SKIZZA MÁJE.
Fragment.
– – – já vyjdu a sednu si na širokou mez
mezi dvě žitná pole,
mezi dvě vysoká žita,
do májové sametové trávy
u nás za vsí, budu sám
a zazpívám si píseň: – – –
jak plují oblaka čistým, bílým nebem,
jak vítr hraje si žitem a mým vlasem,
jak slunce pálí země tvář a moji,
jak pampelišky kvetou a jak odkvétají,
jak hvězda k hvězdě jde a odchází zas sama,
jak atom kosmu jsem a jak je kosmos ve mně,
jak jdu k své milence a opouštím ji opět,
jak radost krásnou mám ze štěstí žíti sám,
jak s bohem hovořím, jenž dlí mi v duši,
jak rád se vypláču v klín své ženky malé,
jak s větrem hraju si, jenž studeně se směje,
jak slunce líbá mne a jak já líbám slunce,
jak jsem tu sám a jak si zpívám píseň...
– – – a poběžím po široké mezi,
mezi dvěma žitními poli,
mezi dvěma vysokými žity,
po májové sametové trávě...
SEN O PANNĚ JEZERNÍ.
Jedno alpské jezero, modré a klidné, jako italské nebe, upřímné jako tichá sestra a rozkošné jako milenka, leží tu na dně dlouhého údolí mezi horami oblečenými v les a háj a korunovanými věčným sněhem. Jeho sladká voda líbá na břehu vonnou louku, právě rozkvetlou modrými zvonky. Louka je sestrou jezera... Kdyby toto jezero ztratilo sestru, nemělo by modře a klidu italské oblohy, ani upřímnosti tiché sestry, ani by nemělo rozkoše milenčiny. Nebylo by sebou již a panna jezerní by tu ani nezůstala, opustila by i svoje třístromí jilmu na břehu, kde sedává ráno, když si češe vlas i večer, když svléká již svůj purpurový šat, před východem měsíce, jejž očekává a o němž ví, že přijde líbat její zázračnou krásu, nahou, bílou – –
Vzduch tohoto jezera je prochvěn kouzlem intimního tepla a jara i léta bývají čista bílými mhami, které se zdvihají s louky i s lesů a zahalují klikatiny nízkých břehů svými mušelíny. Večery po západu slunce podobají se pohádkám nebo ouverturám pohádkových oper. Jsou tiché, poněvadž lidé odejdou do svých restaurantů a nezbude na hladině než snad dvě lodičky smutných milenců a na břehu sotva jediný člověk, milovník hudby jezerního ticha.
V době, kdy zaplála louka modrými plamínky rozkvetlých zvonků, přišel milenec Mlčení a sedával ve stínu jilmového třístromí. Hladil modrýma očima modrou louku, modré jezero i modré mlhy pobřežní. Mluvíval s nimi jako se svými sny. Třístromí, milenec Mlčení a jeho sny – tuto novou společnost nacházela tu panna jezerní, když přicházela svlékat svůj purpurový šat před východem luny. A podivovala se tomu hochu a ještě více jeho snům. Byly krásné, jako řecké ženy z doby básnířky Sapho a jako řečtí muži, současníci pěvce Alkaia z Mytilene. Tak krásné sny si tvořil milenec Mlčení a rty jeho se chvěly jako při polibcích, když s nimi hovořil hovory diskrétní něhy a žhavé touhy svého srdce. Podivovala se jim a milovala je. Podiv krásy dává milovati ji. Milovala panna jezerní – – –
6
A jednoho večera, kdy nebylo možno dočkati se luny, dala se poznati jeho snům a od toho okamžiku byla stále s nimi. Byla krásná jako ony; jako Sapho, jako Alkaios a jako jejich verše. Dovedla ne méně krásně dávati posvěcení diskretní něze a žhavým touhám milencova srdce. Zneklidněl, když poznal něčí přítomnost ve svých snech. Zneklidněl novou touhou, nepoznanou ještě ve světlých večerech luny. A ona vešla v jeho sny tohoto večera tmy, kdy nebylo ani možno lunu očekávati.
Příštího rána, jež rozkvetlo zlatě mladým sluncem, jehož světlo sesilovalo reflexy hladiny východní, když přišla panna jezerní rozčesat si vlas měděné a meděnkové barvy, pozdravila třístromí a ulekla se jeho smutných postav. Na jeho kmeni nejmladším četla symbol nové touhy milence Mlčení. Raněný kmen šeptal o bolesti, již cítil pod nožem milence, jenž vyryl v jeho kůru srdce a jeho tíhu, bolest a její příčinu. Panna jezerní uměla zbaviti bolesti vše, co žilo čistým životem: políbila symbol nové touhy milence Mlčení a tento polibek odňal kmeni bolest a třístromí smutek. Větve, jež podobaly se uvadlým rukám, vztýčily se ve vteřině jejího polibku a objaly se navzájem.
Večer přišel milenec Mlčení zlomen smutkem nad řešením symbolu, jímž se marně zaměstnával po celý den. Přišel a zachvěl se, úzkostlivý, neboť nalezl na kmeni třístromí srdce krvácející – – A jeho sny byly plaché a smutné a zápasily s cizí předtuchou, jež usilovala vniknouti k milencově duši. Až když přišla panna jezerní, nastalo utišení snů, neboť jim přišla těšitelka, štědrá dárkyně ticha a krásy – – Přišla a dala se poznati i jemu, tvůrci snů, milenci Mlčení...
A řekla mu:
„Jdu ve stín třístromí jako do stanu, abych očekávala příchod měsíce, obdivovatele Země a milence mnoha věcí a milence svého, jenž přichází líbat mne, nahou, krásnou... Našla jsem lásku a ta je obdivem; – láska panny jezerní a měsíce. A on odešel a nepřichází. A ty jsi přišel, ty, milence Mlčení – – Vidím tě klečeti v úžasu, že tě znám... Vždyť jsi dal snům svým srůsti a žíti se mnou. Ony děly mi poznati tebe i tvoji milenku – a řekly mi o ní, že je milována bolestí. Tedy i o tvém soku mi řekly..“
Začarovaný kruh úžasu jakoby se úžil. Srdce milencovo přetékalo touhou pod myšlenkami, které přiváděl mozku zrak. Neboť panna jezerní, shodivší svůj purpurový šat, jakoby v záři měsíční, ač to zářily milencovy oči, stanula za řeči nahá, úžasně krásná – – Byla zjevením lásky, byla zázrakem, byla splněním snu – – – Třístromí se rozšumělo písní jezerní.
Pokračovala:
„Jdu k tobě, poněvadž jsi hoden poznání. Jsem tvým snem nejčistším, jsem vtělení milování... pro tebe. Procházím tvou světlou duší, jako světlem měsíčním – – Tvé srdce krvácí...“
Tu se odmlčela. Oba se dívali na nejmladší kmen třístromí, jenž krvácel. Za okamžik pokračovala:
„Krev tohoto srdce je krví mých rtů; je lékem, jenž zabíjí bolesti čistých a zabije i bolest tvé milenky – – Tři noci – tři noci budu s tebou...“
Pak vyšla ze stínu třístromí a mizela červenou pískovou cestičkou na břehu jezera. Milence Mlčení ztížil nejčistší sen.
Když se vrátila, byl bílý jako lekníny, jež přinesla a zapletla v jeho tmavý vlas.
Byla noc první... Modré a klidné jezero, upřímné a rozkošné, zpívalo píseň svatební.
Byla noc druhá... Jezero měkké jako podušky s vlnami svými tichými, jako zavlání košilky, zpívalo píseň svatební.
Byla noc třetí... Jezero sladké, jako polibky, které nelhou a nezradí, zpívalo píseň svatební:
– – o hlubokých očí modrých plamíncích; o ohni rusých vlasů měděné a měděnkové barvy; o rtech rozkvetlých a vonných jako jarní růže; o mladých bílých prsech, tuhých jako květy čerstvých lilijí; o štíhlých svlačcovitých rukou, jež objímají jako nesmírná radost krásy; o bocích podobných mramorové písni řeckých bohyň; o nohách štíhlých linií a o objetí, jež přináší rozkoš závrati a dává tělům něhu duší a duším krásu těl – –
Hladina jezera se podobala zahradě rozkvetlé podzimními květinami. Vlnila se, jako se vlní obilí v polích; jen v jednom místě jakoby se vlny rozbíjely o bílou skálu – a zdálo se, jakoby tam, jako uprostřed zahrady, leželo dvojsoší z athenského mramoru, v záplavě vysoké trávy –
Ale to byla illuse, krásná a drahá, jako všecky illuse tvůrčích duší. Vždycky milujeme illusi, milujeme-li – – a podobáme se milenci Mlčení a umíráme v objetí panny jezerní, fikce, jako on v onom alpském jezeře s modří a klidem italského nebe, s upřímností tiché sestry a rozkoší milenčinou; v objetí snu, jenž ovládnul duši tvůrce snů – –
Takový byl sen o panně jezerní a takový jeho konec. A je to provokativní sen a láska je v něm krásná, protože illusorní. Vždycky milujeme illusi, milujeme-li – –
V Běláku, v červenci 1907.
7
A. BLOEM: