Na nové květy (1899)

Básnický almanach nejmladší básnické generace české (1898), Ruda Beran, Jaroslav Borotínský, V.XX Bříza, K. Egor, Method Hedrlín, Jindřich S.XX Holý, Jaroslav Vladimír Janovický, Růžena B.XX Jeřábková, Jiří Karmín, Luděk Květenský, Josef Lukavský, Jan Malý, J.XX Mazes, Pavel Nach, Jan Opolský, Emil Julie Pala, Jan Patrný, František Ptáček, Viktor Jiří Radešínský, B.XX M.XX Satalický, Miloslav Silen, František Soldan, Karel Sokor, M.XX Vežnar, Adolf Venig, Jiří Volný, Jan Vřesnický, Bedřich Zavadil

Diplomatická verze Ediční verze
NA NOVÉ KVĚTY.
BÁSNICKÝ ALMANACH NEJMLADŠÍ BÁSNICKÉ GENERACE ČESKÉ (1898).
ZA VEDENÍ B. M. SATALICKÉHO A JAROSL. JANOVICKÉHO. NÁKLADEM SDRUŽENÍ K VYDÁNÍ ALMANACHU VYDÁNO V ÚNORU 1899 Z TISKÁRNY DRA ED. GRÉGRA V PRAZE.
[1] „– – – – – – – – – – – – – – – –
Vlny se valí.,.valí... my jdeme každý s tou lilijí, jak utrhl’ si ji; na květ se zadívá, nad květem zamyslí, zazpívá si – panorama – život, v duši je rýsují léta, radosť a bol, úsměvy ranních hvězd, den a noc, slunce, dívčiny řasy.
Vlny se valí... my jdeme, v daleko bílé prapory bijí a v zelenavé půdě rozlitých dálek lesknou se bílé řeky – ó moře Poesie, stříbrná luka tvá kolem kol a vlny se zdvihají a vIny zvoní a zpívají v mlhavé věky. – – – – – – – – – – – – – – – –“
J. V. J.
[2] Tak jdem jako chodívali jiní, takovými jsme jak nás činí naše mládí, jež zpívá z nás, jímž my zpíváme protože musíme, a ať to třeba jen sami sobě. – Atómy zpívají to v nás, atómy zpěvné, v nichž krása hoří vznícená citem a čímsi neznámým. Máme umění jako je v nás, dáváme jej protože je v nás, a ať se zve jak chce, ať není to umění, je to přece umění. My tím hoříme, žijem, kvetem a ono to musí z nitra na vrch, ať mladé ještě a nevykvasené třeba. Že to trysklo z kádě a svitlo vzkypíc to v slunci jak krůpěje vína, ať jakéhokoliv, je to přece jen víno. Nemáme k nikomu slibu, tak jako neznáme závazků, nemáme zákonů a pravidel, je největší volnost u nás ve všem – anarchistská zrovna. Jak co nás spoutá nevíme, běžíme, řítíme se o závod, a nevíme žádný kde sklesnem, kde zmlknem... Jak v nás co hoří, toho to plamen je, jak v nás co kvésti má, toho to poupata i květy jsou. Jak v nás co divým vírem hýří, tak to i vysoko tryská, ovšem aby se to vrátilo a darmo ztratilo – jako je marnost – všecko, tak zrovna jako kapky na šumícím v sadě fontanu, tytéž stále koloběhem tryskající... Nemůžeme míti pravidel, ani zákonu proto, že kde zákon jsou i přestupky a proto marnost zákona. My víme, jak nelze nic určovat, jak nelze říci co možno, a jak největší marností všecko programové. My máme jen život a jen život a to co je v něm a co z něho. Jsou ti, kteří tak vžili se ve své staré, v zákony a formy nevidíce pro ně už k pravdě, a ptáti se tito budou snad po svém, jaký že účel náš. A tu díme jim, že žádný, neboť nic nemá účele jinakého, než aby se zrodilo, vyznělo a umřelo. l co neumírá dlouho, jednou umře přec! Víc nelze říci, neb vetší marnost je říci „Vím“, a vlastně nevěděti a snažiti se dokázati vědění, než to nevěděti, jako neví každý a říci to „Nevím“ přímo a mlčeti. Nemáme proti nikomu nic, v čem a kde kdo rostl, taký je, a jedno je s náma i kdyby křičel, že není. A umění, to jež je to pravé, nepochopitelné,nepochopitelně jež nikým, to nechápe ni [3] ten, v kom je, ač jej vyluzuje, ono je jako jakási resonanc z jeho duše, z toho velkého krásného nepochopitelného při člověku, a to umění pořád je také jen jedno. A počítat lze, máme-li jedničku, a není-li jedničky není nic, a i v umění tak. Je čas, prostor, i hmota, a není čas, ni prostor, ni hmota zároveň, je život a květ, z květu plod a umírání, a proto člověk jak tu stojí a vlastně nestojí, musí říci vždy jen věčné „Nevím!“ i kdyby mnil, že vše ví a vše zvážil a objal, že je jen věčno nevystihlé nahoru, dolů, do stran, do nedohledna, do nekonečna. Všecko je věčnost, všecko se věčně řítí a životem a umíráním i člověk tak a s ním jeho umění, nedohledné, nekonečné, neprostupné, nedokončené nikdy, a nepřibližné tak i cíle nikde nikdy... A je tak umění a není vlastně – – – Všecko je věčná disonance, věčný nesouzvuk a chceš ty v harmonii a v konsonanci, a proto je věčná zas harmonie, a je tedy disonance i harmonie věčná spolu, a tak i člověku a jeho umění. – A všechno tak ty chápej, jako nepochopíš, proto, že pochopit nelze... Co v nás, to z nás, poddáni všemu jdeme podle sil, jež vítězí nad námi podle toho, jak osud námi klátí. Jdeme duší svou, jdeme do krajin její samotné a všude vidíme krajiny, všady cesty ze všad v nekonečno a my vidíme, že v nekonečno možno jít zpátky a nekonečně zajít v před, kam nikdo až do mlh se neodváží a je možno tak i dolů jíti a na horu, duch lidský síla vzdušná je etherná, tělo co hmotné hmoty je díl. Všichni jsme zbloudili, všíchnivšichni jsme přišli nevíme odkud, všichni jdem tmou a žádný nevíme ničeho, a držíme nejvíc v tlupě se jedné a možno nám vzdálit tam se či onam od tohoto svého středu, kol něhož jich pobíhá nejvíc... Je v cestách tak a síle našeho umění – v tom centru všecko je středem i život i smrt i výška i hloubka i šíře... A středu toho kdys Šekspír slavný nejblíž stál s uměním svým duše i těla, hmoty a ducha spolu životnosti i neživotnosti. To umění střední je právě člověka snad, neb cesta střední všady mu nejlepší a nejkratší a nejpřehlednější, co jinde vedené cesty do [4] dálky jsou víc bloudících, víc hloub či výš stoupajících, až vysoko třeba tak jako Baudelaire a Malarmée stoupali až ve hvězdy do mlh, že z dohledu až ostatním se ztrácí... A zbloudili jako bloudili a bloudí všickni, všechno je neurčité, nic nelze sepnout pevně, všecko jak se blíží hned uniká, všecko jenom vír a řícení se o závod. Nic není moderní, nic není staré, vše je jedno, a vše co člověk stvořil, člověk dovede chápat, ničeho pevného se nelze zachytit nikdy, svět celý lehce se v etheru houpá a i lidstvo tak a síla, co vede jej a všecko to, co v duších básnických jen víří, se chví a třese a jen naráží a čehož to napsané ubohé jen pasquily. Není pravidel, činění jich je marnost a je řemeslné stavět rým k rýmu, tak je to směšné a malicherné neb jednat se musí jen o duše projev, ne o myšlénku řaděnou do sloupců, k níž se řemeslnický rým počítá. Všecko je fragment vlastně, nic nemá jako všecko počátku ni konce, a na chvíli jen padlý, ztracený hned světla pruh, je báseň... Umění naše nemá pravidel, je volné a jako dým vine se a jako atmosféra dobou leží. Takoví jsou i básníci a že umění nemá pravidelpravidel, to, že nemají jich oni, jež nelze třídit, řadit ani tušit, o nich nelze mluvit, s nimi lze jen cítit. Nemůže býti pojmu, co je slabé a silné, jen citu, že to je, a nemůže býti nějaké kritiky něčeho, nemůže kritika básníka ceniti ani určovati, nemůže kritika jej vésti... Jedním z největších bědností ona a nejbědnější člověk, jenž souditi básníka chce. Ale jako je vše odůvodněno už tím, že to je, lze jen to mysliti bědností a temností lidské duše. Je to jako hovor o kuse nábytku, dřevo kde tenší a tlustší atd. Pobloudilci, jacísi parasiti na rouchu básníka jsou jeho posuzovatelé, již z něho tyjí a cizopásně ssají. S básníkem lze jen cítit, a stojí-li on daleko mi či nízko či vysoko příliš, nemohu s ním cítit a to mi je minout jej – nemohu-li za ním tam – a k bližšímu se obrátit... A jdeme tak my zpívajíce duší svou a srdcem svým a jen ten může nás chápat, kdo s námi blízký – kdo s námi cítí – – – Tak raší v našich stromích na květy poupata, jež pukají na nové květy, tak kvetem nádherně a slavně jako smutně a bledě a tak vonné naše květy jako jsou i bezvonné – – [5] „– – – – – – – – – – – – – – – –
Do nového života, do nového máje básnici jdou rozeni, a věčnost v nich zpívá... jdou lehce a vděčně se vším v usmívání – ve všem jsou a všechno v nich, rozliti krví jsou do zemských lích a zemské líchy oni květy...
– – – – – – – – – – – – – – – –
Po větru zpívají jak volně se vším splývají, jak zavěšených houslí v okvětlém štěpu jejich píseň – země květy a vůně a krása je v nich věčná – a životem jdou a nesou umění a píseň a touha jejich bez počátku i nekonečná – a mají v životě své umění, a umění, život, chtí mít – ó vizte je jít!...
Do nového života, do nového máje... – – – – – – – – – – – – – – – –
B. H.
[6] RUDA BERAN.
FANTASIE.
Ve chrámu duše mojí jednou tomu bylo – Nad ledovci jejími velké olověné mlhy stály – tlačíce se... pod nimi dlouhá řada lidí chromých stála – modlíce se... a jejich umdlené a lesknoucí se zraky hltaly vůni spodní Nepoznaných Jar – – – Pak jeden – s ryšavými vlasy – povstav mluviti se počal takto: Nepoznaná Jara! Nám květy uvadly a my je vzkřísit chtěli strachem o ně bojíce se, tiše jsme se chvěli, myslíce, že neuvadnou – – – vadli často, vadli... Bolestí se smáli... před oči se kladli... V Nepoznaná Jara duše jich se nesly, opojeni Vůní pod nohy nám klesly – – – Myslíce, že neuvadnou – dovadnuli – – – Trpělivě Tíži naposledy vzdmuli, pohledy nás zlíbajíce tiše odcházeli... Za nimi jsme dívali se – – – K obzorům jsme zřeli... cítili jsme, že nám odumřely. Zástup: (temně) ano! (zoufale) Odumřely! JAROSL. BOROTÍNSKÝ.
TO DÁVNO UŽ JE...
To dávno už je, kdy nám oči jasem vzplály a v duších rozbřesklo se v svěží rose ráno, a vzdálené kdes housle tichou nocí lkaly tak jako dnes, kdy všechno, všechno dokonáno. A květy vybledly nám, v mrazném dechu zkřehly, dnes steskem minulosti smutek v život dýše, a smutné písně v bolesti jen do strun lehly, před vznikem vzpomínek jež v duši leží tiše. To refrén písně té, již slouchali jsme spolu a která nás zas v příval dávných snění svádí, viď, budeme vzpomínati pouze v tichém bolu, jak měli jsme se rádi.
REMINISCENCE.
To netušil jsem, že též jednou štěstí i k citu mému promluví tak jemně, že nad propastmi ukrytého scestí zas hvězdou zlatou vzplá mi náhle v temně. A častokráte v blahé chvíli snění zřím očí jas, jež jako hvězdy planou, a vzpomínám jich nyní v podjeseni, když věčnou krásou do písní mých kanou. [7] A zachytnu tu každou píseň v hrudi, když zašlá vzpomínka ji v nitru hlásá, tón nadšený ji v příval náhle budí, když okřídlený zpěvák v parku jásá. Vše, co jsem miloval a k čemu touhou jsem přál si dojít, chtěl bych zase prožít, a zase slokou líbeznou a dlouhou jas vzpomínky do písně svoji vložit.
MODLITBA K UMĚNÍ.
V sandálech pokory prokletý špinavým životem, vyštván a probuzen nastokrát myšlének kletbou, poklekám vyhnaný života všedností, ztrýzněn a hladový k božskému oltáři vznešené krásy, těla prach vláčím jen dlouhými stíny a ponurým paprskem otvírám pojednou krůpěje živné, bojím se pohledět v dvojité tíze a chudobě v ča- rovný, svůdnější pohled Tvůj nad kouzlo Siren. Vychladlé čelo mé bije jen v zápraží chrámů Tvých Uměn jen o stupeň vedoucí k božskému jasu, tělo mé schouleno plouží se v smutkové režné a přihrublé plachetce ke stupňům v neznámé tíze, v mystické síle kde hoří a voní a zpívá Tvé rů- žové opium v přesmutný života triumf, vítat chci v růžových jitrech též akkordy věčných krás vykvetlé violy, poslouchat kaskády písní, patřit chci v krásy Tvé po ranách života, ssáti chci rosu Tvých vykvetlých růží, v zahradách věčných krás státi chci jako Tvůj služebník, slyšet chci dunění jasných Tvých zvonů, mávati křídly chci, za zpěvů jásavých ve hrdém nadšení ve pršce zlatitých paprsků slunce, na tvrdých mosaikách, ve hrubých cárech jen askese, zmírat chci v bolestech v zjitřených ranách. Zemdlená duše má v tisíci výkřicích pokleká ve přítmi v sandálech pokory k trůnu, umdlená, chorá a ztížena kletbami slabých, jimž třeba je útěchy v horečce nadchnutých vírou, líbat chci v rozlitých bílých Tvých paprscích stupně Tvé, líbat je vášnivě v polibcích dlouhých, toužím tak, toužím být opojen zžíravým sluncem Tvým, pramen Tvůj hledat chci v krajinách zavátých pískem. Jiskry Tvých duhových paprsků padají v po- chodu tužeb a útoků k stříbrným údolím lásky, sladěná hudba Tvá vzpíná se v étherných perutích, zajatých strunami, toužících trysknouti z varit, v závrati žíznivých ssáti chci dychtivě v zahradě sladkost Tvou a vůni v šepotu květů, a bolest tisíců lámati v ztrnulé extasi úžasu ve žhavých korunách kvetoucích slávou. V závrati dovol ať duše má zmámená, mystickou útěchou vítězně pokleká před sladkou vůni, s holubic úsměvem, lásky a nadějí, z růží a fial Tvých záhonů padají zázrakem krůpěje Zoří, smiluj se, dovoldovol, ať poklekne před oltář bloudící služebník v ohnivém prameni žízně, líbá Tvé stupně jen v sandálech pokory ve hrubé askese říze.
JEN HRAJ MI...!
Jen hraj mi v klavír z palisandru starý, mne předtuch mučí roj a hoří zrak, má duše znavena je všemi dary a v srdci nevyslovně pusto tak. V mém srdci chladno, tvůj zpěv náhle tichne, ó zpívej dál, ať slyším harfy zvuk, než vichr mrazivý v tvář Smrt mi dýchne a stiší každý srdce toužný tluk. Nech blouditi mne tvými zahradami, tvých sadů rozkoš zas chci znaven ssát, chci s tebou jít, kde byli bychom sami, až počneš zase sonatu svou hrát. Jen hraj tu píseň, když noc tichá, vlahá, já podlehnout chci v stopách písní tvých – a půlnoc osamění jak k nám sahá, pojď, zemřem v háji liljí netknutých. [8] V. BŘÍZA.
Ó ŠKODA JE...
Ó škoda je těch světlých našich visí, ó škoda je těch našich tuch a snění... my jsme si nyní příliš zhořklí, cizí – – jsme životem již příliš unaveni! Nadějí našich rozteklo se moře a mdlobná tíha v duše se nám věsí, kde dříme stesk a upomínek hoře; před roky příštími mě tajemný strach děsí. O je škoda... našeho blaha vůně, jíž měkký tón mi časem padá do žil – – – ztesknilou touhou srdce moje stůně po chvílích sladka, jež jsem s Vámi prožil. A škoda je té naší lásky ryzí, kdy štěstí se nám dovádivě smálo – – jsme nyní si jak neznámí a cizí... ach, zbylo nám z té naší lásky málo!
ZNÁMÁ Z MINULÝCH LET.
Už to nejsou růžná dívčí ústa ona, jež jsem líbal v štěstí za mladosti roků – – už to nejsou slova upřímná a vonná – – vyhasl již dávno mámivý žár v oku. Odumřela svěží, velká její touha – – z její řeči ke mně prázdná vůně padá; neviděli jsme se... je to doba dlouhá – – přestala již míti moje verše ráda. Ach, to není ona dívka dovádivá, jejíž srdce bylo vínem lásky spito – – moje zhaslá mladost na mne se to dívá – moje zhaslá mladost, jíž mi líto, líto... Už to není ona mladá krása ryzí, už to nevinnosti jemná vůně není; co jsme rádi měli, všecko mizí, mizí, ach tak budeme má duše, ochuzení. –
MARNĚ ČEKÁME...
