Skon v zimě.
MUDru. Šamánkovi.
(Srpen 1903).
„Léto ochrání vás
sluncem svým a vůní,
zimazima, ta však zlá je –
mlžná, bez výslunní...
„MlhyMlhy dusit budou
chorou vaši plíci –
však jsme v rukou Božích –
kdož by mohl říci? – – –
„VšakVšak – nu víte – tento – –
nečas co vše splodí
– spořádat své věci
nikdy neuškodí – – –“
Doktore, mé díky, –
jasno slovy těmi!
Před sebou zřím jámu,
trochu černé zemi –
Když v ni tělo kladoukladou,
vítr jenom kvílí,
druh se nepomodlí,
nepobude chvíli.
36
Déšť jen roní slzy,
stromy holé kvílí, –
proč si člověk s letem
k hrobu nepopílí?
Bože, tebe však dnes
modlitbou svou žhoucí,žhoucí
prosím, vzývám, volám
duší svojí vroucí:
„Duše má ať sluncem
k Tobě má se k letu,
zpěv ji ptačí provoď,
nes ji vůně květu!
Květ tak po ní vzdychne,
rosa v ní se třese,
písní skřivánkovou
v nebes výš se nese.
V šeru mlžné zimy
sama smrt i bolí,
ptáci odletěli,
květ i zpěv zvad v poli....poli...
Nechci zhasnout v mlhách,
rozplynout chci v jasu:
světlem byl můj život;
skon můj zaměnzaměň v krásu!“
37