STÍNY.
Když nebe dohoří, dozpívá klekání,
dva stíny tiše jdou pěšinkou v alejích –
Světélka krvavá zahoří na stráni...
K těm stíny tiše jdou v svých marných nadějích
v čekání.
Noc kraj si zahalí dusivá těžkou tmou.
Tísnivá nálada. Nálada bezradná.
Když stíny vybledlé na stráň se dostanou,
příšerně zahrozí do černa, do prázdna
nad hlavou.
FRANT. SYROVÝ:
HANS PLUMP V DIVADLE.
Hans Plump seděl pod přitaženými světly divadla s koleny a lokty přitisklými k tělu, zaťatými zuby a hlavou skloněnou na sametové opěradlo před sebou – – Tedy po téhle ženě po celý rok toužil, po těchto měkkých, oblých tvarech, majestátní postavě a pravidelném obličeji, jenž teď zpíval měkkým hlasem před ním nějakou arii! – – Zaťal zuby, zavřel oči a žhavá hořkost se jím propíjela. Předevčírem mu poprvé náležela a dnes – patří mezi „ostatní“. Její pohledy, její gesta, záhyby šatů, spád vlasů bolely jej až někam na dno duše.
Před ním třepotala rozmarná muzika jakéhosi Němce a za ním – Bál se ohlédnouti! – Zdálo se mu, že lidé kolem mění se v kostlivce. Zdálo se mu, že, kdyby se ohlédl, uviděl by žluté lebky s rozesmátými dásněmi a flirtujícíma očima, hlavy umrlců s bezvadnými účesy, parukami, vysokými klobouky, cvikry, lorněty a kukátky, zdálo se mu, že, pohne-li nohou, dotkne se odrátkovaného hnátu pod černými spodky svého souseda a pruhovanou sukní svojí sousedky. – –
Před ním třepotala rozmarná muzika starého Němce a za ní – jevištěm – tančila bída, nalíčená bída, špatně nalíčená, nohy znetvořené stálým cvičením, chvějící se těla a ostře řezané obličeje stálých úsměvů. A zase ona.
Vstal a nedbaje, že ruší, odešel za kulisy. A tam při pohledu na spocené, hrubě nalíčené obličeje, vycházející z jeviště, na počestné měštěníny staroanglického městečka, na jich ženy věrné i záletné, vida rváče i hospodské, rytíře, vojáky, pobudy a hejsky, mezi spoustou plátna a světel, bílého masa a růžových tric, ujasnil si náhle svoji bolest: marný let za něčím, co není. Řekl: illuse – a vyplivl to slovo.
Pak šel do její šatny, kde mezi pudry, voňavkami a rozházenými šaty, mezi dohořívající svíčkou, nedopitou sklenkou vína a zrcadly, chvějícími se posud jejím obrazem, ve vzduchu rozehřátém její atmosférou – svlékl člověka a zaplakal. Svlečený člověk svíjel se v potlačovaném štkání u jeho nohou a Hans Plump plakal.
Najednou zaslechl potlesk. Jednání končilo. Hans Plump urovnal kytičku v dirce svého smokingu, oblékl člověka a čekal. Je nutno marně letět! Řekl: illuse a nevyplivl. Zavřel oči a čekal. –
21
MARYŠA B. ŠÁRECKÁ:
ASPASIE.
Aspasie ležela na svém loži, zahalena v chitón z průsvitné bílé látky, kterou prohlédaly souměrné, lákavé tvary jejího těla. Byla šťastna svou krásou a svým mládím. V samotě své oživovala si prožité rozkoše a obdiv, jejž četla v zracích milenců, jichž ústa nebo oči pravily: „Jsi krásná, paní má...“
A chtivá touha plála jim v očích, touha, jíž pouze ona směla veleti. Ráda pila otrockou oddanost z jejích očí, ráda tiskla se k silnějším údům, ráda přijímala z rukou jejich číši, v níž podávali jí essenci života – vášeň.
Z veselých dojmů lásky přeskočily myšlénky její do jiné tóniny; v duši zjevil se jí obraz starce s vetchým, krátkým pláštěm a podivným nedůvěřivým úsměvem, který popíral vše, v co ona věřila. Byl tak chmurný a nevlídný, jakoby nebylo hellénské krve v jeho žilách, radosti ze života v jeho srdci a vášně v jeho těle. Zatím, co takto myslila, vcházel do její komnaty. Byl vážný a přísný; jeho pohled vyhýbal se její kráse. A přece chtěla i v jeho očích vznítiti obdiv, ovinouti ho magickým kouzlem své bytosti, ohlušiti jeho duši svou krásou a pak se jí nevázaně vysmáti.
Stanul před ní. Zahleděla se mu do očí dlouhým pohledem, který probouzí vášeň a tázala se: „Proč myslíš, starče, že jsem dnes tak šťastna?“
Usmál se svým obvyklým, skeptickým úsměvem, který porážel všechny naděje, na nichž netkvěla stopa věčnosti.
