TOUHA.
Krajina bez konce,
sníh chladný na ní,
obloha z olova,
klid mráz a spaní...
Touha šla jediná
sněžnou tou plání
a stopy krvavé
zůstaly na ní.
14
PASTELLOVÁ SKIZZA.
Křiklavá laciná látka nálady denní prósou zvířeného parku přechází v šedé hedvábí zladěného večera.
Na usínající zeleni ztrýzněných záhonů tančí pestré barvy pyšných květů graciésní gavotty.
Každým okamžikem upustí bledá růže na zem subtilní plátek svého smíchu jako pocel něhy, kterým líbá stříbrná zář měsíčná na úbělové čelo spící lesní žínku.
V růžových vodách západu koupají se ohnivé ženy, oděné chladícími závoji vzdušného blankytu.
A tam v dálce ve vzduchu nad mosaikou městských střech chví se ztajená žaloba, proč jest zkalen čas ospalou šedí smyslné přetvářky. – –
Přinesl jsem miliony záblesků šťastných úsměvů z květů celovaných ohněm denního slunce, které jsem zkoupil za poklady svých snů na pestrých lukách volných dálek, abych je dal vládkyni svých tužeb, krásné Alušce.
Kroky mé instinktivně ignorují místa, kde bílá těla mých snů prostituje profánní smích nízkých zájmů a všedních projektů; chtěl bych zapadnouti do hlubokého jezera gigantického ticha, kde na dně rozseta jsou červená zrna zlatých hvězd zapomenutí a kde bych zpíval neslyšitelnou píseň jen své Alušce.
Příval elegických dum ulehl by pak na závratnou hloubku jejích panenských očí jako fialová mlha na bezedná jezírka báječných hor a ukolébal by naše duše v harmonii velebné lásky. – – – – – –
Přišla. – Dal jsem jí bílou lilii a rudou růži, a chtěl jsem, aby ty dva květy řekly jí všecko.
HUGO KEPKA:
PETR VOK.
Na pozítří, kdy jejich šachta měla slaviti čtyřicetileté jubileum, sosnoval Petr Vok svůj plán. Dnes zmešká šichtu a posilní se dlouhými doušky. Zítra, dříve než se rozední, učiní před východem slunce svoje první pokusy. A na pozítří rozpřáhne ruku, aby dodělal své umínění.
Musí to býti čin. Nějaký veliký čin to musí být, aby mohl uklidniti Vokovo sebevědomí o nutnosti provedení tohoto plánu. A byl tak jednoduchý: na pozítří, až šachta bude slaviti čtyřicetileté jubileum, nepozorovaně vejde do sálu presidentova Vok.
Svoji nesmírně komickou postavu neobvyklé výšky a hubené, suché konstrukce, která protahovala mu ruce až po kolena, krk súžovala v labutí formu a celé tělo činila hrozně klátivým, bude musit přizpůsobiti poměrům a donutiti ji k jisté, důstojně rovnováze.
Obličej ostrých, nevzhledných rysů, který ještě ke všemu je sluncem do sněda opálený a v porách a v každé vrásce má zažraný prach z uhlí, zpříjemní tak, že ústa neustále se budou usmívat, oči zářit a tváře jemně červenat.
Když tak nějak podobně přizpůsobí svoji postavu, aby zdálo se, že uvnitř těla je úplný klid a ticho, že krev se nepění, srdce netluče a žíly neroztahují se hrozným vedrem, vejde do presidentova salonu Petr Vok.
Ano, bude to týž Petr Vok.
Tělo však nebude se úžasně klátit ze zadu ku předu, z předu do zadu, dlouhé ruce až po kolena nebudou rovnoměrně kývat jako hodinové kyvadlo sem, tam, sem, tam, krk smáčkne si naškrobeným límcem, aby nezdál se tak prodloužený v labutí chřtán a vejde v neobvyklé rovnováze do salonu.
Obličej jistě ozáří se tisícerou reflexí žárových lampiček v růžových porculánových baňkách, dříve vymytý ztratí své hluboce zažrané vrásky z uhelného prachu a oči ostře podívají se panu presidentovi do tváře. Při tom ústa musí se usmívat, oči zářit a tváře jemně červenat.
Bude to však tentýž Petr Vok, který svojí komickou postavičkou častokrát byl terčem žertů, který se nikdy neusmál, který dovede v širokých ústech ceniti žluté své zuby, obočí husté příšerně stahovat, který vypadá škaredě až běda, ale o kterém říkali, že ve vráskách čela má skryty hrozné sny. Bude to však tentýž Petr Vok. A plán svůj uskuteční najisto v pozítří. Dnes před vjezdem pravil mu kamarád:
„Nesmíš pozítří jít k pana presidentovi.“ Poslouchal jej mrazivě a mlčky. Bylo mu těžko odpovědět, protože sám věřil důvodům, které mu kamarád uvádí a které odůvodňují, proč pořádný havíř nesmí jíti pozítří k hostině.
Poslouchal jej mlčky, ale v hlavě mu hučela hrozná slova. Nebyly to vyhrůžky, nebyly nadávky, hučelo to jediným tempem jediného slova: „Musíš! – Musíš!“ –
Kamarád mluvil vážně a s tichou rozvahou. Mluvil tak, jako mluvívají rozumní agitátoři na schůzích, které Petr Vok pro jich mnohomluvnost nenáviděl. Nenáviděl agitátory a neměl rád schůze. Ne-
15
volili jej proto ani do předsednictva, ani do výborů a konečně ani do deputací, které měly vyřizovati pánům usnesení a stesky. Proto však neměli jej rádi ani samotní kamarádi a říkali mu morous. Jen tenkrát dovedli jej míti rádi, když mlčel, a proto Petr Vok nerad mluvil a spřádal svoje sny.
Měl prý jich mnoho skryto pod vráskami černého svého obličeje. A protože málo mluvil a raději snil, málo kdo jej pochopil a každý mu nedůvěřoval. ByI z celé šachty jediný, který s partou se nedorozumíval a který vystřídal během půl roku třeba všechny party.
Učinili s ním vždy krátké rozloučení, že z nenadání složili krajčáky a řekli jednoduše:
„Buď tak, anebo onak! Nelíbí-li se ti, můžeš jít zas jinam.“
A nic mu na světě nebylo tak líto, jako tahle slova. Nedovedl se postaviti a říci svým kamarádům:
„Hoši, mám vás rád, proč mne bijete?“
Dlouho potom doma sedával u okna a díval se, jak za horami ztrácí se pomalu slunce a rudými červánky zbarvuje oblohu, prosycenou výparem šachet a kouřem z obrámů.
A bylo mu při tom tak divně, že nejraději zaplakal by, jako když pláče někdo uražený, zbitý a ztupený, lítostí...
„– Nesmíš pozítří jíti k panu presidentovi –“ opakoval kamarád a posunkem ruky pozdravil jej vlídně, že zdálo se, jakoby Petr Vok dal mu na jevo svůj souhlas. A zatím jen hučelo mu hlavou. Musíš! Musíš!!
A v prsou provalovalo se mu několik balvanů, které tížily mu celé tělo, že, zdálo se, ztrácí síly, aby přesvědčil kamaráda, že právě v pozítří k hostině jíti musí...
– Ja – ja – – musí, musí! Kýval hlavou a prudce zamával rukama...
Ve své bolesti divně pochopoval Petr Vok svůj osud.
*
Večer, když všechno tiše spalo, vzpřímil se před nažloutlým zrcadlem. Viděl svou hubenou postavu, své vpadlé, žluté tváře, své bílé čelo, zakalené, šedožluté oči, široce rozevřená ústa, své nemotorně odstávající uši, viděl celou hlavu s rozcuchanými vlasy, takovou úzkou, šišatou hlavu, viděl Petra Voka, který sápe hubenýma rukama po hlavě, aby ji rozmačkal...
A širokým chřípím nosu nesouvisle vyráží zvuky, kterým sám nerozumí a které zachycovati nechává v hloubce zrcadla. Potom znovu uchopí hlavu, tlačí dlaněmi uši, tak tvrdě, že za chvíli nic jiného neslyší, než vzdálený hukot nějakých vln, hrozných vln špinavé, páchnoucí vody...
A sebe vidí, jak u břehu sedí na bobku, břeh uhání a on pronikavě křičí, jakoby popoháněl do šílenějšího běhu:
– Hý – hýíí, hý –!!
A když se probouzel, cítil, že brodí se v hustých mlhách, z nichž dere se mocí ven, aby mohl dýchat.
A když se prodral z mlh, zasmál se do zrcadla a při tom cítil se býti tak uspokojený, jakoby vysmál se sám sobě s hřejivým zadostiučiněním.
Tak byl Petr Vok divokou touhou přesycen, že z nenadání trhal se sebe kus po kuse šaty a všechno, co v domnění tížilo rozpálené tělo.
A za chvíli před zrcadlem výskal vysoký, nahý Petr Vok.
Boky vyvstávaly a žíly nabíhaly v modré, krvavé praménky.
Vzpřímil se, prudce natáhl ruku, jakoby v úmyslu měl někoho bodnout a vysílený klesl na zem.
Kolem úst vřela mu bílá pěna a mumlaly nesrozumitelné zvuky, jež, zdálo se, pronikají jen z otvorů vyceněných zubů...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ráno, když kamarádi znovu bazilišsky domlouvali, aby k hostině nešel, pokývl hlavou, zahýbal rameny a mrazivě pravil:
„– Ja, ja – – musím. Já musím.“
A ve štole černému uhlu, bublající vodě a lampičce potichu vypravoval, že musí presidenta zabít.
A na pozítří plán dojista uskuteční.
GUSTAV KLIKA:
BIZARNÍ POVÍDKA.
Lékaři poslali jej na venek do hor, kde způsobem svého života dráždil zvědavost lidí. Jedni nazývali ho fanatikem, druzí egoistou, jiní komediantem či pokrytcem. Jedněm byl tichým bláznem, a ti se nad ním usmívali, jiným tajným hříšníkem, a ti mu nemohli vyčíst ani jediného hříchu.
A zdáli se mít pravdu všichni.
Duše některých lidí jsou jako hluboká tůně jezer. Dozíráme jejich dna, ale nechápeme číslice hloubky.
16
Byl podivným, uzavřeným a tajemným. Liboval si, že je nepochopeným a bylo mu milé, že ho lidé snižovali. Aspoň mohla nejdelikátnější tajemství jeho života klidně a netušeně dřímat v jeho chorobné duši!
Zdál se bez cíle, bez určení, lidé zvolna přivykli na jeho bledou tvář a zvolný houpavý krok, jímž denně mizel v hloubkách lesa nebo rozkvetlých lánů.
Miloval láskou až nezřízenou zakleté samoty, zatulená zákoutí, ztracené pěšiny, vše, co bylo tajemné a šeré, a zde oddával se fantastickým snům a chorobnému blouznění. V tichých samotách vytvořil si nový kouzelný svět, novou čarovnou společnost, v níž byl tragickým hrdinou, slepým básníkem, zázračným osvoboditelem lidu, idylickým pastýřem a Honzou šťastné pohádky. Zde v tajemném zášeří řečnil vysněným zástupům, osvobozoval zakleté princezny, miloval vodní ženky, umíral v amfiteátru a besedoval s osudem, intrikány, vodníky a kouzelníky.
Chorobný stav jeho duše vybíjel ve vysněných náladách, vytřeštěných vidinách, v nichž zápasil s fantomy, sudičkami, smrtí a ďábly.
S očima široce rozevřenýma strávil mnoho marných hodin; nechal se unášet vlastní obrazotvorností, chvěl se, gestikuloval, zuby zatínal a dal se zalívat vlahým teplem vysněné velikosti, krásy a slávy. Věřil pevně, že kol starého opuštěného mlýna v lesní pasece chodí za šera krásná mlynářova dcera. Mlynář, jejž před časem vlny i s mlýnem smetly, jistě měl dceru, a jistě krásnou jako den. Cítil její krok, jak trávou hnula, cítil její dech, jak květy zavoněly. Miloval ji, ženu snu, krásnou, vroucí a tajemnou. Věděl jistě, že je rusá, že rty má hedvábně růžové a oči v barvě bezu. Miloval se s ní, laškoval, usmíval se konejšivě jejím tušeným rozpakům, cítil, jak se mu chvěje v náručí, mazlil se s pletenci jejích vlasů a znamenal její teplý dech a vůni kadeří.
Byly okamžiky, kdy ji pronásledoval výčitkami, tuše její nevěru, a když spatřil slzy v jejích zracích, vábil ji, uprošoval, žebronil a líbal její ruce. Nad vše miloval ji za noci. V teplých měsíčních nocích, kdy luna jako veliká stříbrná slza třpytila se v modravých dálkách. Vysnil si okamžiky vášnivých polibků, křečovitých objetí a strnulých pohledů; cítil její leknínové prsy ve své dlani a objetí jejích mramorových ramen kol své šíje. Prožíval její měkkou oddanost, vroucnost a něhu, dal se celovat jejími polibky a cítil, jak rozněcují jeho krev a rozpalují myšlénky. V těchto nocích chorobného snění dlouho a těžce loučíval se s milenkou svého snu. Sliboval jí svou lásku, zapřísahal věrností a velikými sliby. Slyšel nepronesená slova o její lásce, věrnosti a milování, líbal jí ruce za ta krásná slova a vzýval nejsladšími jmény.
Byl šťasten svými horečnými, vytřeštěnými sny a snadno zapomínal na své okolí.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
S dozrávajícím květnem přišla ta noc. Vlahá a teplá jak polibky, čistá a krásná jako oči milované ženy. Noc plná hvězd, noc prochvělá vůní rozkvetlých sadů, jež lehce mámila smysly.
Bral se zarostlou pěšinou uprostřed vonících modřínů, pronásledován jen svým stínem a tichým šelestem svých kročejů. Ve stínu háje kreslil si tajemné postavy kouzelníků, a od starého opuštěného mlýna v jednotvárném šumění vln rozeznával určitě tlumený nápěv vil. Naslouchal mu mlčky a s touhou, aby mu porozuměl.
Klesl do vřesu a přivřel oči před přívalem měsíčního světla. Zatajil dech a oddal se cele kouzlu, jímž opředl jej šumot potoka s hlasy vil a vodních žínek.
Ano. Zpívaly o lásce. O lásce věčné a milování.
Táhlé a čisté akkordy zasněných hlasů vyvolávaly mu před zraky obraz vysněného štěstí: milenka zázračně bílá s mramorovými lokty a hedvábně růžovými rty.
Otevřel oči. Bledé světlo měsíce polévalo starou zříceninu mlýna a tam, kde stával někdy sad, stála ona krásně bílá, jak ze světla utkaná!
Rozevřel široce oči a viděl jasně, jak lehýnce kyne mu lokty, jak se chvěje blahým očekáváním..
Vzkřikl krátce a radostně a dlouhými kroky řítil se k ní. Objal ji vášnivě a tiskl v náručí. Oddávala se mu bez hlesu, oddaná a nevzpouzející. Cítil její vonné kadeře, jak hrají mu na tváři, cítil její lokty, jak objímají mu ramena. Pak mu krvavé světlo zalilo zraky, závratná vášeň zalomcovala tělem, a oba milenci májové noci klesli do trávy – – –
Našli jej ráno v starém mlýnském sadu.
Mladá rozkvetlá třešeň se zlomenou korunkou nasypala mu mléčných květů do vlasů, a on s očima blouznivýma mazlil se s vonnými květy ulámaných haluzí.
Mluvil podivně, jako z těžkého snu povstalý, cosi o lásce věčné a milování. Dětinnými slovy vzýval ženu, mluvil o kadeřích, o hedvábných rtech a mramorových loktech. Nesouvislá slova utápěla se v tiché radosti a v lesklých očích zračil se svit vzdáleného štěstí, jež jednou radostně zachvělo jeho chorobným, blouznivým nitrem.
17
JOSEF MACH: