BARBAŘI JDEME...
Barbaři jdeme, barbaři upřímní čistí
bělostní v duších svých a vznešeni
dobří a krásní ač režní...
Neseme záplavu na vše co změkčelého –
všeho zhýčkalého ten zásypem svět...
Nová jde doba, nově otevřeny doly,
jdou vznešeně naše dnes zástupy,
kteříkdesi vstaly tak jako vzrostlý bílý květ,
jdou a se valí a nesou zářící rudy –
prosté jen rudy, v nichž ale zrna ryzá...
Pevni jdou mohutni a své povahy,
jdou přímo z polí a luk a lesů,
jedloví v nich a borovic svěží vůně
a růží a lilijí zahrad venkovských,
né ale pižma salonů a skleníků dusno...
Přes všecko půjdou, přes všecko,
básníci noví vstávají obrovití,
umřeli poslední orlové, pávi jen zbyli –
zaplaší oni pávy, ponesou za orly se k výši –
do nového století hvězdami se rozhoří...
Přes básníky pižmované salonů půjdou
přes básníky ve fracích, cylindrech a rukavičkách,
pižmem páchnou jež a orchydeje mají mdlé,
a jen zatčeny, v knoflíkových dírkách...
Přestane poklonkování a frase,
přestanou formy, jež byly lži. –
Všecko bude upřímné zas a otevřené,
přestanou spolky všeckyvšecky, jež jsou jen z formyformy,
neb pozná každý, že je jen sám a sám.
A nebude těch, jižjež měli by přání –
a budou ti, jižjež milovat budou jen slunce,
daa jeden ruhémudruhému nebude jej stínit...
A přijdou barbaři, jak dojdou –
a s bílými květy bílé štíty postaví –
z velikých balvanů pozvednou stavby,
stavby mezi horami a lesy, a v polích...
Červotočivý nábytek vyhostí starý a dají museím
a na bahnech nechají shnít dnešní města...
Stavby vysoké pozvednou, odkud bude blíže slunci,
kde budou vysoko od puchu země –
bílé své praporce rozvinou slavnostně ve výši –
po životě – po života větru by vály...
A budou větrům života poddaní,
a budou jen životu poddaní,
přírody děti, přírodě matce oddaní,
se vším usmívajíce se ať trpce, či sladce,
jako ve velkém snu, či sladké ve pohádce. –
A v bilých květech jen rozkvétajíce i vadnouce,
ku zemi hmotou těla padnouce
tělem ku zemi,
duši vydychnouce ale růžemi,
barbaři my, upřímní a čistí! – –