Kniha mladých (1909)

Bořivoj Balcárek, J.XX Bašus, Karel Berdych, Josef Bláha, A.XX Bloem, Miroslav Bedřich Böhnel, Stanislav Cemper, Josef Haser, Josef Hradecký, Béda Chocholoušek, R.XX Chřada, A.XX Karlík, Hugo Kepka, Gustav Klika, Josef Mach, Vladimír Mach, Vladímír Mrazík, Karel Nový, Jaroslav Pasovský, Vlastimil Pavlík, Jaroš Prošek, Miroslav Rutte, Pavel Sula, František Syrový, Bohuš Sýkora, Maryša Šárecká, Karel Šelepa, J.XX M.XX Šerý, Josef Šimánek, František Taufer, Karel Teichmann, Eduard Turek, Jaroslav Urban, Antonín Vedral, Antonín Veselý, Kamil Vilenský, E. Vlasák, Milada Záhořová, Karel Zelenka, Svato Zelenka, Alois Žipek

Diplomatická verze Ediční verze
MOTTO: BOHEM MÝM JEST MÁ ZÁSADA, – VÍROU PŘESVĚDČENÍ, – NADĚJÍ SÍLA, – LÁSKOU PRÁCE. – JAN VOTAVA. KNIHA MLADÝCH.
1909.
Cena K 2-40.
Redigoval a vyňal Jindřich T. Veselý. Tiskem Th. Venty v Praze-I.
[1] BOŘIVOJ BALCÁREK: SFINX.
Sfinx seděla před slují nad sráznou skalou, pod níž rozprostíralo se panorama do krajiny bohaté vegetace, vůní orchidejí a rubínových růží v tísnící atmosféře večerní, kdy zapadající slunce podobalo se do červena rozpálenému měděnému kotouči a zsinalé mraky byly lemovány krví, zatím co těžké stíny nalehly na krajinu. A božsky krásná bestie seděla bez hnutí. Její plavé vlasy padaly pres čelo kolem ucha až k bílým ňadrům, přední pazoury zarývaly se do půdy; za šíjí táhlo se lví štíhlé tělo, zvolna oddychující. Hnědé oči měla ponořeny v dálkách, zakrytých mušelínem večera. Vše kolem ní bylo spjato magií její bytosti. Na obzoru vynořila se silhouetta zbloudilého. Přibližoval se zprvu váhaje, později však zrychleným tempem. Stanul těsně před ní, až cítil horký její dech. „Sfingo, Sfingo! Znáš tajemství lásky, znáš její bohaté sluje, do nichž málokdo může vkročiti. Vypravuj mi o nich, Sfingo, mluv, Sfingo, ať slyším tvůj hlas!“ Ale Sfinx seděla bez hnutí, zvolna a těžce oddychujíc. „Nebesa sklání se k zemi, vody mořské líbají tělo Diany, když sestupuje s oblohy na útěku před Heliem, moře je okouzleno půvabem jejího těla. A ty víš, Sfingo, co je to bolest lásky, znáš rozkoš trpěti pro ni, a ty víš, Sfingo, co je láska! Nemůžeš nikoho milovati, nemohla bys mne milovati?milovati?“ Sfinga vzdychla: – Miluji jen mrtvé. Nepřej si mé lásky, neboť musil bys dříve zemříti. „A nic víc?“ – Mé objetí usmrcuje. „Vše pro tvou lásku je tak málo.“ – Můj polibek tě otráví. „Líbej mne, Sfingo!“ – Můj vlas tě uškrtí. „Zahal mne do svých vlasů, Sfingo!“ – Nešťastný, nežádej toho. „Je možno bez tebe žíti, Sfingo?“ – Jdi, jdi! Řeknu ti tajemství, které dosud nikdy nepřekročilo mých rtů. Ale jdi! Přijdeš o půlnoci do lesa, kdy kapradí kvete a lotus mámí. Uzříš tance fee, vrhneš se v jejich střed a nikdy nevrátíš se zpět. „A ty tam nebudeš?“ – Bláhový, jdi jdi! Přijdeš na břeh moře a uzříš najadky váleti se po vlnách. Vkroč mezi ně a potopí se s tebou do podmořských měst. Což neznáš najadek, když opletou tě bílými těly, chladnými, jako večery podzimní? Budeš v středu jejich králem i otrokem. Budou ssáti pozvolna tvou duši a ty sestoupíš k hlubinám života, v nichž krev valí se závratně z tepen, vře a hoří. Celé tvé tělo zachvátí opojení, nervy tvé rozvlní se jako bílé obilní klasy větrem za žhavého dne. Nejsou sladčí tance s krásnými dívkami pod stinnými platany, nejsou opojnější mysterie eleusinské. Co čekáš? Jdi tam, jdi! „Ne bez tebe, Sfingo.“ – Šílenče jdi! Daleko na jihu, kde dnem je noc a nocí den, rozkládá se říše, do níž ani bohové nesmějí vkročiti. Zaklepeš pětkráte na bránu východní a pozvou tě k sobě. Neřeknu ti, co tam budeš dělati, proč bych ti to říkala, nesmím to pověděti. Vždyť poznáš; sestoupíš k hlubinám smrti. Poznáš celý vesmír nesevřený zorným úhlem svého oka. Žádné vzdáleností, ani času; vše bude žíti v tobě. Pocítíš rozkoš všech věků, až tělo tvé blažeností se rozpadne a v základu... „Sfingo, Sfingo, proč zaháníš! Zde jsem, vem si mne, vem!“ – Pojď, jsi určen, abys byl nápojem mé touhy, miluji tě; jak se chvěješ! Necítíš ničeho? Věděla jsem to. Jak mohu jiné ukojiti, když věčně mé rty práhnou. – Cizinec s rozdrcenými údy sřítil se se skály do prohlubně, Sfinx uronila několik slz a pak lhostejně hleděla do stmívající se krajiny.
3 J. BAŠUS:
HŘÍCH.
Vrzla vrata – kroky nesmělé, – touha přissála se na těle. Krajem dýchla žádost upíří, že dnes tělo s tělem zahýří. A noc tichá, tichá, hvězdnatá, jako k milování komnata. Tichá noc, ach, tichá, hrobová, taková noc hříchy pochová. V okenicích světlo blikotá a na návsi není života. – – „Pojď, ó pojď –!“ – ‚To paní mé je hlas!‘ „Pojď, ó pojď –.“ – ‚Já čekám, paní, vás!‘ A zas kroky tiché, nesmělé, touha přissála se na těle. Spánky zalomcoval těžký hřích, paní blízko, vášně její, smích. ‚Paní má –‘ „Buď odvážný!“ ‚Smích tvůj?‘ „Pojď, mé tělo máš –“ ‚Tvé tělo? – Stůj!‘ „Blíž jen, blíž, a líbej ramena –!“ Tělo svítí – modla kamenná. ‚Volal jsem tě, nechci ramen tvých, nechci těla, chci jen smích, tvůj smích!‘ – – – V oknech světlo zmírá, zhasíná, a tma padá – běsů lavina... ‚Volal jsem tě.‘ – „Na má prsa sem!“ – Hlavu tiskne plným pod prsem, – – do tmy zírá okem upíra, a dech v hrdle prsty zavírá – – –
PÍSNIČKA.
Spolu jsme se milovali, láskou jsme se opili, spolu jsme se temnou nocí po pěšinkách vodili. Cesty bílé, pole, louky, stráně, smutná doubrava, V srdce naše touhy padly, touhy, bolest toulavá. U potoka tiché vrby, dříme řada topolů. Jdeme tiši, jdeme sladcí, jdeme prvně pospolu. Nad lukami mlhy pláčí, z lesa tlukou slavíci. Zalíbal jsem svojí milé ctnost a růže na líci. „Noc nám svědkem pod přísahou, noc a pustá dolina.“ Někdo plakal – oj, pláč spíjí – –. Pláče milá – proklíná. – – – – – Spolu jsme se milovali, láskou jsme se opili. – – – – – Šel jsem sám, oh sám. Mou milou v dálce stíny topily. A tmou bloudím. Hlava hoří výčitkami ovitá. „Oj, jak mne as máti moje opilého přivítá?“ „Matičko má, duše drahá – – bože, bože rozmilý, – nezlobte se, matičko má, že mi srdce opili!“ Bílo do daleka – svítá. S polí stoupá mlhy dým. „Oj, co tomu taťka řekne, až ho dneska probudím?“ „Tatíčku, ó duše sladká, zdrželi mne – věřte – tam, srdce až jim, svoje srdce, slovo až jim svoje dám.“ „Uctili mne, sloužili mi všichni jako při svátku. Nechal jsem jim svoje srdce celé zase v oplátku.“
NA ÚHORU LEŽÍM...
Na úhoru ležím, vzduch kol mechem voní. Dlouhá pole ořou silní oráči, dlouhá pole ořou, letos jako loni, letos jako loni zas je uvláčí. Rudé táhnou mraky, na polích stín běží, do oblak se slunko časem zabalí. – – Dobře se tu – věru – podle polí leží, svědomíčko když jsme v hloubky zorali. Táhnou mraky, letí, stíny vlekou v hroudí. I myšlenky v dálku vítr pohání. – – Tráva písní šumí a krev skokem proudí. – Dýchám lačně touhy země z orání. Je tak lehko ležet, vzduch když zemí voní, bloudit zraky tam, kde ořou oráči – svědomíčko zorat, letos jako loni – – – – – Ale kdo je letos znovu uvláčí?? 4 KAMIL BERDYCH:
DĚTEM RODNÉHO KRAJE.
Dětičky drahé, kdo vás ukolébá, dětičky drahé, kdo vás nasytí... Není dost písní, ještě míň je chleba, a oko láskou sotva zasvítí... Jako ten kámen má dnes bába srdce, a mámu zkrušil častý advent váš... Však anděl strážný vztažené má ruce a mnoho zmůže jeden Otčenáš... V čtrnácti letech anděl půjde jinam a Otčenáš již ztratí svoji moc... Tak maně si své mládí připomínám... Pohádko štěstí, s bohem! Dobrou noc!!
PÍSEŇ CHUDÉHO REKA.
Chlapeček všední. Víc toho druhu loudavých tuláků, veselých žebráků a dobrodruhů, reků románů špatně končících, na scéně holé v života kole gavottu tančících. Bez dekorace cestička je. Pustá. A v jejím tichu k hořkému smíchu stáhnou se ústa. Cestička pustá je. A nikdo nejde tudy, by bludné zastavil, by vlídně promluvil, dal úsměv chudý. Někdo by plakal rád, dušinko drahá. Jen kdyby slzy měl, jen kdyby srdce měl, jen srdce vraha.
TULÁK.
A tak jsem vyšel naproti Slunci... Nade mnou viselo veselé nebe... A já měl trochu důvěry v život... A já měl trochu důvěry v sebe... Šestnáct let uběhlo před krátkým časem, mateřské rány už nechtěly bolet, hlava má ztvrdla tím bezcitným časem, jakobych vzdoroval někomu sto let... Tuláci odněkud silnicí táhli, a já řek’ s odvahou do jejich kroku: – Bratři mí toulaví, vemte mě s sebou, čekám tu na vás přes patnáct roků... Pres patnáct let vzrůstá divoká touha v prsou mých, až pod ní praskaly plece, nějaká pohanská, zvířecí touha zpřelámat pruty té tradiční klece... Tak jsem šel... Silnice hedvábím šedým bosýma nohama... Bodláčím, hložím přešel jsem dávno už... A ještě vesele rouhám se v království lidí i v božím...
OBLAKA...
Oblaka modrá... Oblaka bílá... V člověku něco zavzlyká... Kéž bys jen duše studánkou byla... Po dně tvém čistém oblaka bílá plula by... Za sny básníka... Kdybys ty byla nejmenším květem šlapaným u cest, bez vůně, o kterém nejde tušení světem, že s námi dýchá... Nejmenším květem, v němž žádná touha nestůně, jak by se žilo... jak by se žilo... Člověk se všeho odříká... Studánko, květe, jak by se žilo, trochu míň bolestí kdyby tu bylo, jimž duše marně utíká.....
TRAGIKA MÁJE...
Je mi tak teskno. K domovu se beru. Tak těžce jsem dnes sáhal na kliku! Byl první máj. Čas lásky. Někde v šeru zněl rozechvělý klokot slavíků... 5 Celý den stroj hřměl. Chlebodárce za mnou stál v pomaštěné, rusé paruce... Ulicí táhl zástup s hymnou slavnou a každý zpíval, co moh’ ze srdce... Jen ty snad chápeš, chudobko má bílá, proč utichli jsme ve svém doupěti... Dnes se tak příkře země naklonila, jak chtěla by nás pustit z objetí...
ROBINSONÁDA.
Někdy ti začne srdce divně stonat: být brigantem, jenž ztroskotal se kdesi, žít smutnou z nejsmutnějších robinsonád zachce se ti... A Stará Země děsí... Máš rád tak pěvce temných nálad a ptáky opuštěných skal. A přece neschopný jsi k tomu, bys vlastní koráb roztřískal. Ne láska. Nenávist ti srdce vzala. A písně přesyčela pěna vod. Jak dítě slabá paměť vzpomíná si na rodnou tradici a na národ, na růže, jež na nezřetelném břehu mámivě uspávají celý kraj, na dlouhé řady smutných nevolníků, a na ztracenou nazaretskou báj, a na mší vroucích oslyšené prosby, na kletby bojujících front, na děti zaslíbené, nedozrálé ještě a na spoutaný bídou horizont... Takhle ti začne srdce divně stonat... Do kalných snů svých slyšíš sykot pěny... A konec, nejsmutnější z robinsonád, se dohrá směšně v stěnách karantény... JOSEF BLÁHA:
SKIZZA MÁJE.
Fragment. – – – já vyjdu a sednu si na širokou mez mezi dvě žitná pole, mezi dvě vysoká žita, do májové sametové trávy u nás za vsí, budu sám a zazpívám si píseň: – – – jak plují oblaka čistým, bílým nebem, jak vítr hraje si žitem a mým vlasem, jak slunce pálí země tvář a moji, jak pampelišky kvetou a jak odkvétají, jak hvězda k hvězdě jde a odchází zas sama, jak atom kosmu jsem a jak je kosmos ve mně, jak jdu k své milence a opouštím ji opět, jak radost krásnou mám ze štěstí žíti sám, jak s bohem hovořím, jenž dlí mi v duši, jak rád se vypláču v klín své ženky malé, jak s větrem hraju si, jenž studeně se směje, jak slunce líbá mne a jak já líbám slunce, jak jsem tu sám a jak si zpívám píseň... – – – a poběžím po široké mezi, mezi dvěma žitními poli, mezi dvěma vysokými žity, po májové sametové trávě... SEN O PANNĚ JEZERNÍ.
Jedno alpské jezero, modré a klidné, jako italské nebe, upřímné jako tichá sestra a rozkošné jako milenka, leží tu na dně dlouhého údolí mezi horami oblečenými v les a háj a korunovanými věčným sněhem. Jeho sladká voda líbá na břehu vonnou louku, právě rozkvetlou modrými zvonky. Louka je sestrou jezera... Kdyby toto jezero ztratilo sestru, nemělo by modře a klidu italské oblohy, ani upřímnosti tiché sestry, ani by nemělo rozkoše milenčiny. Nebylo by sebou již a panna jezerní by tu ani nezůstala, opustila by i svoje třístromí jilmu na břehu, kde sedává ráno, když si češe vlas i večer, když svléká již svůj purpurový šat, před východem měsíce, jejž očekává a o němž ví, že přijde líbat její zázračnou krásu, nahou, bílou – – Vzduch tohoto jezera je prochvěn kouzlem intimního tepla a jara i léta bývají čista bílými mhami, které se zdvihají s louky i s lesů a zahalují klikatiny nízkých břehů svými mušelíny. Večery po západu slunce podobají se pohádkám nebo ouverturám pohádkových oper. Jsou tiché, poněvadž lidé odejdou do svých restaurantů a nezbude na hladině než snad dvě lodičky smutných milenců a na břehu sotva jediný člověk, milovník hudby jezerního ticha. V době, kdy zaplála louka modrými plamínky rozkvetlých zvonků, přišel milenec Mlčení a sedával ve stínu jilmového třístromí. Hladil modrýma očima modrou louku, modré jezero i modré mlhy pobřežní. Mluvíval s nimi jako se svými sny. Třístromí, milenec Mlčení a jeho sny – tuto novou společnost nacházela tu panna jezerní, když přicházela svlékat svůj purpurový šat před východem luny. A podivovala se tomu hochu a ještě více jeho snům. Byly krásné, jako řecké ženy z doby básnířky Sapho a jako řečtí muži, současníci pěvce Alkaia z Mytilene. Tak krásné sny si tvořil milenec Mlčení a rty jeho se chvěly jako při polibcích, když s nimi hovořil hovory diskrétní něhy a žhavé touhy svého srdce. Podivovala se jim a milovala je. Podiv krásy dává milovati ji. Milovala panna jezerní – – – 6 A jednoho večera, kdy nebylo možno dočkati se luny, dala se poznati jeho snům a od toho okamžiku byla stále s nimi. Byla krásná jako ony; jako Sapho, jako Alkaios a jako jejich verše. Dovedla ne méně krásně dávati posvěcení diskretní něze a žhavým touhám milencova srdce. Zneklidněl, když poznal něčí přítomnost ve svých snech. Zneklidněl novou touhou, nepoznanou ještě ve světlých večerech luny. A ona vešla v jeho sny tohoto večera tmy, kdy nebylo ani možno lunu očekávati. Příštího rána, jež rozkvetlo zlatě mladým sluncem, jehož světlo sesilovalo reflexy hladiny východní, když přišla panna jezerní rozčesat si vlas měděné a meděnkové barvy, pozdravila třístromí a ulekla se jeho smutných postav. Na jeho kmeni nejmladším četla symbol nové touhy milence Mlčení. Raněný kmen šeptal o bolesti, již cítil pod nožem milence, jenž vyryl v jeho kůru srdce a jeho tíhu, bolest a její příčinu. Panna jezerní uměla zbaviti bolesti vše, co žilo čistým životem: políbila symbol nové touhy milence Mlčení a tento polibek odňal kmeni bolest a třístromí smutek. Větve, jež podobaly se uvadlým rukám, vztýčily se ve vteřině jejího polibku a objaly se navzájem. Večer přišel milenec Mlčení zlomen smutkem nad řešením symbolu, jímž se marně zaměstnával po celý den. Přišel a zachvěl se, úzkostlivý, neboť nalezl na kmeni třístromí srdce krvácející – – A jeho sny byly plaché a smutné a zápasily s cizí předtuchou, jež usilovala vniknouti k milencově duši. Až když přišla panna jezerní, nastalo utišení snů, neboť jim přišla těšitelka, štědrá dárkyně ticha a krásy – – Přišla a dala se poznati i jemu, tvůrci snů, milenci Mlčení... A řekla mu: „Jdu ve stín třístromí jako do stanu, abych očekávala příchod měsíce, obdivovatele Země a milence mnoha věcí a milence svého, jenž přichází líbat mne, nahou, krásnou... Našla jsem lásku a ta je obdivem; – láska panny jezerní a měsíce. A on odešel a nepřichází. A ty jsi přišel, ty, milence Mlčení – – Vidím tě klečeti v úžasu, že tě znám... Vždyť jsi dal snům svým srůsti a žíti se mnou. Ony děly mi poznati tebe i tvoji milenku – a řekly mi o ní, že je milována bolestí. Tedy i o tvém soku mi řekly..“ Začarovaný kruh úžasu jakoby se úžil. Srdce milencovo přetékalo touhou pod myšlenkami, které přiváděl mozku zrak. Neboť panna jezerní, shodivší svůj purpurový šat, jakoby v záři měsíční, ač to zářily milencovy oči, stanula za řeči nahá, úžasně krásná – – Byla zjevením lásky, byla zázrakem, byla splněním snu – – – Třístromí se rozšumělo písní jezerní. Pokračovala: „Jdu k tobě, poněvadž jsi hoden poznání. Jsem tvým snem nejčistším, jsem vtělení milování... pro tebe. Procházím tvou světlou duší, jako světlem měsíčním – – Tvé srdce krvácí...“ Tu se odmlčela. Oba se dívali na nejmladší kmen třístromí, jenž krvácel. Za okamžik pokračovala: „Krev tohoto srdce je krví mých rtů; je lékem, jenž zabíjí bolesti čistých a zabije i bolest tvé milenky – – Tři noci – tři noci budu s tebou...“ Pak vyšla ze stínu třístromí a mizela červenou pískovou cestičkou na břehu jezera. Milence Mlčení ztížil nejčistší sen. Když se vrátila, byl bílý jako lekníny, jež přinesla a zapletla v jeho tmavý vlas. Byla noc první... Modré a klidné jezero, upřímné a rozkošné, zpívalo píseň svatební. Byla noc druhá... Jezero měkké jako podušky s vlnami svými tichými, jako zavlání košilky, zpívalo píseň svatební. Byla noc třetí... Jezero sladké, jako polibky, které nelhou a nezradí, zpívalo píseň svatební: – – o hlubokých očí modrých plamíncích; o ohni rusých vlasů měděné a měděnkové barvy; o rtech rozkvetlých a vonných jako jarní růže; o mladých bílých prsech, tuhých jako květy čerstvých lilijí; o štíhlých svlačcovitých rukou, jež objímají jako nesmírná radost krásy; o bocích podobných mramorové písni řeckých bohyň; o nohách štíhlých linií a o objetí, jež přináší rozkoš závrati a dává tělům něhu duší a duším krásu těl – – Hladina jezera se podobala zahradě rozkvetlé podzimními květinami. Vlnila se, jako se vlní obilí v polích; jen v jednom místě jakoby se vlny rozbíjely o bílou skálu – a zdálo se, jakoby tam, jako uprostřed zahrady, leželo dvojsoší z athenského mramoru, v záplavě vysoké trávy – Ale to byla illuse, krásná a drahá, jako všecky illuse tvůrčích duší. Vždycky milujeme illusi, milujeme-li – – a podobáme se milenci Mlčení a umíráme v objetí panny jezerní, fikce, jako on v onom alpském jezeře s modří a klidem italského nebe, s upřímností tiché sestry a rozkoší milenčinou; v objetí snu, jenž ovládnul duši tvůrce snů – – Takový byl sen o panně jezerní a takový jeho konec. A je to provokativní sen a láska je v něm krásná, protože illusorní. Vždycky milujeme illusi, milujeme-li – –
V Běláku, v červenci 1907.
7 A. BLOEM:
MODLITBA ZA PŘÍCHOD BARBARŮ.
Přijďte, o barbaři, přijďte, a širokým jako mořem zaplavte proudem naše zvadlé luhy! Do žil našich, jež bohatostí sténají lymfy, nalejte svěží, rudou, barbarskou krev! My, hle, pod tíží kultury až k zemi shýbáme své šíje, ó přijďte jen, a tomu naučte nás, co vyzpívali v písních opojných válek otcové, a co – žel – dávno v nás zhynulo, odumřelo, nač dávno jsme zapomněli! Vy barbaři, již máte sílu divokosti v zracích a chlubíte se mohutností širokých plecí tuhou pokrytých koží zvířete, a pádností svalnatých paží jizvami bitev rozervaných, o vás snů našich tiché chvíle nám šeptaly, vás tak dlouho již čekáme... Přijďte, o barbaři, přijďte, a širokým jako moře zaplavte proudem naše zvadlé luhy! M. B. BÖHNEL.
LILITA.
Pod hvězdnatým baldachýnem v ohňů rudém přísvitu, s třepetavým, dlouhým stínem od nožek, zřel Lilitu, noc co noc ten pustý dav námořníků osmáhlých vlastních zvyků, vlastních práv, na nějž rmut až z pekla šplích’. Bubínky a šalmaj táhlá zněly v příboj mořských vln: jak jen Lilita se nahla, oblak démantových zrn vtkaných do závoje řas sesypal se s jejích ramen, k rolničkám se v nártech střás’ – dav to viděl zmaten, zmámen. Zase oslnivý vzlétl s jejím smíchem sladkým výš – s nahé šíje stíny smetl, obsypal jí vlasů tíž – – Vzduchem to jen víří – „Ach! –“ – „k ďáblu, viděl-li to svět?!“ – Z víru jeden skok a vzmach – s hůry smích zní castagnett...! K zemi padla udýchaná, v ňadrech sotva tlumí dech: plamen zalévá ji plana ve krvavých obrysech... Tleská dav a přímo šílí: „Zázrakem je Lilita! – – –“ – – – – – – – – – – – – – Teprv den až vstává bílý jiskra v ohni dokmitá. Hučí moře, mlsná pěna olizuje sypký břeh – Lilita tu vyměněna staví útlých nožek běh. Bez falešných drahokamů v černý stulena jen háv přišla – ohledá se – samu sebe zří tu kol – „Ó, dne, buď zdráv!“ – Velké oko, toužná náruč proti slunci vztažena –: – „Bože, tomu mne jen nauč, abych nikdy sražena, sražena v prach, vždy jen vzlétla k slunci nebo do tvých hvězd, jenom tam – –!“ – a plna světla zalomila mladou pěst. Stojí socha rušné krásy chvějící se, mlhavá – těžký vrkoč rozpletla si – – Ach, ta strašná únava! Hrozný plamen ňadra zžíhá, balvanu to na nich tíž – i ta hlava – jaká tíha! – – – Lilito, snad neslzíš?! – „– Dotud kvetla jsem, se smála, byla krásná jako sen – – Óh, Lilita snědá, malá věčně chce se smáti jen, věčně bude tančit, výskat, – jaká rozkoš! jaký ples! – castagnetty bude stiskat, k hvězdám skočí naposléz!...“ „– Milí, dobří námořníci – slyšíte mé rolničky...? – Aj, tak dovádivě znící rozsypu k vám hubičky – – s výše – ať vám v uších zvoní – – Lilita – chce – věčně kvést...“ – – Moře píseň monotonní změnila se ve šelest – – Mizí kamsi písek břehu, bortí se kams nožky hrot... Slunce v dlouhém, ostrém šlehu oslnilo černý brod... „Věčně kvést! – –“ – jen ručka ještě z vlny vznesla se, jen kmit... znikla prostřed svitu, deště třpytů ve bezedný skryt... 8 Hravá vlna vynesla ji na vzdálený, měkký břeh... Slyš, Lilito, jak sem vlají písně v sladkých nápěvech – hleď, jak v dálce – smavé dítě – tančí se a zvedá číš – –! – – Ví z nich kdo, že na úsvitě, chtělas býti slunci blíž? – – STÁŇA M. CEMPER:
NA JAŘE.
Venku je jaro, slečno Kláro! Nás ovšem to již nevzruší, my vyhneme se úzkostlivě aleji starých moruší. Eh, přec jen časem vzpomeneme na krásný lásky naší čas, v srdci se tiché přání ozve v tu alej navrátit se zas... A půjdem oba... Setkáme se, krok zastavíme pojednou, a naše líce zčervenalé v tu chvíli rázem poblednou. U nohou našich zaharaší z podzimu v stezce zbylý list, z přivřených víček náhle vzplane vzájemná, hořká nenávist... Půjdeme dále bez pozdravu, hlavy se marně otočí, a ještě jednou nenávistně si pohlédneme do očí.
TRAGEDIE.
Zavřel jsem okno... Usedněte!... Já nikdy zraku nesklopil... Co zničeno, to nepokvete... Tu tragiku jsem pochopil... A slunce kdes je za horama a bůh ví sám, kde naše sny... Jen samá hořkost zbyla s náma a kohos chechtot vítězný... Však my se, Marto, nelekáme, a – viďte – noc nás neděsí? Co máme, bez lítosti dáme pod šedivými nebesy. A že se už snad neuzříme? Je konečně to trpká věc... A smrti srdce zasvětíme... Však přirozeně: na konec. Jsme oba ještě, Marto, mladí... Leccos nám život může dát... A k svému právu krev vždy svádí... Já nechci, Marto, zazlívat... Povstal jsem tiše... V její oko jsem zřel a zraku nesklopil... V něm nenávist je přehluboko... Já její smutek pochopil... JOSEF HASER:
ŘÍJEN.
Zavanul alejí podzimní vítr a z korun sype se listí tak tiše... Z úhorů zoraných, zvlhlých a smutných chlad i klid zmrtvělý přírodou dýše... A v háji březovém, kde se tak snilo, podzimek pěšinky všecky již rosí... Jak symbol Morany ubledlá žena pomrzlou trávu znaveně kosí... 9 MIRKO RUTTE-HAVELSKÝ:
TOUHA.
Oh, paní má, oh, paní má, zda víte, co je touha, když duše v temno hovoří a životu se rouhá, když se zasněnou něžností miluje noční šera, a v nitru svém kdes slyší zpěv, jenž zmlkl za večera, když o rozkoších intimních sní v onyxovém tichu, o běli ramen ambrových, o rozvášněném smíchu? O kouzlu maurských basenů s výdechem vůní těla, za nocí sladce hlubokých, jež loutna rozechvěla, o měkkých stříbrech měsíce, jež v modré tmy se lijí, o mysterických rozkošech slavnostních vigilií, o objímání žhavých těl s výdechem záře bílé, jež činí rozkoš šílenou a sladce marné chvíle – o tanci bílých otrokyň za zvuku smutných citer, o snění melancholickém v zášeří cizích jiter – o sladkém zpití aloí pod horečnatým nebem, o pozdních nočních hostinách s mystickým bílým chlebem – – – – – – – – – – – – – Ó, paní má, noc tichá jde přes vaše zmlklé sady, a šero sladkých rozkoší k vám zve mne do zahrady. – Jak vyplašené labutě jdou po nebesích mraky – oh paní má, v tak měkkou noc lze věřit ve zázraky – – – Tam v šeru jakby zděděné violy lkaly v tónech, by trochu vášně vzkřísily v nás mrtvých epigonech – – Oh namodradénamodralé stezky tam se ztrácejí kdes v dáli, s tak slavným ticha tajemstvím jak k rozkoši by zvaly, k rozkoši bílých extasí, a vášnivému hříchu, ku nostalgickým blouděním v tajemném nočním tichu – –. Kam jdou ty stezky, paní má? Ne, nechci konce znáti, vždyť jenom věci tajemné lze s vášní milovati... Vždyť smutné všecky konce jsou vášnivých našich poutí – Oh, vidíš, sladká paní má, labutě nebem plouti? Oh toužím tak tvých údů běl s rozkoší objímati, a jíti s tebou po stezkách, jež neumějí lháti, – a měkkou hudbou zváben být k extasím svatých hříchů, a rudým svitem ozářit rozkoše svojí pýchu – Já čekám v něhy vzeplání a miluji ta šera, jež horký dech tvůj ssály snad dnes pozdě za večera – – – Já marně čekám. K západům je zamlkle noc dlouhá – Oh, paní má, tak vášnivě zná milovat jen touha! Tak slavnostní je čekání, když šero kol se sklání – – oh, konce jsou tak banální – Ne, nechoďte, má paní! KDYŽ KVETLY TŘEŠNĚ...
