MY JSME TO NEJVĚTŠÍ A NEJSLAVNĚJŠÍ..

Ruda Beran Jaroslav Borotínský V.XX Bříza K. Egor Method Hedrlín Jindřich S.XX Holý Jaroslav Vladimír Janovický Růžena B.XX Jeřábková Jiří Karmín Luděk Květenský Josef Lukavský Jan Malý J.XX Mazes Pavel Nach Jan Opolský Emil Julie Pala Jan Patrný František Ptáček Viktor Jiří Radešínský B.XX M.XX Satalický Miloslav Silen František Soldan Karel Sokor M.XX Vežnar Adolf Venig Jiří Volný Jan Vřesnický Bedřich Zavadil

MY JSME TO NEJVĚTŠÍ A NEJSLAVNĚJŠÍ..
My jsme to největší a nejslavnější – my básníci – my jsme to lidského života sláva a krása, my jsme to lidských májů slavíci – my andělští jsme a bělostní a čistí, my jako lilie jsme a jako bělostné ženy – a my jsme nesmírní a nevyslovitelní a my jsme hrozní a vstupuje věčnost v násnás, neb věčnost má s osudem k nám zalíbení... My jsme život, my jsme věčnost, láska a květykvěty, my jsme mrtvo, divokost a bouře a vztek a šílenství, my jsme hrozní, my jsme smaví, my jsme jako děti, [37] my jsme jako tiší blázni květy milující, usmívají jež se vším se a neví odkud a kam jdou květy a slunce a zemi jen milujíce... Život je umění a v nás on hoříhoří, v nás umění života protíná své paprsky, a život je věčný a my básníci všichni jedni věční, neboť věčnosti my děti... Naivní a sladcí a pokojní a v míru jsme jdoucí tak životu a osudu oddáni klidněklidně, ať končíme v slávě a vavřínech či bídně – utrpením všichni jdouce ku hvězdám... Se vším splývámesplýváme, se vším kveteme a zpívámezpíváme, všecko obepínáme hravě a lehcelehce, písniček pár na věčnosť stačí jako zas, knih písní kupy, jen zhltne tma... Ohromně poctivý být musí genij, ohromná, veliká a věčná v něm musí hýtbýt pravda – neb nesmrtelnost a věčnost je ve věčna procítění a to je veliká pravdy sfinga němá. A my se modlíme, a my se rouháme, a my se koříme, a my pohrdáme a bijeme se a vztekámevztekáme, neb věčnosti šílenství je v nás a věčnost šílená věčně v nás hýříhýří, anděla křídla máme, a orlů i netopýří... Obloha jsme bělostná a lehounká obloha jsme těžká i černými mraky, krvavých sluncí východy v nás i západy poledních sluncí úpaly, tak jako děsivá chladna studeně ledových hvězd noce, či noce vonné májové... a hvězdy v nás vychází a hoří... a i padají. My jsme to jediníjediní, jež krouží nad vodami, jež revoltují proti proudu v života moři jež po proudu se pozvedají v života vysoko nad vlny zvedajíce bílé své ruce... Věčností jsme my to děti a věčná hudba námi hráhrá, mohutně a slavně věčnost námi rozkvétá a věčnost je život, a život je láska a svobodnost a láska veliká je v nás a svoboda plujících oblaků – a volně bez hrází zdouvajících se moří... Nám není ideje, nám věčnost je – to co je v nás z věčna vyzní z nás, ohnivých růží květy rostou z nás, sladké písně andělů a rachot bouře a věčnost v nás bez počátku a bez konce, věčné je všecko naše, a věční my věčnost v nás věčnou svou píseň zpívá, jedna je píseň ta ale věčnávěčná, z neznáma do neznáma zní věčně, a co je věčné, je nekonečné a my o závod se řítíme a my jsme věčný vír, věčný pád a vznik – věčný život... My rodili se přírodou – v přírodě my a ona v nás všecko že jedno a bez počátku a konce, všecko jde bez počátku a nemůž být dokončenédokončené, život jsme my a nikdy nepřežili, neumírající neb věčnost zpívá námi do věčna, tak jako rokem každým rodí se slavící a po lonských zpívají dál, po nich bez konce dál a dál co jiní... A není tvaru ani cíle, protože nebylo počátku věčné řízenířícení a život a příroda v nás a život zpívá v nás, jako zpíval písně v lidu, jako žite tryskaly nejgenialnější zpěvy ty všech – národní... a prokleti a zprofanováni naše jsou básníci z řemesla, životem svým jižjež nepromítli to, co psali – jsou