Marně čekáme... nepřijde odnikud hojivý paprsek spásy, umdlené výkřiky našich nadějí bolestné echo nám nechaly v duši, kroky naše se třesou bázní před banální prázdnotou budoucích roků... nádheru našich snů potřísnil dotek života – – Studny našich ilusí vyprahly žárem záhadných snění.. cítíme mdlobnou tíhu v znavené síti nervů a dimensemi našich bytostí úzkost své rozpjala sítě. Marně čekáme... neklesne v duše nám hojivý příval spásy. Ledy překážek rozbily mladé osení naše a severní vítr v cesty nám navál zahořklou vůni zmaru; teplo našich duší srazily všednosti mrazy – – Tak zloupeni o vše teď půjdeme zoufale neznámou cestou. Všecko, co slávou štěstí zářilo, daleko za námi leží! Vody, které nás donesly sem až, do kapky poslední vyschly. Sesláblí prudkými nárazy Osudu musíme zhynout; marně čekáme... nikde nám nekyne přátelská ruka spásy. K. EGOR.
V DEN POZNÁNÍ.
Všechny ty ženy, jež do snů mi sahaly bílou svou ručkouručkou, všechny ty panny, jež spjaly básníkům duši, že ubohá, chvěla se šílenstvím nejčistších lásek, všechny zas kráčely v průvodu dlouhém pustou mou síní... I ženy, jež patřily mně! Dnes ovšem směju se strašně jen sobě! Ale tehdy, když toužil jsem nalézti nádhernou bělost zářivých duší, když myslel jsem, žena že čistá, a Boha že snem, [9] ach tehdy... ... však lépe nevzpomínat na to! Dnes kráčejí všechny mou síní... A zase bych myslel, že anděly jsou. Krásné, bledé, zadumané, tílko jak orchidee květy... – – – – – – – – – ale ty duše v nich, ale ty duše rozkoší umdlené! Zrak jejich pálí v mé tělo, na rozkoš myšlenka z duší jim tryská, a záminkou zbahnělé touhy jim mateřství je. Všechny ty krásné, bledé a zadumané panny zahodí daleko od sebe kupní své masky a v hlubokých nocích s milenci žijí v orgii hnusné a milují tělem a milují otrockým tělem. A milenci v tváře jim plijí, ale kletba se chechtá v krvavých lůnech. – – – – – – – – – – Dnes kráčejí pohlaví mučenice mou síní. ... Já směju se strašně jen sobě! Kdo řekl mi, že anděly jsou? Kdo řekl mi, že panny nekřičí touhou? Kdo řekl mi, že nejsou v rozkoších fauny? Ach ovšem, ovšem, já zapoměl,zapomněl, že přede mnou stojí též člověk!
V ŠEDÉM DNU.
A stále chumelí, ač dávno již mělo být jaro! Touhy po květech křičí, ale květy jsou unavené ale květy jsou bez barev žití. Ano. – Tak bez lásky k ženě, tak bez lásky k radosti žít, to jsou moje dny v horách, to je můj podzim mrtvého mládí. Marnost v mých touhách, smích trpký v mých snech a v celé mé práci a v celém žití. Je už to lhostejno, trpím-li já, jen kdyby bolesti moje nebyly bez ceny Ně, kdybych za bolest svojí radost moh’ koupiti Jim! Je už to lhostejno, padnu-li v boji: Ale nevědět pro koho padnout, a neznáti příčinu proč umírám, ale umírat přece, v tom je největší posměch člověka ve mně.
ZNAVENÍ.
Jako zlákání sladkými sliby vyšli jsme na poušť, kde život nás nechal umříti hladem nepoznaných radostí, tak bez vůle naší, za slib rozkoše rodičům našim v život jsme vešli, vešli jsme snad proti vůli těch, kteří nás počali, vešli jsme proto, abychom svedeni v pouště bez viny mřeli života hladem a žízni, Nutnost zákonů přírody stala se našim prokletím. Teď kráčíme opuštěni a smutni. A kolem zamýšlené ticho vypráhlých pouští. ... Ovšem, někteří hýří v krvavých domech radostmi lásky, v krčmách špinavých, jež vymyslil život a postavil v oasy pouště. ... Ovšem, někteří žíjížijí v rozkoši divoké lásky. Bídní! Chtí za rozkoš svou vyvolat ubohé, podobné sobě, chtí vyvolat mstitelé strašné. ... Smrti předčasné nad domy špíny výškou krouží... – – – – – – – – – Ale my kráčíme pouští opuštěni a smutni a čekáme, až padneme na podnož věkem zvětralé čistoty sfingy, až Samum pískem zavane nás, aby konec již byl, aby konec byl všemu. METHOD HEDRLÍN.
JDEME JAK JSME VZROSTLI...
Jdeme, jak jsme vzrostli jdeme a ku slunci květeme, květeme v korunách bílých květů svých... [10] žel, že radosti málo přec neseme – že květy jsme při zemi skloněné, jimž je slunce scloněné – bolesti víc, že než radosti máme... A jde smutek tichý naší písní, jak život z ní vzal usmívání a z nás mnohý zkrvavené roven bílé lani, měsíčnou nocí jež jde tak smutná... V bělosti naši tichý smutek přece táhne, ač mládí to jde s námi! – Ah, snad to víme, hluboce víme, jak rostem a květem tu sami a sami, jak každé je srdce siré tu – jak kdo myslí, bolesti se domyslí – jak je všecko marnost, marnost jen, jak je život neznámý a tichý sen – jak není nic a nic, než illuse jen!... – – – – – – – – – – Chtěli jsme radosti v máj nový více, chtěli jsme radosti s novými květy více, ale kdo jen kde za to může, může, smutkem že dýchají naše růže? – – Tak měsíc jak studená jen bílá růže a studeně jen do snů nám svítí... a my tu kveteme jak smutné bílé růže a dechem jejich jen naše dýchá žití...
VŠECKO JE JEDNA BÁSEŇ...
Všecko je jedna báseň, všecko je jedno, jedna harmonie, jeden nesouzvuk a věčný, nekonečný znící z neznáma do neznáma bouřlivě hned a zase tak lehounce tiše... Všechno je jedno a je jen jedno a nejvíc být musí ti jedno, protože nemaje jedno počítat ty nemůžeš druhé... Ty musíš věřit, že je jedno, neboť není-li toto není nic– nemůžeš ničeho měřit ni chápat, jen tmou je ti nekonečnou tápat, v níž chtěje chápat musíš si udělat jedno, abys míti mohl druhé... Všecko je jeden život, jedna báseň, jedno umění veliké a krásné, jedno světlo a i jedna tma. A dokážeš-li mi, že není jedno, pak není nic a nic a věčně nic jen tma a tma věčně neprůhledná...
V ZAHRADÁCH NOCÍ...
V zahradách jabloní stromy při měsíci veliké jsou růže, jež voní daleko vůni svou v kraj a na naši pěšinu bílou tím večerem tajemným tichým, kdy odzvonili ve vsi – a rozsvítili si v barácích. – – V aleji podle zahrad jdeme tou vůní a květy těmi a padají hvězdy do polí a lad a padají květy nám na hlavu, na naše objetí sliby a polibky. – – Všecko je krása, tou chvílí život celý a země a všecko v kráse hoří, je ti tak slavně a velebně, láska kvete ti a zpívá v srdci – a zpívá tiše a kvete s tebou celý svět, v noc večer jak přechází tiše. – – Ve vůni a lásce jak opilý jdeš květy posypanou cestou a ze zahrad jak stlumené by zvuky ze stromů korun, houslemi zněly, třesavě tak a tiše jak v tvojí je duši, neznámý, slavný a krásný kde nápěv zní...
JE LÁSKA KRÁSA VELKÁ A SLAVNÁ...
Je láska krása velká a slavná nádherná veliká chvíle, jež žije se a pochopit nelze, tak jako svíticí dvě hvězdy jsou lidská v ní srdce dvě, jež uhasnou a stydnou zvolna umrouce obě k posledu. [11] V té velké věčna písni je to nejkrásnější prostředí, jež naslouchá člověk jen a cítí a již nerozumí a jenom cítí. Láskou nevládne člověk sám, neznámé láska je něco, jež vládne jím, jež v srdce mu vstupuje tiše, že on svítí jim a hoří a kvete, aby tak ustydnul a uvadluvadl, toto když opouští jej zvolna. – – A tak láska není, jakož je, to neznámá je síla země, jíž kveteš ty a všecko, všecko a hudba zní sladká duší ti jemně a ona ti v ní lká a stůně, jak ze květu dýchá vůněvůně, než uvadnout má. – –
Z NOVÉ MI ZEMĚ...
Z nové mi země přes kolik honů, do duše hluboce padá cos, jak hlaholy to zní zvonů, slavnost’ jak velikou strojíme dnes, mladosť jak s námi a květy jak s námi a mladosti písně jak s námi, ah písně... Slavnostní nálada ze všech zní tonů, ze všech těch zní mi písní vstříc, ó Evoe! Evoe! jásáme v hlaholu zvonů, v mladosti krásné své za svými stoly, za sobě prostřenými stoly s poháry z křišťálu... A slavnostní nálada ve všem je, a slavnostní radosť jak mladosť v nás, a oheň nám v srdci, slunce jak ve víně hoří, o broušený jak kmitá se číše kraj... Růže žhavé a růže bííé,bílé, a růže bílé až do žhavé zpívající všady, ty růže mezi poháry jsou tu kolem, ty růže rozházeny všady i v srdci rostou, ty růže mladosti nádherné, vonné, vzácné... V mladosti své tu za bíle prostřeným stolem, v mladosti a květu jsme tu všichni. Usmívajíce se vděčně, se vším jsme tu spolu a v bledých tvářích radostí oči hoří, a kštice vlasů našich se chví, jak rukou svých pozvedneme a připíjíme na nový život náš a na nového umění máj – slavnostně pohárem o pohár řinkajíce... Radostná závrať s všemi námi, a radosť chví srdce hlubinami, a umění síla a umění moc jižjež v nás... A květy nové, nové růže, z nových květů všady – nový slavný a rostnýradostný květen k nám dýchá – a poháry plněplné a oheň v nich hoří a úsměvy na všech kolem jsou tvářích a všecko je mladosť a všecko je květ a všecko krása. O, Evoe! radost s námi dnes, jak mladosť je a my zpíváme dneska píseň a v ní radosť je... – – – – – – – – – – – A z nové nám země přes málo honů do duše hluboce padá cos, jak hlaholy to slavných zní zvonů, slavnosť jak velikou strojíme dnes, mladosť jak s námi a květy jak s námi, a mladosti písně jak s námi, ah písně!...
TU JDEME A TU STOJÍME...
Tu jdeme a tu stojíme básníci čistí, vznešené vysoko naše jsou duše, novými květy rosteme z poupat, nové veliké zvedáme k slunci květy na nový máj, na nový život krásný... Květeme, květeme, ach, v písních květeme, písně a písně to naše jsou bílé květy, čistí v duších svých a srdcích jdeme k slunci se dívajíce, k slunci sníce... Jen slunce veliká na nebi a zlatá růže, jenom ta vzorem nám býti může, jak teple voní a život kol dýchádýchá, z její moci naše rostou nám bílé růže a vůně jejich kolem, vůně čistá dychá – – [12] Vysoko pozvednuti my rosteme nad všecko, nad všecko naše ční štíty, naše bílěbílé štíty hořící v slunce paprscích. A nad všecko, nad vše my kveteme, nad nejvyšší borovice lesů a měst věže, nad všecky věží gotických fiály, jak jsme k slunci touhu v sebe přijali. Tu stojíme s rukama rozpjatýma ku slunci, světlu vztaženýma nového života sen nesouce a nového maje, nového umění vznešenost a slávu volajíce, zářivý a čistý sen slunce, jak bílých růží sen, sníce... JINDŘICH S. HOLÝ.
VEČER.
Byl večer bázlivý – sám na hrázi dlouho jsem stál, nad rudými máky když západ nervosně has, soumrak se plazil a ve trávě lichotně tál – a známý alt na blízku rozmoklou vůní se třás... Přišla má bleďoučká Emma – na ústech intimní smích! Stiskla mně v teplá svá ňadra, jež smyslnou vášní vrou, vyžít jsem toužil poslední svěžest melancholických dnů svých a splnění cítit, jež dávno juž nemocnou duší šlo mou... Zelený měsíc nad městem pro effekt na chvíli zvad a tajemné dálky se zúžily v benevolentních tmách – – dech rozkvetlých illusí v zlákaných duších nám zmlád, k vesnici němí jsme šli – jen slavík lkal v houštinách... Nocturno Opus 32. 1.
CHOPIN. Příteli K. MOOROVI.
O Ballado průhledná, zasládlá touhou smutku! O Ballado básníka unaveného hořkostí lásky! Prochvi mou duši trilkem slepého slavíka, otrav mne zázrakem kouzla! V dlouhé mé vlasy rozlej pomády vábné! Horečnou vášní k výkřiku sevři mé hrdlo! Zastav mne na cestě u zahrad Smrti, kam melancholický kráčím! Tvrdým svým rythmem opij mne smyslným vínem – Jsem osleplý žárem – v objetí Hetéry – umdlený hnusem, ve stínu zahořklém nudou se válím a podléhám všemu! O Ballado tónů nejčistších, prochvi mne ustydlým klidem, nocí zkamenělou, vůní mystických nocí, vejdi v mou duši, v dny marných extasí – – otrav mne zázrakem kouzla!... JAR. VLAD. JANOVICKÝ.
TAK RÁD...
Tak rád se nořím v hvězdnaté noci sám v hloub nepoznaných hořících bledých květů... bůh ví, že patřím snad již těm bludným samotám, jak duší svou bledá růže v nich kvetu. A v okně s dumou jich hovoře – plakal bych, kdy v mlhoviny liljové se oblékají, v ten pel, v ten mrazivě stříbrnatý sníh, že ledovatě oči mé zrát se zdají, jež jak hrách po tváři vesmíra spadají – a co as tak žárů zakleto musí býti, jež na hvězdách jistě Sudičky hlídají... ah, a ony tak známě sem na mě svítí, svítí!
VEĎTE MĚ...
Veďte mě v kraje, kde stesku není, jak z rozmladlé země bych vdýchal sny, ty azurné zabrán do blankytu svojí touhy po dobách, kdy koupala se duše má ve zlatě dětství a v stříbře naivního smíchu! Veďte mě v háje, kde věčně hymny Rozkoše nespoutané v tancích slavívaly, kde potměšilý skřítek z duše bojácné [13] fantasií přemrštěnou v šer žerty si tropil; Veďte mě v půlnoc ku lesním ženkám, v kolu světlušek bych slyšel jich zpěvy, však nezmámen škádlivou něhou jich těl. Ku jezům veďte mě, kde mrtví se pozdravují, ke křižovatkám, ó zakleto tam mé mládí – na vrcholy hor, kde modlí se má touha a duší do oblak, kde pláče láska má. A veďte mě na vlhké louky, kde ohnivý muž – můj rozjitřený sen v samotách sinných bloudí. A budu stále tak smutný, až měkce smutný, maje rty sprahlé po novém životě, obrození. Však veďte mě na hřbitov, kde šeptají si stíny o vlhkých dole chaloupkách, odkud že nikdy navrácení.
STESK.
Široké obzory sdumány v temna kobercích. Dávno kdys hlaholil veselých zpěvů mi žert a smích – ó škádlivé tance, kdy zvonily u dubů vyhnilých! Cestou jsme kráčeli na skráních prostičké země dech, šípky nám voněly do duše hloubkou svých žhavých něh, sobě jsme kráčeli, touhy své v jedněch akkordech. Ctili jsme každý ten atom, jenž zavál nám u hlavy, ctili jsme rozbujněné ptačí plesy z daleké doubravy, znělo to za námi, jako by skřítek smál se nám ze trávy. Však v cesty zdviženém prachu promíchaném vůní lesních šťáv, před námi když se ubíral domů v táhlých zvucích večera brav, vykvet mi, nevím však jak – ale vykvet mi, vykvet bolehlav. Bolehlav zavlek já domů si choré dítě dum, bolehlav bledých čel němě prosí k mým bílým oblakům, mám ho já v srdci, mám ho já plný myšlének dům. A touha, ta bolí teď po něm, stesk zpívá mi u hlavy, vyděděn z říše svých snů prchám jak z daleké doubravy a za mnou to zní, jak skřítek by smál se mi ze trávy.
NEZNÁM ČASU...
Neznám času a neznám viny a valí se, valí duší mlhoviny od vteřiny do vteřiny. Neznám boha a neznám tajů a přece onu šílenou píseň hájů – života nedohraju. Vlastní jen bíti krev slyším v žití a v západ a v jitro v rozpuklé číši svítí mé touhy vlnobití. Tak neznámý si, proč těkám k věčnosti řekám, v kamenné její podušky klekám, však nikdy se nedočekám. A neznám času a neznám viny a valí se, valí duší mlhoviny od vteřiny do vteřiny. – Jen vím, že vrostu zas celý v zemi a bude to hovořit krve nad růžemi, že cosi zdálo se mi...
ŽIVOT A SMRT.
Jdou lidé a stíny a hroby a nic... a vše kolem zkvétá – kdos lkal, kdos miloval, kdos šelšel, kde družná boje vře četa; a všichni, kdo rvali se, lkali, v sled v touhy se obzorech spíjí, touž růži si utrhnou, s týmž pláčem touž ránu v ňadrech si skryjí. Svět honba a hroby v něm stíny jsou zlomených krvavých květů, smrt podkovou zvoní a naděj tvá voní do prodechlých snem v hrudi světů, [14] sám zbýváš a zpíváš do vymřelých červánků v lásky skon, v chvíli, kdy lebka tvá střep číše – však chyť ji do výše, kde bohové šílí. A mrou lidé a stíny... jen plamenné perly, – mír, práce – bůh hýří; kdo slíbal tě, shýbal se pro kámen, sta ďáblů tu na tebe míří a tisíce čekanů a tisíce, tisíce havranů kráká, když smráká se k skále, a v honbě tu lidé my, stíny, i s činy v sled viny krev v jednom jsme Graale.
PÍSEŇ MELANCHOLIE.
Chci tě chápat jen v těch čistých liniích krásy, ženo, v pohádkových profilech smiřující život a bolest, bez úskoku, naivní jak první polibek Vesny – chci tě chápat jako mystické květy, zjevy, dýšící v lunojasu ambrou bílé své něhy, jako květ, v který vdechnuta celá má rozmládlá země, jako stín posvátné unylosti v dlouhých řasách, jako mou slzu, v níž hořká se rozplývá sladkost; chci tě chápat jako vlekoucí se liliji, ženo, v mých snách, splývající v nekonečnost lásky, jako liliji s fialkovými žilkami v spáncích, jako akkord harmonující v jemných rozmarech touhy, jenž by zpíval při šeptu růže – tvého srdce, ženo; chci tě vyslovovat jako věčnou prosbu zakletých rájů, již mi v rozkvetlých jitrech vlíbáš v zmučené čelo, ty sama jitro, v které pršely hvězdy, ty sama noc, jež uspává jemně klavír mé duše v poduškách vyplakané melancholie samotou – a tak tě chápu jen v těch čistých krásy liniích, ženo, jako smiřující život a bolest, tě chápu, se snivými profily mystických květů plameni, ženo, chápu tě a velím, že pod polibky tvého tepla zahrady v duši mi rozkvetou jako v pohádkách a ty že v nich celá bílá plakati budeš, ženo...
TĚŠÍM SE...
Těším se, jak přivinu se zas na tvá ňadra, země, v zelených kobercích, ve vlnách rozhýčkaných nálad, rozkochán nebem v širokých kruzích blankytu a do sebe zabrán, tak do sebe... a na té prostičké života struně slyšeti budu jen jako liany ptačích rolniček, z večera jak je neznámá ruka od stromu k stromu od keře a stébla k stéblu tichounce zavěšuje; jako příval neznámých radostí vpiju tu rozkoš, jimiž celé tvé evoe, země, se rozlívá tělem, jimiž duše celá je echem sbájených hájů, ve kterých hynem, výskáme a v smrti se obrozujem s touhou. A jsi ty, země, škádlivá, když mládneš, jak dívka a jsou tvé oči uhrančivé, země, kdo jim nerozumí a ve tvých vlasech hudba skryta divoké harfy. Ó večere, kdy poprve se zas rozznívá jaro v zelených kobercích, ve vlnách nálad rozhýčkán já zpívám tě a tebe, matko země, cítím, matko jara, a líbati musím šťasten rosné slzy tvých bolestí, pod kterými tvoje i moje tajemné květy, ah, písně pučí...
MÁ DUŠE, KAM TÍHNEŠ...
Má duše, kam tíhneš dnes popelavých dum ve závoji? – cos jako strach, cos jako ples ve divných stínech přede mnou stojí. Prch bych raději – kam? nevím sám, snad na ty bílé břehy druhého světa, a vstříc všem velkým svým vidinám, jež dávno oplakala má léta. A za ta léta, má duše, dnes cos ve mně promluvit se bojí, ó náměsičný samoty děs, kdy luny jas plíží se po pokoji. A ruka jakás jak samý sníh mě chladí zdál toho bílého světa a jak snil bych o smrti polibcích, mír mám, jenž teprv až z hrobu hvězd zkvétá. [15]
BOLESŤ.
Jsem šera paní – z večerů zrozena, šatem mi smutek, pláč je má ozvěna. Nevěstou srdcí v lásce zhrzených, mým děckem v patách výčitek smích. Co rosa jitru, v mých vlasech slzí pel, za ňadry tisknu květ suchých immortel. S vyhnanstvím Evy světlo jsem spatřila, prý matka – Ztráta mě v trudu povila. Mou kletbou – že musím jen v noci žít, za dne zdusena v prsou touhy mřít. Za bič mám vzpomínky na oře zlých tuch, mnou z pekla zas v srdcích rodí se bůh. Jsem první, kde boj a vzdech kde – poslední... však mnou jen zas lidstvu se rájem rozední.
ZAPADLÉ OHNĚ.
Zapadlé ohně, jste v mých myšlénkách – zapadlé ohně, hrabu se často v snách; najdu-li jiskřičku, vyhodím, rozfoukám... zapadlé ohně vyšlehnou v svět, v neznámém odsvitu rozpuků předivných, vyšlehnou v svět, duši mé k úsvitu, pohádka, nesněný jih ve chvilky prokmitu, kdy zase zpíval bych samoten, tich. Zapadlé ohně, z jiskry a jiskřičky dmýchám vás – mám vás tam rozsety budoucí rozkvěty, do hvězd dmýchám vás, s hvězdami dýchám vás, zpívám z vás samoten, tich, zapadlé ohně. RŮŽENA B. JEŘÁBKOVÁ.
Ó, SNĚŽENKO BÍLÁ!
Ó, sněženko bílá, květinko něžná, jara ty poselkyně první, na všem ještě kdy clona sněžná. Ó, sněženko, jsi jako dívka něžná záhy jež, a časně tak po lásce zaplaje, po jejím teple jež záhy tak – květu svého v jaro dá, aby uvadla, umřela brzy. – – Ó, tak jsi mé duši podobná, jak jarem časně květ zvedáš ze studena, ze sněhu někde ještě. Ó, je zalíbení, květinko, v tobě moje, a já tě miluji dětinsky tak, z jara jak rozkvétáš v stromoví hustě. Tvůj kalíšek tak mi je milý, mně posvátný květ jeho bílý. – V ten věnec svůj já vpletu tě květe malinký a nevinný v čistotě dětinské svojí, jež oběti tak jsi se vydal záhy. – Studenou slzu zřím v poupatech tvých – ó, sněženko bílá! – já líbám tě a k ústům tisknu, vždyť mi tak si rovni spolu! – Moje duše mladá jako ty; tak záhy, jako ty po jaru, tichá – zatoužila mi láskaláska, kde plaje a dýchá. –
DEN MÁJOVÝ.
Den májový dnes v kráse své a sluníčkem všecko je zhřáto a z háje slavík sem zpívá tak líbezně a sladce... Do srdce mého flétnou hrá a já vzpomínám na ten tajtaj, srdce jímž mi plaje celé tou písní tak roztoužené. – – [16] Mojí duší to hrá a zní, ve lásce té potěšení mé, nad níž tu zářnější mi nic s tou vůní ve květech jara! A já volám v touze lesem: Pojď milý můj, pojď ty jen ke mně, krásná zní píseň srdcem mi, O pojď, slyš, jak to hrá ve mně! Den májový dnes v kráse své – ó, pojď ty, a zlíbej, zlíbej mne! Se slavíkem, se mnou zpívej, ať pějem tím májem všichni! – –
VZPOMÍNKA.
V parnu leta, v leta žáru, záhonem růže kdy rozkvétá, ah, kvetlo to i srdcem mým tak a ty jsi přišel a toužil a ty jsi počal míti mě rád. A bylo lásky a bylo krásy a plno vůně a plno květů, vonných květů tak a něžných, těch růží velkých bílých a rudých, jež počli my spolu trhat jsme... A cítím to, cítím, ještě dnes cítím, ten polibek první jak jsi mi dal, jak k srdci mi až dosahal, a jak jsem se ti v rukou chvěla tak. O, víš, ty víš všecko to, ty musil jsi musil cítit! – – To byly polibky ohně lásky, jíž duse nám plály a srdce! Ó, drahý můj, ó květe milý, tak vroucnost jsi rozdával, a nezapomenu já, aniž to srdce mé! A já si vzpomínám, vzpomínám na žár ten a na tu dobu růží. A ještě lásky na slávu, doby té ve vzpomínce, tu sílu cítím, tu vůni, ty květy a všecko – já nezapomenu je nikdy žitím! JIŘÍ KARMÍN.
C’EST UN AMOUR A L’AGONIE...
Spustla herna. Perfidní spoluhráči nás opustili. Rozbitým oknem nahlíží dovnitř studená noc. Z opuštěných síní pláče melodie nedozpívaná při rozchodu – a my si ironicky vzpomínáme na mladá léta, komtesso! Mrtvá fadessa zatáhla myšlénky do svých sítí, duše nám znavila příliš a brutálně zakřikla jejich lásku. Dimense naší kosmické Vůle sepjala líná únava radíc se přizpůsobit, nemyslit, tupě se poddat... Nuž tedy, komtesso: rozumně dožijme zbyteček života, zbudujme modle Rozumu nádherný oltář, potlačme myšlénku, žádost i cit, především pak sebe samy... Herna je pustá. A všichni nás, komtesso, opustili... Jsou mrtvy žádosti. Láska je v agonii. Juž ani žít a ani umírat se nechce.
NOC BYLA...
Noc byla rozmoklá, vítr se v polích rval, les sténal v úzkostech a bázlivě se chvěl, noc byla rozmoklá, kdos houkal z blízkých skal, když vyzáblý stín tiše zamlklou vsí šel. A v chalupách hned zavlád’ zmatek, děs a chvat, by v čas zavřeli okna, kahan zhasili, psi hlídací, kteří na stráži měli stát, zbabělým útěkem se před ním spasili. On bez hluku, tichounce okna otvíral... a nahlíd’ dovnitř... Žádný zvuk, jen chřestot skel. Noc byla rozmoklá, kdos houkal z blízkých skal, když vyzáblý stín nazpět zmrtvělou vsí šel. LUDĚK KVĚTENSKÝ.
VESNĚ.
Přece’s mě rozsmála, rozsmála, vítězná Vesno, ponúry prohlubně, jezera pochyb a děsno. ó haho, a haho a haho! [17] penízky krve a tolary platiti budu za každou, z měsíčných cílů již urvu si hrudu, v žár života, horoucí snaho. V květech se přitisknu k očí hvězd ohnivým bodům.bodům, každý vždyť pupen mi na stromu pochodní k hodům i na keřích, kde bylo naho; stařenka, vrba tam chorá mně k posluze kývá, ozvuky Aeolské harfy jí v ňadrech to zpívá, bych zavýsk si s ptáky své haho. Vím už, vím, edenských liljí co v rozpuku nitra tlačí se, vede mě vůní v má vítězná jitra snů palouky – lásko, má dráho! dnes že mi dívka má za pohár půjčí rty ráda – ha! co těch tolarů v duši mou zvoní a padá... ó haho, ó haho ó haho!
JAKO ZEMĚ TUŠÍM ZAS JARO...
Jako země tuším zas jaro ve svojí písni, rozzářená mám okna pableskovou chvilkou štěstí, srdce mé chví se měkkou něhou zelených ratolestí, všecko mi raší, všecko mi pučí do májových tísní! Mladistvé rozdechy země sahají mi až v duši a já si květnových nálad teplo zamykám v chorou touhu, jako tu zlatou po růžových vlnách prouhu, a já si v písni zavýsknu a písni to jak dívce sluší. A před ní až rdí se ty smutné stromy pod závojem květů a přizvukují snivé jí arie ptáků v háji – ó až se tam v duši samé fialky rozpukají, ó až si je při bublavých dumách potoka ve sloky vpletu! Pak píseň má zakoketuje si, zadupe si – však jak dívka rozškádlená již letí a trhá Ti je s očí a mně zdá se, že zas šťasten nima pláči, tiskna se Ti do vkročí a nade mnou jak po letech by zase zašuměly rodné lesy, lesy...
NALADĚNÍ.
Je mi tak teskno, Mařenko, po Tobě, ty bílý můj květe, když z trudna záhonů v samoty porobě cypřiš mi splakaných vzpomínek na hrobě kol skrání se večerem plete. Tisk bych Tě rád tak, Mařenko, k sobě blíž a slíbal Tě v čelo v těch dlouhých náladách, kdy vykvétá touhy říš – ah, jak bych v duchových tónech slyšel zpívat již Tvé běloučké, lehounké tělo. Věr mi to, věř mi, Mařenko, šílel bych – a s Tebou tak sedět, tratit se, když hraješ, pod rukou v klávesích, v piano splynout a plakat Tvé lásky smích a notami v oči Ti hledět...
BALLADA O SMRTI JARA.
Umírá jaro jak hošík bledý, umírá... přišel kdos na výzvědy a ptá se: „co květů v klín jsi mi střásl?“ – – ah, ano! a – zhasl! Umřelo jaro jak hošík bledý, umřelo... Léto naň dýchlo s jedy zrání a sklízně a s ní jdou skony a pláč srpů – zvony. Rakvičkou tmavý mu rubáš matky a za chor mu k pohřbu ptactva zní hádky, kdo první má zaplakat píseň fléten, že umřel nám květen! Umřel nám květen... zaznívá v háji, lesům již větry to šepotají a od potoků pláč zas píšťalek mučí, kdo zpívat tak učí!? A milovat?... lká dál šero stínu – dáme mu na hroby my rozmarinu dívky, když na prsou hocha tu prodlí, proč k hvězdám se modlí! [18] Zaslechla o tom zem, matička – vstala... studenou rosičkou zaplakala a do rána z rakve – pějí o tom kosi – dvě čekanky prosí! J. LUKAVSKÝ.
NOVÁ ŘÍŠE.
Sejděm se všichni, kteří jdeme stranou, sražme se k sobě na své úzké cestě, na níž nám kynou nepoznaná světla a hoří upomínky čistých duší. Opusťme stíny, kde jsme modlili se, pobořme chrámy, v nichž nás prodávali, zvedněme z prachu korouhve své chudé a pějme hrdé písně na pochodu... Své ženy čisté, něžné, zlatovlasé, ty potomkyně Anadyomené vezměme v náruč, nesouce je slavně před oltář božsky krásné Afrodity... Tam rozpálí nám vína stuhlé mozky, tam vášeň krev nám vzpění divým varem, až zrudnou láskou naše bílé duše a rozkošemi slavně opijem se... Sejděm se všichni... Silní, vítězící přes mrtvoly všech chorých, unavených, půjdeme v dálky do těch světlých krajů, kde založíme novou říši krásy.
SLAVNOSŤ.
Byla to veselá slavnosť... Nebylo hudby a učených tanců a poklon a frází a nebylo plesajících a řečníků ani, nebylo parfumu, světel, toalet, zlata a přece v slavné náladě jsme byli, ač sami, sami... Ta delikátní slavnosť! Ó, jak jsme blaženi byli! Co vůní letělo kolem a vzdechů a touhy Co písní znělo nám v duše – v splašené a roznícené, vypjaté duše... Viď, bylo to krásné... Pili jsme víno, jako dobří bratři, Zpívali dávno zahozené trylky a smáli se při intimních těch hodech. Pak šli jsme k oknu, aby žhavé slunce, jež v proudu světla do krvava plálo, nás mohlo líbat... Západ smál se na nás a ptactvo volalo do naší jizby a stromy šuměly své věčné dumy... A květy, jak stydlivě klonily hlavy! Ty chvěla jsi se štěstím, ženo moje, a v požár vzplály krásné tvoje oči, co naše rty cos ještě blábolily... Zapadlo slunce... Šero objalo nás... Byla to vzácná slavnosť, viď, má ženo!
NÁVRAT.
Otevřenou duší chci pohlížeti v světla, do dálek zahodit své smutky zbabělé a květů natrhat, kde země jimi zkvetla a slavně opustit krajiny setmělé. Zapálím požáry v své duše pustých kobách, vítězné prapory nad oltář postavím a zničím směle vševše, co bylo v zašlých dobách a Slunce a Jasna zrození oslavím. Již duše dokořán! A vína a kletby a ženy! Královny Rozkoše vládnou v mých síních dnes! Pryč Smutky! Táhněte zoufalství feny! Já číši radosti a blaha k výškám vznes! JAN MALÝ.
POCIT NOVÉHO PANTHEISMU.
Sednu na kámen – – Pyšná labuť popluje lhostejně, hladinou ani nepohne, hrdá – – – – [19] Ale ten hluboký ton, mlčící, na dně mlčící ton, promluví ke mně: černý a těžký v tom jezeře ukáže bílý květ – a já popluji vysoko, nad mořem, nad zemí popluji šťastný bez tíže, bez těla popluji v dáli – –
TŘI PRINCEZNY. Příteli P. P.