Bylo tehdy jaro, veliké, krásné jaro; vzduch voněl rašící mízou, a všude bylo cítit tisíce životů, deroucích se s vášnivostí k slunci... Stáli jsem v sadě rozkvetlých třešní. Bílé jich lístky padaly občas zvolna k zemi, jakoby posypávaly nějakou rozkošnou a slavnou cestu. Objímal jsem rukou peň stromu a hleděl jsem hluboko do modrého nebe. Všude modro, veliké slavnostní modro! Stápěl jsem se v něm a zdálo se mi, že splývám s tou modří, že ztrácím vědomí sebe, oh tak neskonale sladce ztrácím... Ssál jsem do sebe dychtivě vůni rodících se životů, a nějaký nevyslovitelný neklid touhy zešílel mou krev. Měl jsem touhu hmatati a jísti to vonící modro, divoce do něho zahrýsti svoje rty; chtěl jsem všemi smysly cítit tu nekonečnou závrať obnovování... Opřen o třešňový strom, hleděl jsem neustále do nebes; musil jsem do něho hleděti zmámen mysteriem touhy a naplněn rozkoší, kterou cítí jen vyvolení, rozkoší sladkého ztrácení sebe... Moje milenka stála opodál. Ošetřovala rozkošně svůj malý, růžový prstík, jejž si byla lehce poranila při trhání třešňové větévky. Cítil jsem v jejím pohledu, že miluje své malé prstíky proto, že hladily moje vlasy a pohltily jejich vůni... Viděl jsem z každého jejího pohybu, že je moje, že její nervy nejsou než pokračování svých nervů.. A té něžné a oddané milence řekl jsem toho podivného jarního dne, že se na- 10 vždy rozejdeme... Poslouchala moje slova tiše, s hlubokým a unaveným smutkem, jako nemocné dítě, které by chtělo spát... Ne, neplakala; stála tiše, jaksi přitulena sama k sobě, a opatrovala horlivě svůj malý prstík... Stála nepohnutě, s hlubokým, melancholickém úsměvem, který chvěl její zbledlou tváří.. Oh, jak byla unavená a nemocná, jak útlá a dětská; všechna bolest ztraceného života chvěla se v tom úsměvu, před nímž byly směšny všechny slzy... Ticho, hluboké ticho; kolem zpívalo jaro vášnivou píseň života a splývání... A já hleděl neustále do modrých hloubek nebe, oh tak daleko, daleko..... .... „Jít, jít! Vždy jsem věděl, že jednou budu musit odejíti; nic nemiloval jsem tak v mládí jako ptáky, letící do dálek za smutných podzimních dnů. Vzpínal jsem po nich ruce a divoce jsem za nimi utíkal, až jsem klesal v hořkém pláči... Oh, já miloval ptáky, letící do dálek, neustále letící...“ – „„Kam půjdeš, můj miláčku?““ – „Nevím, oh, nevím. Má jediná vášeň jest jít, má jediná láska jsou dálky!“ – „„A mají cíl tvé smutné cesty, můj miláčku?““ – „Ne, moje cesty nemají cíle. Miluji cesty, po nichž možno neustále jít, které vedou po závratných výších a kolem nekonečných propastí, o nichž nevím, kam mne přivedou... Žádné cesty neměly by míti cíle... Miluji temné věci a dálky...“ – „„A dostihneš někdy těch svých dálek, můj miláčku?““ – „Ne, nikdy. Právě proto je miluji, že jich nikdy nedostihnu. A kdybych i k nim došel, miloval bych nové dálky, chvějící se v modravém neurčitu... A vydal bych se znova na výpravu k nim, své jediné vášni.“ – „„A dají ti štěstí ty tvé cesty, můj miláčku?““ – „Není štěstí; štěstí jsou moje dálky, a moje radost je jít neustále, bez oddechu jít...“ Přistoupila ke mně, něžná a dětská jako symbol těch životů, pro něž jsem ztratil pochopení. Objala mne svýma bílýma rukama, na něž třešňové květy střásly svou ranní rosu a jež voněly jarem a mládím: – „„Nevrátíš se nikdy, můj miláčku? Ne, neříkej mi nic; já budu čekati. Třešňovými květy vyzdobím svoje lůžko a budu čekati, až můj miláček se vrátí k životu a k úsměvu. Oh, jistě ti bude jednou velmi smutno a budeš zcela opuštěn; a vrátíš se, až zase jednou bude jaro a třešně pokvetou... Budu čekati; na život nutno čekati... Viď, že se mnozí navrátí z té smutné cesty?““ – „A mnozí jdou, dívajíce se neustále do modrých dálek, až klesnou únavou a umírají, nebe až se sřítí do černých, smutných propastí. Mnozí neumějí se vrátit a milují neskonale své dálky. Nech mne jít; musím jít...“ Sestupoval jsem ze zahrady kvetoucích třešní, dívaje se neustále do modrého nebe, hluboko, oh tak hluboko... Moje milenka volala za mnou: „Oh, nezapomeň, že každým jarem kvetou třešně, naše bílé třešně...“ Sestupoval jsem... Má ubohá milenka věřila v návrat; a unavená a útlá, s tím dětsky melancholickým úsměvem seděla mezi natrhanými větvemi třešňových květů, jimiž ozdobí své lože... Oh, bude, bude čekati...
DIALOG.
„Proč šla jste večer domů za siesty?“ – Oh, znavil jste mne nervósními gesty! „Já zadán měl přec valčík od Chopina?“ – Oh, byla jsem tak nějak unavena, a vy jste, drahý, příliš vášniv byl! „Ne, okamžik jsem pouze uchopil!“ – Snad zapomněl jste, milý, na mou pýchu? „Já nevěděl, že slabá jste tak k hříchu!“ – Oh, pamatujte, že jsem žena čistá! „Oh, promiňte, ma chère, oh, dozajista! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Proč odešla jste včera za siesty?“ – Mne chladnými jste znavil, drahý, gesty, a pak já Musseta šla domů číst. „Oh, přečetla jste, ma chère, aspoň list?“ – Ne, Chopina jsem potom trochu hrála – „A kolik akkordů jste, drahá, vzala?“ – Mne rozladil mollový jeho tón – „Pak – tuším – šla jste tiše na balkón?“ – Mně zdálo se, že něco na mne čeká, noc byla vášnivá a sladce měkká – „Oh, pardon, madame, jste přec žena čistá?“ – Oh ano, pane můj, oh – dozajista! „OSAMĚLÝ.“
Sedím ve staré lenošce; venku je noc a vidím otevřeným oknem, jak stín škrtí stín. Je nekonečné ticho, a v horách hasnou světla... Planuly tam ohně, a snad někdo stál na skále a chtěl viděti rudými stíny do noci... Snad stál dlouho, a pak se unavil a shasl... Taková morfiová únava leží na všem; vůně ze zahrady unaveně se vlekou nocí, a jsou chladné, jakoby byly létly přes prsy mrtvé ženy... Měsíc svítí na všechno fosforečně, a zdá se, jakoby se všech stran chtělo vyraziti sta výkřiků, jež zardousila neznámá hrůza... Sedím ve staré lenošce, a noc jde zamlklými horami; je studená jako kurtisána, jež s mrtvými gesty strhuje na své svislé prsy... Moje lenoška má vůni mrtvých věcí; můj děd svíjel se v ní při záchvatech pakostnice a hleděl do tmy za nekonečných nocí s tváří hrůzou bílou; če- 11 kal, čekal; vidím jeho bezbarvé ruce s naběhlými žilami a prsty křečovitě sevřenými, jak byly ozářeny fosforečným svitem a vrhaly špičaté stíny... Tik tik,... šly hodiny, a s každým nárazem jakoby se něco blížilo... Nic určitého, nic vysloveného a přece se to plazilo všude... A můj děd byl také kdysi mlád... Nedovedu si to sice představiti, ale byl jistě mlád; a kdysi snad objímal v této lenošce svou mladou ženu, v houpavé krinolině a usměvavou tváří... Sedím nehybně; můj zelený papoušek tluče sebou v úzké kleci, a křičí skřehotavě a táhle... Má veliké horečné oči a klátí svou pitvornou hlavou, jakoby se smál... Nějaká nevyslovitelná hrůza mne náhle přepadá; dívám se s nervosním neklidem do noci a stále se mi zdá, že něco čekám... Celý život měl jsem takový pocit čekaní; ha, ha, můj děd také čekal... Chladny vítr noční zavál do mé komnaty nějaké nevýslovně měkké vůně květin, jež vyrostly za opuštěných nocí... Náhle něco tak zcela dětského rozehřálo mé nitro; taková bezejmenná touha, v níž chvěla se celá ta něha, jež nezkojena zůstala ve mně za noci dlouhého čekání... Vystoupil jsem na arkýř a zahleděl se hluboce do noci... Toužil jsem se zahřáti tím neurčitým rozblouzněním; ale ono náhle vyprchávalo a já hleděl do vonných temnot tak neskonale cize... Již dlouho cítil jsem k přírodě takovou cizotu; zdálo se mně vůbec, jakobych byl pohřížen v těžký, morfiový spánek, z něhož nelze ani procitnouti... Život viděl jsem jako řadu obrazů, jež byly bez jakéhokoliv subtilného pouta s mojí duší... Se somnambulní zasněností chodil jsem i přírodou, a nikdy jsem jí nepožíval s onou intimní něžností splývání... Nejprve jsem myslíval, že je to to hluboký klid únavy, ale náhle dnes jsem pocítil, že je to mrtvost... Náhle pojal mne chlad k sobě samému; cítil jsem sám před sebou stísněnost, jakou cítíváme u mrtvol za hlubokých, ztichlých nocí... Usedl jsem opět do lenošky; zdálo se mi, že spím, velmi dlouho spím... Před sebou viděl jsem neurčité kraje zmlklé nějakou těžkou únavou... Měl jsem pocit, že jdu po šedivých cestách mezi neutěšenými bařinami... Vše bylo tak k zešílení jednotvárné, jen tu a tam stromy dávno odumřelé vzpínaly choré větve do tmy... Náhle pojala mne horečná tíseň; byl jsem sám a sám, a šel jsem v beznervním žasnění... Mraky, které se zprvu vlekly pohřebním tempem, počaly náhle divoce letěti... Jejich sirnatě kontury mizely zvolna v šerech, a nové, tisíce nových vystupovalo... Dal jsem se do šíleného běhu; nohy pode mnou klesaly, horečná úzkost zadrhovala mé hrdlo, ale já musil běžet, musil... Dutý naraz mne probudil; narazil jsem čelem na starou řezbu opěradla; tak cize a prázdně to znělo... Měl jsem pocit, že se něco ztrhalo v mých nervech; nemohl jsem souvisle myslit a všechny moje nejvážnější myšlénky nabývaly neskonale pitoreskních forem... Probuzený papoušek zadíval se na mne horečnýma očima; nejprve mne pojala hrůza; měl jsem pocit, že vidí něco, co já nemohu vidět, a to mne rozdrážďovalo... Ale náhle zakřičel chraplavým hlasem a roztáhnuv křídlo, učinil tělem několik grimass... Vypadal jako tančící filosof a s panenkou si hrající kurtisána... Křečovitý smích shroutil mne v lenošce... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Silná dávka morfia učinila mne podivně chladným; sedím tiše a moje oči mají jistě skelný vyraz... Chtěl bych je viděti, ty svoje cizí oči... Ale je zbytečno se pohnout; jsem tak rozkošně do sebe shroucen, tak intimně blízko sám sebe... Ticho, ticho.. Jen hodiny neustále poklepávají svým tik, tik... Každý ten úder je symbol smrti; umírá okamžik, který mohl přinést úsměv mému mládí... Ale tak to musí byt; já čekám, čekám... Zdá se mně, že se objevilo v horách jakési světlo... Oh, kdo by bděl v té unavené, temné noci? To je noc jen pro vigilii mé touhy; ostatní ať spí, spí... Jakoby se to světlo blížilo; snad jde někdo ke mně? Ne, ke mně nikdo nepřijde... A přece, vždyť moje milenka mi řekla, že přijde dnešní noci ke mně! Snad je to ona, rozpálená touhou rozkoše... A proč jde tak pomalu? Ona se vždy usmívá a takoví lidé nechápou hrůzy prchání okamžiků... A přece okamžik je tak neskonale drahý, protože se může státi věčností... Tik, tik, a ona jde tak pomalu; je hrozně lehkomyslná; všechny ženy jsou takové... Myšlenka, že se blíží, způsobila mně melancholické rozcitlivění. Všechny ty neurčité představy něhy, jež vyklíčily v mé duši za chvíli hlubokého osamění, ztělesňuji náhle v její postavu... Moje rozkoš rozplývá se v tisíci nepatrných složek... Je taková bezpohlavní, jak sní jen děti... Těším se, až zabořím svoje prsty do jejích hebkých vlasů, až budu hladit její bílou ruku, spočívající v měkké linii na staré řezbě lenošky... Zavírám oči a rozptyluji se sladce ve svých vidinách... Je to tak krásné necítiti hrubé pohlavnosti, nýbrž její nejjemnější nuance... Zdá se mi, že jsme někde ve starém parku... Podzim dal mu výraz omšelé začarovanosti, jakoby spal ze starých věků... Sedíme v oné intimní rozcitlivosti, již dává tušení prchlých životů... často jsme trávívali hodiny lásky, a zdálo se nám každému, že je sám; ale dnes náhle se plně cítíme, pronikáme se... Naše vzrušení je intimnější než nejvášnivější objímání, je takové zasvěcené a čisté... Ona drží malou rokokovou panenku a já s neobyčejnou něhou češu jí kudrnaté, bílé vlasy... Cha, cha, moje mrtvost si vynalézá krásné pohádky; již ani divoké hodiny vášně mně nepřinesou útěchy; nemusím se vzrušit... Spím, spím... Fosforečný přísvit měsíce, prodravšího se černou trhlinou mezi mraky, osvětluje mou ruku spočívající na opěradle staré lenošky... Prsty jsou křečovitě sevřeny a ruka je bezkrevně bílá, jen naběhlé žíly se na ní ostře rysují... Dívám se na 12 ni jako na cizí věc a nemohu pochopiti, že je to moje ruka.. Snažím se jí pohnout, ale ruka leží mrtvě; zmocňuje se mne instinktivní hnus z přítomnosti toho mrtvého předmětu... A můj děd měl zrovna takovou ruku, když čekal za nekonečných nocí... A můj děd byl taky jistě mlád... Zmocňuje se mne zvířecí hrůza; sedím skrčen, a moje čivy, uspané morfiem, znova horečně pracují... Jenom v hlavě je tak prázdno a cítím tlouci ve spáncích krev... Bum, bum – zní to náhle dutě nocí. Podivné údery, jakoby v nich bylo něco chvatně horečného... Poslouchám dlouho, nevěda, odkud ty zvuky jdou – až náhle si uvědomuji: to moje milenka jde ke mně, a nese mně svoje mládí, abych ukojil jeho horečnost... Nebudu sám, oh, nebudu... Vstávám, abych jí šel otevříti... Hodiny chladně zaznamenávají prchající okamžiky svými monotonními údery, a ona neustale tluče... V jejich ranách je něco hysterického: je téměř cítit, jak zatíná zuby, a jak divoce tiskne své tělo ke dveřím... Oh, je mladá, a touží po rozkoši... A já – já jsem přeci také mlád – i můj děd byl mlád... Záhadný úsměv chvěje se mi na rtech; zastavuji se, a nějaké něžné vidiny táhnou mojí duší... A ona bije zoufale; je v jejích úderech již něco zvířecky rozdrážděného... Náhle mne pojal nevýslovný odpor; představil jsem si její smyslné oči, její bílá ňadra s temnými pupenci, kterak se kočkovitě vinou k mému tělu... Zachvátila mne zuřivost; běžel jsem ke dveřím, abych ji uchvátil a znásilnil s celou divokostí své bolesti a svého osamění... Ale u dveří jsem se zastavil; ne, neotevřu – cítím, že bych ji musil zardousit... Prsty se mi křečovitě sevřely; pověsil jsem se zoufale na kliku a zaťal zuby do železa... Nová dávka morfia... Klid, nekonečný klid je v mojí duši. Taková dětská rozmazlenost se mne zmocňuje; vidím měkké stezky zadumaného parku, tak sladce tajemné... Budu bloudit sám a sám... Budu milovat šeré soumraky padající do květů unavených chrysanthém, budu milovati divoké lety mračen... A to bude taková láska bez bolesti, jíž nebude ničiti mého pozvolného umírání... Ještě zaznívají údery její ruky; již jsou unavené a vypadá to, jakoby zaznívaly odněkud z nekonečných dálek... Proč nespí? I můj zelený papoušek spí; proč bdíti v té unavené noci? To je noc jen pro vigilii mé touhy...
JOS. R. HRADECKÝ:
ZMLKLÉ PARKY SNILY...
Zmlklé parky snily poslední sen léta, do zamžených dálek tichý večer dých’. Sadem táhla tichá melodie měkká, něžný smutek noci chvěl se na větvích, zalil moji duši, nadějí tam zpíval, a ty’s přišla zase tiše do snů mých. Mluvila jsi ke mně tichým chvěním stromů, dýchal jsem tě vzduchem, slyšel jsem tvůj hlas jako hudbu tklivých, neurčitých tonů, v chvění bílých růží pohled tvůj se třás’; tušil jsem tě v hvězdách, splynula jsi s nocí, záře luny zlaté byl tvých očí jas. Byl jsem plný tebe, dýchal jsem tvým dechem, tvoje ruka měkká hladila mně líc, slyšel jsem tvou hudbu, vracela se echem, na obzoru hořel jas tvých zřítelnic; v tichu vlahé noci stiskla jsi mi ruku, nepoznaným krásám šli jsme spolu vstříc. Zmlklé parky snily tvými sny v tvé touze, vlnily se rytmem bílých ňader tvých, zpívaly mi v tichu stlumeně a dlouze, a já viděl tebe procházet se v nich... Podal jsem ti ruku, šli jsme spolu nocí čisti ve svém snění... Daleko byl hřích. BÉĎA CHOCHOLOUŠEK (Pavel Tusar):
VNESU TĚ K SLUNCI.
Pojď naslouchat šumění svatých hájů, pojď modlit se ke starým našim bohům, přinést oběť nejčistší, nejsvětější, bohyni Síly! Pojďme vypít jiskrný nektar mládí, pojďme silní, posílit silné duše, aby stále pevněji k sobě stály v odporu k světu. Pojď, Já budu po cestách tobě hlásat svaté evangelium božské Síly, naučím tě rozumět němým slovům každého keře, budeš chápat tajemný šepot stromů, budeš umět pochopit ptačí zpěvy, hukot bouře, krůpěje tichých dešťů, budeme šťastni! Pojď, má drahá, pozvednu tebe k světlu čistou jako čarovný, bílý zázrak vezmu tebe na svoje silné paže, vnesu tě k slunci! 13
JE MI TĚ LÍTO.
Slyšíš šepot pohádek šerých stromů? Slyšíš vody skalami hnát se dolů, zpívat ódy barbarské našim srdcím v předtuše štěstí? Myslíš, že již nebudem nikdy šťastni? Myslíš, že my nedojdem toho světla, o němž zpívá večerní šumot stromů v březovém lese? – Proč by tobě březové stromy lhaly? – Sedíš snivě v čekanek modré pláni, hledíš smutně daleko v zlato klasů s planými máky. Oči tvoje sálají divným žárem, na tvých retech polibky vášně planou. – Západ slunce krvavé proudy lije po žhavém nebi. Jsi tak smutná! Daleko kamsi zíráš – – Hledím, sestro, v unylé tvoje oči... A když na náš společný osud myslím, je mi tě líto!
NEZEMŘELY!
Zemřelé touhy! Proč ležíte tam dole, hluboko? Proč chladíte mé srdce mrazem mrtvolným? Což není nikoho, kdo by vás vzbudil zas? Ohně západů již dohořely, a duše by chtěla snít, – Mrtvé touhy! Chladí, tíží... Vytryskly z krbu poslední jiskry, vějíř jisker duhovitě zbarvených, krásný ohňostroj mrtvým touhám. To mládí... bylo krásné! – Touhy byly, mnoho, mnoho, – a všechny mrtvy, mrtvy... A v duši chaos! Cosi tam bouří jak splavy řek, když ledy plují. – Snad touhy... se probouzejí? – Cítím vůni ženy. – Tragika padlých myšlenek vibruje dole v duši a budí duši, budí touhy. – – Začněme život nový, zapalme nové ohně, jichž žár roztaví mrzké okovy, jež naše touhy spjaly, Pojď duše, vrátíme se zase do zahrad, kde zpívají fontány písně melancholické, kde mešká naše Paní! Pojď, nesmíme být smutni, nesmíme hlavou pokyvovat chmurně jak vrby smuteční! Pojď, tam v dáli láká pinie, pojď, tam čeká ona, Bílá! Viď, duše, zas se touhy probudily!? Zas prozpěvují píseň svatební. A Paní čeká. Pojď duše! My zpijeme se štěstím! R. CHŘADA:
DÉMONI CHLADNOUCÍ ZEMĚ.
V hodině smutků růže neroubované a rouhavě žluté vzrostly k obloze. Žil podlitých dílo dokonej někdy, člověče, v andělské poloze. – Chladnoucí země v požáru hvězd umřít se nemůž odhodlat. My nahoře na milost čekat máme: náš buď chléb a náš buď hlad. Leč pro úsměv poslední, příkaz hmoty, pro první žal, jenž z hlíny vstal, proč životům našim, démoni kletí, bezzubý smích váš žaloval? – Tisíce tváří známých zříme a tisíce profilů záhadných od věků. – A mlčí démoni a stojí bez omluvy. Pak každý říká zpěvem lidské mluvy: „Ležel jsem v člověku...“ A. KARLÍK:
TOUHA.
Krajina bez konce, sníh chladný na ní, obloha z olova, klid mráz a spaní... Touha šla jediná sněžnou tou plání a stopy krvavé zůstaly na ní. 14 PASTELLOVÁ SKIZZA.
Křiklavá laciná látka nálady denní prósou zvířeného parku přechází v šedé hedvábí zladěného večera. Na usínající zeleni ztrýzněných záhonů tančí pestré barvy pyšných květů graciésní gavotty. Každým okamžikem upustí bledá růže na zem subtilní plátek svého smíchu jako pocel něhy, kterým líbá stříbrná zář měsíčná na úbělové čelo spící lesní žínku. V růžových vodách západu koupají se ohnivé ženy, oděné chladícími závoji vzdušného blankytu. A tam v dálce ve vzduchu nad mosaikou městských střech chví se ztajená žaloba, proč jest zkalen čas ospalou šedí smyslné přetvářky. – – Přinesl jsem miliony záblesků šťastných úsměvů z květů celovaných ohněm denního slunce, které jsem zkoupil za poklady svých snů na pestrých lukách volných dálek, abych je dal vládkyni svých tužeb, krásné Alušce. Kroky mé instinktivně ignorují místa, kde bílá těla mých snů prostituje profánní smích nízkých zájmů a všedních projektů; chtěl bych zapadnouti do hlubokého jezera gigantického ticha, kde na dně rozseta jsou červená zrna zlatých hvězd zapomenutí a kde bych zpíval neslyšitelnou píseň jen své Alušce. Příval elegických dum ulehl by pak na závratnou hloubku jejích panenských očí jako fialová mlha na bezedná jezírka báječných hor a ukolébal by naše duše v harmonii velebné lásky. – – – – – – Přišla. – Dal jsem jí bílou lilii a rudou růži, a chtěl jsem, aby ty dva květy řekly jí všecko.
HUGO KEPKA: PETR VOK.
Na pozítří, kdy jejich šachta měla slaviti čtyřicetileté jubileum, sosnoval Petr Vok svůj plán. Dnes zmešká šichtu a posilní se dlouhými doušky. Zítra, dříve než se rozední, učiní před východem slunce svoje první pokusy. A na pozítří rozpřáhne ruku, aby dodělal své umínění. Musí to býti čin. Nějaký veliký čin to musí být, aby mohl uklidniti Vokovo sebevědomí o nutnosti provedení tohoto plánu. A byl tak jednoduchý: na pozítří, až šachta bude slaviti čtyřicetileté jubileum, nepozorovaně vejde do sálu presidentova Vok. Svoji nesmírně komickou postavu neobvyklé výšky a hubené, suché konstrukce, která protahovala mu ruce až po kolena, krk súžovala v labutí formu a celé tělo činila hrozně klátivým, bude musit přizpůsobiti poměrům a donutiti ji k jisté, důstojně rovnováze. Obličej ostrých, nevzhledných rysů, který ještě ke všemu je sluncem do sněda opálený a v porách a v každé vrásce má zažraný prach z uhlí, zpříjemní tak, že ústa neustále se budou usmívat, oči zářit a tváře jemně červenat. Když tak nějak podobně přizpůsobí svoji postavu, aby zdálo se, že uvnitř těla je úplný klid a ticho, že krev se nepění, srdce netluče a žíly neroztahují se hrozným vedrem, vejde do presidentova salonu Petr Vok. Ano, bude to týž Petr Vok. Tělo však nebude se úžasně klátit ze zadu ku předu, z předu do zadu, dlouhé ruce až po kolena nebudou rovnoměrně kývat jako hodinové kyvadlo sem, tam, sem, tam, krk smáčkne si naškrobeným límcem, aby nezdál se tak prodloužený v labutí chřtán a vejde v neobvyklé rovnováze do salonu. Obličej jistě ozáří se tisícerou reflexí žárových lampiček v růžových porculánových baňkách, dříve vymytý ztratí své hluboce zažrané vrásky z uhelného prachu a oči ostře podívají se panu presidentovi do tváře. Při tom ústa musí se usmívat, oči zářit a tváře jemně červenat. Bude to však tentýž Petr Vok, který svojí komickou postavičkou častokrát byl terčem žertů, který se nikdy neusmál, který dovede v širokých ústech ceniti žluté své zuby, obočí husté příšerně stahovat, který vypadá škaredě až běda, ale o kterém říkali, že ve vráskách čela má skryty hrozné sny. Bude to však tentýž Petr Vok. A plán svůj uskuteční najisto v pozítří. Dnes před vjezdem pravil mu kamarád: „Nesmíš pozítří jít k pana presidentovi.“ Poslouchal jej mrazivě a mlčky. Bylo mu těžko odpovědět, protože sám věřil důvodům, které mu kamarád uvádí a které odůvodňují, proč pořádný havíř nesmí jíti pozítří k hostině. Poslouchal jej mlčky, ale v hlavě mu hučela hrozná slova. Nebyly to vyhrůžky, nebyly nadávky, hučelo to jediným tempem jediného slova: „Musíš! – Musíš!“ – Kamarád mluvil vážně a s tichou rozvahou. Mluvil tak, jako mluvívají rozumní agitátoři na schůzích, které Petr Vok pro jich mnohomluvnost nenáviděl. Nenáviděl agitátory a neměl rád schůze. Ne- 15 volili jej proto ani do předsednictva, ani do výborů a konečně ani do deputací, které měly vyřizovati pánům usnesení a stesky. Proto však neměli jej rádi ani samotní kamarádi a říkali mu morous. Jen tenkrát dovedli jej míti rádi, když mlčel, a proto Petr Vok nerad mluvil a spřádal svoje sny. Měl prý jich mnoho skryto pod vráskami černého svého obličeje. A protože málo mluvil a raději snil, málo kdo jej pochopil a každý mu nedůvěřoval. ByI z celé šachty jediný, který s partou se nedorozumíval a který vystřídal během půl roku třeba všechny party. Učinili s ním vždy krátké rozloučení, že z nenadání složili krajčáky a řekli jednoduše: „Buď tak, anebo onak! Nelíbí-li se ti, můžeš jít zas jinam.“ A nic mu na světě nebylo tak líto, jako tahle slova. Nedovedl se postaviti a říci svým kamarádům: „Hoši, mám vás rád, proč mne bijete?“ Dlouho potom doma sedával u okna a díval se, jak za horami ztrácí se pomalu slunce a rudými červánky zbarvuje oblohu, prosycenou výparem šachet a kouřem z obrámů. A bylo mu při tom tak divně, že nejraději zaplakal by, jako když pláče někdo uražený, zbitý a ztupený, lítostí... „– Nesmíš pozítří jíti k panu presidentovi –“ opakoval kamarád a posunkem ruky pozdravil jej vlídně, že zdálo se, jakoby Petr Vok dal mu na jevo svůj souhlas. A zatím jen hučelo mu hlavou. Musíš! Musíš!! A v prsou provalovalo se mu několik balvanů, které tížily mu celé tělo, že, zdálo se, ztrácí síly, aby přesvědčil kamaráda, že právě v pozítří k hostině jíti musí... – Ja – ja – – musí, musí! Kýval hlavou a prudce zamával rukama... Ve své bolesti divně pochopoval Petr Vok svůj osud.
*
Večer, když všechno tiše spalo, vzpřímil se před nažloutlým zrcadlem. Viděl svou hubenou postavu, své vpadlé, žluté tváře, své bílé čelo, zakalené, šedožluté oči, široce rozevřená ústa, své nemotorně odstávající uši, viděl celou hlavu s rozcuchanými vlasy, takovou úzkou, šišatou hlavu, viděl Petra Voka, který sápe hubenýma rukama po hlavě, aby ji rozmačkal... A širokým chřípím nosu nesouvisle vyráží zvuky, kterým sám nerozumí a které zachycovati nechává v hloubce zrcadla. Potom znovu uchopí hlavu, tlačí dlaněmi uši, tak tvrdě, že za chvíli nic jiného neslyší, než vzdálený hukot nějakých vln, hrozných vln špinavé, páchnoucí vody... A sebe vidí, jak u břehu sedí na bobku, břeh uhání a on pronikavě křičí, jakoby popoháněl do šílenějšího běhu: – Hý – hýíí, hý –!! A když se probouzel, cítil, že brodí se v hustých mlhách, z nichž dere se mocí ven, aby mohl dýchat. A když se prodral z mlh, zasmál se do zrcadla a při tom cítil se býti tak uspokojený, jakoby vysmál se sám sobě s hřejivým zadostiučiněním. Tak byl Petr Vok divokou touhou přesycen, že z nenadání trhal se sebe kus po kuse šaty a všechno, co v domnění tížilo rozpálené tělo. A za chvíli před zrcadlem výskal vysoký, nahý Petr Vok. Boky vyvstávaly a žíly nabíhaly v modré, krvavé praménky. Vzpřímil se, prudce natáhl ruku, jakoby v úmyslu měl někoho bodnout a vysílený klesl na zem. Kolem úst vřela mu bílá pěna a mumlaly nesrozumitelné zvuky, jež, zdálo se, pronikají jen z otvorů vyceněných zubů... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ráno, když kamarádi znovu bazilišsky domlouvali, aby k hostině nešel, pokývl hlavou, zahýbal rameny a mrazivě pravil: „– Ja, ja – – musím. Já musím.“ A ve štole černému uhlu, bublající vodě a lampičce potichu vypravoval, že musí presidenta zabít. A na pozítří plán dojista uskuteční.
GUSTAV KLIKA: BIZARNÍ POVÍDKA.
Lékaři poslali jej na venek do hor, kde způsobem svého života dráždil zvědavost lidí. Jedni nazývali ho fanatikem, druzí egoistou, jiní komediantem či pokrytcem. Jedněm byl tichým bláznem, a ti se nad ním usmívali, jiným tajným hříšníkem, a ti mu nemohli vyčíst ani jediného hříchu. A zdáli se mít pravdu všichni. Duše některých lidí jsou jako hluboká tůně jezer. Dozíráme jejich dna, ale nechápeme číslice hloubky. 16 Byl podivným, uzavřeným a tajemným. Liboval si, že je nepochopeným a bylo mu milé, že ho lidé snižovali. Aspoň mohla nejdelikátnější tajemství jeho života klidně a netušeně dřímat v jeho chorobné duši! Zdál se bez cíle, bez určení, lidé zvolna přivykli na jeho bledou tvář a zvolný houpavý krok, jímž denně mizel v hloubkách lesa nebo rozkvetlých lánů. Miloval láskou až nezřízenou zakleté samoty, zatulená zákoutí, ztracené pěšiny, vše, co bylo tajemné a šeré, a zde oddával se fantastickým snům a chorobnému blouznění. V tichých samotách vytvořil si nový kouzelný svět, novou čarovnou společnost, v níž byl tragickým hrdinou, slepým básníkem, zázračným osvoboditelem lidu, idylickým pastýřem a Honzou šťastné pohádky. Zde v tajemném zášeří řečnil vysněným zástupům, osvobozoval zakleté princezny, miloval vodní ženky, umíral v amfiteátru a besedoval s osudem, intrikány, vodníky a kouzelníky. Chorobný stav jeho duše vybíjel ve vysněných náladách, vytřeštěných vidinách, v nichž zápasil s fantomy, sudičkami, smrtí a ďábly. S očima široce rozevřenýma strávil mnoho marných hodin; nechal se unášet vlastní obrazotvorností, chvěl se, gestikuloval, zuby zatínal a dal se zalívat vlahým teplem vysněné velikosti, krásy a slávy. Věřil pevně, že kol starého opuštěného mlýna v lesní pasece chodí za šera krásná mlynářova dcera. Mlynář, jejž před časem vlny i s mlýnem smetly, jistě měl dceru, a jistě krásnou jako den. Cítil její krok, jak trávou hnula, cítil její dech, jak květy zavoněly. Miloval ji, ženu snu, krásnou, vroucí a tajemnou. Věděl jistě, že je rusá, že rty má hedvábně růžové a oči v barvě bezu. Miloval se s ní, laškoval, usmíval se konejšivě jejím tušeným rozpakům, cítil, jak se mu chvěje v náručí, mazlil se s pletenci jejích vlasů a znamenal její teplý dech a vůni kadeří. Byly okamžiky, kdy ji pronásledoval výčitkami, tuše její nevěru, a když spatřil slzy v jejích zracích, vábil ji, uprošoval, žebronil a líbal její ruce. Nad vše miloval ji za noci. V teplých měsíčních nocích, kdy luna jako veliká stříbrná slza třpytila se v modravých dálkách. Vysnil si okamžiky vášnivých polibků, křečovitých objetí a strnulých pohledů; cítil její leknínové prsy ve své dlani a objetí jejích mramorových ramen kol své šíje. Prožíval její měkkou oddanost, vroucnost a něhu, dal se celovat jejími polibky a cítil, jak rozněcují jeho krev a rozpalují myšlénky. V těchto nocích chorobného snění dlouho a těžce loučíval se s milenkou svého snu. Sliboval jí svou lásku, zapřísahal věrností a velikými sliby. Slyšel nepronesená slova o její lásce, věrnosti a milování, líbal jí ruce za ta krásná slova a vzýval nejsladšími jmény. Byl šťasten svými horečnými, vytřeštěnými sny a snadno zapomínal na své okolí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – S dozrávajícím květnem přišla ta noc. Vlahá a teplá jak polibky, čistá a krásná jako oči milované ženy. Noc plná hvězd, noc prochvělá vůní rozkvetlých sadů, jež lehce mámila smysly. Bral se zarostlou pěšinou uprostřed vonících modřínů, pronásledován jen svým stínem a tichým šelestem svých kročejů. Ve stínu háje kreslil si tajemné postavy kouzelníků, a od starého opuštěného mlýna v jednotvárném šumění vln rozeznával určitě tlumený nápěv vil. Naslouchal mu mlčky a s touhou, aby mu porozuměl. Klesl do vřesu a přivřel oči před přívalem měsíčního světla. Zatajil dech a oddal se cele kouzlu, jímž opředl jej šumot potoka s hlasy vil a vodních žínek. Ano. Zpívaly o lásce. O lásce věčné a milování. Táhlé a čisté akkordy zasněných hlasů vyvolávaly mu před zraky obraz vysněného štěstí: milenka zázračně bílá s mramorovými lokty a hedvábně růžovými rty. Otevřel oči. Bledé světlo měsíce polévalo starou zříceninu mlýna a tam, kde stával někdy sad, stála ona krásně bílá, jak ze světla utkaná! Rozevřel široce oči a viděl jasně, jak lehýnce kyne mu lokty, jak se chvěje blahým očekáváním.. Vzkřikl krátce a radostně a dlouhými kroky řítil se k ní. Objal ji vášnivě a tiskl v náručí. Oddávala se mu bez hlesu, oddaná a nevzpouzející. Cítil její vonné kadeře, jak hrají mu na tváři, cítil její lokty, jak objímají mu ramena. Pak mu krvavé světlo zalilo zraky, závratná vášeň zalomcovala tělem, a oba milenci májové noci klesli do trávy – – – Našli jej ráno v starém mlýnském sadu. Mladá rozkvetlá třešeň se zlomenou korunkou nasypala mu mléčných květů do vlasů, a on s očima blouznivýma mazlil se s vonnými květy ulámaných haluzí. Mluvil podivně, jako z těžkého snu povstalý, cosi o lásce věčné a milování. Dětinnými slovy vzýval ženu, mluvil o kadeřích, o hedvábných rtech a mramorových loktech. Nesouvislá slova utápěla se v tiché radosti a v lesklých očích zračil se svit vzdáleného štěstí, jež jednou radostně zachvělo jeho chorobným, blouznivým nitrem.
17 JOSEF MACH:
VÍRA A SKEPSE.
V době přítomné – to věc je jistá – svět je samý skeptik, pessimista. Víra v dobro, pravdu mizí denně, zvláště v boha věří se vždy méně. Také já, ten hošík zbožný kdysi, zkažen přáteli a vědeckými spisy, v podstatě ač nejsem špatným vlastně, víru v boha překonal jsem šťastně. Místo v boha v mysli pošetilé věřil jsem jen v lásku svojí milé. Pravdu s krásou zřel jsem stělesněny v osobě té milované ženy. Když jsem hleděl v její věrné zraky, v anděly jsem věřil, v nebe taky. Zamilován jsa ve věcech víry člověk vůbec nezná nikdy míry. I tu víru však jsem ztratil zcela, když ode mne jednou s pláčem chtěla, abych věřil – bytost prostoduchá! – na početí ze Svatého Ducha! Spáchal jsem už mnohé osloviny, zde však nebyl jsem si vědom viny. Neboť nevěry ač duchem nassát, nepozbyl jsem přece mravních zásad. Každá víra klame více méně. Omyl největší je věřit ženě. S trpkým poznáním teď říci mohu: Skoro líp je věřit Pánu Bohu! VLADIMÍR MACH: KDYŽ PRÁZDNA ČÍŠ – – –
Den naivních duší dodýchal svou roztouženou legendu ve vůni růží západu. Jich lento nesmělé a prosáklé sny bílými dnes v dálkách rájů vysněných bolestně doznívalo. Má harfa jemně zladěná dnes zastonala po krásách, jež přelétly jak pohádkové vidiny přes unavené lány. A pohár radostí již vyprázdněn své křehké tělo vysmek’ zemdleně (jak nemoh’ by se rozloučit’) z mých prstů rozchvěných a v prsou krví zabouřilo víno, jež vypil jsem jak úděl života. Ach, rudé víno, jež tak miluji! Když dozrávalo, podzim umíral: svou hýřivou náladu barev omamných do hroznů jeho vlil – – – Však číše rozbitá teď u nohou, kdy duše pláče touhou po bujném víně života! – Ó osude, dřív než tě prokleju, měj slitování, a aspoň novou číši vína nového mým popřej rozpáleným rtům! –
VLADIMÍR MRAZÍK:
ŽENATÝ KNĚZ.
Tu knihu úděsnou jsem znovu čet’ a čet’, jed chtěl jsem vstřebat do žil, kde proň není místa, neb tvrdá tvář a cynický můj ret se dávno zřekly Krista. A temný stín mou duši rval: Kříž Kalixtin a láska Néelova, to tvrdý daemon, božský Sombreval a velká Malgaigne, zmlklá, bez slova. Krvavý stín ten stále řval: „Jsi hmota nebo duch, jsi smyslů hra, jsi prvek, vesmír, fluid nebo sval, jsi prostor celý či jen v moři kra?“ A chmurný stín můj mozek spjal ze žhavých ostnů v ocelový kruh: „Chceš vidět Boha, jejž jsi zaprodal?“ „Ne,“ vzkřik’ jsem šíleně, „ha, není bůh, a je-li bůh, jsem já jím, já, Jan Sombreval!“ FANTASIE.
Viděl jsem ženu se zlatými vlasy. Oči, v nichž ležela jindy těžká melancholie a jež byly smutné jak tůně zapadlých lesů, planuly jí dnes neznámým ohněm, jehož příčiny jsem neznal, a jenž byl tak prudce fosforeskující, že musil jsem přivříti víčka, abych snesl pohled těchto očí, nebeských – jak se mi zdálo – žárem, jenž v nich hořel. Chvěla se na celém těle jakýmsi vnitřním nepokojem, čistě ženským a mužům nepochopitelným.
18 Nebyla to již ona nehybná sfinga, jak jsem ji vídával vždy, hádanka, již jsem se tak často a vždy s nezdarem pokusil řešiti. Unikala mi jako Proteus, měníc se stále a rozmarná jako každá žena. Teď stála tu, velká, s široce rozevřenýma očima dítěte, s rozechvěným chřípím, jež dráždilo smyslnost, na špičkách prstů, nahých a bílých, v průsvitném šatě, jenž dával tušiti úběl její šíje, královské ve svém nachýlení a příliš jemné, než aby ji někdy mohly objati ruce muže, drsné a neforemné. Hleděl jsem na ni, nechápaje jejího vznětu. Byla úděsná ve svém rozpjetí paží, jakoby toužila sevříti neznámé dálky, v nichž dříme tajemství života, nepoznané a vábné. A zdálo se mi, že vystupuje vzhůru a letí aetherem pryč, tam do těch dálek, by poznala tajemství svého života, problém, jejž ženy nemohou rozřešiti, a jenž kotví v našem mužství. Zmizela mi s očí daleko za hrozivým mrakem, jenž temný příšerně se odrážel od modrého nebe. Chvíli jsem neviděl nic, než jasné blýskání z posupného mraku. Mrak odplul, a zdálo se mi, že vidím opět ženu, jež přilétá z dálek, v nichž skrývá se mužství. Blížila se rychle, jakoby utíkala před svým neštěstím, a konečně stanula. Poznal jsem ji. Ale nebyla to již žena zlatých vlasů, široce rozevřených očí a rozechvěného chřípí, jež dráždilo k smyslnosti. Měla vlasy černé, tak uhrančivě černé, oči temné a hluboké, v nichž zračil se strach a plála nenávist, a jařmo otroctví mluvilo se rtů, jež líbaly horečně a nasákly jedem. Byla úděsná ve svém napřažení pravice, již napínala, jakoby mávala mečem proti těm dálkám, v nichž skryt je muž a s ním i otroctví. A z temného mraku, jenž zjevil se na čistém nebi, bylo slyšeti cynický smích.
VEČER.
Den zmíral večerem, když znenadání přišla v šat černý zahalena, bledá pod závojem. Nic neřekla, jen tiše otevřela dvéře, jak tmavý přízrak dob, jež dávno minuly. Šla mlčky ke mně, jaksi zlomena – mně zdálo se, že planou její velké oči nezvyklým žárem, kterým vzplála její duše, ta duše pochybná, v niž nikdy nevěřila. Byl úděs v jejím kroku, jímž se plížila vyhublé natahujíc ruce, jakby chtěla prosit o trochu vášně, o tu trochu tepla, o trochu krve, trochu zdravé barvy, o trochu života, jenž pěl jí kdysi smutnou píseň za nocí zoufalých, kdy uplakané ráno se dívá jaksi mdle a vyčítavě. Byl děsný pohled na hnilobu krásy. A nemluvila dosud. Pod závojem svítil ten mrtvý pohled očí, jež jsem kdysi líbal pro zvláštní kouzlo tajemné a smutné, jež tiše dříme v lesní tůni. Šla zvolna velkým, těžkým tichem, a někdo v domě přejel přes klávesy – pár akkordů a zase bylo mrtvo. A stála nade mnou. Mne zamrazilo v kostech z úděsné pósy hrozné prorokyně, jež zmlklá stála, jak by mstít se chtěla za kruté boje, jež jí šeptal život, za trpkou pravdu, která leží v smrti. A výkřik hrůzy odumřel mi na rtech. Nic nehnulo se – jenom její rty se chvěly snad zoufalstvím. Či tupou resignací, v níž pronášela bezhlasné své: budiž! – – KAREL NOVÝ:
UPÍŘI KRAJE.
Tam vzadu vysoké, bezcitné komíny a v předu živoří rozbité chatky; na prahu naháči malí si hrají – – Kde máte tatínky, kde máte matky? Sirotky s otci jste, sirotky s matkou: takový osud vám na mládí doleh’; vyhublá máma a vyssátý tatík od šera do šera fárají v dolech. Vysoké, červené, bezcitné komíny v kolébku chudou již hledí vám přísně. Urvou vám rodiče, urvou vám bratry a ve rtech zamrazí jásavé písně. Naháči maličtí, hrejte si, hrejte si, květ mládí zčerná vám brzy, tak časně... Komín již vyčkává... Hrejte si, hrejte! Ještě je sluníčko, ještě je krásně. 19 JAR. PASOVSKÝ:
EPILOG ILIADY.
Skončeny boje, zbraně dořinčely... Kdož padli v seči před podsvětí branou se smířivše, se zářícími čely všech tíží prosti ustoupili stranou. Jde každý v rodnou zem svou milovanou, se zlatem lodi v dál se rozejely, jen ohně nocí na pobřeží planou a pajan Argivských zní převeselý. Již soumrak tiše, tiše na kraj splývá, jen měsíc bledý v šer se chladně dívá, a zdá se, že kdes Apoll divě hrozí... Lká Andromacha, smutná, krásná vdova, do noci svítí tryzna Hektorova, a zemdlení se rozcházejí bozi.
POLEDNÍ TICHO.
Jak lampa žhavý slunce žár svůj ssílá na celý kraj, v něm zlatem klasy hoří, nad záplavou jich rovnou jasu moři se vlní vzduch. A zdá se, jak by víla jdouc po polích a lukách rozhostila to utišení po všem. Teď se tvoří na modrém nebi beránky a noří se v teplo sluneční skráň jejich bílá... Pod rákosím proud řeky plyne mdlý, na rudém květu motýl odpočívá, had na kameni v slunci zatočen. I ptáci v houštinách teď umlkli, a horkem sálá pole, úhor, niva, na mezi kdes Pan zemdlen padl v sen...
JÍNÍ.
Já ráno vyhléd’ z okna, – stesk jal mne v onu chvíli: na stromech, na trávnících je samý pudr bílý. A tak jsem pomyslil si: Jak se as hlava schýlí, až jednou na ní zachví se první pudr bílý... VLASTIMIL PAVLÍK:
NÁŠ PRVNÍ HŘÍCH.
To bylo za šera. Svět ve klíně tmu nes’, a my jsme bloudili v hlubokých cestách kdes, zmámeni vůní večera a dýcháním svých těl, a hvězda padla k obzoru, – náš anděl odletěl. Srdce nám bila vášnivě, když jsme se objali, jen čejka pískla na lukách, mraky šly do dáli, den prchl šerých do hlubin, my dívali se dál ač smutky padly blízko nás a z hvozdů křičel žal. Vím, ňadra se ti zachvěla, když sevřel jsem tě v pas, a z výšek nedohledných v ráz kdos přísný volal nás. Vím, země spala tenkráte, když uchvátil nás hřích, i čejka zmlkla docela a na stráni bor ztich’. Vím, že jsme oba chtěli tak, ač měli jsme jít zpět; dnes velmi pozdě na řasách nechati slzu chvět... Tenkráte plakat měla jsi, když les byl tolik tich, a ne, když svět se směje ti pro ten náš těžký hřích! JAROŠ PROŠEK: OBĚŤ.
Hradem pražským směrem do Prahy v teplý červnový večer dýšící plným životem veden, vlastně vlečen kůň. Kůň zmořený, utýraný, mrzák, poslední jeho cesta. Jedna z podkov chybí. Slyšet pravidelný, nervosně rozrušující úhoz, pausa neokovaného kopyta doplňuje pravidelné tempo. Úplný dojem umíráčku. Právě v osvětlené již bráně došel koně studentík, v jehož ruce celá vzácnější květena červnová. Je jistě šťasten, že má zítra pro profesora krásné exempláře. Upozorněn kroky, kůň se ohlíží, zastavuje se. Pak žádostivě pohlédl na živou zeleň. Hošík pochopil. Nebylo v něm než ohromného soucitu s koněm, protáhl ruku s květinami koni. Nebylo lítosti ztráty květů, ani námahy celého odpůldne, naopak byla v něm rozkoš dobrého skutku. „Tak mladý pane, poslední sousto, jak před popravou. Jistě jste to měl pro školu!“
20 „Nevadí. A není mu pomoci?“ „Ba ne, je sice devítiletý, ale celý chromý, moc pracoval. Pojď, starochu, pojď!“ dodává vůdce. A těžký průvod jde dále hradem. Mladý, zmrzačený život – mrtvým majestátem. A celým hradem zvoní dále do teplého, plným životem dýšícího večera, tři podkovy koňovy umíráčkem.
PAVEL SULA:
POLABÍ.
Na břehu ležím. – Hlava mi hoří barevnou radostí z barevných dálek – – u hlavy topol, v boku trs šípků, nad srdcem vyzvání horký dech skřivanní. Tělo mi hoří – válíš se nahý – (u ďasa etiket císařských hostin!) Stokrásy voní jak svatební lože – chci, aby má milá duši mi vypila... Voda ti šplouná, laská tě ústy... nejraděj soustředit všecky své smysly v jediný: v cit. A chvít se jak rosa, do země zaťatý vyvonět s poupaty. – Časem jen oči otvíráš těžce, nad tebou krouží list, skřivan se třese, padnout ti musí na srdce přímo. Člověk sám uvěří, dechem že doušky je mateří... Hrál bys si leže: nadhodil srdce, rukama chytal. A zemičku malou na dlaních nosil, plačtivé děcko. A písně bys zpíval jak labský příval – – – BOHUŠ SÝKORA:
STÍNY.
Když nebe dohoří, dozpívá klekání, dva stíny tiše jdou pěšinkou v alejích – Světélka krvavá zahoří na stráni... K těm stíny tiše jdou v svých marných nadějích v čekání. Noc kraj si zahalí dusivá těžkou tmou. Tísnivá nálada. Nálada bezradná. Když stíny vybledlé na stráň se dostanou, příšerně zahrozí do černa, do prázdna nad hlavou. FRANT. SYROVÝ: HANS PLUMP V DIVADLE.
Hans Plump seděl pod přitaženými světly divadla s koleny a lokty přitisklými k tělu, zaťatými zuby a hlavou skloněnou na sametové opěradlo před sebou – – Tedy po téhle ženě po celý rok toužil, po těchto měkkých, oblých tvarech, majestátní postavě a pravidelném obličeji, jenž teď zpíval měkkým hlasem před ním nějakou arii! – – Zaťal zuby, zavřel oči a žhavá hořkost se jím propíjela. Předevčírem mu poprvé náležela a dnes – patří mezi „ostatní“. Její pohledy, její gesta, záhyby šatů, spád vlasů bolely jej až někam na dno duše. Před ním třepotala rozmarná muzika jakéhosi Němce a za ním – Bál se ohlédnouti! – Zdálo se mu, že lidé kolem mění se v kostlivce. Zdálo se mu, že, kdyby se ohlédl, uviděl by žluté lebky s rozesmátými dásněmi a flirtujícíma očima, hlavy umrlců s bezvadnými účesy, parukami, vysokými klobouky, cvikry, lorněty a kukátky, zdálo se mu, že, pohne-li nohou, dotkne se odrátkovaného hnátu pod černými spodky svého souseda a pruhovanou sukní svojí sousedky. – – Před ním třepotala rozmarná muzika starého Němce a za ní – jevištěm – tančila bída, nalíčená bída, špatně nalíčená, nohy znetvořené stálým cvičením, chvějící se těla a ostře řezané obličeje stálých úsměvů. A zase ona. Vstal a nedbaje, že ruší, odešel za kulisy. A tam při pohledu na spocené, hrubě nalíčené obličeje, vycházející z jeviště, na počestné měštěníny staroanglického městečka, na jich ženy věrné i záletné, vida rváče i hospodské, rytíře, vojáky, pobudy a hejsky, mezi spoustou plátna a světel, bílého masa a růžových tric, ujasnil si náhle svoji bolest: marný let za něčím, co není. Řekl: illuse – a vyplivl to slovo. Pak šel do její šatny, kde mezi pudry, voňavkami a rozházenými šaty, mezi dohořívající svíčkou, nedopitou sklenkou vína a zrcadly, chvějícími se posud jejím obrazem, ve vzduchu rozehřátém její atmosférou – svlékl člověka a zaplakal. Svlečený člověk svíjel se v potlačovaném štkání u jeho nohou a Hans Plump plakal. Najednou zaslechl potlesk. Jednání končilo. Hans Plump urovnal kytičku v dirce svého smokingu, oblékl člověka a čekal. Je nutno marně letět! Řekl: illuse a nevyplivl. Zavřel oči a čekal. –
21 MARYŠA B. ŠÁRECKÁ: ASPASIE.
Aspasie ležela na svém loži, zahalena v chitón z průsvitné bílé látky, kterou prohlédaly souměrné, lákavé tvary jejího těla. Byla šťastna svou krásou a svým mládím. V samotě své oživovala si prožité rozkoše a obdiv, jejž četla v zracích milenců, jichž ústa nebo oči pravily: „Jsi krásná, paní má...“ A chtivá touha plála jim v očích, touha, jíž pouze ona směla veleti. Ráda pila otrockou oddanost z jejích očí, ráda tiskla se k silnějším údům, ráda přijímala z rukou jejich číši, v níž podávali jí essenci života – vášeň. Z veselých dojmů lásky přeskočily myšlénky její do jiné tóniny; v duši zjevil se jí obraz starce s vetchým, krátkým pláštěm a podivným nedůvěřivým úsměvem, který popíral vše, v co ona věřila. Byl tak chmurný a nevlídný, jakoby nebylo hellénské krve v jeho žilách, radosti ze života v jeho srdci a vášně v jeho těle. Zatím, co takto myslila, vcházel do její komnaty. Byl vážný a přísný; jeho pohled vyhýbal se její kráse. A přece chtěla i v jeho očích vznítiti obdiv, ovinouti ho magickým kouzlem své bytosti, ohlušiti jeho duši svou krásou a pak se jí nevázaně vysmáti. Stanul před ní. Zahleděla se mu do očí dlouhým pohledem, který probouzí vášeň a tázala se: „Proč myslíš, starče, že jsem dnes tak šťastna?“ Usmál se svým obvyklým, skeptickým úsměvem, který porážel všechny naděje, na nichž netkvěla stopa věčnosti. „Opila’s se krásou svou, paní.“ „Ano, miluji svou krásu. Ona je matkou a živitelkou mého štěstí, ona rozptyluje chmury života jako teplý polibek Helia, ona obšťastňuje a napájí hladové. Miluji ji jako echo hudby Appollonovy, jako lehký dotek Eoy, přetrhávající závoj noci a růžovými prsty otvírající dráhu SIunci.“ „Tvá krása je ohněm, který sám sebe ztravuje.“ „Oh ne, neříkej toho! Nenič svým úsměvem mého blaha! Chci, aby bylo věčné, a nemyslím na to, že kdy zemře. Má vůle mu dává život a sílu.“ „Bude žít tak dlouho jako tvé mládí. Ono rozhořelo se v tobě, ono dalo purpur tvým tvářím, smyslnost tvému tělu a zdání věčna tvé duši. Nevěř mu však, neboť víra v ně tě ubíjí. Přijde doba, kdy píseň, již ona ti vnuká, zmlkne na tvých rtech, kdy zhasne oheň, který živí tvou krásu, kdy marně namáhati se budeš, abys průsvitným předivem a zlatými sponkami vzkřísila svůj mrtvý půvab, kdy stáří vtiskne ti své signum a s ním i zoufalství. Pak budeš volati smrt, neboť život již nepřijde zpět. Hořké vzpomínky na prožité požitky stanou se ti háďaty, jež jako Laokoona objímati budou tvé zvadlé tělo a vyssají z něho poslední krůpěj vášnivé krve a poslední stopu krásy. Budeš se snažiti přehlušiti je vínem, které vznítí v tvém mozku obrazy šíleného ducha. Líně ležeti budeš a tupě patřiti na hodující. To bude kletba tvého mládí a tvé krásy, nezachrání-li tě Psyche. Je třeba, abys ji včas učinila svou důvěrnicí.“ „Neděs mne, starče! Jako truchlivá zvěst přišel jsi do mých snů. Ani má krása, ani tvá moudrost nebude věčná. Obě pohltí prokletí času a zatopí je ve svém náručí. Z mé krásy alespoň popel zbude, co však z tvého rozumu?“ „Bude žíti v těch, jimž jsem ho odkázal. Snad tito předají ho budoucím a zdokonalí jim život. Ty však zemřeš, ženo, a zbude z tvého těla popel a o tvé kráse pověst, která uchová se budoucím. A po staletích bude se ptáti básník dobrodruh: „Kde je Aspasie?“ Zemřeš pro ně, neboť oni nikdy nepředstaví si tvé krásy živé, a jejich volání nevzkřísí tebe. Má moudrost však, byť poplvaná, bude žít!“ „Tvá slova jsou hořká; proč odpuzuješ a popíráš krásu? Jsi snad stvořen, abys přetrhával rythmus vášně a bořil stavby lidských snů?“ „Chci je bořiti, neboť bolestnější by bylo, kdyby se sřítily samy. Není věčnosti, ženo; jen Psyche je věčná. Pohleď na růži, která rozpadá se v tvých prstech, a neoživne tvým dechem, pohleď na ptáka, který obveseluje tě svým zpěvem a po chvíli umírá v dutině vyžilého stromu a na tón, který tě blaží a jehož echo zahyne v tvé duši. A tak mizení věcí podobá se útěku zvadlých listů, poháněných větrem. O kéž bys s vůní svého těla nessála zároveň jedu jeho zkázy!“ „Mám se tedy rozloučiti se svou krásou? Mám ji násilně zničiti, když mi byla dána? Poraď, řekni, co mám činiti?“ „NemiIovati jí, nemilovati sebe. Vzpomenouti, že za několik let zhasne vše, co rozpaluje dnes touhu a hrdost v tvé duši, že krása tvá zemře, jako zmírá krása dne. Pak v bludné chůzi a opilosti snad hledati budeš spásu a zapomnění, posmívaná, zavržená milenci a nešťastnější než ony ženy, které v gynaikonu sedíce, na truhlicích předou a skládají své oděvy.“ Po těchto slovech zvolna odcházel, zatím co Aspasie mlčky se zrakem do neurčita upřeným sledovala jeho kroky. Chvíli zůstala v této nehybné poloze, pak se vztýčila a s rukama o hlavu opřenýma a zrakem vyděšeným zvolala: „Co řekl? V bludné chůzi a opilosti snad hledati budeš zapomění a spásu... Zkalil mé štěstí, jež jsem tolik opatrovala, mé krásy však nezabil. Vrah! Ne, nepoddám se! Proč utíkati životu, když na nás volá?“ Zděšení její rázem změnilo se v prudký, jásavý smích. „A pak, – až má krása zvadne, učiním jeho rozum svým milencem!“
22
VZPOMÍNKA.
– Do vzpomnínekvzpomínek ukládám si chvilku štěstím vyzlacenou, která moc má čarodějnou: potěšiti v budoucnu... – Do šťavnatých stvolů trávy postříkaných květem bílým, usedli jsme přituleně v roztomilém háječku... – Nad hlavami akát vonný, nad akátem modro nebe prohlédá a usmívá se na dvé šťastných lidiček... – Nad hlavami akát vonný, nad akátem nebes modro, z toho nebe rozsypal se bílý snížek na pozdrav... – Nad hlavami akát vonný, nad akátem modro nebe, bílý snížek – lístky bílé s vysokého akátu... – Zasypte nás, udýchejte, udýchejte svojí něhou, – usnout v této blahé chvíli bylo by nám rozkoší... – Země přijímá nás v sebe, nebe též nás doprovází, zarůstáme s nebem v zemi, splýváme a splýváme... VÍTĚZSTVÍ?
Šli vedle sebe, muž a žena, necítíce rozdílu pohlaví, prosti tíživých pout bolesti, neovanuti těžkým dechem vášně, vasalové Psychy. Ač ruce spočívaly v sobě, nebylo v nich tepla lásky, nýbrž vůle bratra a sestry prohmatati se k nepoznatelnu, jak je tušil jejich pohled neposkvrněný poznáním žití. Dva odtělesnění, odhmotnění, zpývají cíhymnuszpívající hymnus příštího vítězství... Povznesení snahou hledajících ztratili smysl pro čas a prostor, neboť chtěli nekonečnost a věčnost. Jakoby nebyli dětmi této země potřísněné krví jako roucho Asraela, anděla smrti, jakoby nebyli zatíženi kletbami otcův a matek několika století a tisíciletí... Ještě nezahořely pudy v jejich tělech, nezakřikla jich Vášeň, která by musila řešiti tajemství sexu... Rty jejich byly příliš bledé pro líbání a ruce příliš útlé pro objímání. Měli smysl jen pro hudbu planet a jich mystické rythmy, do nichž splýval tlukot jejich srdcí. Řekli si: Zrak do nedohledna vycvičiti, zbystřit do dálek sluch, ssáti oblíbené vůně planet, nepřetržitý život v tanci světů chutnati a konečně – nehmatati, nemíti vědomí styku hmoty s hmotou, nýbrž chápati vše přímo, vnitřním viděním, jasnozřením bezprostředním. Duše jejich hýčkány byly vědomím, že jen pro ně žije krása, že jen pro ně rodí se den v záplavě ranních červánků, že jen pro ně umírá nad rozechvělými korunami stromů naposled do bronzova rozpálených. Duše jejich – motýlové zamilovaní do květin; duše jejich – modravá jezírka, jež jen vítr smí rozkolébati, nebo ještě spíše mořská oka, o nichž vypravuje báje, že nemají dna a že ústí v moři. – – – – – – – – – – – – – – Avšak brzy zahnízdil se v duších těch divný, neviditelný host. Byl šedivý a tichý, a svou šedí a svou tichostí rozlezl se po všem, tak že vše se odbarvovalo, vše se utlumovalo. Byla to Nuda. Dál a dále ponořovali se do tůně poznání a přece nikdy nedohlédali dna. City jejich byly bezbarvé a monotonní; nebylo v nich peluňku ani sladké opilosti. V takové chvíli bezbarvé a zmrtvělé pohlédli na sebe a – poznali, že jsou muž a žena. Tajemné vření rodilo se v nich, neznámými popudy oživoval v nich vesmír, něco živelného z tisíců a tisíců generací minulých hlásilo se o svá práva pro tisíce a tisíce budoucích, a ze všeho v mnohých variacích vznikal velký Smysl žití. – Symfonie všehomíra soustředila se nyní v jediný, mohutný tón vášně. Pochopili, že to, co je spojuje, je více než psychický vztah, více než shoda tužeb a souzvuk duší. „Není štěstí v životě, jejž jsme žili,“ řekli si: „pokusme se žíti jinak.“ Přirozenost procitla v tělech vyhladovělých dlouhým čekáním. Pokusili se strhnouti oponu, jež diváky odděluje od herců, sen od skutečnosti a illusi od pravdy. Zatoužili po písni věčného jara, po neomylném hovoru živlů... Ozval se klokot krve výskající probuzeným pohlavím. Příroda byla jim nyní krbem, u kterého se hřáli v šťastném zaslíbení. Prsty neznámé ruky přehrávaly na neviditelných klávesách divokou tarantelu jako doprovod k jejich sňatku, apotheosu plození a početí. Všechny city jejich srostly v jediný, výsledný pocit prudké, enervující rozkoše... Nezahaloval jim již očí tajemný Cybelin plášť, nepřekážel jim, aby viděli hmotu velkou, podmaňující, vítěznou... Slavili návrat svůj k ní, klaněli se jí zbožňujíce ji v sobě. A tak dva lidští jedinci sřítili se tam, kde Astarté, bohyně noci a vášně, vládne, kde rozšklebený faun číhá na koupající se nymfu, kde thyrsy mainad vlají a opilý Silén potácí se na svém oslu, kde illuse prchají před slávou vína a krve, a kde v evoe nenasytné vášně mísí se úpění poraněné Psychy...
23 KAREL ŠELEPA:
KLEOPATRA.
V komnatě rudé tmí se lůžka měkká, vzduch těžký je a plný vůně růží. Královna Nilu vyzývavě čeká, až klesne ctnost, jíž honosí se muži. V komnatě rudé tělo její svítí, na tygřích kožích dětský oblouk ramen: oh, hřích a krása! – nelze domysliti, a rozum klesá jako divem zmámen. Césare, slyšel’s? – tři sta nových lodí v jediné chvíli kleslo v moři na dno, nachový vítěz v krvi tvé se brodí, Caesare, slyšel’s – pod mořem je chladno. V nehybném tichu plynou dlouhé chvíle, myšlenka každá padá v zrádné sítě – u nohou ženy nehybné a bílé veliký César klečí jako dítě.
ZA PLÁŠŤ TVŮJ, KRÁSO!
Za plášť tvůj, Kráso, protkaný sny, kletbami a květy, my o hladu se bili, oh, my prošli všechny světy, my, hrdé děti Severu, zrak bázlivý i smělý pro pohrdlivý úsměv tvůj jsme často krváceli! My tajně opustili vše, i mladé svoje ženy, jež spaly, v bujných pletencích jak v zlato pohříženy, své staré matky shrbené, své drobné děti plavé, v tajemné noci s úplňkem, když doznívalo Ave... Pro pohrdlivý úsměv tvůj jsme na vše zapomněli, na všech svých cestách tebe jen a slávu tvou jsme zřeli, pro úsměv tvůj jsme vykvetli s vším kolem v nesouzvukunesouzvuku, jak růže v sadě vykvetou jen pro brutální ruku!
VEČER.
Pad’ soumrak do ulic jak modročerná maska, rozlil se městem, v setmělých průjezdech usmívala se láska s důvěrným gestem. Kus nebe ještě hrál jak ozvěnami smíchu v zahradě zkvetlé, jak obraz sladěný lehounce do triptychu v žlutavém světle. Nahoře pod mraky kdes modlily se duše za svoji pýchu, a dole výkřiky jen vyznívaly hluše v zpěvu a smíchu. A dole svědomí se zastavilo náhle v rozhodné chvíli jak ruka nemocná, jež svlažit chce rty sprahlé, nemá však síly. Kus nebe modře plál jak brána otevřený na černo lidí: Kdo večer modlí se, když lákají v tmu ženy, a kdo se stydí?
KLEKÁNÍ.
Ty večery jsme vyčkávali skrytě my nevěřící novici, až vyjdou bílé panny po ambitě, z nichž každá jest jak sen a jako dítě bez myšlenek se modlící. Své úsměvy jsme vstříc jim posílali a tajnou touhu po hříchu, a když už dávno ve svých celách spaly, tu v myšlenkách jsme ještě u nich stáli a volali je potichu... J. M. ŠERÝ.
VZPOMÍNKA.
Zamžená okna, daleka v mlhách, zamžená země do tmava zvlhá; zamženo v očích, zamženo v nitru, zamženo všude: Večer a mlha... Skonává světlo v objetí temna, v šeru a stínech zmlkají hlasy, splývají zvolna v tušení matná, z kterých jen mrtví k tobě se hlásí. 24 Kol hlavy v dlaních tiše se vlní tajemný hlahol jakoby z tůní, z podzimních světů, zapadlých krajů, a jako z hlubin zvony to duní... Duní to, duní, zvony tak známé... Vzpomínek sta se v hlahol jich pojí,... někde tam bude, musí tam býti propadlé město mladosti mojí. JOSEF ŠIMÁČEK:
ASTARTINA MŠE. (Psáno pod obraz Josefa Váchala.)
Velekněz: „Vypuzená smečkou vřeštících troupů, blázny prokletá a proskribovaná, ožila jsi ve stínu góthických sloupů, nevěstka – panna! Antické tvé chrámy zapadly v rumy. Duše svatých neřestí plá však dále a skřek mnichů závistných neutlumí hymny k Tvé chvále! Astaroth! Ó, Královno, Živote, Paní! Vítězná zříš z Madony piedestalu, plíseň ctnosti prchá před tvojí skrání, Koruno králů!“ Ministranti: „Kněžno s luny pletí bílou, Tabernakle viny, smyslnosti žhavou silou naplň naše klíny!“ Velekněz: „Duše světů! Sestoupiž v naše těla, zaklínám Tě, oplzlá, tmavá, vilná, panen krví tigřice zkrvavělá, v potencích silná! Mezi námi dlíš! A vládnoucím peklem rozléváš se celá do krve naší, hříchů odeur vrcholí v hymnu vzteklém, bují a raší! Sláva Tobě! Monstranci vznáším Tvoji! Jako chlípných ňader bradavky svítí granáty v ní. Nad námi stín Tvůj stojí, Principe žití!“ Sbor: „Vítej nám v rytmu Svých ód! Opilí rozkoší bez hrází, v Peklo se řítíme s extasí, Astaroth, Astaroth, Astaroth!“
HYMNUS.
Ó Kněžko kouzelných a svatých snění, a safírově lesklých cudných krás, ty, jíž tma v světlo, peklo v ráj se mění, Královno hvězd, v nichž Božství rozžehla’s! Jsou vzpomínky tvé viol záhon vonný, kde jasnou rosou září každý květ, a nad nimi se vlní sladké tóny, v nich svatební zvon slyším vyzvánět. Jsou viol záhony vzpomínky tvoje: Plá měsíc – Duše tvoje – nad nimi, lesk jeho padá v modrých květů roje, v jich rose hoří žáry svatými. V démantů tisíc vzplálých v středu vůní tvá Duše panenská se rozlívá, jež sama nad nimi v své kráse trůní, tak nezměněná, věčně zářivá...! Oh, Muso velkých, nedosněných výší, Madonny sestro, Duše extasí, triumfe něh, v něž růže dech svůj dýší, Vestálko snů, z nichž slunce vychází! Skráň vznícen před tvou velebností skláním a v božském zázraku tvé svatosti se ztrácím celý němým zbožňováním, jak hvězdná krůpěj v moři Věčnosti! FRANTIŠEK TAUFER:
PÍSEŇ BUDOUCÍHO JARA.
Žen hlasy v rythmu lahodném a čistém se mísí v práce spěch a ve hřmot kladiva. A člověk, sebou jist, svým časem, místem, nezmaten ďáblem zlým ni dobrým Kristem, uvidí krásu všude, kam se zadívá. Ač pontifex mu kámen neposvětí, přec stavba jeho rukou mocná povstane pod mraků klenutím, s nějž vláha sletí na setbu klíčící, na jásot dětí, jimž mezi růžemi vždy srdce zaplane. 25 A bude sílit jej, jak rozkoš blažit, to štěstí nezmarné, jež z práce vyrostá. Okovem plným bude život vážit... Krev tehdy jenom zrosí jeho pažit, když chtít to bude vůle žití naprostá. Doubravou z rána nepojede z Říma posel, by králům dával večer rozkazy. Od dogmat, nevlídných jak krutá zima, dojde přec člověk bádáním, jež duši jímá, k poznání pravdy radostné, jíž skepse nezkazí. A tráva hebká studny ovroubí, a cestu hravý svit slunce koberci si vystele. Dav starců vetchých půjde ke starému městu v chrám opuštěný.... A poslední kněz tu jim hlásat bude marnost vykupitele.
POUSTEVNÍK SI ZPÍVÁ.
Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným a mával’s zbraněmi, jak dávno mrtví reci. Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci. Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním a chceš znát skrytou souvislost všech věcí. A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit zas nazpět k zástupům a k jejich bludům, přec cos ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům: květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit, a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům. Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá, jen na čas hrozil být nám nebezpečný. Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá: však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný. Dar jara vonného a prahnoucího leta se s dary podzimu i zimy snoubí na našich nivách rozlehlých a v duše hloubi. Všech cílů rozličných v sled přijde jedna metameta, ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí. A často ovšem naše ramena se skříží a není přátelské to naše obejmutí. Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí, ona též učí hleděti nás mraků mříží v tajemství propastná a v světů hnutí. Ať v tržištích, ať v celle poustevničí, přec jeden hlad v nás nikdy neskojený, hlad po pravdě a kráse květiny i ženy, po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí. Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny. Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná na rušném staveništi krásy, tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí, a se všech stran zní otázka, zda možná, by vzměnách těch nám zrály naše klasy. 26 A v hájích našich království, hle, jásot písní ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní. Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni, však jistě usnul v lásky zmatení a tísni. Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní. KAREL TEICHMANN:
INTROITUS.
Mne kdosi Vítězný vždy s jitrem navštěvuje, když v horách slunce vlá jak Cherub plamenný a světla milostí se naplňují sluje a mechem pokory jich voní kameny. V mé zraky zkalené svůj pohled upře tichý a v oheň očistný mé touhy promění; – jsou navždy zlomena v nich křehká pouta pýchy a lidé duši mé jsou navždy vzdáleni. Ten jinou zemi zná, mou zemi zaslíbenou! Zpěv smělých pastýřů já k ránu slýchám z ní, když snů mých beránky zas do hor slunných ženou a v něžných akkordech jich zlaté zvonky zní. Ó smělí pastýři, vy nikdy nezemdlení, mé žeňte beránky v ty hory posvátné, kde v tichu ohromném, hle, v nových světel chvění mně vzešlo svítání zas úrodného dne. Mé pastež beránky v té zaslíbené zemi, až sluncem nebesa dnes nad ní zahoří: – dnes všechny planiny tam kvetly nadějemi a rudě odvahou tam vzplála pohoří!
PIANISSIMO PŘEDJITŘNÍ. – Japonikon. –
Klid je tak nesmírný, že růží poupata po vlahých zahradách mdle slyším pukati; jich nitra rozchvělá jsou příliš nalita mdlou vůní omamnou jak blahou závratí. A měsíc zardělý se shýbá naposled nad stromy odkvetlé, jež zmlkly v úbočí: – tak Anděl světelný se shýbá nad spící, by tiše vceloval jim snění na oči! Klid je tak nesmírný, že růží poupata po vlahých zahradách mdle slyším pukati; kam jenom zabloudí ta vůně panenská, kam jenom zabloudí a zda se navrátí?! A světla předjitřní se šeří na horách, kde v lesích hluboko spí hnízda setmělá; tam tiše zabloudí ta vůně panenská a ptáky probudí, – by v písních zemřela.
BALLADA.
Jasanové stoly vonné v purpurové látky zhalil, do svých číší bledozlatých nejvzácnější vína nalil. A pak na ty, které pozval, dlouho čekal v zanícení; viděl, jak ta rudá vína jejich duše rozplamení. Viděl, jak jich bledé ruce bouřně zvednou zlaté číše v pozdrav Slunci, které v horách do blankytu kvete tiše. Dlouho, příliš dlouho čekal, kroky tušil v každém zvuku, ale nikdo nepřicházel připíjet a stisknout ruku. 27 Do blankytu posvátného tisíckrát již Slunce vkvetlo, tisíckráte bez pozdravu zvadlo v horách jeho světlo. Číše stojí nedotknuty, víc jen zbledla jejich zlata, látky vyrudly a z vína prchla drahá aromata. V osamění ironickém v dlaně tiskne smutné oči; – mrtvo je, – jen chvílí kdesi zatikají červotoči.
GRAZIOSO REGIO.
Pozdní noc mou říší usmířenou jde a snivě zpívá o úsvitu, jehož květy světelné již brzy bledozlatě vzpučí do blankytu. Rozpusť vlas a ramena jím zářně zahal jako zlatolněnou řízou, na purpury rtů svých vtiskni květy provoněné drahocennou mízou! Poraněna nevýslovnou touhou sedni na lipový trůn můj bílý, zvedni zrak, by v noci zřítelnic tvých hvězdy nejvyšší se zrcadlily. Zlata pupenů již prozařují lesní přítmí jako hedváb černé: – jde můj den, v němž jitřní zvony vzbudí jarní sny, ty poddané mé věrné! EDUARD TUREK:
VYZNÁNÍ. (M. Dunovské.)
Můj život těžký byl a smutný a nejednou mne zranil do krve; však trpělivě nes’ jsem rány a říkal: Štěstí přijde teprve! V dnech všech jsem hledal vykoupení, však nové smutky nesly jedině. Je všechno marno, tak proč váhat... řek’ jsem a ve zlé hřešil hodině. Tak v černých plul jsem jenom vodách a v tmách se brodil divě, vášnivě. Však zase všechno bylo marno, – jen bolest rozkvetla mi na nivě. Až vy, jak anděl Zvěstování, zas naděje jste vnesla do duše, a ke dnům štěstí vyzářeným já v blahé nyní hledím předtuše. Jak zázrakem jsem okouzlený, a štěstí, cítím, že se přiklání. Ó viďte, mia carissima, že nebude to pouhé sklamání? JAROSLAV FR. URBAN: ŠTVANICE.
Tichá ulička ve špinavé čtvrti města, asylu vyděděnců, zatopená táhlými stíny večera a proudem dusivé podzimní mlhy. – Hrozný povyk roztřásl tichem, dav lidí vyřítil se v před, lucerny v ponuré šedi zaklátily se jako výstražná znamení v burném oceánu. Najednou světla sřítila se k sobě, zaplavila jasněji kolem úzký pruh, zasáhla udivené tváře po sensaci dychtící, zase rozstřikla se na strany, zmatená vřava valila se zase dál, a před ní – něco hrozně se řítícího. Dav se zhušťuje, tříští, zhušťuje, a před ním utíká, – ne zvíře, ale člověk, žena, s očima planoucíma jako žhavé železo. Jedna ruka svírá cosi pod paždí, druhá drží cár podobný sukni. Vítr uvolňuje pletence vlasů, že vlají studeným vzduchem jako fábory. Žena utíká, jakoby se jednalo o uniknutí života před smrtí, které v rozhodném okamžiku zhrozí se i nejbídnější bída... „Chyťte ji, zlodějku!“ zaburácí rozzuřeným davem. „Co ukradla?“ „Co po tom? Kradla!“ Pronásledování pokračuje, mnohohlasé výkřiky dolétají k pronásledované, jíž úděs posiluje nohy. Kdesi zaštěkali psi, jeden s pronikavým vytím dorážel na dav.
28 „Nero, chyť ji!“ pobízí kdosi; pes jakoby se rozmýšlel, ale – poslechl. Pronásledovaná ocitla se v polích. Vytřeštěný zrak vidí světla houpající se stále blíž a blíž, v uších jí hučí divý ryk, cítí tisíc rukou na svém vyhublém těle, čichá výpar dostihujících, hmatá do slizké tmy, prchá, prchá... Je v lese. Zastavuje se a hned zase dál a dál. Hučí jí nad hlavou šum vyzáblých, jak přehrává po nich vítr pohřební píseň přírodě. Pod nohama šustí listí příšernou elegii mrtvých. Avšak i šum nad hlavou i pod nohama šum splývá ve vydražující myšlenku v dostižení... Už... Už... Zakopla o kořen, zvedla se opět k útěku, jímž pohazují sebou svislé prsy tak příšerně... – Houštinou protáhlo se červené světlo, štvaná klesla před ním, pustila z ruky něco, až to zadunělo. Schoulila se, jakoby čekala, že chopí se jí surové ruce. Ale nikdo se jí nedotýkal. Vzhlédla po zdroji světla. Je to lampička bohorodičky, držící na klíně mrtvého Krista. Vysílená přikrčila se k vlhké zemi. Náhle se však vzchopila, vzala chléb, který z hladu ukradla, a hodila jej na sochu. Chléb zachytil se na těle Kristově. „Proč jsi za mnou běžel se světlem? Proč jsi na mne křičel?“ – tak vyčítala, vzpřímená, zúžená k nebi. – Druhý den zadrželi na náměstí bláznivou ženu. Když ji svazovali, křičela: „On mně nedal chléb živý a já jsem si ho ukradla! Chyťte zlodějku!“
ANTONÍN VEDRAL:
NOVÁ ZEMĚ.
To v proudu jsme a voda nese nás. Ty pláčeš? Vidíš nekonečnost moří, oblaků modř a zlato západu a harmonii tichých podvečerů, teplých jak život! A ty tu pláčeš! širé pláně zelenavých vod tvou duši náhlým smutkem roztesknily a přízrak bludný šeptá v očích tvých. Je všechno bez konce a nikde není země, a není mocné lásky stvořitele – – – – – – – – – – – – – – Barevné duhy jemně sklonily se, uprchlo vše, co bylo kol a kol. Přátelsky vztýčen nám dvoum na pozdrav se modrý zénit sluncem zakrvácel. Oh, hledejme Zemi! A zase prchlo vše, rty v modlitbě se chvěly, co smutkem zvalo se, dnes zove životem: a v prostřed tichých vod, hle, večer tichý pad, tvé vlasy cuchá vítr zaslíbených krajů a rty se otvírají k písni silné naděje. Před námi země jest, všem její břehy zkvetou, kdož ve svých srdcích dosti silni byli a odhodlání v zracích zanítili plout stále v před, kde příští dny se tměly svým věčným životem a věčným umíráním. To země jest a veliká jest ona, tak veliká jak zkvetlá touha moře, tak veliká jak utrpení lidstva dvou tisíc let, jež v rukou brutálních svou krásu nesou, jak oběť, pro nový svět. 29 ANTONÍN VESELÝ:
VÍNO.
Vlá večer promenád jak vějíř z pávích peří a ve hře očí srdce v sázku každý dá, pojď, vzpomínko, ať vínu bolest má tě svěří, ukolébavkou bdění mé se vystřídá. Tři bílé smyčce srdce moje pohladily a mazlí se jak teplé ručky milenky, rty večera se k opadalým květům chýlí, – nalévám znovu, znovu vína do sklenky. Na loktech opojení pohled odpočinul, člun v řece slzí, vzpomínkami věnčený, a jak tři smyčce hrály, leknín písně plynul přes čeřící se cymbálové refrény. Chlad osamění rozžavil mou cigaretu, mé oči opředly se v perlách svítilen, – slovácká píseň svila kalich svého květu a spící jantar v sklenicích snil třpytný sen. KAMIL VILENSKÝ:
PŘEVTĚLENÍ.
Ze hlubin bolesti velký jsem slyšel hlas – Vy jste nás zavolal, tajemný Pane, k splynutí slavnému v mystické nebe, jako jste svolával anděly hříchu. Podobni povadlým růžím nad tůní života tiše jsme pluli, neseni spodními proudy v obrovské moře. Naposled zahlédly vyhaslé oči koráby nádherné, plynoucí kolem, záření jejichž nám zdálo se planouti dvojitým světlem: červánkem nového jitra, purpurem červnové noci. Vonícím parkem jsme kráčeli smutni k Vašemu hrdému božství. Budoucí staletí zřeli jsme v mlhavé dáli jako řad panenských duší, bloudících vesmírem, by se z nich staly později matky. Magickým dotekem paprsků nesčetných sluncí milost jsme přijali, zázraky chápat. Blaženi stáli jsme němi v závrati hlubokých dojmů; zřeli jsme v zrcadle bezedných hlubin tváři svou ubohou v závoji bolu, který se ve mlhách kosmických ztrácel. Vzkřikli jsme úžasem! Vy jste nás neslyšel, tajemný Pane, proto se zástupy o Vaše bytí tak přely! Šli jsme Vás pochopit v mystické nebe, kam jsme se dívali před rokem v svatvečer víry s vysoké věže svých nádherných chrámů, které jste stavět Vy zákonem kázal. Nikdo nás nepoznal na pouti svaté, kterou jsme konali k rozkazům Vašim. Těžko jsme chápali Majestát božský, který nám tisíci reflexy zářil, jež jsme již spatřili nad zemí pláti jako štít ze zlata Caesara našeho v nádheře sluncí, na jehož velebnost nesměly pohlížet s hrdostí otroků oči. S vědomím chabosti vlastní s Vámi jsme splynuli pro chvíli života v slavnostním rouše, které jsme chystali k očistě duší. Sotva jsme počali nesmírnost Vaši dojati chápat, kázal jste otevřít svatá svá Písma andělům Víry. 30 Na slední stránce jsme litery shlédli s hlubokým smyslem tajemství Vašich, kterých jsme nemohli chápat. „Přijdete zpátky!“ četli jsme v úžasu němi! Vzbudil jste nadšení svoje pro tvorbu zázraků nových, z kterých jsme povstali, tajemní lidé. Do rovin vonících novými květy poslal jste pro život chorobné duše, které teď nesmírně touží po Vašem mystickém nebi, aby tam splynuly, sklíčeny smutkem, který jim napadal v kalichy v rozkvětu době jako pel květiny jiné, aby je oplodnil pro účel vzrůstu. Z hlubin teď volají rouhavá slova o velké lásce, která je zabila zářícím bleskem – Slyšíte, Pane můj, modlitby samoty mojí? Ze zřídla tajemství čerpá je duše, zemdlená novou svou poutí, trýzněna bolestně žijícím já, stvořeným z popelu propadlých pekel satany očisty, padlými anděly smutku! E. VLASÁK:
TOPOLY.
Vzduch zelenavý přísvit má a těžce tlačí na očích, v něm leží ticho zsinalé. Tma v hustých padá chomáčích. Řad schýlených v před topolů, těch postav temných, zhalených, kams v tmu, za cílem neznámým kol vod se plouží zkalených, a šumí v zvucích sténavých v dusivou kraje náladu, stísněnou těžkým tušením: příšernou, dlouhou balladu. MILADA ZAHOŘOVÁ:
KONEC.
Na kamenitém poli pracně orám, sodomských bratří slyším hýření, a čekám dlouho, dlouho hledím k zorám, kdy budem spaseni neb ztraceni... Na opuštěném poli práce těžká, a marno slzou zúrodňovat zem; je tolik hříchů včerejška i dneška... Snad zítra už se v propast propadném... SVATO ZELENKA:
ŠING-MAN*) ZPÍVÁ:
Noc něco tají, vlahá je a lunná, kol mojí loďky vlny usínají... Snem divným cítím prázdno svého lůna, a lilje, lilje všechno prolínají... Kol mojí loďky vlny usínají, v mých ňadrech nápěv neznámý se vzbouzí, a lilje, lilje všechno prolínají, jich loďka plna, ňadra v ně se hrouží. *) Šing-man, čínská panna, počala Ju, boha dne, z vodní lilie. –
31 V mých ňadrech nápěv neznámý se vzbouzí, ty lilje toužné tělo vláční, teplí, jich loďka plna, ňadra se v ně hrouží, a tuchy zvolna blahá víčka sleply. Ty lilje toužné tělo vláční, teplí, prašníků příliš dráždivé jsou pely, a tuchy zvolna blahá víčka sleply, jak někdy stává se mi při koupeli. Prašníků příliš dráždivé jsou pely! Mdle sladká bolest vykřikla v mém lůnu! (To posud nestalo se při koupeli!) Aáh... Kdo to?!... Slábnou vlny jeho člunu...
PŘÍCHOD HRŮZY.
Prvý hluboký hlas: Dnes po klekání nechoď nikdo spat! Dnes po klekání vítr heslo zradí, my opustíme shnilé brlohy a rozdělíme tajné úlohy a odějem’ se v hladkou hrůzu hadí... Celý sbor tiše: Dnes po klekání nepůjdeme spat! Druhý, hlubší hlas: Však pochodní nám není potřeba, nám pomsta posvítí a vztek a hněvy, žen slza hladná, marně stíraná, lesk naduřelých lící tyrana a mrtvé bělmo zhanobené děvy... Celý sbor šeptem: Tož, pochodní nám věru netřeba! Třetí, nejhlubší hlas: A nebudeme zuřit, ani řvát, ni nejmenšího šustu býti nemá, až rudých očí sta a tisíce bezhlučně zatopíme ulice a strnem’ nehybni, my, Hrůza němá – Celý sbor neslyšně: Strašlivé ticho za nás bude řvát!
JARNÍ FRAGMENT.
Pan v lesích divoce houká, v houští houká divoce, houká v houští... Jsem satyr bujný mladými roky a rád mám nymfí bělostné boky a rohy tvrdé mám na své soky. Nymf zpěvem hemží se louka, ňadra plaví v potoce, vlasy spouští... Jen jedna stojí ve stínu skály a pláče nyvé, bolestné škály, a mladý satyr růži rve: má-li... Pan v houští divoce houká, v houští houká divoce, Pan houká...!
KLEKÁNÍ V LESE.
Klekání těkalo po lese, v korunách hledalo, v kořenech hledalo, nevíš, co hledalo? 32 Srdce tvé křehké je mladostí, oči tvé zroseny, bůh ví, čím zroseny, snad naší askesí... Srdce mé plno je tesknosti, oči mé zroseny, bůh ví, čím zroseny, snad touhou v bezmezí... Někdo šel pěšinou, modle se. Klekání plakalo, do mechu plakalo, nevíš, proč plakalo? ALOIS ŽIPEK:
MOTIV Z ROKOKA.
Hoj, veselá jízda o závod s větrem! Komtessa bílá jak pohádka smavá. A za ní úprkem abbé se míhá, po větru vlaje mu sutana tmavá. Hoj, veselá jízda o závod s větrem! Družina zůstala daleko vzadu. Je abbé krásný jak vidina ze sna. Les snad dá komtesse nejlepší radu. Hoj, veselá jízda o závod s větrem! Sluneční zlato se v koruny vplétá, les tiše šumí, mech lákavě voní, ve hrudi podivná touha prý vzkvétá. Hoj, veselá jízda přestala dávno! Nad bílou pohádkou abbé se kloní... Sutana přestala po větru váti, mech kolem voní, tak podivně voní!
AVE, VIRGO!
Vyjdi k ránu, kdy poslední šli lidé spat, na louku života na lásku vzpomínat! A květy asfodel na hlavu mladou dej – ty klíčí večerem a rozkvétají k ránu – balladu o lásce tichounce zazpívej, jak nymfy v houštinách se oddávají Panu. Ty na ně vzpomeň jen; však touhy nevzbuzuj – vždyť touha mučí tak, až srdce vykrvácí – Ty přivři oči jen a silná doputuj v kraj, z něhož nikdo již se nikdy nenavrací! To bude Nirvana. Nic v ní a všechno přec! Na louku života si vyjdi pozdě k ránu – a bílá, zapomeň – dost snadná to je věc –, že v houští kdes se nymfy oddávají Panu. 33 Obsah dle prací: Práce v próse označeny hvězdičkou.
*ASPASIE22 Maryša B. Šárecká ASTARTINA MŠE25 Josef Šimánek AVE, VIRGO33 AI. Žipek BALLADA27 Karel Teichmann *BIZARNÍ POVÍDKA16 Gustav Klika DÉMONI CHLADNOUCÍ ZEMĚ14 R. Chřada DĚTEM RODNÉHO KRAJE5 Kamil Berdych DIALOG11 Mirko Rutte-Havelský EPILOG ILIADY20 Jar. Pasovský *FANTASIE18 Vladimír Mrazík GRAZIOSO REGIO28 Karel Teichmann *HANS PLUMP V DIVADLE21 Frant. Syrový HŘÍCH4 J. Bašus HYMNUS25 Josef Šimánek INTROITUS27 Karel Teichmann JARNÍ FRAGMENT32 Svato Zelenka JE MI TĚ LÍTO14 Béda Chocholoušek (Pavel Tusar) JÍNÍ20 Jar. Pasovský *KDYŽ KVETLY TŘEŠNĚ10 Mirko Rutte-Havelský *KDYŽ PRÁZDNA ČÍŠ18 Vladimír Mach KLEKÁNÍ24 Karel Šelepa KLEKÁNÍ V LESE32 Svato Zelenka KLEOPATRA24 Karel Zelenka KONEC31 Milada Záhořová LILITA8 M. B. Böhnel MODLITBA ZA PŘÍCHOD BARBARŮ8 A. Bloem MOTIV Z ROKOKA33 AI. Žipek NA JAŘE9 Stáňa M. Cemper NÁŠ PRVNÍ HŘÍCH20 Vlastimil Pavlík NA ÚHORU LEŽÍM4 J. Bašus NEZEMŘELY14 Béda Chocholoušek (Pavel Tusar) NOVÁ ZEMĚ29 Antonín Vedral *OBĚŤ20 Jaroš Prošek OBLAKA5 Kamil Berdych *OSAMĚLÝ11 Mirko Rutte-Havelský *PASTELLOVÁ SKIZZA15 A. Karlík *PETR VOK15 Hugo Kepka PIANISSIMO PŘEDJITŘNÍ27 Karel Teichmann PÍSEŇ BUDOUCÍHO JARA25 František Taufer PÍSEŇ CHUDÉHO REKA5 Kamil Berdych PÍSNIČKA4 J. Bašus POLABÍ21 Pavel Sula POLEDNÍ TICHO20 Jar. Pasovský POUSTEVNÍK SI ZPÍVÁ26 František Taufer PŘEVTĚLENÍ30 Kamil Vilenský PŘÍCHOD HRŮZY32 Svato Zelenka ROBINSONÁDA6 Kamil Berdych ŘÍJEN9 Josef Haser *SEN O JEZERNÍ PANNĚ6 Josef Bláha *SFINX3 Bořivoj Balcárek SKIZZA MÁJE6 Josef Bláha STÍNY21 Bohuš Sýkora ŠING-MAN ZPÍVÁ31 Svato Zelenka 35 *ŠTVANICE28 Jaroslav Fr. Urban TOUHA10 Mirko Rutte-Havelský TOUHA14 A. Karlík TOPOLY31 E. Vlasák TRAGEDIE9 Stáňa M. Cemper TRAGIKA MÁJE9 Kamil Berdych TULÁK5 Kamil Berdych UPÍŘI KRAJE19 Karel Nový VEČER19 Vladimír Mrazík VEČER24 Karel Šelepa VÍNO30 Ant. Veselý VÍRA A SKEPSE18 Josef Mach *VÍTĚZSTVÍ?23 Maryša B. Šárecká VNESU TĚ K SLUNCI13 Béda Chocholoušek (Pavel Tusar) VYZNÁNÍ28 Eduard Turek VZPOMÍNKA23 Maryša B. Šárecká VZPOMÍNKA24 J. M. Šerý ZA PLÁŠŤ TVŮJ, KRÁSO24 Karel Šelepa ZMLKLÉ PARKY SNILY13 Jos. R. Hradecký ŽENATÝ KNĚZ18 Vladimír Mrazík
36 Obsah dle autorů: (Práce prósou označeny hvězdičkou.)
Bořivoj Balcárek: *Sfinx. J. Bašus: Hřích, Písnička, Na úhoru ležím. Kamil Berdych: Dětem rodného kraje, Píseň chudého reka, Tulák, Oblaka, Tragika máje, Robinsonáda. Josef Bláha: Skizza máje, *Sen o jezerní panně. A. Bloem: Modlitba za příchod barbarů. M. B. Böhnel: Lilita. Stáňa M. Cemper: Na jaře, Tragedie. Jos. Haser: Říjen. Mirko Rutte Havelský: Touha, *Když kvetly třešně, Dialog, *Osamělý. Jos. R. Hradecký: Mrtvé parky snily. Béda Chocholoušek (Pavel Tusar): Vnesu tě k slunci, Je mi tě líto, Nezemřely. R. Chřada: Démoni chladnoucí země. A. Karlík: Touha, *Pastellová skizza. Hugo Kepka: *Petr Vok. Gustav Klika: *Bizarní povídka. Josef Mach: Víra a skepse. Vladimír Mach: *Když prázdna číš. Vladimír Mrazík: Ženatý kněz, *Fantasie, Večer. Karel Nový: Upíři kraje. Jar. Pasovský: Epilog Iliady, Polední ticho. Jíní. Vlastimil Pavlík: Náš první hřích. Jaroš Prosek: *Oběť. Pavel Sula: Polabí. Bohuš Sýkora: Stíny. Frant. Syrový: *Hans Plump v divadle. Maryša B. Šárecká: *Aspasie, Vzpomínka, *Vítězství? Karel Šelepa: Kleopatra, Za plášť tvůj, Večer, Klekání. J. M. Šerý: Vzpomínka. Josef Šimánek: Astartina mše, Hymnus. František Taufer: Píseň budoucího jara, Poustevník si zpívá. Karel Teichmann: Introitus, Pianissimo předjitřní, Balada, Grazioso regio. Eduard Turek: Vyznání. Jaroslav V. Urban: *Štvanice. Antonín Vedral: Nová země. Antonín Veselý: Víno. Kamil Vilenský: Převtělení. E. Vlasák: Topoly. Milada Záhořová: Konec. Svato Zelenka: Šing-man zpívá, Příchod hrůzy, Jarní fragment, Klekání v lese. Alois Žipek: Motiv z rokoka, Ave virgo!
Obálka, vnitřní list a zakončení od V. Ševce. Barevná kresba od V. Rábla. Lepty „Kouzla“ a „Mystická zahrada“ od J. Váchala pouze pro odběratele „Knihovny mladých autorů“.
[37] „Knihovna mladých autorů“ – Praha-III. – 240.
E: pk; 2006 [40]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Veselý, Jindřich; Venta, Teodor; Knihovna mladých autorů
(Redigoval a vydal Jindřich T. Veselý. - Tiskem Th. Venty v Praze-1. - „Knihovna mladých autorů“ - Praha-III..)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 40

Autor motta: Votava, Jan
(Jan Votava.)

Motto: Votava, Jan
(Jan Votava.)