nevěstky to v umění, jak v lásce žena... Všecko je v nás a ve všem my, ve všem utonulí – věcné šílenství v nás z věčnosti, věčná hra a jevy a sny a klamy z nicoty jen my stoupající jsme a v nicotu něčeho padající sen. Bez konce vše jako bez počátku, a v slunci narozené jepice jsme létající chvílí svou, jak věky trvání našeho věčna ni den nejsou, [38] neb existence ve věčnu tam, nemá proto čas ni prostor.,. jako vířící prachu jsme atomy, nic život nám a umírání, neb je umíraníumírání, aby život byl a život proto, aby umírání bylo... Všecko je umíraní a všecko je život, pro život je i smrt a proto věčný je život a že je smrt, je věčně mrtvý život... A neexistuje nic jen iluseilluse a tota životem a život je sen – půl života, půl mrtva jen... Bohy jsme, jak věcnost je v nás a boha je každého z nás hlas a přece jsme jen jako jepic hra nad propastí tmy a do prázdna... A přece jsme krásní, geniové, když jdem bez počátku a bez konce, když jdem – jdem a růže a lilie rostou za námi, a lilie a růže kouzlíme papíru na blány, z těch řádků jejich dech by cítili ostatní všichnivšichni, co nemohli s námi zníti a stoupati – s námi aby aspoň v sladkém ozvuku... Největšími a nejslavnějšími – jsme my básníci – a na slávu nevěří přec nikdo z nás, tak sláva pravým nám, jak muší bzukot je, ale přece velikost víme a sláva že věčná je, ale nic nám není víc než životem – jdeme jí a nejdeme, nám živa je a mrtva je... Bez pravidel, bez zákonu, jak hlahol věčných zníme zvonů, neboť pravidel není, je jen život jen a ač rozdílný od druhého každý, jeden jsme, že jsme básníci. Monotonní jsme a únavní tak jako nejsme a mnohotvární jsme a zajímaví tak jako zas nejsmenejsme, veliká jsou a mohutná slova v nás, jako nejsou, upřímni jsme vždycky oddáni všemu se vším v usmívaní, ve všem v rozplývání... Jsme orlovéorlové, vysoko kteří vznesou se, veliké jejichž obzory a dálky, kteří letí výškou, až jako jen skřivánci býti se zdají, v pádu co křídla jejich ohromná hrůzu budí, jež nelze třeba ani zakopat, z hrobu věky, která musí vyčouhat... Ale nechceme básnickou kastu, neb forma ona je a lež my umělci jen životem a básníky dokud báseň žijem tak s námi stejně zrovna ti co písně tvořili si v lidu, když je žili, když musili jim tyto ze srdce trysknout – jinak kopajíce hrudu třeba dál... Nevěstky jsou nám básnické básníci, z řemesla básně jež píší, ty zprofanovali život básnický, ti život básníků vzali pravých, a zabili básníky lidu nejživotnější oni buržoa – s námi jdou jen ti, lidové písně co žili, či ti, jež co žili a co v nich hořelo psali – nám mrtvými jsou ti, co lhali, nepatří v řady naše, tvořili jež co nežili, neb živým není toto, brž mrtvým věčně a lži... Jen tak moh’ Shakespeare slavný býti s chátrou, že žil a lidský byl a pochopilpochopil, jak se věčnost řítí, života ohlas a píseň a hudbu že zachytil, a bez počátku že a bezkonečnost že věčnost má, procítil, tak pohádku učiniv si, všecko to v posled, poznav, že je vše sen, že život je sen... Hudba všeho, zazněla, v srdci jeho a promítnutá jeho nitrem tam živa, se ozvala zázračnou harfou nám, větrem i bouří, radostí i lkáním, jak život to nese, jak se cítí to životem... A život je básník – a básnici my životem – věčnost jsme my, a láska, a květy, divokost jsme my, a bouře a vztek a šílenství, mír a klid posvátný, a květů vonný dech – a volnost a pomalost a pád a spěch... A hrozní jsme a děsiví, a zase smaví jako děti, a jako tiší blázni, květy milující a pohádku bolestnou i radostnou snící, [39] jež usmívají se vším se, a neví odkud a kam jdou, květy a zemi a slunce jen milujíce. Ve všem jsouce a v ničem – věčně jsouce nic – a přece největší a nejslavnější jsme – my básníci! –

Básně v knize Na nové květy: