SERENADA.
Já se Vám dívám do oken.
Ve vzduchu někde vysoko
rozkvetly moje naděje,
a vsály rosu do sebe.
Já čekám, až se objeví
za oknem Vaše bílá tvář,
a moji duši polije
tisícem rosných krůpějí.
A já vím, že já zčervenám,
a já vím, že se rozpláču,
až se mi v okně zjevíte,
a přec se dívám do oken!
*
Přijď, a já se ti podivám,
jaké ti rostou květiny
v tvém srdci, které dovede
milovat tolik vášnivě!
Sedni si na klín, běloučká,
a já v tvé duši zulíbám
anděly spící, růžové,
na čele s hvězdou stříbrnou.
Nad slunce, vysoko, vysoko
vzletělo naše toužení...
Já se v tvé srdce podívám,
jaké v něm rostou květiny!
*
Prosím Vás, slečno, dejte mi
tu bílou růži velikouvelikou,
na ňadrech co Vám usnula,
uspána rythmem dýchání...
Jakoby měsíc zavřel v ní
celou svou duši unylou,
matku všech nocí horoucích,
když víly z květů rodí se.
Kde jste ji slečno utrhla?
Zdá se mi, že Vám vzrostla
na keři, který skrýváte
hluboko v modrých očích svých.
*
Své velké oči otevřte,
a o svých touhách šeptejte,
a já se budu diviti
zázrakům Vaší duše v snách.
Uvidím nad řekou ostrovy,
jak velké stromy zdvihají
v oblohu modře zelenou,
jarními večery zlíbanou.
Všechny mé hvězdy zaplanou,
všechny mé jabloně rozkvetou,
a já se budu diviti
zázrakům Vaší duše v snách.
[43]
Ohlásili jsme tímto se, bez všeho dobízení, upřímně jen a přímo, že jsme musili. Almanach tento není nijak pro nás snad význačný, ani znamením, nekladem naň váhy. Jsou to snad počátky, první ladění, a na mnoze dojista první písně, a nemůže pak ani taková malosť ukázek stačiti k pochopení. Dali to nejmladší jen nahlédnouti k sobě, objevíce se až v ostatním. Jaký každý je, taký je. Z všeho vyznívá život, to je asi znamením této knihy, návrat k přírodě k životu. Pisatel nemluví za všecky tu, a ví, že někteří přece jen asi vrátí se zpět, k starší metě a nepůjdou životem s písní svou, jako ostatní, rozcházejíce se životní silou snad a názorem...
Pisatel mluví za ty všecky, kteří chtí jen život a život především, věříce, že píseň musí být život, ne umělůstkářství jako řemeslo, a ne důvtip a myšlení a výmysl... Umělůstkářství se „dělá“ na prodej, a výmysl a duchaplnosť je jen výmysl a duchaplnosť k zableskování a předstihování, ale není básní, není životem... Život je věčný, jako i smrť, proto že je jen věčnosť, a živé zůstane životu proto, jako mrtvu propadne to, co není z života, to co je umělůstkářství a výmysl a důvtipnosť své doby. Každá doba má pro umělůstkářství jinou dovednosť, jinou formu a to zapadne staré, jako hrubé hračky neumělé, dětí dřívějších, proti novým dovednějším dnešním. Každá doba jinak i myslí, a všechny ty vymyšlené obraty jsou marnosti, jakož i všechny ty kudrlinky a vymyšlené metafory...
Jen život vítězí, jen živo co, je věčně živo. Je věčně živý stejně duch, ale mění esse tvarem hmota. A umělůstkářství a vymýšlení to je více hmotné, neboť je v tom snaha k zablesknutí jen k ozařování chvilkovému, v prvním, jako hmotné vypočítávání v druhém, v kterémžto pak dán je zákon a meta a účelnosť. A tyto všechny stejně marně, neboť nemůže býti zákona ježto je jen život jím sám sebou, co je dáno zákonem vlastně blbosť je a mrtvo, a proti životu; neboť je jen jsoucno a to je mžik, před kterýmž věčnost je nazpátek i ku předu. Mety pak dojdou se, a účelnost docílená, a je hotovo. – Kladení met a účel není z věčnosti, nejsou životem věčné, jsou jen do času... Jen to je stále živo a pravé, z života co je, jen ti co procítili věčno, kteréž život jest, ti věčnu patří a věčně živi jsou, neb ve věčno víra, je v život víra.
[44]
Věčnost procítil, život žil a život učil a básnil tak krásně Kristus – dva tisíce let proto živý je a bude věčně... A život je jak v básni tak v pohádce, život tak má reelnost i romantičnosť, všechno tak může živé býti jako mrtvé. Život, že v písni své měl, Byron – vytrval, jako život a přírodu měl Shakespeare, a to, jež národní klasické Homerovo. Ti obrátili jen v život se a přírodu, a nechtěli důmyslnosti nad ní, že žili jí a v ní jako ona v nich. To co z tohoto života žité bylo – živé bylo, živé zbylo, a nemá umírání poněvadž život je věčný... Byli to lidé, kteří žili život a přírodu a žili v něm i své umění neboť umění je život jen, neboť umění pravé a básnictví nejsou řemesla a povolání, ty jen v životě jsou, je lidský život ničím neřízené nese. A to byl už blud učiniti povoláni z nich, a básniti a tvořiti i tehdy život když netvořil, kdy jen mysl a rozum a důvtip sednoucího si za stůl psaly... Jen to je živé umění, které musí ven, které tlačí se, na něž stačí každý člověk a byť byl i vzdělán sebe méně. Sám genij tou chvílí jda, v něho vstupuje, život to zahoří v něm a život to sám zazpívá... Vidíme to nejkrásněji při písních národních, tyto jsou jen genia hlas, ne ten básníků, tyto také věčně vytrvají, tyto jsou posvěcené, v nich samo božství promluvilo, v nich umění střetla všecka se, ať malba, plastika, hudba a slova, tu bylo umění opravdové, že bylo nutným. Národní písně, lidu písně, obrozovaly vždycky umění to, které se zve chlubně aristokratické, bědnější však jsouc toho národního, jež je lidu hlas, hlas boží...
Tady byl život jen, ne umělůstkářství a důmysl, ty písně jsou šedé, když napsány, ale kdo život k nim má a život jejich pocítí, pozná, že v nich božství... Za ztracenou mladostí, ku přikladu, nic nemůže být genialnějšího než:
„Zahučely hory, zahučely lesy –
kam jste se poděly moje mladé časy...“
To píseň je každého, kdo mladosť ztratil stejně, ta píseň jemu živa je cele, a cítí v ní věčnosť.
[45]
Anebo jak je na příklad vůbec živé a krásné:
„Aničko, dušičko, kde jsi byla,
že jsi si čižmičky zarosila? –
Byla jsem v háječku,
žala jsem travičku,
duše moje!“...
Geniové šli životem jen a přírodou, kdo životu a přírodě blíže, trvalejší mohl zrodit v srdci, ne zrodit sám – ale něco neznámé, zvedlo to – a pak, musilo to v něm býti... Ale po geniích se učinily kasty a řemesla a nežilo se, brž koukalo jak genij tvořil a tvořilo podle něho, a největším zprofanováním bylo to umění, neboť umění je božství jen, proto pád a marno jeho, když chtěli jej zhmotniti a dokonce robiti. Vinna v tom dnešní celá společnost, je tak zprofanováno všecko, a opravdu je apoštol pravdy a lásky dnes Tolstoj svým hlasem proti ní... Tak v lidstvu rozklad dnes a genij, který životem šel, zahnán je a lká, je to umírání ducha, když řemeslo učinilo se pro básníky, když tato rozkoš tvoření jež pro všechny, jen některými je okoupena, kterýchžto knihy vnucovány jsou. Zabíjen duch tak, neb knih písní netřeba mu brž volnosť jeho života. Vzaty jsou tak tvůrčí síly v lidu a nezpívá se nic nově tam, kde čtou, neb zaplavili to básníci z řemesla, jež dle šablony tvoří a dovednosti ne z života. To není dáno volnosti k tvoření všady, to nemůže být tak života umění, jako ho nemůže býti přirovnávám jen, na těch dnešních almarách, když truhlář má tytéž jedny řezby a ty všady stejně, do smrti na ně lepí daje si do konce jinde jich udělat. – A nepracoval tak život na almaře té, ale praktické truhlářské umění, a to není ona různost ducha života, brž šablona...
Kdyby byli básníci dneška šli k přírodě a životem a neohlíželi se po jiných a neumělkovali, byli by nemohli býti přežilými, kdyby byl života v nich a jejich umění z život. Věčna by byli procítili a jeho nekonečnost – život káže jen sebe žíti a přírodu, kteráž jest námi jako my jí – a že života nebylo, brž umělůstkářství a důmyslu, které omrzely a se přežily, to mohlo vzniknouti pak žalování epigonů a v bludu i bolestný sten:
[46]
Vše vytesáno a vše malováno,
vše vyzpíváno a vše v žulu psáno,
my večer máme, Pane, kde jest ráno? –
Tak kdo šel, v šero šel a k umírání a mrtvo v něm, neboť život byl by k životu jen!
Nic né vyzpíváno, nic nemá skončení, neboť to nemělo počátku, neboť všecko je z věčnosti, která je věčný proud. – Zdaž nezpívají v přírodě každým májem noví, slavíci, a netouží ve vůni hájů? A neželí písně jejich, že zpívali již v loni ti před nimi. V odevzdání, toho neví ani – proto, že život je jejich písní! A píseň života člověka, ta umře jen až život umře, ale život neumře, proto, že je věčný – neboť spolu rozdílně věčná je smrť a věčný život...
Bez konce všecko, jako bez počátku, nic né dozpíváno, do věčna zpívat lze a malovat a tesat. Nekonečný život je a příroda. Umění pravé právě, že je božské, konce nemá, proto že je živé – to jenom umělůstkářské a vymyšlené, které je mrtvé hned narozené, a jež mrtvola jen, mrtvý budí obdiv. Život je věčný proud a stejný a nestejný vír, je nám jen vířiti a blud je se ptáti, proč víříme, neboť odpovědi není...
Je nám jen žíti, proto, že je jen život, a my chcem k životu, k životu s přírodou, stejně bez zákonů, jsouce jen život a příroda sami...
O řemesle básnickém lze mluviti, proto že naši staří básně někdy „dělají“ a mladší do nemožnosti „vymýšlí“, ale nežijí.. A my tu jdouce dnes přesně, nesem a chcem a toužíme život – a z života budou naše písně, jen život bude zpívat z nás. Odhodíce knihy všecky, přejdouce vzory a mistry, vrátíce se jen v srdce své a duši svou, s ní volně půjdem a ji necháme žíti, tak volně a volně... po života vanu bez škol a pravidel jen životem, jen životem!
František Ptáček.
[47]
Opravy.
1. str. předmluvy v posl. řádku má být – nepochopitelně jež nikým
3. str. » 13. řádek » » – nemá pravidel, to
24. str. 8. řádek má být – moc jež v nás...
24 str. 9. řádek » » – růže, nových květů.
» » 10. » » – a radostný květen –.
» » 11. » » » – a poháry plné.
75. » 5. » z dola má být – jež po proudu se pozvedají v života.
76. » 18. » z dola » » – věčné řícení a život.
» » 12. » » » » » – životem svým jež.
77. » 10. » z hora » » – jen illuse a ta životem
79. » 16. » » » » » – kdesi vstaly
» » 3. » z dola » » – jež měli by přání –
» » 2. » z dola » » – jež milovat budu...
OBSAH BÁSNÍKŮ:
RUDA BERAN137
JAROSL. BOROTÍNSKÝ147
V. BŘÍZA179
K. EGOR189
METHOD HEDRLÍN2010
JINDŘICH S. HOLÝ2513
JAR. VLAD. JANOVICKÝ2613
RŮŽENA B. JEŘÁBKOVÁ3216
JIŘÍ KARMÍN17
LUDĚK KVĚTENSKÝ3417
F.J. LUKAVSKÝ3719
JAN MALÝ3819
J. MAZES4020
PAVEL NACH4221
JAN OPOLSKÝ4322
EMIL JULIE PALA4623
JAN PATRNÝ4824
VIKTOR JIŘÍ RADEŠÍNSKÝ4925
B. M. SATALICKÝ5025
MILOSLAV SILEN5930
FR. SOLDÁN6533
K. SOKOR6633
M. VEŽNAR6734
ADOLF VENIG6935
JIŘÍ VOLNÝ7236
JAN VŘESNICKÝ7437
BEDŘICH ZAVADIL8443
E: pk; 2006
[48]