Orle českých poetů,

Orle českých poetů, Orle českých poetů,
jak je pusto, hluše v zemi po Tvém odletu. Pláče v poutech svoboda, byls pavéza národa a junácká duše. 109 Pathetický zjev Petra Bezruče není bez záhadných a znepokojivých rysů. Na samém sklonku minulého století vzplály Slezské písně bleskem na obloze české literatury a nejeden čtenář dodnes si těžko srovnává fantom básníka, „škaredý zjev“ ze Slezských písní, s občanskou existencí úředníka na brněnské nádražní poště. A nejvíce udivuje, že básník, který v závratném vypětí r. 1899 skoro naráz vychrlil desítky nezapomenutelných, věčně okouzlujících básní, nepřidal k Slezským písním už žádnou další básnickou sbírku. Slezské písně ovšem za více než padesát let rostly, přibývala nová čísla, ale namnoze se doplňovaly o básně vzniklé již na zlomu století, skutečně nových přírůstků bylo poměrně málo. Jak vysvětlit neopakovatelnost Slezských písní v životě a tvorbě P. Bezruče? Jedno je jisté, Bezruč není profesionální umělec, je básník příležitostný. Tomuto termínu je nutno rozumět v tom smyslu, v jakém ho užíval po Goethově příkladu F. X. Šalda. Báseň v pravém smyslu nemůže být ani jiná než příležitostná, musí vždy růst z tlaku a nezbytnosti chvíle. Není pochyby, že také Slezské písně jsou poesií příležitostnou, že vytryskly z potřeby zoufalé situace objektivní i subjektivní na přelomu století. Stejně není pochyby o tom, že P. Bezruč napsal dříve i později mnoho veršů z podnětu menší příležitosti, než byla jedinečná, neopakovatelná příležitost, která dala vznik Slezským písním. Bezruč napsal mnoho veršů z podnětu nejrůznějších příležitostí, veršů gratulačních, omluvných, pozdravných a jiných. Je samozřejmé, že básně na př. novoroční nebo velikonoční nejsou stejné závažnosti jako básně ze Slezských písní. Sám autor se dost úzkostlivě snažil, aby tyto kategorie svého tvoření odlišil, verše k různým příležitostem podpisoval jinými pseudonymy než Petr Bezruč, na př. Šálek, 111 Petr Bezperák, Smil z Rolničky. Je velmi snadné přiklonit se celým srdcem k Slezským písním a obrátit se zády ke všem ostatním básním, které Bezruč napsal. Ale pohodlí není ještě spravedlnost. Básně Petra Bezruče a básně Petra Bezperáka a jiných méně zvučných pseudonymů autorových se navzájem podstatně liší. Ale rozdíl není dán zásadními proměnami autorovými, nýbrž spíše rozdílnými příležitostmi a časovou rozlohou tvoření. Je nutno zdůraznit, že Petr Bezruč se příliš neměnil, i když si bral rozličné masky, masku starého ještěra nebo filologického staromilce. Je jediný básník, i když je tu neuvěřitelné časové rozpětí mezi přátelskou gratulací z r. 1883, kterou napsal gymnasista, a pozdravem sjezdu obránců míru z r. 1951, který poslal národní umělec Petr Bezruč. Básnické dílo je výslednicí talentu a životní příležitosti. A je k němu nezbytné ovšem vzdělání, básnická kultura. Bezruč formální nadání básnické dostal přímo do kolébky, v rodině prof. Ant. Vaška všichni sourozenci psali verše, škádlili se navzájem říkankami i veršovanými psaníčky. Bezruč byl od studentských let znám svou schopností básnickou, psal epitafy a gratulace ve verších dávno před vznikem Slezských písní. Něco se z těch mladistvých veršů dochovalo, ale jejich zajímavost je omezená. Ukazuje se v nich, že Bezručově tvorbě