V DALEKÉM LESE.

Ruda Beran Jaroslav Borotínský V.XX Bříza K. Egor Method Hedrlín Jindřich S.XX Holý Jaroslav Vladimír Janovický Růžena B.XX Jeřábková Jiří Karmín Luděk Květenský Josef Lukavský Jan Malý J.XX Mazes Pavel Nach Jan Opolský Emil Julie Pala Jan Patrný František Ptáček Viktor Jiří Radešínský B.XX M.XX Satalický Miloslav Silen František Soldan Karel Sokor M.XX Vežnar Adolf Venig Jiří Volný Jan Vřesnický Bedřich Zavadil

V DALEKÉM LESE.
V dalekém lese na příkré stráni ulrhutrh jsem květ, bleděfialový květ. Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa. Bylo v něm ticho, ticho na přlkrépříkré stráni; vysoko nad mořem viděl jsem zátopu lesů, modra a světla, v údolí řeku průsvitné trávy a po ní rozseto tisíce květů zas těch bleděfialových a lehce smutných se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách. V hlubokém, dalekém lese ležel jsem ve vlhké trávě, ve třpytu nevyprchalé rosy a ve svitu podletních paprsků; nad hlavou nitky duhových pavučin se třpytily všemi barvami, vzdušné ty neviditelné festony k okrášlení svěže zeleného prostěradla, rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách ku hodům nikoho a všech. V tom tichu tajemném, v němž splýval jen tlukot potoku v hluboké, zelené řece trávy a chřástání drsné ptáka šedého, jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu, a bzukot hmyzu a zpěv opožděných – Všechny ty chudičké zvuky nahoře v lese pohltilo to hluboké, nedozírné ticho. A kolem mne hučely v hlubinách vědomí v bezměrné propasti letící vlny do jiných světů se valícího vzduchu. V tom tichu tajemném jsem slyšel zpívat svoji duši. Na cestě zpáteční v hlubokém údolí, v sražených bocích odumřelého netvora, ditěte země, u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí utrh jsem kytku si celou těch bleděfialových květů lilií pozdních se zlatými prašníky v zarosených korunách. A natažen v měkoučkém mechu, při skřeku chřástalů a šumu listí jsem snil o tajemství života, o neznámé síle a rozpučelých květech, [34] svěžesti trávy a dalekých lesů, ku jejichž kráse a vzrůstu člověk ruky nepřičinil. A dumal jsem o zapadlých divokých květech, a zapomenutých, neznámých písních, jež tady jásaly v tichu a jasnu dřív, než byl člověk. A s vděčností, pozdravem neznámým silám, jež zpívaly tou chvílí ve mně, jsem odcházel v tichou svou celu a v noci i myslil mozek volný na nepoznané, divoké květy a zapomenuté, vášnivé písně, na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní. A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu, jehožto silou neznámou a vůlí vytryskly všechny ty barvy a světla a duše mé modlitba díků tichá, k jejížto vzrůstu pyšný člověk ruky nepřičinil. Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem v neznámé a zapomenuté kraje, pod větve prvotních stromů, ve stíny prahorních balvanů a ve vzduch klidný, který se valil v dálky, pohlcován bezednými propastmi prostorů dřív, než byl člověk. ADOLF VENIG.

Básně v knize Na nové květy: