ŽILA JSI...
I.
Poutníci, co jitřní
hvězdu, aby přišla,
čekají v noc temnou: –
tak Ty jsi mi vyšla,
Zoro mého žití!
Kdo poroučí všemu,
aby v máji kvetlo?
Tak do jedné duše
schýlilas své světlo,
Slunce mého žití!
Kdo občerství kvítí
přes noc v kapkách malých?
Tak s Tvým jménem na rtech
zavru kdys svůj kalich,
Roso mého žití!
Kam doneseš štěstí,
kdo je bude míti?
Duší celou utkvěl
20
Tvé jsem na podobě, –
koho Ty si vezmeš,
koho jednou sobě,
Zoro mého žití,
Slunce mého žití,
Roso mého žití?
II.
Mlýn mi klapal nad kolébkou,
když jsem byla malinká...
nad Obravou rukou hebkou
hýčkala mne maminka –
vlas můj voní jako máta,
až se hlava zatočí,
zář své hvězdy temnošatá
noc mi dala do očí.
Peregrinem pne se boří:
Sosny daly mi svůj vzrůst...
vlčí mák, co polem hoří,
zachytil se v lem mých úst –
v tanci žádná rovna není –
chceš? přesvědčím v kole Tě:
Žila jsem pro potěšení
sterých očí na světě!
21
Tmavá dcerko mlynářova,
kdož by neměl Tebe rád?
Do smrti Tě v srdci chová,
kdo Tě viděl jedenkrát –
Moje hvězdo! Z dráhy mléčné
kdys mi Osud vymkne Tě:
Žila jsi pro nekonečné
hoře moje na světě!
(Nezamyslice, 17. května 1901)
22