Všechny ty princezny zhynuly. Tři vyšly za ticha jarní noci, bezpečny (nikdo jich neviděl) přes nový most... Měsíc je bílý vyvábil, tichý a silný a milý, do širých lesů – Zlatem tam koruny proplítal, v podrostu budil i květinách víly a skřítky: všechny jim hleděly do očí – a bázeň sladká sestry pojala, tajemná touha. – Čekaly rytíře v brnění, s lesklými obrazy štítů, pádnými meči – Všechny ty princezny zhynuly. Smuten král, hledat je dal a našel jen kostry k pohřbení: „Nevěřím, nemám naděje, nenávist láska má“.má.“
KROKY V DUŠI.
Přes pole květů táhnou barbaři vysocí, bílí – – Těžkým krokem jemné stvoly, lámou barbaři ohniví, hrdí. Hluché květy zhýčkané růžovosti barbaři šlapou krásní a přísní, pohrdli neplodnou Láskou, Nenávist pyšnou vztýčili – přes pole květů těžkým krokem barbaři táhnou tvrdí a jasní – – J. MAZES.
Je snivý podvečer. Už noc se zlehka sklání – Je snivý podvečer. Už noc se zlehka sklání –
 tak tichá, nádherná – svou černou perutí a kdesi z daleka zní zvony při klekání a v duši touha hrá zas v novém vzplanutí. O skloň se ke mně zas, jak včera, předevčírem, ty sladké štěstí mé, a zas mne polib v líc a srdce naplň mi zas novým sladkým mírem a v duši zanechej zas vůni svojich kštic. Ó ty má světice! Při zvonů hlaholení já k tobě modlím se, jak touhou bych se spil – ó, když zní klekání a den již v noc se mění, ve snivý podvečer se zase ke mně schyl! *
Ach drahé dítě, – zas to vzpomínání Ach drahé dítě, – zas to vzpomínání
 mi duší voní jako květy strání a divná úzkost padla do mých dum – My spolu kdysi tolik šťastni byli, pak oplakali stokrát blaha chvíli a stokrát v náruč starým klesli snům. Ó vy sny sladké! Vaše záře snivá se posud denně v naše dumy dívá: co dávno prchlo, nesete nám zpět. Vy přikouzlíte zas těch nocí plání, kdy chodili jsme spolu zadumáni a na retu ret ve polibku zkvet’. [20] Ach drahé dítě, těch snů snivé tóny mi v duši hrají jak vzdálené zvony a odlesk luny tvou mi kouzlí líc a ve vzpomínkách jako ptáče v sněti nevidím ŽivotŽivot, jak kolem mne letí – Ó sladké štěstí! – Co chci ještě víc! *
Ach vzpomínání, květe na souvrati, Ach vzpomínání, květe na souvrati,
 tvá vůně snivá pokaždé se vrátí, když štěstí odlesk zhasl poslední, pak tvůj dech měkký kouzlí prchlé chvíle, pak fantomy jdou jak lilie bílé a srdce klesá v touze modlení. Ó vzpomínání, roso v léta žáru, jež vína sladší plyneš do poháru a v žhavé poušti vlahý kouzlíš stín, ó stíne bílý, dítě cizích světů, jak opojení slétáš k mému retu, že zapomínám skutečnosti blín... *
Bledé dítě! Dráhy naše skřížily se jenom jednou, Bledé dítě! Dráhy naše skřížily se jenom jednou,
 ale na té křižovatce bílé květy hlavy zvednou. Bílé květy – jako odlesk tvojích bledých snivých lící a v jich vůni dýchat bude, co jsem tenkrát bál se říci. Co jsem tenkrát bál se říci, co se posud říci bojím, v bílých květů snivé vůni zavane až k dumám tvojim. A ta vůně půjde s tebou celým žitím, dítě bledé, tak jako mé srdce nikdy zapomenout nedovede. Snivé dítě! Dráhy naše skřížily se jenom jednou, ale na té křižovatce bílé květy hlavy zvednou... *
Mé smavé dítě! Dnes nás mlhy dělí, Mé smavé dítě! Dnes nás mlhy dělí,
 jež šedým dýmem pokryly kraj celý; jen upomínky jako zvony z dálí se snivým zvukem kol mne rozzvučely a divným kouzlem duši rozehrály. Ty snivá růže. – Tvoje sladké rety mi voní jako kalikantů květy a rudým jasem do mlhy mi svítí – Ó moje touha nové dá ti světy, v nichž sluncem žhavým mojí lásky kvítí! PAVEL NACH.
ANTIFONA.
V struny omšelé svou já deřím Píseň... Zavířil prach všechen, jenž kryl je již dávno a tóny hluboké zavzněly rázem, – když ruka padla. Paian zářivý v sluch svůj intonuji: O květech báječných, s vůní, jež čich mámí, O krajích, v kterých se všech sedm divů zázračně tají...
ZAVZNĚLA VOLÁNA...
Voskem růžovým (až v sníh odstín přešel) zjemnělým citem mým v poddajnou mi hmotu zachvěly náhle se obrysy štíhlé, lahodné, něžné – – Kovu těžkého, jenž ráz mívá sšedlý – olova myšlének tížících za nocí – podoba přijala symbolu svatosť v uleklém zraku. Píseň zahořklá i v svém echu z dáli zavzněla volána, nucena vším srdcem, – v kadlubu prastarém z obou hmot všedních – ulil jsem dílo. – –
VEGETACE.
Louky zelené svůj klín zdobí květem... Modravých proudů svých šumotem jsou řeky jak mocí magickou spjaty a kolem – vše žije ve snu. [21] Cesty bez konce se zde vlekou úzké. Dryad je zástup tich a Satyr se nudí; – však v noci třpytavých svítilen záře opály předčí. Oči zavřeny a – v klid duše vstoupí ta Touha nejistá, nesmělá a dávná – – Slunce a – zhaslo-li – Měsíc tě vede do hradu Přání.
TĚŽKÁ NOC.
Celou bolestnou noc tam stály lampy. Vzduch hustý olejem naplněn tak těžce na prsa doléhal a srdce tísnil v tlukotu bouřném. Snad se rozbřesklo. – Snad již večer přišel. A nikdo, co bude, nevěděl – a tíha té chvíle Zděšení na všecky padla, kdož kolem stáli.
HLAS VOLAJÍCÍHO.
Cesta daleká je a kolem hradů, jichž hradby před věky již pevně Kyklopů svalnaté stavěly paže pro věky příští. Úzká, neschůdná je kol stezka. – – Noha nejistě šine se v předtuše, jež maří svobodný – (neb v kletbu dán je až dosud) k pokladům pochod. Zhasíná pochodeň – jak je vítr prudkýprudký, zhasíná svítilna parami – a hrdlo úzkostí vysychá: daleká cesta, volání marné. JAN OPOLSKY.OPOLSKÝ.
SLÁVA TIŠIN.
Já nad hlavou měl horské lesy šumné, jichž vůně těžká jako balsám byla a tiché květy v trsech stály u mne, jich vanoucí mne omdlívala síla... Sláva tišin... Ševelivé v klenbách znění... Míst opuštěných vigilie stálé... Jsem vzdálen života a blízký stlení, v němž hyne mech kol v plochy učernalé, v němž plazivé i zhynou kořeny a navršené, bledozlaté listy... Juž se vším nevlídným jsem cele smířený a v citech čistý, čistý...
OFERTORIUM.
Na úzké stezce jsme se potkali nad řvoucí hlubinou, v níž nešlo sejíti a kalné víry dole plakaly, v nich pluli mnozí Hněvem zabití. Jak byla světlá. V rukou voskovici, uhlové oči vášnivě jí kvetly, já po ní rozevřel své ruce žadonící a stesky za ní s šumem ve vír sletly. Dál jíti nemohla a drobné ruce její se třásly úzkostí a oči pomoc chtěly... (Ty tůně bouřlivé se jedovatě smějí a časem rozchlípnou svůj jícen ke dnu celý.) Čas krátký k rozmyslu i k loučení! Čas krátký k lítosti za všecky viny! Já v čelo vtisk’ si svaté znamení a dobrovolně vrh’ se do hlubiny.
Z DELIRIÍ UBOHÉ HLAVY.
Kry kolem mne! A bílé výhně žhavé! Že umru? Umru pro zradu? A oko že mi vyloupnete pravé a slepého mne uvězníte do hradu? Ty výhně kol! A spletenice mloků! Ta píseň! Koho pohřbívají? Proč jenom jednu jednotvárnou sloku daleké trombóny a šalmaje mu hrají? [22] Ta hlína dusí!! Vše se uzavírá... Slehavý pokrov, z něhož spásy není! Nahoře někde dušená hudba zmírá... Ven! K světlu! Ven! – Ó svatá panno!... Hlasy: Není!...
PRETENDENT ZAPOMENUTÉHO TRŮNU.
Letohrad stárne, brokát sytí moly, jak líce mumií jsou němy pergameny, větrné prázdno pavlánů na prsou těžce bolí a krby prochladly nad prapamátkou ženy. Tradice věrná teskný portál hlídá, neb zvoník plesnivý kdys zesnul u orloje, na duté spižírny svým hnátem ťuká bída a Večer vjíždí v pusté parku chvoje. Pavoučí gobelín vlá nad korunní lůže, kde opuštěn mře velmož slaboduchý. Ví, že je král! Nuž, s bohem shasit může svůj pohled vítězný a zimničný a suchý. „Vzdálenou zemí, silným lidem vIádne a trůn s ním sdílí paní jeho přesladká“ – – (Juž sině květou ruce jeho chladné a směšné poušti insignie z pozlátka). „Lid vděčné jemu vzpíná obelisky a zlato, síně věd, vše jeho relief nese“.. (Do oken slepých stíní topol blízký a kostrou šedivou se lítostivě třese.) – – – – – – – – – – – – – – Den dozpíval a jas se nenavrátí, neb není útrpných, by rozžehnuli svíci; pseudokrál umírá a dech se spěšně krátí.. – – Jsou připraveny trůny pro trpící!!
KONEC BALLADY.
Vše uzřel juž. I slavná jitra pouští, jež zradit přicházejí dravčí brlohy, kde voní řídká, drahocenná houští pod safírovým prázdnem oblohy. I sever nehybný, v něm velechrámy ledu, kde rody tulení dny bezstarostně tráví, vším byl již rozplakán, když bloudil ku posledu a černé prstence mu svisly kolem hlavy... Smích moře šílený se nikdy nepřestával ve dne ni v noci o skal hroby lámat, se znavující jistotou při sklonu dne vždy vstával na nebi západním zmar žhavých panoramat. Šla stále oblaka a smutno bylo z toho, že bezvědomě jdou a žádný cíl že není a vítr nosil pozdravy z prázdnoty od Nikoho a ptáci modrem klesali do hlubin pomyšlení... „Obsáhnout vše! – Sám všechen život býti!“ vydechl poutník, tiše oči kloně a těžké slzy počaly se líti mu bezděčně do hřívy jeho koně... EMIL JULIE PALLA.
VZPOMÍNKY.
Slyšíš, má drahá?! Jen tichou Ti zašeptám vzpomínku o tichých večerech, kdy v lunové páře já vznícený slabě Ti stiskl Tvé prsty a zakoktal malátně nevinná slova. A Tys se smála, jen smála a smála. To všechno tak dávno, tak dávno, tak dlouho, že nevím, dýše-li duše tvá láskou. Oh, tenkrát já mladičký enthusiasta jiné jsem písně pěl, jiné, ba jiné: takové sentimentální, že vzdýmaly srdce, že člověk zapomněl na hrudu černou. A teď....? Co děláš, má drahá? Snad spíš a myslíš už pohlavím svojím, jak Dalila ve starých pověstech židů. A já přiražen na hroudu křičím, vzpírám se zpívaje jiné zas písně: [23] rozbité, šílené, trhané verše své anarchie duše. Víš, že šlápnuto bylo jí na hruď?! Slyšíš, má drahá, v té vzpomínce malé, cosi mne bolí, tak bolí – ba bolí!
KADENCE.
Byli blaženi ve svých zahradách, kde šumělo ticho a zpívali slavíci škály svých trilků v houštiny temné, v nichž chvěla se veliká Láska obou dvou mladých. V jednom však večeru pozdního jara vyšel krvavý měsíc a červená barva jeho stékala až v rozjitřené nervy a v pučící květy podivných nálad a podivné barvy. Nebyli blaženi ve svých zahradách, kde šumělo ticho, a zpívali slavíci, a kde v houštinách však se již nechvěla Láska. Opuštěné zůstaly stromy a na trávníku hluboké stopy velkého boje.
BOLEST.
Na mračna posadím touhu, do deště vydýchám duši. – Cítíte umdlené hlavy, jak tvrdě cos ve mne buší? K slunci jsem vztáhl své ruce k božímu, velkému slunci, které tu svítilo jasně a dýchalo život i žár. A zaplakal, zaplakal smutně, když mi „cos“ rozhryzlo duši: veliké, ohromné kdos tisíce minulých věků. Vůkol vše mlčelo temně, vesmír dál točil se klidně, jen já stál malý a slabý přiražen k zemi s otázkou: Proč? JAN PATRNÝ.
ANDANTE.
Kvetoucí zahradou jarního rána snivý a zadumán zvolna jsem šel, zem byla z květů a motýlů stkána, obzor se v stříbrné záplavě skvěl. Na úzké cestičce fialka plála v blouznivém objetí májových dum, k stonku se skláněla, na svět se smála, chtěl jsem ji zvednout a přitisknout k rtům. V náhlém však strnutí hořkostí divou pocit mi neznámý do duše sáh a potom bez citu fialku snivou zašláp jsem do cesty v bláto a prach. Kvetoucí alejí jarního rána snivý a zadumán zvolna jsem šel, zem byla z květů a motýlů stkána, obzor se v stříbrné záplavě skvěl. Šumivou olšinou z modravé dáli dítě mi neznámé kráčelo vstříc, v oku mu illuse o lásce plály, v sněních mu tonula ubledlá líc. Chtěl jsem je přivinout v náručí dlouze, chtěl jsem s ním alejí bez konce jít, o lásky blaživé říci mu touze, o štěstí, pohádkách dumat a snít. Přece však vyhnul jsem náhle se stranou, touhy své horoucí zdusil jsem plam, a potom s hlubokou v útrobách ranou kráčel jsem alejí smuten a sám – [24] VICTOR JIŘÍ RADEŠÍNSKÝ.
JARU.
Zase přicházíš vonící s úlisným smíchem v přívalu písní, a z očí tvých vysoká obloha jásavých dálek mi hoří, mladí, v dlouhých jak večerech zimních duše tebe si vysní, zas naivní svádíš svou pohádkou letící od jižních moří? Rci, proč v mizících stopách tvých hvězdy se jiskří z průsvitné šeři a v žíznivých zornicích vášnivá světla ti lichotně vzplála? Meze žlutavě svítí a daleké sluncem vody se čeří a procitlá marnivě zvoní mi touhatouha, co hluboko spala? Rci, proč v pohádkách kveteš, jimž tesknícím nikdy dozníti nedáš, a růžová otvíráš poupata, drobounký smích tvůj jež šálí? Rci, co ve žhavých zornicích milenců za nocí májových hledáš a dech tvůj proč opojný rty jejich smyslně z večera pálí? Nechci prožít tvé touhy! A rozlít v svých rythmech tvé lichotné plamy! Je líto mi květů, jež v podzimech zvadají v bolestných vůních – –! Dálky se třesou – – Vylhán je smích tvůj a smutny jsou očí tvých plamy! A konec tvých pohádek hluboko doznívá v rozlitých tůních – –!
CLOTĚ.
Delikátní profil Váš do hloubek jsem ukryl na dno, důvěřivé srdce mé uvěřilo všemu snadnosnadno, dokud zněl mu mdlý Vás smích! Příliš jisker lichotných doutnalo tam z Vašich retů, plno slibů koketních! Plno vůní, plno květů, plno rythmů žárlivých! Dobouřilo dávno již, zapřelo krev vzdorných slzí, v bolestnící prorvy své rozdmychalo úsměv drzý, ironie tvrdé led! Dávno sněží do těch cest, kde jsme líbali se plaše a ten bílý ostrý sníh zavál všecky stopy naše, fialkových očí sled! Všude bílo, všude sníh vyzývavě v poli leží, jenom ten Váš profil dál koketuje mladý, svěží, za altánkem z prázdných cest! Všude ticho, mrtvý klid – Uděšené nebe ve skle ztuhlých vod se cize chví. – Do daleka sněhy lesklé – Jak tu bez Vás smutno jest! Neznáme se, cize jdem, slova všechna podzim odnes’, ale bílý profil Váš rythmy moje svádí podnes, dosud zní mi mdlý Váš smích! Příliš jisker lichotných napadlo v hruď z Vašich retů, příliš slibů koketních! Plno vůní, plno květů, plno rythmů žárlivých! B. M. SATALICKÝ.
A JÁ JDU A JÁ PŮJDU.
A já jdu a já půjdupůjdu, protože jdu, půjdu věčněvěčně, neb má cesta nekonečně táhne se a stále táhne... A já jdu a já si zpívám, já to nevímnevím, proč si zpívámzpívám, ani proč že zpívat musím, vždyť vlastně nechci nic a nic, neb jdu jenom věčný v zem, v níž tisíckrát jsem byl a byl a vítězně zas přec na ní žil a žil – a není to zázrakem...! Kdo to ví, kde má se vzala duše – že je moudrá ona, že je blázen, že je jako všecky duše – neb jsou ony všecky jedno...? [25] A život to mi jako sen, to je chvíli touha a pak mír dá zem, a ni tu chvíle není dlouhá, já živ věčně pořád jsem, já neznámou velkou žiji básní z tmy do tmy, jež věčně zní... Každý mi je cizí, jen já vlastní sobě sám, ale jsme přec všickni jedno, ba já se ve všech ztrácím sámsám, v pravdě jdu poctivě vždycky přítele i v nepříteli maje... Jdu volný nespoután a volnost všade chci a daň nedámnedám, neb pán si sám jen sobě jsemjsem, jak vůle má mi poví... Jdu a jdu a půjdupůjdu, protože jsem dávno šel – protože musím věčně.
UMĚNÍ NOVÉ SNÍME...
Umění nové sníme, umění nové živé, umění nového života, nového květu, umění nového krásného máje, umění, života kde jen, a né smrti... Jako je všecko smrt, je všecko život a my budem chtíti život radostný a krásný nový svobodný a volný rozkoší čistých plný, písně kde budoubudou, jak duše je bude snít a ženy bílé volné jak srdce je bude chtít a rozkoš čistá a v rozkoši umdlévání, v rozkoši z vlastní síly a vůně v rozkoši z vlastního života a z vlastního květu.. Všecko bude život nám a všecko budou květy a všecko písně budou a všecko hudba života síla a vůně půjdou s námi do zaslíbené radosti země za horami tam na poledni ležící v svém krásnu prohřáta sluncem jež, že jak slunci na srdci leží. Sentimentální močály přebrodíme a vyjdeme ze zimnic tam a dusivých mlhmlh, z nízké melancholické se kleče vyprostíme a v hájích se růží a lilijí polích zastavíme – tam v zemi krásy umění kde životem a život kde bude všechen uměním sladkým a zralým a radostí duše pravou! – –
JÁ JSEM VIDĚL LÁSKY KRÁSU...
Já jsem viděl lásky krásu, lásky sílu a i velebu, jak je celý život lidský vlastně touha, láskou ona není trpká ani dlouhá v chvíli své, hořknouc a v bolesť se měníc jindy... Je láska oasa v té touze, oasa sladká a láskou země dýše, země všeho matka, to je jarem, když je máj, když kvete všechno. Ale žel, že květ je plod a plod umírání v posled, že je život i s květem svým, smrti spolu hned. – – Je tak se vším s přírodou i člověkem, smrť je nad vším velká paní, neb smrť zas je životem, jako život smrť... To nechme všeho však – já jak jsem viděl lásky krásu, lásky sílu velkou a dojemnou velebu, tehdá milovav prvně taky, tehdá v máji krásném v máji svém a v máji země a v máji těch, co zřel já jsem... to mi je pověděti – – – Vonělo a kvetlo všecko pozdním večerem zvlhla nocí, pukala v květ poupata těch veských malých po zahrádkách, po houštinách, křoví a i na stromích... A muzika venkovská v to hrála do noci tiché, krásné, hvězdné, hrála do noci nad vsí u lesa se rozplakala – ta sentimentální muzika šumařská... A v hospodě točili a hoši se s holkama vodili a při pivě za stoly se džbánky hej a při muzice divý rej a rej... A muzika hrála a hrála, do alejí lip až zaléhala z osvětlené malé hospůdkyhospůdky, z kad par vyšel jeden tiše – – – [26] A muzika hrála a hrála do lesa blízkého, kolem tak sladce se rozléhala konejšivě a tklivě jak nocí já v nivě, v květech a vůni tu bloudil kol a do vsi vcházel pak – – – A já ten pár viděl a já se za ním dívaldíval, hoch milou jak ved’ si svoji rozechvělou tancem celou, jež podle něj se kolébala a v úsměvu záříc se smála při hvězdách tichými zvonky, jež polibky jeho tlumily... A při hvězdách já viděl, jak jim plálo v očíchočích, pro co není jména, co lze jen chápat, to něco neznáme, co lze zas jen cítit... A hleděli v oči si a líbali se a líbali jen, za ruce sami dva vedli se po návsi při měsíci vzhůru v alej tam tisknouce chvílemi se spolu tak vášnivě... Sami dva, sami sobě, sami v sobě jedno – a mě neviděli a mě neslyšeli – neboť jenom oni byli a nebylo nic.. Tam v kvetoucí za ves alej šli, tam do tmy v ticho, nikdo kde, tam štěpy kde a lípy, kde květy padaly jim v cestu, kde dýchaly nad nimi tak vábně... Sem nikdo nepřišel a nezbloudil, jen já a ten byl neviděn a ten nebyl, neb oni byli jen, dva spolu jak jeden... Všechno spalo, všechno spalo, jenom ta hudba hrála, jen ta sem doléhala, tak tesklivě sem se toulala tou májovou kvetoucí nocí... A oni na zem si sedali a oni si vlastně lehali, lehali v zrosenou trávu a on líbal jí celou hlavu a on jí hlavu dal v náručí a líbal ji a líbal ještě a naň s polibkem polibek, polibků deště na čelo mu a ústa odplatou dopadaly. A líbali se a líbali... a zas on ji k sobe vinul, co měsíc světlo k nim linul, že jim tak plálo v tváři, že bylo kol bílo jak ve dne... A na bledou v měsíčném světle on díval se a díval a nad nimi štěpy zkvětlé a hudba tesklivě sem hrálahrála, kol do polí se toulala, kde se toulal samotař, já... A já šel a ona mne viděla a kdož ví, zda se to styděla, jak jsem se já tudy bral a je tak uhlídal zabrané v lásku svou spolu. – A jen ta hudba mluvila, ta muzika co hrála a ona se mu z rukou rvala, že jsem šel já, má noha že se tu brala – – Ale on nedal a nedal a mne neviděl a neslyšel, jen lásku a oheň její měl a více neznal, neznal... A on nedbal a nedbal, víc jen na rty ji tisk’, co jsem šel dáleji, tou štěpů a lip álejí... ta hudba co jen jim a mně hrála a kolem se rozlévala, housle co plakaly v ní dumavě v jakési známé písni národní... A já jsem šel a šel a co že mnou zatřáslozatřáslo, nevěděl a nevěděl – – – Já jenom to vím a pamatuji ještě, že jsem máje lásky krásu viděl a i sílu a že dojem mi zbyl do dnes z její veleby – – [27]
AH CO JE TO ZA VELIKOU BÁSEŇ...
Ah co je to za velikou báseň – naše lesy – ah co je to za velikou krásu a slávuslávu, ah jaký života obraz jsou rokem, jarem, letem, podzimem i zimou... Ah co je to za krásno jarem jít, jarem jít, po jehličí, po spadalých mískách z dubí jít po žaludech, po od lonska ležícím listí – fialek vůně kdy táhne, taková sladká, petrklíčů zlato kdy od země vzhledá a září a podlíštek modré oči a sasanek bělosť... Ah co jste všecko, vy naše lesy, naše lesy, kukačka kuká kde oborou v květnu a modráčci kde pasekou létají nad vřesem staré jedle, po stromu volně kdy se kývají, staré jedle, básníci lesa, povznešení – v neznámých slavnostních písních kdy zpívají, ve vůni kadidla, v slunci, jak radující se duše! A lesy se radují a lesy tak i kvílí a lesy jako radující se jsou i kvílící básníci a lesy sní stále dumy své a stále vypráví... A kdo je kdy neměl rádrád, jak hučí a hučíhučí, jak hukotem po větru vypráví po jarním větru, větru večerním břízky kdy bělostí prokmitají v modrotěmodrotě, mlhy kdy opálové stoupají země, již sluníčko prohřálo v dni a jež se zastudila s večerem. – Ah co je to za velkou báseň naše lesy, jak hučí ve větvích, v listí hučí a hučí, šerem kdy měsíc se nad sosny staré věší jako duchů velká lampa bílá jako z lesů vyrostoucí růže velká bílá, k níž lesy mluví a hučí a hučí tak pohádkově... Pohádka života zrození a života cesty a pohádka života smrti tu mluví, že je všecko jedno, stromy stejně šumí, že je věčnosť jenom, že víc nic není, že není počátku, že není konce, že není nicnic, že je jenom sen a sen... Pohádku vypráví lesy jak u kolébky tak mluví do tvojí lebky, kde neví žádný nic, kde neví nikdo víc, kde je jako v těch korunách stromů – kde se to houpá a zvedá a sklání, kde je to v odevzdání a neodevzdání – a přece jen v odevzdání, v odevzdání, neb nad tím vítězí neznámé coscos, kterého všecko je, v kterém všichni jsme věčně, v kterém nezrozeni neumírajíce jdeme jen, jako bychom snili sen, snili sen.,.sen... A hučí lesy, hučí lesy, hučí lesylesy, hučí na život a na radosť jeho a touhu a hučí na marnosť, na marnosť, marně – hučí: květ, že odkvětáodkvětá, jak zkvětá, že po mladosti stará jdou léta – hučí hory, hučí lesy, hučí lesy... Všecko je jak v kolébce, všecko se kývá i člověk i lesy, z nichž to po větru zpívá, v nichž hučí stromy a šeptají listy, že je věčný život i zmar jistý... A tichou se hudbou po větru chvějí trávy a od lonska ještě ty metlice svadlé to lupení stromů v loni spadlé po zemi jež v úžlabinách stlávající leží, jako to rzivé přilehlé k prsti jehličí... Ah co všecko lesy ví, co všecko umí, po větru hučí jak po větru jak šumí tou dlouhou hudbou dlouhou volnou písní, v níž je odevzdání, všemu odevzdání a po větru se osudu rozkývání, rozkývání tak jako s dítětem je na kolébce, na kolébce.. A všecko tak jako lesy, všecko je na kolébce, všichni jsme děti, věčnost nás kývá, matka šílená ta co nás miluje a líbá tu, a jinde vraždí, ta co je ale přece jen vždy matka... Lesy to mluví, lesy jí blíž, poslouchej, poslouchej, lesy to umí, je to v té písni, v té básni, co ji šumí, v té veliké hudbě, jíž po větru dechu hrajíhrají, v niž fialek vůni a sosen kadidlem mámivě oddychají, oddychají... V lesích se to všecko tají, tají... poslouchej, lesům rozuměj, [28] lesy co žily živě bájí a oni jen pravdy mají, pravdy mají neb dálej, než lidé my, jsou lži... A zavři oči, usni v lesíchlesích, vžij se v lesy, poznáš a procítíš, pochopíš všecko a ve večerním hukotu lesu v přítmí poznáš, co že lesů koruny sní a mluví co že tou pohádkou večera, jíž vykvetla k výši nad ně ta měsíční bělostná růže, myslí a cítí... Poznáš, že jsou kolébky všechno rhytmyrhytmy, že je všecko kolébka – a i rakev – že je rakev kolébkou, kolébka co rakví – co jsou všecky snahy tak pak jen jako lesů dumání, jako lesů sen... jako lesů hukot, lesů ticho, šumot ten... Dřeva shnilá stará pohádkou ti mluví jara – pohádka ti našeptána jara to je ta z dřev shnilých, stará – to je ta pohádka kolébky – rakve – z nichž mluví jako lesy věčnosť... Co je život? co je smrť? Není život, není smrť a je život a je smrťsmrť, jsou nejsou, jsou nejsou, jsou nejsou – – – lesy to povídají a vypráví do tvoji duše tvoji do hlavy, která to povídá sama a sama neb stejně přec jak lesy s náma a my to ani si nevšímnemnevšímnem, nevímenevíme, jako si třeba nevšimnou lesy. – Ah je nyní jenom báseň! – Ah co je to za velkou báseň naše lesy – ó, co je to za velkou krásu a slávu v nich – ó, jakou to velkou pravdu mluví, když hučí, když zpívají, když bouří a šílí – když vztekají se a rvou větev s větví o sebe – když hučí a naříkají a volají a řvou, či když na ráz zas utichnou, utichnou a líbají se a milují, a objímají, a tu starou lásku a sladký klid mají jen tichounkou pohádku si vypravujíce – v níž sotva hne se co a v níž jen si přisvědčují umlkávajíce chvílemi, jako by jich ani nebylo... Ah co je to za velikou báseň naše lesy, ah naše lesy!...
JE VĚČNOST JEN...
Je věčnosť jen a vše marnosť jen a my jsme tu sen a jenom sen co zemi se při slunci vyzdál jen a marnosť ta všady všecko a my ji poznáváme dnes příliš a ona to sráží nás a sráží v snech do nového radosti života... Volni a svobodni tiši a bílí jdemejdeme, nic nevzali, nic nedostali, nic nenesemeneneseme, jenom věčno to námi táhnetáhne, jediné ono v naše struny sáhne a my jsme smutné květy v slunci, mollové tony, z nichž zní bílou písní vonnou... a my jsme duší jako houslí strunystruny, na něž dech žití dýchá a chví jimi, jak k nim dýchá, melodie neznámá že táhne tichá takový tichý smutek, v níž neznámý leží... Ale než mříti raděj pokvetem pokvetem, než ku zemi, ku slunci rozkvetem rozkvetem a bělostí svojí zahoříme v květu svém a vůně kolem rozdychnem a rozdychnem... Ať bolest jde, snad je bolestí i květení – když poupě v bělosti puká a lodyha povyšuje květ více k slunci jak ze země živá ruka... Ať bolesť jde, se vším se smířeme, neboť je-li všecko bolesť, je všecko radost a je-li radosť, usmívejme se v radosti jen, všecko může být umění všecko krása jak život je umění a umění životem... A my rozkveteme rozkveteme ku slunci vysoko se pozvedneme neb čím kdo k slunci výše, tím mu nejkrášněj neb čím kdo k slunci výše, tím mu nejslavněj a my to chceme a chceme a my to v květech tak rozkveteme, rozkvetemerozkveteme. [29] Rozkveteme a přece zas uvadneme a neuvadneme proto, že jsme nerozkvetlynerozkvetly, a pokveteme věčně, že jsme jednou kvetlykvetly, neb všecko je věčnost a věčnosti je všechno dech... A nových my na květech na květech – na květech bílých z poupat jdouce bílých nového máje rostou námi růže růže – ty bílé radostné i smutné růže, bílé růže! A my jak jsme vzrostli jdemejdeme, ku slunci květeme a květeme a neodkvetem, nikdy neuvadnem – a žel přece přece odkveteme... MILOSLAV SILÉN
Z BÁSNÍ „TICHÉ KVÍTÍ“.
Vyrostly hvězdičky bílé na suchém žlutavém úhoru, na drobných, tenkých, průsvitných stoncích, třesou se pustou, smutnou krajinou věčného šeření. Vyrostly bílé a čisté, toužíce měkkými stonky po tichém, tichounkém azurném nebi, po svých hrdých a nádherných sestrách, po jiskrách nocí. A jsou tak krásné v své samotě smutné! Závanem ostrých, mrazivých větrů tísní se k sobě útulně, tesklivě, hvězdičky skromné, čisté a bílé, ševelí, ševelí potichu jakousi přejemnou píseň: Snad je to touha po těch azurech jiskřících, na nichž táhnou v nádherném přepychu sestry, nevšímavé, nevlídné, vždy mlčící, bez soucitné záře pro chudobné popelky. Snad je to skryté zalkání nad tvrdou mrazivou sudbou, jež skromným, čistým hvězdičkám nedala, nedala v radostech vzrůsti, nedala vzkypěti na březích jezer, v objetí vlahých a lahodných par, v svěživých dlaních vonící rosy, v mateřských úsměvech slunce. I stéká bolest v slzičkách po jejích stvolech, je teskné to záření modravé, jež plane z jejich korunek plaše, Neboťneboť ty pyšné chlubivé sestry potáhnou dále v nádherném přepycha nebem, nevlídné, bez citu pro chudé popelky... A jim zde v samotě, chladu a smutku zůstane touha, sen, slzy, slzy, ach, bolestné, palčivé slzy, že odkvetou, uvadnou, doplanou tak záhy, tak nadarmo, a že je vichr chechtavě rozvichří do tmavých dálí... Já jsem v nich spatřil svou duši, voněly bolestí mojí, dýchaly tichým mým smutkem: A proto se zrak můj zaperlil radostí nejšťastnější...
ZA NEZNÁMOU MILENKOU...
Jsem bílý svlačec. Pod horským hvozdem, tajemně šumným na horké, šedivé skále vyrážím bledé květy zardělé úpornou touhou: vznášet se vzhůru, ach vzhůru! O, kdybych ji našel! Takovou růži, která by z téže tvrdé a skalnaté hlíny ssála svůj život, pila svou krásu! Takovou divokou růži, s ostrými, tvrdými trny, a přece líbanou jemně spanilou rosou, jež v jiskřivě stříbrné korunce chodívá růžovým jitrem. Takovou prostou a divou a krásnou! Takovou růži! K jejím trnitým větvím přivinul bych se úzce a vroucně, tak bych se vznášel a vzpínal vzhůru, ach vzhůru! [30] Tehdy by červeň rozepjal nejzářivější blankytný baldachýn, tehdy by tmavý horský hvozd šuměl a šuměl svou tajemnou hloubkou, tehdy by louky, zkosené z mrtvých svých stébel a květů svítily nejsladší vůní – – Oh, kdesi na tvrdé skále daleko, daleko za modrým pohořím sálá a svítí taková růže, taková prostá a divá a krásná – – – Jsem bílý svlačec. Pod horským hvozdem, tajemně šumným na horké, šedivé skále uvadnu, uvadnu palčivou bolestí – a naše květy se nenajdou nikdy, nikdy!
KLETBA.
Zapadlo seménko trávy v chudý můj úděl, v chudý můj úděl na úpatí skalnatých svahů, strmých a příkrých a rozrytých věky. Ve vyprahlém tichu počalo pukat a klíčit pod zářícím sluncem a milosrdná noc je sílila vláhou. Ale divoký balvan, prokletí věků, mého osudu kletba, sesul se s rachotem v chudý můj uděl, a proto mé seménko zdušené vyšlehlo stíží a bázlivě z mrtvého, těžkého skalního stínu. Je chorá má dojemná krása, kol balvanu prokletí břečťanem prýští, jenž kořeny hluboko pod balvan zaryl, bledým, tuhým a ubohým listím ovíjí rozrytý, omšený kámen, jen jednou, jen jednou za svého života vykvétá smutným a droboučkým, zeleným květem... Na břehu modravých vln vzkvetl jsem za jara, drobná pomněnka. Vzkvetl jsem za jara ruměnným svitem, hvězdičkou chudobné krásy. Nikdo mne nezřel, nikdo mne netušil, na vlastním stonku spíjel jsem vysoké, vysoké nádherně nebe. Nikdo mne netušil, nikoho nerušil modrý a skromný můj kvítek, osamělý a ztajený s bílým svým štěstím, s klidem a světlem. A přece, a přece! I na skrytém břehu modravých vln, dravý a nelítostný, našel mne sychravý vichr otravné zloby. Pod jeho chladnými údery ztvrdly a zdrsněly hebké mé listy, stuhnul můj stvol a píchá jak trní. Jenom ta útlá hvězdička blankytná na drsném stvolu, hvězdička chudobné krásy, zrcadlí doposud, doposud vysoké, nádherné nebe! Za ty tvrdé a palčivé rány, za ten nahořklý, suchysuchý prach zloby, za jeho syrový, syčivý smích obracím kvítek svůj modrý s tichounkou září vstříc tomu dravému, drsnému vichru a v slzavých polibcích dýchám v něj blankytnou, bolestnou vůní...
NADĚJE.
Naděje, klamné mé naděje! Ty jako proutky trní vetknuté do hnědých polí, černavé, tuhé a bezlesklé vyroní stříbrné perličky, vydechnou za jara květy. A snad se duhově zalesknou, a snad i marnivě zavoní, a snad i motýly zvábí... [31] Ale pak divoce zapraží s oblohy žíhavé slunce, upálí bílé kvítky, sežehne hebké lístky. Zatím co šťavnaté osení zaplaví lány zelení, vlnami budoucí úrody, ubohé proutky trní, černavé, tuhé a bezlesklé trčí zas k žhavému modru...
TAJEMSTVÍ JARA.
Zaslechl semjsem známou píseň. Kvetly klasy. Včelí let o kalíšky zvonil snivě. Skřivan ke studánce slét’, ssál z ní zvolna třpytný nápěv. Vánek vonný, veselý prudce zadul do jabloní, aby růžněj’ hořely, třešně bílé rosil stříbrem, vůní pole jetelí. Zaslechl jsem známou píseň... Od severu táhl stín zachvěl se a padl tiše, tiše, tiše do květin...
KLID.
Den svinul svůj modrý květ tichnunce. Zvuky v něm usnuly – bzučivé včeličky, světlo v něm skanulo v stříbrnou rosu. Nyní! Kalich svůj rozvírám do noci, bledý a schoulený v houštině, chci se jen dívat, jen dívat, chci tiše naslouchat: Rozkvetly hvězdičky jiskřící, na větvích zaplály světlošky, a svěží červen zlehýnka chodí a rozžíhá růže, za každou jeho šlépějí lilije voní a svítí, na polích v hebkém obilí zlatem šelestí zrání, kdesi až v nejvyšší koruně pták ze sna zpívá, tenounce zpívá v sálavé snění letní...
OSYKY.
Proč zvoníte, osyky šeré, bolestně stříbrnou hudbou, když ostatní stromoví ztrnule mlčí? Tak přejemně, kdy je kraj sivý a širý v kotoučích bělavé mlhy, a krvavé slzičky u pat vám dojemně svítí. O, rozumím, rozumím... To tmavým světem táhne zaštkání bídy a bolesti, jež nezná promluvit vichřicí v řvoucích korunách zaštkání bojácné bídy a bolesti, jež nikdy ani lístkem nehne, nešelestí, a když všecko stromoví ji zapírá, všecko ji zamítá, tenkrát vy, zlověstní, tisíckrát prokletí stromové, zpíváte tichým a třesavým nářkem svých citlivých listů tu němou bolest a utlačenou bídu...
TOUHA.
O, jako ten oblak zářivý jen klenbou se vlnit a vlnit, žhavou, sálavou klenbou nad vypráhlou, rozrytou, zpukanou zemí nad uvadlou nivou života! O, jako ten oblak zářivý rozsévat, rozsévat žíznícím květinám, žíznícím, sklíčeným úpalem slunka chladivé, vlaživé stíny! Pak srazit se ve vlhké třpytivé krůpěje a zhoustnout a sesílit v bouřlivý mrak, a smělým a sinavým šlehem [32] zablýsknout v žhavě vyhřátý vzduch a linout se, linout se drobounce křísivým, sílivým deštěm na zpráhlé, žloutnoucí nivy. A kalichy skloněné vichřicí bolesti vztýčit zas k světlu a slunci, a smýt s nich prach sžíravé zloby, tak v svěžích a omládlých naposled zastkvít se rosou zlacenou zapadajícím sluncem... A zatím sám krčím se u země, bledý stvol sežloutlé travičky, ušlápnutý a zlomený čním do horké pouště života a suchými kořeny vyssávám poslední, poslední krůpěje mízy... FR. SOLDÁN.
RENAISSANCE.
Do chrámu svého sám jsem vkročil směle a obrazy a sochy se stěn strhal a spustošil to teskné šero celé a slova hrdá starým bohům vrhal. Pak odcházeje oheň jsem tam hodil... a chrám tak dlouho zářil na obzoru v těch nocích, když jsem chodil, dlouho chodil a zapomnít chtěl žalmy svojich chorů. Však bolno mi. Už, škoda, nemám bohů a nemám, kam se modlit jťtjít a zpívat, a oltáře, kde sklonil bych svou nohu a kde bych moh’ u ohně tuh se zhřívat. Šel jsem se poklonit před cizím božstvím... a modlitby a kadidlo šel vznítit – však zhnusilo se mně tam zpívat s množstvím. Když něco mít – chci vlastní bohy cítit. Novému božství však též – nové chrámy. Já stavivo teď sbírám na všech stranách a na zdi nové kladu nové trámy a nové písně pěji v nových branách. K. SOKOR.
MÁM RADOST...
Mám radost ze sebe, jsem starý chlap a pustých smyslů a souchotinář. Můj východ slunce byl již západem, na suchých snětích viselo mé mládí jak žebrák – sebevrah. To byla dlouhá noc a plná šlehů, hromů, tmy válely se deštěm a vichr prskal v okna. V tom náhle tvrdá pěst’ mi v lebku ťala – – „mládí mé“... jsem křikl... krev řinula se z úst...
DO ČERNÝCH TŮNÍ.
Do černých tůní vichr zavál květy a ledem bil do zlatých kadeří, o jejichž plamen pálil jsem své rety, když luka vlhnou, když se sešeří. Perutě její bílé skameněly, a v očích bolestných je rakve stín, ve tvářích nosí smutek rozechvělý, a její smích je chřestem suchých třtin. Rty její spálené a hořce rozlomené jen výčitkami mučí hlavu mou, jež jsou jak hřeby k srdci zaražené, a čelo tlačí hustou, černou tmou.
MATKO!
Matko bído, volám tě úsměvem smutným, volám tě bolestí živou, dopadnuv skrvaven na dlažbu pravd! [33] Podej mi chorý a suchý svůj prst, bych nemusel marnými prosbami týrati Slunce a Hvězdy, by na rty mi modré skanula jediná hvězdička třpytná. Matko, já vím, že mléko tvé ledové, že krev tvá je stará a slabá, ale žízním, prahnu a mučím se dlouho, již dlouho! Vím, že van jeseně bude mi mraziti kosti, vím, a že zabloudím ve hrůzných tmách až k moři, kde se mnou se utrhne břeh a s hukotem uhodí do vln, ale jež vzepnou se, stříknou až do Hvězd, a to bude vítězství mé!
BALLADA.
Hluboké rokle sírou svítí, má duše krví vesmíru, co kliky blesků, hromobití, ji ženou prudce do víru. Chřest koster křivých zvoní kolem, za nimi kondor, starý pták, již jednu dopad pod výmolem jíž roztrhl ji jeho hák. Ke stěně černé tisknu záda, a kondor krouží, krčí spár... – Již ucítil mne, dolů padá, mne v srdci syčí krve žár... Spoceným křídlem bije, mlátí, do lebky zoban zatíná; – – – – – – – – – – má milenka se nenavrátí, skočila řece do klína. M. VEŽNAR.
V DALEKÉM LESE.
V dalekém lese na příkré stráni ulrhutrh jsem květ, bleděfialový květ. Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa. Bylo v něm ticho, ticho na přlkrépříkré stráni; vysoko nad mořem viděl jsem zátopu lesů, modra a světla, v údolí řeku průsvitné trávy a po ní rozseto tisíce květů zas těch bleděfialových a lehce smutných se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách. V hlubokém, dalekém lese ležel jsem ve vlhké trávě, ve třpytu nevyprchalé rosy a ve svitu podletních paprsků; nad hlavou nitky duhových pavučin se třpytily všemi barvami, vzdušné ty neviditelné festony k okrášlení svěže zeleného prostěradla, rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách ku hodům nikoho a všech. V tom tichu tajemném, v němž splýval jen tlukot potoku v hluboké, zelené řece trávy a chřástání drsné ptáka šedého, jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu, a bzukot hmyzu a zpěv opožděných – Všechny ty chudičké zvuky nahoře v lese pohltilo to hluboké, nedozírné ticho. A kolem mne hučely v hlubinách vědomí v bezměrné propasti letící vlny do jiných světů se valícího vzduchu. V tom tichu tajemném jsem slyšel zpívat svoji duši. Na cestě zpáteční v hlubokém údolí, v sražených bocích odumřelého netvora, ditěte země, u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí utrh jsem kytku si celou těch bleděfialových květů lilií pozdních se zlatými prašníky v zarosených korunách. A natažen v měkoučkém mechu, při skřeku chřástalů a šumu listí jsem snil o tajemství života, o neznámé síle a rozpučelých květech, [34] svěžesti trávy a dalekých lesů, ku jejichž kráse a vzrůstu člověk ruky nepřičinil. A dumal jsem o zapadlých divokých květech, a zapomenutých, neznámých písních, jež tady jásaly v tichu a jasnu dřív, než byl člověk. A s vděčností, pozdravem neznámým silám, jež zpívaly tou chvílí ve mně, jsem odcházel v tichou svou celu a v noci i myslil mozek volný na nepoznané, divoké květy a zapomenuté, vášnivé písně, na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní. A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu, jehožto silou neznámou a vůlí vytryskly všechny ty barvy a světla a duše mé modlitba díků tichá, k jejížto vzrůstu pyšný člověk ruky nepřičinil. Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem v neznámé a zapomenuté kraje, pod větve prvotních stromů, ve stíny prahorních balvanů a ve vzduch klidný, který se valil v dálky, pohlcován bezednými propastmi prostorů dřív, než byl člověk. ADOLF VENIG.
MÁŠ MNE TAK RÁDA!
Chtěl bych vysokou Tobě zpívati píseň tak jásavou, aby všechny výkřiky duše mé šťastné splývaly v jeden příval akkordů jasných, skvělých – aby nádherným byla ozvukem celé té veliké lásky, s kterou přivinula’s mne k sobě a zlíbala líce moje, vlhké ještě pláčem. A vím, že bys strhla ruku mou, která by udeřit chtěla ve struny obrovské harfy, která by vzbudit chtěla všecky ty nevyzpívané hymny, že bys mne v náruč přivinula, na srdce položila mou hlavu a zašeptala: zpívej jen zticha, zpívej tu malou, víš tu tklivou písničku, zpívej, mé dítě, tichounce, slyšíš, tichounce!
K RÁNU.
Hvězdy už zhasly – blíží se k ránu, krvavá zoře vítá už den, na víčka zarudlá tesklivým pláčem pomalu snáší se neklidný sen. V ohnivé bráně stanulo slunceslunce, bledého jitra zbarvilo líc – – Po noci probdělé v šílené touze do dne se nevrátím – nemohu víc. V slunečním jasu plamének svíčky jako květ noci pomalu svad – jediné dechnutí rázem jej zhasí – – Nový den svítá – půjdu už spat.
ZIMNÍ VYJÍŽĎKA.
Na šedém oři vzpomínek ven jedu – jedu do lesů: pláň zasněženou brázdím tu já rytíř hořem znavený, v srdci bolesti hrot. Pláň bílá k lesu táhne se tak smutná – černí havrani, již poplašeni ořem mým svá křídla tuhá rozepli, vzduchem veslují v dál. A k lesu zvolna dojíždím... V své tmavé brány přijal mne, krok oře smutný dusí mech a větve na nás střásají bílý, studený květ. [35] Až k aleji teď dojel jsem. Vy jste mi o ní řekla kdys, že chodíváte denně tu. Kůň stanul uzdy trhnutím mezi jedlemi skryt. Tak čekám... Ticho kolem je; jen vrány skřek se ozve kdes, či zajíc náhle zavřeští – – – a zase ticho mrtvé kol – – s větví sype se sníh. Vy smutná jdete alejí – své oči v kolej upřeny, již vyryl vůz tu dřevařů dnes ráno – čerstvá stopa jich v bílou táhne se dál. Jít s Vámi? K Vám se připojit? Je pozdě již – vše skončeno. Cos poutá nohu, staví krok. Můj kůň jak přibit stojí tich – síly nemám už víc. A tak mne zvolna míjíte alejí lesní do kopcekopce, mé oko brzy ztratí Vás, kde cesta Vaše s obzorem splývá v jedinou šeď. Má cesta tady nevede – je konec všemu dávno již – Co zbývá tedy? – – Pomalu já rytíř bolem znavený oře obracím zpět.
ROMANCE V EMPIRU.
Škoda těch krvavých růží! v kytici spjaty na stole ležíleží, jedna z nich po druhé hyne tu – Škoda těch zmizelých písní marně si vzpomínám, najdu je stěží v uzounkých klávesách spinetuspinetu. Vidím Vás, markýzo v dálí:dáli: trháte růže krvavě rudé, vážete v novou zas kytici. Vím, že i starý ten nápěv v mysli Vám tesklivě zaznívat bude, slza že skane Vám po lici. Vzpomeňte na mne si někdy, jak jste mne našla, byl jsem tak bídný, z hluboké rány jsem krvácel. Lásku vy chtěla jste vzkřísit a já už zatím mrazivě klidný smrti jsem v náruč se potácel. Umírám, markýzo, v dáli, kytice růží na stole zvadlazvadla, vůně jich se mnou už zhyne tu – Na starý vzpomínám nápěv – na slzu, která tenkrát Vám spadla v uzounké klávesy spinetu.
SERENÁDA RYTÍŘE SMRTI.
Má princezno bledá, den šel už spat, slavíci zpívají v skrytu, zda v okně se zakmitne sněžný váš šat a hebounké vlasy zda uvidím vlát v měsíčném bílém svitu? Má princezno bledá, není to klam, zjevte se, po vás jen toužím já rytíř váš, pod oknem stojím tu sám, a na štítě stříbrném heslo své mám, vryto tam slovo: „Sloužím“. Již v zahradu pojďte, ticho je kol, z lilií táhne sem vůně, a sinavý měsíc se sklání tam v dol: já rozplaším stesky a stiším váš bol – srdce vám touhou stůně. A záhonem květů spolu ať jdem’jdem’, vůně vás skonejší v sněnísnění, již do mého náručí pojďte jen sem, já s vámi chci uprchnout v neznámou zem.zem, jež slove: „Zapomnění“. JIŘÍ VOLNÝ.
OMLÁDLY VZPOMÍNKY...
Omládly vzpomínky, těším se s nimi, že spolu vkveteme v sloky a rýmy, milenko! jaro v nich táhne, jaro v nich táhne. [36] Májové dýchanky prší k nám z květů, zavijem v život z nich lásky si větu a s mírem Bůh se k nám nahne, v hvězdičkách nahne. V kyticích rozmaru dopijem touhy – v řetězích růží Tvůj polibek dlouhý zavýskne, kam láska sáhne, kam láska sáhne. Omládlé vzpomínky! s Tebou se těším, prapory bílých snů v bránu si věším, kudy teď jaro mé táhne – Jaro mé táhne!
TY JSI MŮJ JEDINÝ KVĚT...
Ty jsi můj jediný v život i v šediny květ, vypučel zázračný na troskách mých mladých let – zlíbaly hvězdy jej, zlíbat měl by jej celý svět! Jako ta lilije, když se v zář rozvije, vzplál, do ranních červánků snů Tvých jsem hádanku slal: pro koho první cit jitra dnes vyplakal? Komu dnes pohádku v bílých dnů obzory plet, pro koho opravdu v žitím svým v náručí lét – kvete on trofej má na troskách mých mladých let? Jsi Ty má lilije v zahradě básníka, jenž z vůní jí kouzlí arie slavíka, zpěv zpěvů, jímž zakletý ráj se nám odmyká?... Jsi – Ty můj jediný v život i v šediny květ, rozkvetlý zázračně na troskách mých mladých let, zlíbaly hvězdy jej, zlíbaly v něm můj celý svět. V edenu touhy Tvé za vznětů čarokruh vpíjí se v vzpomínkách denně můj chmurný duch, ale v mlhách dálky kams táhne se života luh. Záblesky Osudu, štěstí, v němž nebudu, dnů, v paprscích rubínů noří se v hlubinu snů, ó květy, k nímž nikdy svým retem nepřilnu! Ó mizící postavy, fantomy omladlých hvězd, vlastní mou duší jsou vylhané pochodně cest o noci, kam naposled musí vina i trest! Však ať ty přeludy mládí, jimž věřil jsem, však ať ty růže rozkoše, s čistých snů závojem zapadnou životem ve všedna bahnitou zem – Vsak ať ty vavříny, kol čela již jsem si před, však ať ty úsměvy slávy, jež přinese svět, trnem se promění v nesměrné moře běd – Koho si přitisknu, bych vykřikl k životu zas, koho si zvolím za slunce, za hvězdy v noc mezi nás?... nejdražší Tebe, viď, vždyť mi to slíbilas! Nejdražší Tebe – byť průsvitná bylas jak dechdech, byť jen tušil bych Tebe, byť líbal jen v snech – Bolesti nejsladší v radostných bolestech! Ty bys mě vzkřísila, že Tebe vypil bych svou celou touhou za naivní Tvůj čistý smích, v němž slunce a žáry a noci a hvězdy a sníh, mé touhy ubité, mé růže ztracené, dny přešlé i budoucí, západy zlacené, v nichž jednou kdos drahý si zapláče, vzpomene... JAN VŘESNICKÝ.
MY JSME TO NEJVĚTŠÍ A NEJSLAVNĚJŠÍ..
My jsme to největší a nejslavnější – my básníci – my jsme to lidského života sláva a krása, my jsme to lidských májů slavíci – my andělští jsme a bělostní a čistí, my jako lilie jsme a jako bělostné ženy – a my jsme nesmírní a nevyslovitelní a my jsme hrozní a vstupuje věčnost v násnás, neb věčnost má s osudem k nám zalíbení... My jsme život, my jsme věčnost, láska a květykvěty, my jsme mrtvo, divokost a bouře a vztek a šílenství, my jsme hrozní, my jsme smaví, my jsme jako děti, [37] my jsme jako tiší blázni květy milující, usmívají jež se vším se a neví odkud a kam jdou květy a slunce a zemi jen milujíce... Život je umění a v nás on hoříhoří, v nás umění života protíná své paprsky, a život je věčný a my básníci všichni jedni věční, neboť věčnosti my děti... Naivní a sladcí a pokojní a v míru jsme jdoucí tak životu a osudu oddáni klidněklidně, ať končíme v slávě a vavřínech či bídně – utrpením všichni jdouce ku hvězdám... Se vším splývámesplýváme, se vším kveteme a zpívámezpíváme, všecko obepínáme hravě a lehcelehce, písniček pár na věčnosť stačí jako zas, knih písní kupy, jen zhltne tma... Ohromně poctivý být musí genij, ohromná, veliká a věčná v něm musí hýtbýt pravda – neb nesmrtelnost a věčnost je ve věčna procítění a to je veliká pravdy sfinga němá. A my se modlíme, a my se rouháme, a my se koříme, a my pohrdáme a bijeme se a vztekámevztekáme, neb věčnosti šílenství je v nás a věčnost šílená věčně v nás hýříhýří, anděla křídla máme, a orlů i netopýří... Obloha jsme bělostná a lehounká obloha jsme těžká i černými mraky, krvavých sluncí východy v nás i západy poledních sluncí úpaly, tak jako děsivá chladna studeně ledových hvězd noce, či noce vonné májové... a hvězdy v nás vychází a hoří... a i padají. My jsme to jediníjediní, jež krouží nad vodami, jež revoltují proti proudu v života moři jež po proudu se pozvedají v života vysoko nad vlny zvedajíce bílé své ruce... Věčností jsme my to děti a věčná hudba námi hráhrá, mohutně a slavně věčnost námi rozkvétá a věčnost je život, a život je láska a svobodnost a láska veliká je v nás a svoboda plujících oblaků – a volně bez hrází zdouvajících se moří... Nám není ideje, nám věčnost je – to co je v nás z věčna vyzní z nás, ohnivých růží květy rostou z nás, sladké písně andělů a rachot bouře a věčnost v nás bez počátku a bez konce, věčné je všecko naše, a věční my věčnost v nás věčnou svou píseň zpívá, jedna je píseň ta ale věčnávěčná, z neznáma do neznáma zní věčně, a co je věčné, je nekonečné a my o závod se řítíme a my jsme věčný vír, věčný pád a vznik – věčný život... My rodili se přírodou – v přírodě my a ona v nás všecko že jedno a bez počátku a konce, všecko jde bez počátku a nemůž být dokončenédokončené, život jsme my a nikdy nepřežili, neumírající neb věčnost zpívá námi do věčna, tak jako rokem každým rodí se slavící a po lonských zpívají dál, po nich bez konce dál a dál co jiní... A není tvaru ani cíle, protože nebylo počátku věčné řízenířícení a život a příroda v nás a život zpívá v nás, jako zpíval písně v lidu, jako žite tryskaly nejgenialnější zpěvy ty všech – národní... a prokleti a zprofanováni naše jsou básníci z řemesla, životem svým jižjež nepromítli to, co psali – jsou nevěstky to v umění, jak v lásce žena... Všecko je v nás a ve všem my, ve všem utonulí – věcné šílenství v nás z věčnosti, věčná hra a jevy a sny a klamy z nicoty jen my stoupající jsme a v nicotu něčeho padající sen. Bez konce vše jako bez počátku, a v slunci narozené jepice jsme létající chvílí svou, jak věky trvání našeho věčna ni den nejsou, [38] neb existence ve věčnu tam, nemá proto čas ni prostor.,. jako vířící prachu jsme atomy, nic život nám a umírání, neb je umíraníumírání, aby život byl a život proto, aby umírání bylo... Všecko je umíraní a všecko je život, pro život je i smrt a proto věčný je život a že je smrt, je věčně mrtvý život... A neexistuje nic jen iluseilluse a tota životem a život je sen – půl života, půl mrtva jen... Bohy jsme, jak věcnost je v nás a boha je každého z nás hlas a přece jsme jen jako jepic hra nad propastí tmy a do prázdna... A přece jsme krásní, geniové, když jdem bez počátku a bez konce, když jdem – jdem a růže a lilie rostou za námi, a lilie a růže kouzlíme papíru na blány, z těch řádků jejich dech by cítili ostatní všichnivšichni, co nemohli s námi zníti a stoupati – s námi aby aspoň v sladkém ozvuku... Největšími a nejslavnějšími – jsme my básníci – a na slávu nevěří přec nikdo z nás, tak sláva pravým nám, jak muší bzukot je, ale přece velikost víme a sláva že věčná je, ale nic nám není víc než životem – jdeme jí a nejdeme, nám živa je a mrtva je... Bez pravidel, bez zákonu, jak hlahol věčných zníme zvonů, neboť pravidel není, je jen život jen a ač rozdílný od druhého každý, jeden jsme, že jsme básníci. Monotonní jsme a únavní tak jako nejsme a mnohotvární jsme a zajímaví tak jako zas nejsmenejsme, veliká jsou a mohutná slova v nás, jako nejsou, upřímni jsme vždycky oddáni všemu se vším v usmívaní, ve všem v rozplývání... Jsme orlovéorlové, vysoko kteří vznesou se, veliké jejichž obzory a dálky, kteří letí výškou, až jako jen skřivánci býti se zdají, v pádu co křídla jejich ohromná hrůzu budí, jež nelze třeba ani zakopat, z hrobu věky, která musí vyčouhat... Ale nechceme básnickou kastu, neb forma ona je a lež my umělci jen životem a básníky dokud báseň žijem tak s námi stejně zrovna ti co písně tvořili si v lidu, když je žili, když musili jim tyto ze srdce trysknout – jinak kopajíce hrudu třeba dál... Nevěstky jsou nám básnické básníci, z řemesla básně jež píší, ty zprofanovali život básnický, ti život básníků vzali pravých, a zabili básníky lidu nejživotnější oni buržoa – s námi jdou jen ti, lidové písně co žili, či ti, jež co žili a co v nich hořelo psali – nám mrtvými jsou ti, co lhali, nepatří v řady naše, tvořili jež co nežili, neb živým není toto, brž mrtvým věčně a lži... Jen tak moh’ Shakespeare slavný býti s chátrou, že žil a lidský byl a pochopilpochopil, jak se věčnost řítí, života ohlas a píseň a hudbu že zachytil, a bez počátku že a bezkonečnost že věčnost má, procítil, tak pohádku učiniv si, všecko to v posled, poznav, že je vše sen, že život je sen... Hudba všeho, zazněla, v srdci jeho a promítnutá jeho nitrem tam živa, se ozvala zázračnou harfou nám, větrem i bouří, radostí i lkáním, jak život to nese, jak se cítí to životem... A život je básník – a básnici my životem – věčnost jsme my, a láska, a květy, divokost jsme my, a bouře a vztek a šílenství, mír a klid posvátný, a květů vonný dech – a volnost a pomalost a pád a spěch... A hrozní jsme a děsiví, a zase smaví jako děti, a jako tiší blázni, květy milující a pohádku bolestnou i radostnou snící, [39] jež usmívají se vším se, a neví odkud a kam jdou, květy a zemi a slunce jen milujíce. Ve všem jsouce a v ničem – věčně jsouce nic – a přece největší a nejslavnější jsme – my básníci! –
BARBAŘI JDEME...
Barbaři jdeme, barbaři upřímní čistí bělostní v duších svých a vznešeni dobří a krásní ač režní... Neseme záplavu na vše co změkčelého – všeho zhýčkalého ten zásypem svět... Nová jde doba, nově otevřeny doly, jdou vznešeně naše dnes zástupy, kteříkdesi vstaly tak jako vzrostlý bílý květ, jdou a se valí a nesou zářící rudy – prosté jen rudy, v nichž ale zrna ryzá... Pevni jdou mohutni a své povahy, jdou přímo z polí a luk a lesů, jedloví v nich a borovic svěží vůně a růží a lilijí zahrad venkovských, né ale pižma salonů a skleníků dusno... Přes všecko půjdou, přes všecko, básníci noví vstávají obrovití, umřeli poslední orlové, pávi jen zbyli – zaplaší oni pávy, ponesou za orly se k výši – do nového století hvězdami se rozhoří... Přes básníky pižmované salonů půjdou přes básníky ve fracích, cylindrech a rukavičkách, pižmem páchnou jež a orchydeje mají mdlé, a jen zatčeny, v knoflíkových dírkách... Přestane poklonkování a frase, přestanou formy, jež byly lži. – Všecko bude upřímné zas a otevřené, přestanou spolky všeckyvšecky, jež jsou jen z formyformy, neb pozná každý, že je jen sám a sám. A nebude těch, jižjež měli by přání – a budou ti, jižjež milovat budou jen slunce, daa jeden ruhémudruhému nebude jej stínit... A přijdou barbaři, jak dojdou – a s bílými květy bílé štíty postaví – z velikých balvanů pozvednou stavby, stavby mezi horami a lesy, a v polích... Červotočivý nábytek vyhostí starý a dají museím a na bahnech nechají shnít dnešní města... Stavby vysoké pozvednou, odkud bude blíže slunci, kde budou vysoko od puchu země – bílé své praporce rozvinou slavnostně ve výši – po životě – po života větru by vály... A budou větrům života poddaní, a budou jen životu poddaní, přírody děti, přírodě matce oddaní, se vším usmívajíce se ať trpce, či sladce, jako ve velkém snu, či sladké ve pohádce. – A v bilých květech jen rozkvétajíce i vadnouce, ku zemi hmotou těla padnouce tělem ku zemi, duši vydychnouce ale růžemi, barbaři my, upřímní a čistí! – –
TATÍČKU MŮJ, MAMIČKO MOJE...
Tatíčku můj, mamičko moje, tak srdce mé dnes touží za vámi, daleko, daleko městské za brány, daleko, přes řeky a kolik niv, daleko až tam do lesů, do lesů, kde to v nich dumavě hučí a kvílí... V dřevěném bídném domku mezi lesy, kde se z mechu a z hor mlhy věsí, Blanice teče kde zadumčivá smutná, tam jste mi, tam jste duše mé dnes... Vaše tu dítě sám a sám, tak často si vzpomínám na vás, drahé dvě hlavičky, co jste tak jako dvě makovičky, třesoucí se už v podzimkovém vichru... Mezi lesy v baráčku chudém, drahý táta můj šedivou hlavu už sklání... [40] a na políčku svém, s potahem, s kravkami, denně – a zná bídu jen, a sní, stále, že přijde požehnání, a bude jej čekat v té velké důvěře až do hrobu... Ah, to je velké básnické odevzdání, jaké on ve starém srdci ještě má! Ah táta můj, nic jiného než básník ani – neb trpí klidně tak, a jenom v usmívání, všecko dává, všecko přijímá – jak bere a dává mu samotná příroda – s níž on už tak je jedno zcela... krev jeho, země krev, jak jeho je v zemi, a k ní v touze on a s nadějemi a on ví, že z ní vstal a že v ní se vrátí, že jí dá tělo své, duši, lesy co vdychnou... A z rána je v poli již, a do soumraku, to jediné políčko v jeho srdci jen, a jeho zraku jej přehlédá, s ním cítí, s tím políčkem žije... To políčko, z hradeckého kostelíka v něž varhany zní, a kde on slýchá z kostela chorálů zpěv a zvonků teskné hraní – v nějž lesy přizvukují a hučí a kvílí... až zastavuje se, a poslouchá v práci... A staří ptáci mají málo písní, ty se jen v mladých srdcích tísní, než zavane v ně studena chlad – a po mladosti utrpení jim astry zkvetou!... A tatínek můj už nezpívá, že nežije píseň, že žije veliké sloky poslední němé básně – že se šedivou hlavou odevzdal se žití větrům, krásně... Maminka říká z modlib si ještě, tatínek zří jen do oblak, chtěl už by s nimi také plouti, za nimi se v modro duši pozvednouti, a přes ten svět jíti do ráje... Ku kostelíku se šindelovou stříškou se dívá, již jako pampelišky chmýří vítr rve, kol něhož ta bílá zídka, hřbitovní zídka... Ah v hřbitov, tam – pod zelené chvojí – to je cesta do ráje...! Do ráje půjde otec, do ráje matka má, neb utrpení výškou až setkali se s hvězdama, neb ku konci chýlí se pohádka jejich a utišení a vyrovnání stojí ve dveřejích – a ráj to je pokoj a mír, a ten dá zem, jenom zem – duše když se z těla vznese nad lesem, když umlkne její všecka báseň když už ne ani němých slok...! Dvě srdce čekají, dvě duše touží návratu, otec můj šedivý, šedivá matka má, dočkají, – ale dětmi nad náma, starý se skácí to strom, co nás zasil – že my pak každý sám v žití tom staneme bez něho, sám a sám... Sám a sám, dnes to vzpomínám – tatíčku, mamičko, vás to vzpomínám – starý živote, stará písni, starý živote, jež nám dal jsi nový – stará písni, znižz niž mi zpíváme nové – neb stejně jste jako my krvi a srdcem žili... Smutný a velký je v pádu strom, který léta žil a umírá teď, a je veliký smutek a hrůza v tom – a přece on se to jen vracívrací, zkad vstal... Je to jen pravda, je to jen příroda – a přece tu želí láska, ah láska! neb láska je krása a bez ní by nebyla krása – a to mají lesy lásku, má země lásku a má člověk lásku... A já mám velikou, velikou lásku, za vámi tam, jak jsem tu sám – jak bez vás jednou zbudu sám, tatíčku můj, mamičko má v baráčku mezi lesy daleko tam, jalovčí při zemi nízké s vřesem kde po skále – staré jedle zadumané po větru žijí kde oddaně – v nichž to než umrou stále hučí a kvílí... v nichž jako by zrovna lkající duše byly – když jeseň jde smutná, smutná...
JEŠTĚ V DUCHU VIDÍM...
Ještě v duchu vidím školo Vinořská tě po letech tam v návsi naproti bílému dvoru, kol něhož samé aleje a aleje podle všech cest, [41] jež zakvetávaly v máji nad námi tak krásně... To školní zřím stavení bílé se zahradou višně kde kvetly starému řídícímu a jabloně, jejichž větve nám až skoro do oken rostly, kde jsme sedávali, moudrost světa slýchávali a řídící starý s rákoskou v rukávě dle svého zvyku do uličky mezi lavicemi chodil, mezi nás... Už je to dávno, dávno a dávný čas, kolikrát zpíval už v tom našem háji kukačky hlas a řídící starý ten, co žaltáře nad marami zpívával, jiného zpívati musil nechat zas – když ten zazpíval v rakvi nad ním...! A já to všecko tak jako vryto v paměti mám a já si vzpomínám, dobře vzpomínám na všecky malé kamarády se mnou z jcdnéjedné řady i na všecky kamarádky té dětské ze pohádky, jež sedávaly v jedné s námi hochy síni – co, teď už, přestává – není nyní... A vzpomínám na tu jednu tvář bleďoučkou, na tu jednu školačku z jedné vsi hezoučkou, ta, co byla jak andílek vždycky, sluníčko když májové svitlo v lavice a ji ozářilo po rusé hlavičce, že vypadala tak celá jak májový květ... Kolik jar přešlo, kolikrát znovu kukačka kukala, ale mne stále zpět vzpomínka ta volala, už je to kolik roků, kolik let, ale ja zapomenout nedoved a nedovednedoved, pořád ji vidím v bílých šatečkách běloučkouběloučkou, jak byla v máji nejkrásnější, tak hezoučkou pan vikarius starý zkoušel když na májové zkoušce. Vzpomínám, spolu jsme z jedné čítanky čítali, spolu se do očí si, děti, dívali a ona tak nesměle a nesměle a já, nevím proč, měl srdce rozchvělé, já hoch, jenž z listů čet’ teprv čítanky... A mně tak divně bylo, když se její mne dotknul vlas, když její jsem cítil dech a slyšel tichý hlas, v němž nesměle tak jen povídávala vždy cosi... A vy malé oči, modré jako květy čekanky, stale vás vidím a vzpomínám, i vás, vy rusé malé vlasů copánky, z té hlavičky, jež volně tak splývaly, z níž ty anděla oči se dívaly... Mé srdce, ten zjev už sotva ztratíme, jak ten hlas stále zní v duši mé – ten hlas dětinský, ryzí: „Pojď Jene, pojď Jeníčku! – –“ Mé srdce, je ale bolesť v tom, že se sotva už vrátíme – a nevrátíme – aniž to kdy oželíme, oželíme – ten hlas, že jen v duši zní, – ne skutečně... Pořád tu školačku vidím, tu školačku, vzpomínám, jak krásně hrála „Heličku“ v té řídícího rozkvetlé zahrádce pod kvetoucími višněmi a jabloněmi, s nichž květy padaly jí na rusou hlavičku... Leta šla, let řada šla – ta mladosť první odešla, a chasa ze starého řídícího školy všecka se rozešla už, a rozešla – a má školačka někde zbyla v dědinách těch a já jsem tu sám a sám v městských zdech... Má školačka někde šťastnější, šťastnější, ale já sám a mně pán bůh ví kdo zkonejší duši mou, duši mou... Má spolužačka tam zůstala, zůstala, kukačka kuká kde a modráčci kde lítají – – a sám pán bůh ví, komu se dostala a čí že ji ústa teď líbají, líbají... A kdo ví, zda z bílého těla už nevyrašil květkvět, tak jako na štěpích raší v máji – šeřík kdy vonět počíná a s večery slavíci pevně se rozezpivají... Ztratila mi se už, a ztratila a nepřijde čas, že by se vrátila a šťastná tam ona snad kdesi na vsi samotný já ve smutných města zdech na tu starou školu mám plno vzpomění těch... [42] Ó srdce mé co zvedáš se, o nech jich, o nech, bolesť je v tom, tichá bolesť v tom, že to krásné, sladké, ta pohádka, že se ztratila, že se dozdála, že čas ji dopovídal smutně pro mne... A smutně myslím na starou školu po letech, tu ve stinných šerých města zdech, tam na tu školu v návsi proti bílému dvoru, kol něhož samé aleje, aleje podle všech cest, již zakvětávaly v máji nad námi tak krásně... A vzpomínám a bolestnou touhu mám a vzpomínám a marně vzpomínámvzpomínám, už mi s mnohým bylo mi se žehnati – a já vímvím, jak bych toužil líbati – že tu děvenku už nezlíbám, nezlíbám... Daleko jsem já tu sám – a daleko, je mně ona tam – a sám Pán Bůh ví – už čí... A o sobě nevíme, aniž se dovíme, – a my už ach se nesejdeme, nesejdeme nikdy... BEDŘICH ZAVADIL.
SERENADA.
Já se Vám dívám do oken. Ve vzduchu někde vysoko rozkvetly moje naděje, a vsály rosu do sebe. Já čekám, až se objeví za oknem Vaše bílá tvář, a moji duši polije tisícem rosných krůpějí. A já vím, že já zčervenám, a já vím, že se rozpláču, až se mi v okně zjevíte, a přec se dívám do oken! * Přijď, a já se ti podivám, jaké ti rostou květiny v tvém srdci, které dovede milovat tolik vášnivě! Sedni si na klín, běloučká, a já v tvé duši zulíbám anděly spící, růžové, na čele s hvězdou stříbrnou. Nad slunce, vysoko, vysoko vzletělo naše toužení... Já se v tvé srdce podívám, jaké v něm rostou květiny! * Prosím Vás, slečno, dejte mi tu bílou růži velikouvelikou, na ňadrech co Vám usnula, uspána rythmem dýchání... Jakoby měsíc zavřel v ní celou svou duši unylou, matku všech nocí horoucích, když víly z květů rodí se. Kde jste ji slečno utrhla? Zdá se mi, že Vám vzrostla na keři, který skrýváte hluboko v modrých očích svých. * Své velké oči otevřte, a o svých touhách šeptejte, a já se budu diviti zázrakům Vaší duše v snách. Uvidím nad řekou ostrovy, jak velké stromy zdvihají v oblohu modře zelenou, jarními večery zlíbanou. Všechny mé hvězdy zaplanou, všechny mé jabloně rozkvetou, a já se budu diviti zázrakům Vaší duše v snách. [43] Ohlásili jsme tímto se, bez všeho dobízení, upřímně jen a přímo, že jsme musili. Almanach tento není nijak pro nás snad význačný, ani znamením, nekladem naň váhy. Jsou to snad počátky, první ladění, a na mnoze dojista první písně, a nemůže pak ani taková malosť ukázek stačiti k pochopení. Dali to nejmladší jen nahlédnouti k sobě, objevíce se až v ostatním. Jaký každý je, taký je. Z všeho vyznívá život, to je asi znamením této knihy, návrat k přírodě k životu. Pisatel nemluví za všecky tu, a ví, že někteří přece jen asi vrátí se zpět, k starší metě a nepůjdou životem s písní svou, jako ostatní, rozcházejíce se životní silou snad a názorem...
Pisatel mluví za ty všecky, kteří chtí jen život a život především, věříce, že píseň musí být život, ne umělůstkářství jako řemeslo, a ne důvtip a myšlení a výmysl... Umělůstkářství se „dělá“ na prodej, a výmysl a duchaplnosť je jen výmysl a duchaplnosť k zableskování a předstihování, ale není básní, není životem... Život je věčný, jako i smrť, proto že je jen věčnosť, a živé zůstane životu proto, jako mrtvu propadne to, co není z života, to co je umělůstkářství a výmysl a důvtipnosť své doby. Každá doba má pro umělůstkářství jinou dovednosť, jinou formu a to zapadne staré, jako hrubé hračky neumělé, dětí dřívějších, proti novým dovednějším dnešním. Každá doba jinak i myslí, a všechny ty vymyšlené obraty jsou marnosti, jakož i všechny ty kudrlinky a vymyšlené metafory...
Jen život vítězí, jen živo co, je věčně živo. Je věčně živý stejně duch, ale mění esse tvarem hmota. A umělůstkářství a vymýšlení to je více hmotné, neboť je v tom snaha k zablesknutí jen k ozařování chvilkovému, v prvním, jako hmotné vypočítávání v druhém, v kterémžto pak dán je zákon a meta a účelnosť. A tyto všechny stejně marně, neboť nemůže býti zákona ježto je jen život jím sám sebou, co je dáno zákonem vlastně blbosť je a mrtvo, a proti životu; neboť je jen jsoucno a to je mžik, před kterýmž věčnost je nazpátek i ku předu. Mety pak dojdou se, a účelnost docílená, a je hotovo. – Kladení met a účel není z věčnosti, nejsou životem věčné, jsou jen do času... Jen to je stále živo a pravé, z života co je, jen ti co procítili věčno, kteréž život jest, ti věčnu patří a věčně živi jsou, neb ve věčno víra, je v život víra.
[44] Věčnost procítil, život žil a život učil a básnil tak krásně Kristus – dva tisíce let proto živý je a bude věčně... A život je jak v básni tak v pohádce, život tak má reelnost i romantičnosť, všechno tak může živé býti jako mrtvé. Život, že v písni své měl, Byron – vytrval, jako život a přírodu měl Shakespeare, a to, jež národní klasické Homerovo. Ti obrátili jen v život se a přírodu, a nechtěli důmyslnosti nad ní, že žili jí a v ní jako ona v nich. To co z tohoto života žité bylo – živé bylo, živé zbylo, a nemá umírání poněvadž život je věčný... Byli to lidé, kteří žili život a přírodu a žili v něm i své umění neboť umění je život jen, neboť umění pravé a básnictví nejsou řemesla a povolání, ty jen v životě jsou, je lidský život ničím neřízené nese. A to byl už blud učiniti povoláni z nich, a básniti a tvořiti i tehdy život když netvořil, kdy jen mysl a rozum a důvtip sednoucího si za stůl psaly... Jen to je živé umění, které musí ven, které tlačí se, na něž stačí každý člověk a byť byl i vzdělán sebe méně. Sám genij tou chvílí jda, v něho vstupuje, život to zahoří v něm a život to sám zazpívá... Vidíme to nejkrásněji při písních národních, tyto jsou jen genia hlas, ne ten básníků, tyto také věčně vytrvají, tyto jsou posvěcené, v nich samo božství promluvilo, v nich umění střetla všecka se, ať malba, plastika, hudba a slova, tu bylo umění opravdové, že bylo nutným. Národní písně, lidu písně, obrozovaly vždycky umění to, které se zve chlubně aristokratické, bědnější však jsouc toho národního, jež je lidu hlas, hlas boží...
Tady byl život jen, ne umělůstkářství a důmysl, ty písně jsou šedé, když napsány, ale kdo život k nim má a život jejich pocítí, pozná, že v nich božství... Za ztracenou mladostí, ku přikladu, nic nemůže být genialnějšího než:
„Zahučely hory, zahučely lesy – kam jste se poděly moje mladé časy...“
To píseň je každého, kdo mladosť ztratil stejně, ta píseň jemu živa je cele, a cítí v ní věčnosť.
[45] Anebo jak je na příklad vůbec živé a krásné:
„Aničko, dušičko, kde jsi byla, že jsi si čižmičky zarosila? – Byla jsem v háječku, žala jsem travičku, duše moje!“...
Geniové šli životem jen a přírodou, kdo životu a přírodě blíže, trvalejší mohl zrodit v srdci, ne zrodit sám – ale něco neznámé, zvedlo to – a pak, musilo to v něm býti... Ale po geniích se učinily kasty a řemesla a nežilo se, brž koukalo jak genij tvořil a tvořilo podle něho, a největším zprofanováním bylo to umění, neboť umění je božství jen, proto pád a marno jeho, když chtěli jej zhmotniti a dokonce robiti. Vinna v tom dnešní celá společnost, je tak zprofanováno všecko, a opravdu je apoštol pravdy a lásky dnes Tolstoj svým hlasem proti ní... Tak v lidstvu rozklad dnes a genij, který životem šel, zahnán je a lká, je to umírání ducha, když řemeslo učinilo se pro básníky, když tato rozkoš tvoření jež pro všechny, jen některými je okoupena, kterýchžto knihy vnucovány jsou. Zabíjen duch tak, neb knih písní netřeba mu brž volnosť jeho života. Vzaty jsou tak tvůrčí síly v lidu a nezpívá se nic nově tam, kde čtou, neb zaplavili to básníci z řemesla, jež dle šablony tvoří a dovednosti ne z života. To není dáno volnosti k tvoření všady, to nemůže být tak života umění, jako ho nemůže býti přirovnávám jen, na těch dnešních almarách, když truhlář má tytéž jedny řezby a ty všady stejně, do smrti na ně lepí daje si do konce jinde jich udělat. – A nepracoval tak život na almaře té, ale praktické truhlářské umění, a to není ona různost ducha života, brž šablona...
Kdyby byli básníci dneška šli k přírodě a životem a neohlíželi se po jiných a neumělkovali, byli by nemohli býti přežilými, kdyby byl života v nich a jejich umění z život. Věčna by byli procítili a jeho nekonečnost – život káže jen sebe žíti a přírodu, kteráž jest námi jako my jí – a že života nebylo, brž umělůstkářství a důmyslu, které omrzely a se přežily, to mohlo vzniknouti pak žalování epigonů a v bludu i bolestný sten:
[46] Vše vytesáno a vše malováno, vše vyzpíváno a vše v žulu psáno, my večer máme, Pane, kde jest ráno? –
Tak kdo šel, v šero šel a k umírání a mrtvo v něm, neboť život byl by k životu jen!
Nic né vyzpíváno, nic nemá skončení, neboť to nemělo počátku, neboť všecko je z věčnosti, která je věčný proud. – Zdaž nezpívají v přírodě každým májem noví, slavíci, a netouží ve vůni hájů? A neželí písně jejich, že zpívali již v loni ti před nimi. V odevzdání, toho neví ani – proto, že život je jejich písní! A píseň života člověka, ta umře jen až život umře, ale život neumře, proto, že je věčný – neboť spolu rozdílně věčná je smrť a věčný život...
Bez konce všecko, jako bez počátku, nic né dozpíváno, do věčna zpívat lze a malovat a tesat. Nekonečný život je a příroda. Umění pravé právě, že je božské, konce nemá, proto že je živé – to jenom umělůstkářské a vymyšlené, které je mrtvé hned narozené, a jež mrtvola jen, mrtvý budí obdiv. Život je věčný proud a stejný a nestejný vír, je nám jen vířiti a blud je se ptáti, proč víříme, neboť odpovědi není...
Je nám jen žíti, proto, že je jen život, a my chcem k životu, k životu s přírodou, stejně bez zákonů, jsouce jen život a příroda sami...
O řemesle básnickém lze mluviti, proto že naši staří básně někdy „dělají“ a mladší do nemožnosti „vymýšlí“, ale nežijí.. A my tu jdouce dnes přesně, nesem a chcem a toužíme život – a z života budou naše písně, jen život bude zpívat z nás. Odhodíce knihy všecky, přejdouce vzory a mistry, vrátíce se jen v srdce své a duši svou, s ní volně půjdem a ji necháme žíti, tak volně a volně... po života vanu bez škol a pravidel jen životem, jen životem!
František Ptáček.
[47] Opravy.
1. str. předmluvy v posl. řádku má být – nepochopitelně jež nikým 3. str. » 13. řádek » » – nemá pravidel, to 24. str. 8. řádek má být – moc jež v nás... 24 str. 9. řádek » » – růže, nových květů. » » 10. » » – a radostný květen –. » » 11. » » » – a poháry plné. 75. » 5. » z dola má být – jež po proudu se pozvedají v života. 76. » 18. » z dola » » – věčné řícení a život. » » 12. » » » » » – životem svým jež. 77. » 10. » z hora » » – jen illuse a ta životem 79. » 16. » » » » » – kdesi vstaly » » 3. » z dola » » – jež měli by přání – » » 2. » z dola » » – jež milovat budu...
OBSAH BÁSNÍKŮ:
RUDA BERAN137 JAROSL. BOROTÍNSKÝ147 V. BŘÍZA179 K. EGOR189 METHOD HEDRLÍN2010 JINDŘICH S. HOLÝ2513 JAR. VLAD. JANOVICKÝ2613 RŮŽENA B. JEŘÁBKOVÁ3216 JIŘÍ KARMÍN17 LUDĚK KVĚTENSKÝ3417 F.J. LUKAVSKÝ3719 JAN MALÝ3819 J. MAZES4020 PAVEL NACH4221 JAN OPOLSKÝ4322 EMIL JULIE PALA4623 JAN PATRNÝ4824 VIKTOR JIŘÍ RADEŠÍNSKÝ4925 B. M. SATALICKÝ5025 MILOSLAV SILEN5930 FR. SOLDÁN6533 K. SOKOR6633 M. VEŽNAR6734 ADOLF VENIG6935 JIŘÍ VOLNÝ7236 JAN VŘESNICKÝ7437 BEDŘICH ZAVADIL8443
E: pk; 2006 [48]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Satalický, B.[?] M.[?]; Janovický, Jaroslav; Grégr, Eduard
(Za vedení B. M. Satalického a Jarosl. Janovického. Nákladem sdružení k vydání almanachu vydáno v únoru 1899 z tiskárny dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48