„Opila’s se krásou svou, paní.“
„Ano, miluji svou krásu. Ona je matkou a živitelkou mého štěstí, ona rozptyluje chmury života jako teplý polibek Helia, ona obšťastňuje a napájí hladové. Miluji ji jako echo hudby Appollonovy, jako lehký dotek Eoy, přetrhávající závoj noci a růžovými prsty otvírající dráhu SIunci.“
„Tvá krása je ohněm, který sám sebe ztravuje.“
„Oh ne, neříkej toho! Nenič svým úsměvem mého blaha! Chci, aby bylo věčné, a nemyslím na to, že kdy zemře. Má vůle mu dává život a sílu.“
„Bude žít tak dlouho jako tvé mládí. Ono rozhořelo se v tobě, ono dalo purpur tvým tvářím, smyslnost tvému tělu a zdání věčna tvé duši. Nevěř mu však, neboť víra v ně tě ubíjí. Přijde doba, kdy píseň, již ona ti vnuká, zmlkne na tvých rtech, kdy zhasne oheň, který živí tvou krásu, kdy marně namáhati se budeš, abys průsvitným předivem a zlatými sponkami vzkřísila svůj mrtvý půvab, kdy stáří vtiskne ti své signum a s ním i zoufalství. Pak budeš volati smrt, neboť život již nepřijde zpět. Hořké vzpomínky na prožité požitky stanou se ti háďaty, jež jako Laokoona objímati budou tvé zvadlé tělo a vyssají z něho poslední krůpěj vášnivé krve a poslední stopu krásy. Budeš se snažiti přehlušiti je vínem, které vznítí v tvém mozku obrazy šíleného ducha. Líně ležeti budeš a tupě patřiti na hodující. To bude kletba tvého mládí a tvé krásy, nezachrání-li tě Psyche. Je třeba, abys ji včas učinila svou důvěrnicí.“
„Neděs mne, starče! Jako truchlivá zvěst přišel jsi do mých snů. Ani má krása, ani tvá moudrost nebude věčná. Obě pohltí prokletí času a zatopí je ve svém náručí. Z mé krásy alespoň popel zbude, co však z tvého rozumu?“
„Bude žíti v těch, jimž jsem ho odkázal. Snad tito předají ho budoucím a zdokonalí jim život. Ty však zemřeš, ženo, a zbude z tvého těla popel a o tvé kráse pověst, která uchová se budoucím. A po staletích bude se ptáti básník dobrodruh: „Kde je Aspasie?“ Zemřeš pro ně, neboť oni nikdy nepředstaví si tvé krásy živé, a jejich volání nevzkřísí tebe. Má moudrost však, byť poplvaná, bude žít!“
„Tvá slova jsou hořká; proč odpuzuješ a popíráš krásu? Jsi snad stvořen, abys přetrhával rythmus vášně a bořil stavby lidských snů?“
„Chci je bořiti, neboť bolestnější by bylo, kdyby se sřítily samy. Není věčnosti, ženo; jen Psyche je věčná. Pohleď na růži, která rozpadá se v tvých prstech, a neoživne tvým dechem, pohleď na ptáka, který obveseluje tě svým zpěvem a po chvíli umírá v dutině vyžilého stromu a na tón, který tě blaží a jehož echo zahyne v tvé duši. A tak mizení věcí podobá se útěku zvadlých listů, poháněných větrem. O kéž bys s vůní svého těla nessála zároveň jedu jeho zkázy!“
„Mám se tedy rozloučiti se svou krásou? Mám ji násilně zničiti, když mi byla dána? Poraď, řekni, co mám činiti?“
„NemiIovati jí, nemilovati sebe. Vzpomenouti, že za několik let zhasne vše, co rozpaluje dnes touhu a hrdost v tvé duši, že krása tvá zemře, jako zmírá krása dne. Pak v bludné chůzi a opilosti snad hledati budeš spásu a zapomnění, posmívaná, zavržená milenci a nešťastnější než ony ženy, které v gynaikonu sedíce, na truhlicích předou a skládají své oděvy.“
Po těchto slovech zvolna odcházel, zatím co Aspasie mlčky se zrakem do neurčita upřeným sledovala jeho kroky. Chvíli zůstala v této nehybné poloze, pak se vztýčila a s rukama o hlavu opřenýma a zrakem vyděšeným zvolala: „Co řekl? V bludné chůzi a opilosti snad hledati budeš zapomění a spásu... Zkalil mé štěstí, jež jsem tolik opatrovala, mé krásy však nezabil. Vrah! Ne, nepoddám se! Proč utíkati životu, když na nás volá?“
Zděšení její rázem změnilo se v prudký, jásavý smích.
„A pak, – až má krása zvadne, učiním jeho rozum svým milencem!“
22