Píseň žebráka.
(Z..... kamarádce silné růževůle).
„Ano vzpomínám, věky budu vzpomínati! V době, kdy bloudil jsem jako žebrák ulicemi pražskými, v hadrech skorem, často hladový, ztracený, všemi zavržený, kdy všichni přátelé prchali přede mnou, kamarádko, ty bohatá v rouše nádherném, ty dědičko velikých jmění, ty, ženo duší, ženo citem, ženaženo vírou svojí, tys neprchala, směle a ráda kráčelas po boku žebráka, tys věřila v mou duši, tys zbožňovala jí! Je možno zapomenouti?zapomenouti?“
(Z mého dopisu r. 1908.)
Kdes v dáli štěká pes
tak teskně, šíleně,
a v duši moji vnes’
jen sny a vzpomínky
na trochu zeleně,
na rodnou ves,
kde štěkem huňatý
mne vítal pes.
Tak jdu, bych někde kles
na pusté ulici,
v svém nitru hlad a kal
svých přátel na líci!
A náhle stesk mne jal:
jen zavřít zrak a spát,
ó spát, a spát a spát –
ne zde a ne kdes:
v tom koutku ztraceném,
kde tlí a práchniví
náš věrný pes!
15