JEŠTĚ V DUCHU VIDÍM...

Ruda Beran Jaroslav Borotínský V.XX Bříza K. Egor Method Hedrlín Jindřich S.XX Holý Jaroslav Vladimír Janovický Růžena B.XX Jeřábková Jiří Karmín Luděk Květenský Josef Lukavský Jan Malý J.XX Mazes Pavel Nach Jan Opolský Emil Julie Pala Jan Patrný František Ptáček Viktor Jiří Radešínský B.XX M.XX Satalický Miloslav Silen František Soldan Karel Sokor M.XX Vežnar Adolf Venig Jiří Volný Jan Vřesnický Bedřich Zavadil

JEŠTĚ V DUCHU VIDÍM...
Ještě v duchu vidím školo Vinořská tě po letech tam v návsi naproti bílému dvoru, kol něhož samé aleje a aleje podle všech cest, [41] jež zakvetávaly v máji nad námi tak krásně... To školní zřím stavení bílé se zahradou višně kde kvetly starému řídícímu a jabloně, jejichž větve nám až skoro do oken rostly, kde jsme sedávali, moudrost světa slýchávali a řídící starý s rákoskou v rukávě dle svého zvyku do uličky mezi lavicemi chodil, mezi nás... Už je to dávno, dávno a dávný čas, kolikrát zpíval už v tom našem háji kukačky hlas a řídící starý ten, co žaltáře nad marami zpívával, jiného zpívati musil nechat zas – když ten zazpíval v rakvi nad ním...! A já to všecko tak jako vryto v paměti mám a já si vzpomínám, dobře vzpomínám na všecky malé kamarády se mnou z jcdnéjedné řady i na všecky kamarádky té dětské ze pohádky, jež sedávaly v jedné s námi hochy síni – co, teď už, přestává – není nyní... A vzpomínám na tu jednu tvář bleďoučkou, na tu jednu školačku z jedné vsi hezoučkou, ta, co byla jak andílek vždycky, sluníčko když májové svitlo v lavice a ji ozářilo po rusé hlavičce, že vypadala tak celá jak májový květ... Kolik jar přešlo, kolikrát znovu kukačka kukala, ale mne stále zpět vzpomínka ta volala, už je to kolik roků, kolik let, ale ja zapomenout nedoved a nedovednedoved, pořád ji vidím v bílých šatečkách běloučkouběloučkou, jak byla v máji nejkrásnější, tak hezoučkou pan vikarius starý zkoušel když na májové zkoušce. Vzpomínám, spolu jsme z jedné čítanky čítali, spolu se do očí si, děti, dívali a ona tak nesměle a nesměle a já, nevím proč, měl srdce rozchvělé, já hoch, jenž z listů čet’ teprv čítanky... A mně tak divně bylo, když se její mne dotknul vlas, když její jsem cítil dech a slyšel tichý hlas, v němž nesměle tak jen povídávala vždy cosi... A vy malé oči, modré jako květy čekanky, stale vás vidím a vzpomínám, i vás, vy rusé malé vlasů copánky, z té hlavičky, jež volně tak splývaly, z níž ty anděla oči se dívaly... Mé srdce, ten zjev už sotva ztratíme, jak ten hlas stále zní v duši mé – ten hlas dětinský, ryzí: „Pojď Jene, pojď Jeníčku! – –“ Mé srdce, je ale bolesť v tom, že se sotva už vrátíme – a nevrátíme – aniž to kdy oželíme, oželíme – ten hlas, že jen v duši zní, – ne skutečně... Pořád tu školačku vidím, tu školačku, vzpomínám, jak krásně hrála „Heličku“ v té řídícího rozkvetlé zahrádce pod kvetoucími višněmi a jabloněmi, s nichž květy padaly jí na rusou hlavičku... Leta šla, let řada šla – ta mladosť první odešla, a chasa ze starého řídícího školy všecka se rozešla už, a rozešla – a má školačka někde zbyla v dědinách těch a já jsem tu sám a sám v městských zdech... Má školačka někde šťastnější, šťastnější, ale já sám a mně pán bůh ví kdo zkonejší duši mou, duši mou... Má spolužačka tam zůstala, zůstala, kukačka kuká kde a modráčci kde lítají – – a sám pán bůh ví, komu se dostala a čí že ji ústa teď líbají, líbají... A kdo ví, zda z bílého těla už nevyrašil květkvět, tak jako na štěpích raší v máji – šeřík kdy vonět počíná a s večery slavíci pevně se rozezpivají... Ztratila mi se už, a ztratila a nepřijde čas, že by se vrátila a šťastná tam ona snad kdesi na vsi samotný já ve smutných města zdech na tu starou školu mám plno vzpomění těch... [42] Ó srdce mé co zvedáš se, o nech jich, o nech, bolesť je v tom, tichá bolesť v tom, že to krásné, sladké, ta pohádka, že se ztratila, že se dozdála, že čas ji dopovídal smutně pro mne... A smutně myslím na starou školu po letech, tu ve stinných šerých města zdech, tam na tu školu v návsi proti bílému dvoru, kol něhož samé aleje, aleje podle všech cest, již zakvětávaly v máji nad námi tak krásně... A vzpomínám a bolestnou touhu mám a vzpomínám a marně vzpomínámvzpomínám, už mi s mnohým bylo mi se žehnati – a já vímvím, jak bych toužil líbati – že tu děvenku už nezlíbám, nezlíbám... Daleko jsem já tu sám – a daleko, je mně ona tam – a sám Pán Bůh ví – už čí... A o sobě nevíme, aniž se dovíme, – a my už ach se nesejdeme, nesejdeme nikdy... BEDŘICH ZAVADIL.

Básně v knize Na nové květy: