DIALOG.
„Proč šla jste večer domů za siesty?“
– Oh, znavil jste mne nervósními gesty!
„Já zadán měl přec valčík od Chopina?“
– Oh, byla jsem tak nějak unavena,
a vy jste, drahý, příliš vášniv byl!
„Ne, okamžik jsem pouze uchopil!“
– Snad zapomněl jste, milý, na mou pýchu?
„Já nevěděl, že slabá jste tak k hříchu!“
– Oh, pamatujte, že jsem žena čistá!
„Oh, promiňte, ma chère, oh, dozajista! –
– – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – –
„Proč odešla jste včera za siesty?“
– Mne chladnými jste znavil, drahý, gesty,
a pak já Musseta šla domů číst.
„Oh, přečetla jste, ma chère, aspoň list?“
– Ne, Chopina jsem potom trochu hrála –
„A kolik akkordů jste, drahá, vzala?“
– Mne rozladil mollový jeho tón –
„Pak – tuším – šla jste tiše na balkón?“
– Mně zdálo se, že něco na mne čeká,
noc byla vášnivá a sladce měkká –
„Oh, pardon, madame, jste přec žena čistá?“
– Oh ano, pane můj, oh – dozajista!
„OSAMĚLÝ.“
Sedím ve staré lenošce; venku je noc a vidím otevřeným oknem, jak stín škrtí stín. Je nekonečné ticho, a v horách hasnou světla... Planuly tam ohně, a snad někdo stál na skále a chtěl viděti rudými stíny do noci... Snad stál dlouho, a pak se unavil a shasl... Taková morfiová únava leží na všem; vůně ze zahrady unaveně se vlekou nocí, a jsou chladné, jakoby byly létly přes prsy mrtvé ženy... Měsíc svítí na všechno fosforečně, a zdá se, jakoby se všech stran chtělo vyraziti sta výkřiků, jež zardousila neznámá hrůza... Sedím ve staré lenošce, a noc jde zamlklými horami; je studená jako kurtisána, jež s mrtvými gesty strhuje na své svislé prsy... Moje lenoška má vůni mrtvých věcí; můj děd svíjel se v ní při záchvatech pakostnice a hleděl do tmy za nekonečných nocí s tváří hrůzou bílou; če-
11
kal, čekal; vidím jeho bezbarvé ruce s naběhlými žilami a prsty křečovitě sevřenými, jak byly ozářeny fosforečným svitem a vrhaly špičaté stíny... Tik tik,... šly hodiny, a s každým nárazem jakoby se něco blížilo... Nic určitého, nic vysloveného a přece se to plazilo všude... A můj děd byl také kdysi mlád... Nedovedu si to sice představiti, ale byl jistě mlád; a kdysi snad objímal v této lenošce svou mladou ženu, v houpavé krinolině a usměvavou tváří...
Sedím nehybně; můj zelený papoušek tluče sebou v úzké kleci, a křičí skřehotavě a táhle... Má veliké horečné oči a klátí svou pitvornou hlavou, jakoby se smál...
Nějaká nevyslovitelná hrůza mne náhle přepadá; dívám se s nervosním neklidem do noci a stále se mi zdá, že něco čekám... Celý život měl jsem takový pocit čekaní; ha, ha, můj děd také čekal...
Chladny vítr noční zavál do mé komnaty nějaké nevýslovně měkké vůně květin, jež vyrostly za opuštěných nocí... Náhle něco tak zcela dětského rozehřálo mé nitro; taková bezejmenná touha, v níž chvěla se celá ta něha, jež nezkojena zůstala ve mně za noci dlouhého čekání... Vystoupil jsem na arkýř a zahleděl se hluboce do noci... Toužil jsem se zahřáti tím neurčitým rozblouzněním; ale ono náhle vyprchávalo a já hleděl do vonných temnot tak neskonale cize... Již dlouho cítil jsem k přírodě takovou cizotu; zdálo se mně vůbec, jakobych byl pohřížen v těžký, morfiový spánek, z něhož nelze ani procitnouti... Život viděl jsem jako řadu obrazů, jež byly bez jakéhokoliv subtilného pouta s mojí duší... Se somnambulní zasněností chodil jsem i přírodou, a nikdy jsem jí nepožíval s onou intimní něžností splývání... Nejprve jsem myslíval, že je to to hluboký klid únavy, ale náhle dnes jsem pocítil, že je to mrtvost... Náhle pojal mne chlad k sobě samému; cítil jsem sám před sebou stísněnost, jakou cítíváme u mrtvol za hlubokých, ztichlých nocí... Usedl jsem opět do lenošky; zdálo se mi, že spím, velmi dlouho spím... Před sebou viděl jsem neurčité kraje zmlklé nějakou těžkou únavou... Měl jsem pocit, že jdu po šedivých cestách mezi neutěšenými bařinami... Vše bylo tak k zešílení jednotvárné, jen tu a tam stromy dávno odumřelé vzpínaly choré větve do tmy... Náhle pojala mne horečná tíseň; byl jsem sám a sám, a šel jsem v beznervním žasnění... Mraky, které se zprvu vlekly pohřebním tempem, počaly náhle divoce letěti... Jejich sirnatě kontury mizely zvolna v šerech, a nové, tisíce nových vystupovalo... Dal jsem se do šíleného běhu; nohy pode mnou klesaly, horečná úzkost zadrhovala mé hrdlo, ale já musil běžet, musil...
Dutý naraz mne probudil; narazil jsem čelem na starou řezbu opěradla; tak cize a prázdně to znělo... Měl jsem pocit, že se něco ztrhalo v mých nervech; nemohl jsem souvisle myslit a všechny moje nejvážnější myšlénky nabývaly neskonale pitoreskních forem... Probuzený papoušek zadíval se na mne horečnýma očima; nejprve mne pojala hrůza; měl jsem pocit, že vidí něco, co já nemohu vidět, a to mne rozdrážďovalo... Ale náhle zakřičel chraplavým hlasem a roztáhnuv křídlo, učinil tělem několik grimass... Vypadal jako tančící filosof a s panenkou si hrající kurtisána... Křečovitý smích shroutil mne v lenošce...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Silná dávka morfia učinila mne podivně chladným; sedím tiše a moje oči mají jistě skelný vyraz... Chtěl bych je viděti, ty svoje cizí oči... Ale je zbytečno se pohnout; jsem tak rozkošně do sebe shroucen, tak intimně blízko sám sebe... Ticho, ticho.. Jen hodiny neustále poklepávají svým tik, tik... Každý ten úder je symbol smrti; umírá okamžik, který mohl přinést úsměv mému mládí... Ale tak to musí byt; já čekám, čekám... Zdá se mně, že se objevilo v horách jakési světlo... Oh, kdo by bděl v té unavené, temné noci? To je noc jen pro vigilii mé touhy; ostatní ať spí, spí... Jakoby se to světlo blížilo; snad jde někdo ke mně? Ne, ke mně nikdo nepřijde... A přece, vždyť moje milenka mi řekla, že přijde dnešní noci ke mně! Snad je to ona, rozpálená touhou rozkoše... A proč jde tak pomalu? Ona se vždy usmívá a takoví lidé nechápou hrůzy prchání okamžiků... A přece okamžik je tak neskonale drahý, protože se může státi věčností... Tik, tik, a ona jde tak pomalu; je hrozně lehkomyslná; všechny ženy jsou takové...
Myšlenka, že se blíží, způsobila mně melancholické rozcitlivění. Všechny ty neurčité představy něhy, jež vyklíčily v mé duši za chvíli hlubokého osamění, ztělesňuji náhle v její postavu... Moje rozkoš rozplývá se v tisíci nepatrných složek... Je taková bezpohlavní, jak sní jen děti... Těším se, až zabořím svoje prsty do jejích hebkých vlasů, až budu hladit její bílou ruku, spočívající v měkké linii na staré řezbě lenošky... Zavírám oči a rozptyluji se sladce ve svých vidinách... Je to tak krásné necítiti hrubé pohlavnosti, nýbrž její nejjemnější nuance... Zdá se mi, že jsme někde ve starém parku... Podzim dal mu výraz omšelé začarovanosti, jakoby spal ze starých věků... Sedíme v oné intimní rozcitlivosti, již dává tušení prchlých životů... často jsme trávívali hodiny lásky, a zdálo se nám každému, že je sám; ale dnes náhle se plně cítíme, pronikáme se... Naše vzrušení je intimnější než nejvášnivější objímání, je takové zasvěcené a čisté... Ona drží malou rokokovou panenku a já s neobyčejnou něhou češu jí kudrnaté, bílé vlasy... Cha, cha, moje mrtvost si vynalézá krásné pohádky; již ani divoké hodiny vášně mně nepřinesou útěchy; nemusím se vzrušit... Spím, spím... Fosforečný přísvit měsíce, prodravšího se černou trhlinou mezi mraky, osvětluje mou ruku spočívající na opěradle staré lenošky... Prsty jsou křečovitě sevřeny a ruka je bezkrevně bílá, jen naběhlé žíly se na ní ostře rysují... Dívám se na
12
ni jako na cizí věc a nemohu pochopiti, že je to moje ruka.. Snažím se jí pohnout, ale ruka leží mrtvě;
zmocňuje se mne instinktivní hnus z přítomnosti toho mrtvého předmětu... A můj děd měl zrovna takovou ruku, když čekal za nekonečných nocí... A můj děd byl taky jistě mlád... Zmocňuje se mne zvířecí hrůza; sedím skrčen, a moje čivy, uspané morfiem, znova horečně pracují... Jenom v hlavě je tak prázdno a cítím tlouci ve spáncích krev...
Bum, bum – zní to náhle dutě nocí. Podivné údery, jakoby v nich bylo něco chvatně horečného... Poslouchám dlouho, nevěda, odkud ty zvuky jdou – až náhle si uvědomuji: to moje milenka jde ke mně, a nese mně svoje mládí, abych ukojil jeho horečnost... Nebudu sám, oh, nebudu...
Vstávám, abych jí šel otevříti... Hodiny chladně zaznamenávají prchající okamžiky svými monotonními údery, a ona neustale tluče... V jejich ranách je něco hysterického: je téměř cítit, jak zatíná zuby, a jak divoce tiskne své tělo ke dveřím... Oh, je mladá, a touží po rozkoši... A já – já jsem přeci také mlád – i můj děd byl mlád... Záhadný úsměv chvěje se mi na rtech; zastavuji se, a nějaké něžné vidiny táhnou mojí duší... A ona bije zoufale; je v jejích úderech již něco zvířecky rozdrážděného... Náhle mne pojal nevýslovný odpor; představil jsem si její smyslné oči, její bílá ňadra s temnými pupenci, kterak se kočkovitě vinou k mému tělu... Zachvátila mne zuřivost; běžel jsem ke dveřím, abych ji uchvátil a znásilnil s celou divokostí své bolesti a svého osamění... Ale u dveří jsem se zastavil; ne, neotevřu – cítím, že bych ji musil zardousit... Prsty se mi křečovitě sevřely; pověsil jsem se zoufale na kliku a zaťal zuby do železa...
Nová dávka morfia... Klid, nekonečný klid je v mojí duši. Taková dětská rozmazlenost se mne zmocňuje; vidím měkké stezky zadumaného parku, tak sladce tajemné... Budu bloudit sám a sám... Budu milovat šeré soumraky padající do květů unavených chrysanthém, budu milovati divoké lety mračen... A to bude taková láska bez bolesti, jíž nebude ničiti mého pozvolného umírání...
Ještě zaznívají údery její ruky; již jsou unavené a vypadá to, jakoby zaznívaly odněkud z nekonečných dálek... Proč nespí? I můj zelený papoušek spí; proč bdíti v té unavené noci?
To je noc jen pro vigilii mé touhy...
JOS. R. HRADECKÝ: