POUSTEVNÍK SI ZPÍVÁ.

Bořivoj Balcárek J.XX Bašus Karel Berdych Josef Bláha A.XX Bloem Miroslav Bedřich Böhnel Stanislav Cemper Josef Haser Josef Hradecký Béda Chocholoušek R.XX Chřada A.XX Karlík Hugo Kepka Gustav Klika Josef Mach Vladimír Mach Vladímír Mrazík Karel Nový Jaroslav Pasovský Vlastimil Pavlík Jaroš Prošek Miroslav Rutte Pavel Sula František Syrový Bohuš Sýkora Maryša Šárecká Karel Šelepa J.XX M.XX Šerý Josef Šimánek František Taufer Karel Teichmann Eduard Turek Jaroslav Urban Antonín Vedral Antonín Veselý Kamil Vilenský E. Vlasák Milada Záhořová Karel Zelenka Svato Zelenka Alois Žipek

POUSTEVNÍK SI ZPÍVÁ.
Klaněl se’s bůžkům z mramoru a cetkám ladným a mával’s zbraněmi, jak dávno mrtví reci. Pak v zmatku hesel časových byl’s stísněn jako v kleci. Teď neukojen proudem doby stojíš nad ním a chceš znát skrytou souvislost všech věcí. A vidíš, člověk nemusí se ani vrátit zas nazpět k zástupům a k jejich bludům, přec cos ho váže k nim, úd zdravý k zdravým údům: květ krve své si jedním sluncem dáme líbat, zlatit, a v nejlepších svých chvílích jdeme od zákonů k pudům. Dech morový, jenž z černých knih k nám stoupá, jen na čas hrozil být nám nebezpečný. Osudu každý nevyzpytatelný úhoz sečný v bystřině vlastní krve hořící nás skoupá: však z lázně té jde člověk, nezmar, čist a věčný. Dar jara vonného a prahnoucího leta se s dary podzimu i zimy snoubí na našich nivách rozlehlých a v duše hloubi. Všech cílů rozličných v sled přijde jedna metameta, ať pracujeme na poušti neb v sadu stinném loubí. A často ovšem naše ramena se skříží a není přátelské to naše obejmutí. Ať jakákoli síla nás to ku zápasům nutí, ona též učí hleděti nás mraků mříží v tajemství propastná a v světů hnutí. Ať v tržištích, ať v celle poustevničí, přec jeden hlad v nás nikdy neskojený, hlad po pravdě a kráse květiny i ženy, po setby bohatství, jež svadá rychleji než klíčí. Nevěra naše pouze zdánlivá je prostřed věčné změny. Když lačný duch náš mnoho pochopí a pozná na rušném staveništi krásy, tu teprv neklid nejistot se k slovu hlásí, a se všech stran zní otázka, zda možná, by vzměnách těch nám zrály naše klasy. 26 A v hájích našich království, hle, jásot písní ze srdcí tlukoucích se line s fial vůní. Lekníny neřeknou, kdo usnul v tůni, však jistě usnul v lásky zmatení a tísni. Ta láska zlá... Oh, ne! Jsme doma jenom u ní. KAREL TEICHMANN: