FANYNCE
I.
Šel jsi z Brna do Moravan?
Úzká cesta, malinká...
Tam chodívá krokem srnky
mlynářova Fanynka.
Vlny vstanou na potoce
ticho jako berušky,
svítí-li k nim tmavé oči
mlynářovy dcerušky.
Koho potká z temných očí
sladká lásky vteřina,
odvede si švarnou ženu
od Moravan ze mlýna.
II.
V mé vlasti pod horama
máš dlouhé lány lnu...
A viděla jsi len kvést,
Ty kněžno mojich snů?
8
Pomněnky na potoce
a modré květy lnu...
viď že máš ráda mlýn,
jak já k svým horám lnu?
Má zem mi dávno cizí,
ciz mojí vsi mi klín...
Až promluví Tvé srdce,
též opustíš svůj mlýn.
Pluj vždycky s Tebou štěstí
po řece Tvojich dnů –
A pak buď navždy s Bohem
Ty kněžno mojich snů.
III.
Fanynko sličná,
Fanynko tmavá,
časem se stává...
v dno tichých duší
zapadne obraz:
vesničky bědné
pod horama,
hlavičky jedné pod vrbama,
buď rodných niv, či
podoby dívčí...
jak osud chce.
9
Hluboko vryt je,
v paměti žije,
až do skonání,
večerem dlouhým,
za zory plání,
nechť prchá život
jak voda říčná,
Fanynko tmavá,
Fanynko sličná...
IV.
Nechť krásná ručka s úsměvem jen smotá
ten list, kam jako listí v podzimu
má píseň padla – starých bláznů nota –
však svítilas mi jednou do života
jak Múza Homérovi do rýmu,
jako zlato duhy, jako zářný dým,
jímž Hospodin kdys cestou do Egypta
svým lidem svítil Mořem červeným.
10
Rys moravský? Ta tmavá krása zdejší?
Ten starý mlýn, co bokem Moravan,
ten dal ze sebe báseň nejkrásnější,
(ze samot rostou růže nejkrásnější)
Tvým psanou rtem, rým vlasem Tvým je tkán –
já viděl ji a padla v mysl mou,
a není podobna jí žádná jiná,
co jednou táhly duší vášnivou.
Kdys zajde mládí, prchne dívčí krása...
Nechť zajde v štěstí, poupat okolí.
Až proti Tobě dcerka tmavovlasá
tak jako Ty, Tvá krev, Tvůj vlas, Tvá řasa
kdys smát se bude chrpou na poli,
pak vzpomeň si, že také Ty jsi byla
mým pozdním snem a vidina má bílá,
a písní poslední mým žitím prožilou,
co svítila mi v jeseň do života,
a zhasla teprv mojí mohylou.
11