Z BÁSNÍ „TICHÉ KVÍTÍ“.

Ruda Beran Jaroslav Borotínský V.XX Bříza K. Egor Method Hedrlín Jindřich S.XX Holý Jaroslav Vladimír Janovický Růžena B.XX Jeřábková Jiří Karmín Luděk Květenský Josef Lukavský Jan Malý J.XX Mazes Pavel Nach Jan Opolský Emil Julie Pala Jan Patrný František Ptáček Viktor Jiří Radešínský B.XX M.XX Satalický Miloslav Silen František Soldan Karel Sokor M.XX Vežnar Adolf Venig Jiří Volný Jan Vřesnický Bedřich Zavadil

Z BÁSNÍ „TICHÉ KVÍTÍ“.
Vyrostly hvězdičky bílé na suchém žlutavém úhoru, na drobných, tenkých, průsvitných stoncích, třesou se pustou, smutnou krajinou věčného šeření. Vyrostly bílé a čisté, toužíce měkkými stonky po tichém, tichounkém azurném nebi, po svých hrdých a nádherných sestrách, po jiskrách nocí. A jsou tak krásné v své samotě smutné! Závanem ostrých, mrazivých větrů tísní se k sobě útulně, tesklivě, hvězdičky skromné, čisté a bílé, ševelí, ševelí potichu jakousi přejemnou píseň: Snad je to touha po těch azurech jiskřících, na nichž táhnou v nádherném přepychu sestry, nevšímavé, nevlídné, vždy mlčící, bez soucitné záře pro chudobné popelky. Snad je to skryté zalkání nad tvrdou mrazivou sudbou, jež skromným, čistým hvězdičkám nedala, nedala v radostech vzrůsti, nedala vzkypěti na březích jezer, v objetí vlahých a lahodných par, v svěživých dlaních vonící rosy, v mateřských úsměvech slunce. I stéká bolest v slzičkách po jejích stvolech, je teskné to záření modravé, jež plane z jejich korunek plaše, Neboťneboť ty pyšné chlubivé sestry potáhnou dále v nádherném přepycha nebem, nevlídné, bez citu pro chudé popelky... A jim zde v samotě, chladu a smutku zůstane touha, sen, slzy, slzy, ach, bolestné, palčivé slzy, že odkvetou, uvadnou, doplanou tak záhy, tak nadarmo, a že je vichr chechtavě rozvichří do tmavých dálí... Já jsem v nich spatřil svou duši, voněly bolestí mojí, dýchaly tichým mým smutkem: A proto se zrak můj zaperlil radostí nejšťastnější...

Básně v knize Na nové květy: