ŽENATÝ KNĚZ.

Bořivoj Balcárek J.XX Bašus Karel Berdych Josef Bláha A.XX Bloem Miroslav Bedřich Böhnel Stanislav Cemper Josef Haser Josef Hradecký Béda Chocholoušek R.XX Chřada A.XX Karlík Hugo Kepka Gustav Klika Josef Mach Vladimír Mach Vladímír Mrazík Karel Nový Jaroslav Pasovský Vlastimil Pavlík Jaroš Prošek Miroslav Rutte Pavel Sula František Syrový Bohuš Sýkora Maryša Šárecká Karel Šelepa J.XX M.XX Šerý Josef Šimánek František Taufer Karel Teichmann Eduard Turek Jaroslav Urban Antonín Vedral Antonín Veselý Kamil Vilenský E. Vlasák Milada Záhořová Karel Zelenka Svato Zelenka Alois Žipek

ŽENATÝ KNĚZ.
Tu knihu úděsnou jsem znovu čet’ a čet’, jed chtěl jsem vstřebat do žil, kde proň není místa, neb tvrdá tvář a cynický můj ret se dávno zřekly Krista. A temný stín mou duši rval: Kříž Kalixtin a láska Néelova, to tvrdý daemon, božský Sombreval a velká Malgaigne, zmlklá, bez slova. Krvavý stín ten stále řval: „Jsi hmota nebo duch, jsi smyslů hra, jsi prvek, vesmír, fluid nebo sval, jsi prostor celý či jen v moři kra?“ A chmurný stín můj mozek spjal ze žhavých ostnů v ocelový kruh: „Chceš vidět Boha, jejž jsi zaprodal?“ „Ne,“ vzkřik’ jsem šíleně, „ha, není bůh, a je-li bůh, jsem já jím, já, Jan Sombreval!“ FANTASIE.
Viděl jsem ženu se zlatými vlasy. Oči, v nichž ležela jindy těžká melancholie a jež byly smutné jak tůně zapadlých lesů, planuly jí dnes neznámým ohněm, jehož příčiny jsem neznal, a jenž byl tak prudce fosforeskující, že musil jsem přivříti víčka, abych snesl pohled těchto očí, nebeských – jak se mi zdálo – žárem, jenž v nich hořel. Chvěla se na celém těle jakýmsi vnitřním nepokojem, čistě ženským a mužům nepochopitelným.
18 Nebyla to již ona nehybná sfinga, jak jsem ji vídával vždy, hádanka, již jsem se tak často a vždy s nezdarem pokusil řešiti. Unikala mi jako Proteus, měníc se stále a rozmarná jako každá žena. Teď stála tu, velká, s široce rozevřenýma očima dítěte, s rozechvěným chřípím, jež dráždilo smyslnost, na špičkách prstů, nahých a bílých, v průsvitném šatě, jenž dával tušiti úběl její šíje, královské ve svém nachýlení a příliš jemné, než aby ji někdy mohly objati ruce muže, drsné a neforemné. Hleděl jsem na ni, nechápaje jejího vznětu. Byla úděsná ve svém rozpjetí paží, jakoby toužila sevříti neznámé dálky, v nichž dříme tajemství života, nepoznané a vábné. A zdálo se mi, že vystupuje vzhůru a letí aetherem pryč, tam do těch dálek, by poznala tajemství svého života, problém, jejž ženy nemohou rozřešiti, a jenž kotví v našem mužství. Zmizela mi s očí daleko za hrozivým mrakem, jenž temný příšerně se odrážel od modrého nebe. Chvíli jsem neviděl nic, než jasné blýskání z posupného mraku. Mrak odplul, a zdálo se mi, že vidím opět ženu, jež přilétá z dálek, v nichž skrývá se mužství. Blížila se rychle, jakoby utíkala před svým neštěstím, a konečně stanula. Poznal jsem ji. Ale nebyla to již žena zlatých vlasů, široce rozevřených očí a rozechvěného chřípí, jež dráždilo k smyslnosti. Měla vlasy černé, tak uhrančivě černé, oči temné a hluboké, v nichž zračil se strach a plála nenávist, a jařmo otroctví mluvilo se rtů, jež líbaly horečně a nasákly jedem. Byla úděsná ve svém napřažení pravice, již napínala, jakoby mávala mečem proti těm dálkám, v nichž skryt je muž a s ním i otroctví. A z temného mraku, jenž zjevil se na čistém nebi, bylo slyšeti cynický smích.