoru živlů... Ozval se klokot krve výskající probuzeným pohlavím. Příroda byla jim nyní krbem, u kterého se hřáli v šťastném zaslíbení. Prsty neznámé ruky přehrávaly na neviditelných klávesách divokou tarantelu jako doprovod k jejich sňatku, apotheosu plození a početí. Všechny city jejich srostly v jediný, výsledný pocit prudké, enervující rozkoše... Nezahaloval jim již očí tajemný Cybelin plášť, nepřekážel jim, aby viděli hmotu velkou, podmaňující, vítěznou... Slavili návrat svůj k ní, klaněli se jí zbožňujíce ji v sobě. A tak dva lidští jedinci sřítili se tam, kde Astarté, bohyně noci a vášně, vládne, kde rozšklebený faun číhá na koupající se nymfu, kde thyrsy mainad vlají a opilý Silén potácí se na svém oslu, kde illuse prchají před slávou vína a krve, a kde v evoe nenasytné vášně mísí se úpění poraněné Psychy...
23 KAREL ŠELEPA:

Básně v knize Kniha mladých: