Z BÁSNÍ „TICHÉ KVÍTÍ“.
Vyrostly hvězdičky bílé
na suchém žlutavém úhoru,
na drobných, tenkých, průsvitných stoncích,
třesou se pustou, smutnou krajinou
věčného šeření.
Vyrostly bílé a čisté,
toužíce měkkými stonky
po tichém, tichounkém azurném nebi,
po svých hrdých a nádherných sestrách,
po jiskrách nocí.
A jsou tak krásné v své samotě smutné!
Závanem ostrých, mrazivých větrů
tísní se k sobě útulně, tesklivě,
hvězdičky skromné, čisté a bílé,
ševelí, ševelí potichu jakousi přejemnou píseň:
Snad je to touha po těch azurech jiskřících,
na nichž táhnou v nádherném přepychu sestry,
nevšímavé, nevlídné, vždy mlčící,
bez soucitné záře pro chudobné popelky.
Snad je to skryté zalkání
nad tvrdou mrazivou sudbou,
jež skromným, čistým hvězdičkám
nedala, nedala v radostech vzrůsti,
nedala vzkypěti na březích jezer,
v objetí vlahých a lahodných par,
v svěživých dlaních vonící rosy,
v mateřských úsměvech slunce.
I stéká bolest v slzičkách po jejích stvolech,
je teskné to záření modravé,
jež plane z jejich korunek plaše,
Neboťneboť ty pyšné chlubivé sestry
potáhnou dále v nádherném přepycha nebem,
nevlídné, bez citu pro chudé popelky...
A jim zde v samotě, chladu a smutku
zůstane touha, sen, slzy,
slzy, ach, bolestné, palčivé slzy,
že odkvetou, uvadnou, doplanou
tak záhy, tak nadarmo,
a že je vichr chechtavě rozvichří do tmavých dálí...
Já jsem v nich spatřil svou duši,
voněly bolestí mojí,
dýchaly tichým mým smutkem:
A proto se zrak můj zaperlil
radostí nejšťastnější...