Na Karlštejně.
Pověsť.
Na hrad Karlštejn, vzdálený tak světa pychu,
si císař Karel opět zajel, aby v tichu
nad písmem svatým v zbožném duše klidu
a blízek věrným manům, kteří četným sborem
tu nad korunou českou stálým bděli zorem,
snil o budoucí slávě svého lidu.–
Je po půlnoci. Sličné páže na trnoži
u nohou Karla spočívalo v pestré koži,
co zatím císař v šeř komnaty zírá;
kol úmlk velebný – jen vládce rusým vlasem
a svíček plamem teplý vánek chvěje časem,
jenž clonou balkonu se v síni vtírá.
32
Dnes divná tucha jímá Karla mysl svěží;
na ploše stolu před ním jedva tknuté leží
i milé knihy řezba z dřeva lípy.
Ač pevné hradu zdi, dnes Karel stále vidí
tu v přítmí síně splosklá čela zvrhlých lidí,
svit očí tygřích, lotrů nahé typy.
A čím on více stíny střehne, v rozechvění,
a v pravý strach se náhle tucha jeho mění,
když ze hry stínů stvůra v šedém hávu
ku ozdobnému stropu pojednou se zvedá
a jak Nemesis, neúprosná, hrůzná, bledá
teď ruku vztahuje nad jeho hlavu.
I povstal zděšen, chvějnou rukou chopil svíci,
ze spánku páže vzbudil, které – bledolící –
v ráz zburcovalo čeleď hradní chvatem,
a nežli císaři se přelud z očí ztratil,
hrad celý mžikem v záři pochodní se zlatil
a ostří zbraní v lesku mihotavém.
Hned k obrovité věži hradu jal se spěti
se svými many, dvořeníny ve zápětí,
kde otevřít dal pevné zámky s těží;
chtěl přesvědčit se, zdali české říše skvosty
jsou v kobě kaple všeho nebezpečí prosty,
zda v zdobné schránce bez pohromy leží.
33
Již zaskřípěly slední dvéře táhlým svistem,
vnitř kaple svaté ticho, jak by knihy listem,
ni lampou nepohnuto zbroje třeskem.
Bos vešel císař, zbožně družina s ním celá,
a posvátná ta koba, dříve tichá, stmělá,
tu v záři smolnic vzplála rudým leskem...
Však ejhle! nebyla přec klamnou Karla tucha. –
Kýs’ člověk, bídný zlosyn, žádný zjev to ducha,
v stín bojácně se u oltáře krčí,
a k strnulému králi, k davu zdrcen vzhlíží,
co zatím ruka v schránku zlatých mříží
po koruně, jak strnula by, trčí.
Sval mužných paží zbrojnošů všech v spěšném shluku
na vetřelcovu uvrhlo se drzou ruku,
by v temnu hradu, ve okovech tkvěla.
Však jaký div! – skvost český netknut planul září,
a ruka smělce s nejpodlejší lotra tváří,
ta ruka kletá, bídná zkameněla.
I ztichli náhle všickni, jati divu vznětem. –
Tu po chvíli král pravil chvějícím se retem:
„Slov k Bohu, dojat, marně bych teď hledal,
za svatou tuchu, jež mi s výše nebes slétla,
že náhodou mé kroky s okamžikem střetla,
kdy zlosyn po koruně ruku zvedal.
34
Však patřím v děje české, v dáli nedohledné,
kde řada králů korunu si na skráň zvedne,
již z vůle Boží chrání země celá
a pro niž vzplála srdce Čechův v jeden zápal.
Však běda každému, kdo po ní by se sápal,
ta ruka smělá by mu zkameněla!“ –
35