chyběl pravý podnět, hlubší příležitost. Teprve koncem devadesátých let minulého století je poutavé sledovat, jak se schyluje k bouři, v níž se zrodily Slezské písně, jak se autorovy smysly jitří, jak přitéká žluči. Závratný poryv vrcholné tvůrčí doby Bezručovy doléhá do tohoto svazku ovšem jen vzdáleně, vlastní žeň je shrnuta v Slezských písních. Dále se pak dá zjistit, jak jiskry v dout- 112 najícím tvůrčím ohnisku rozhrábla první světová válka. Podivuhodné je, že jedním z projevů této obrody byl těsnější příklon k lidové písni. Od r. 1914 vzniká cyklus básní v lidovém tónu, počínajíc skvělou Děvuchou z Šumbarka, cyklus málo známý, avšak závažně dokreslující obraz Bezručovy tvorby. První desetiletí republiky znamená jakousi životní pohodu, slunný podzim. Zářijové světlo leží na básních, které tehdy básník píše. Vytváří zjasněný pendant jihomoravský k mučivé halucinaci dolů a Beskyd ve Slezských písních, skládá rozmarné epištoly k druhům v umění a životě. Avšak Bezruč se nedal ukolébat relativním klidem prvních poválečných let, nesmírně citlivě zaznamenává od r. 1930 sesouvání půdy, které vedlo ke katastrofě druhé světové války. Je znovu na stráži, hřmí do svědomí politikům, mučí se stíny, které padají na život české společnosti. Burcující tón básnické sirény zaznívá už ze Stužkonosky modré a na poplach volá pak stále řezavěji. Bezruč stojí v chvíli Mnichova s lidem, který neklesl, a proti vůdcům, a stojí s lidem po celý protektorát. Krvavý lem válečného času smýkne se po druhé Bezručovou tvorbou, básník plaše stírá slzy, vykouzluje na tváři lidí úsměv naděje. A znovu po květnovém osvobození zazáří Bezručova Lysá do jeho veršů. Je neuvěřitelné, že básník se dožívá 1947 osmdesáti let, a přece jeho tvorba dále pulsuje ve stejném rytmu s osudy lidu a lidí. Čím upřeněji zírá do černé tmy za Acherontem, tím oddaněji se sklání nad růžovými sny děvčátka v kolébce, tím vřeleji gratuluje nevěstě. Jeho verše jsou stále lapidárnější, básník dovede s nenapodobitelnou úsečností popřát lidu mír a lidem štěstí do nového roku. Je to podivné vidět zjizveného bojovníka v úloze orodovníka za 113 mír a štěstí, ale nemá hned tak jiný básník právo k takovému přání jako Petr Bezruč. Na básníka se od r. 1945 obrací kdejaká instituce, je zván na výstavy, slavnosti a oslavy. O příspěvek ho žádají časopisy, sborníky, ankety. Všem se omluví a všem vyhoví. Popularita P. Bezruče vzrostla úměrně k neslýchanému rozšíření jeho díla, básník nestačí odpovídat na dopisy. Ale odpovídá každému, kruh spontánní příchylnosti všeho lidu k básníkovi se ještě pevněji ukovává. Jeden soubor básníkových veršů z r. 1930 se nazývá neprůhledně Z listů Petra Bezruče. Tento výbor asi 130 básní se snaží o něco podobného, mínil vybrat nejpozoruhodnější čísla básnická z korespondence, kterou Petr Bezruč po celý život vede s přáteli, kterou vede s národem. Lze těžko docenit, co pomoci poskytla laskavá ruka básníkova, kolik lidí podepřela. Samotář jaroměřický nazval básníka „tajemníkem nesčíslných“. Bezruč byl opravdu tajemníkem ne-li nesčíslných, tedy tisíců svých známých a přátel, tajemníkem statisíců svých čtenářů. Je možno bagatelisovat ty hory dopisů a lístků, které Bezruč rozeslal do světa, ale jednak svědčí o básníkově nezměrné účasti na lidských osudech, jednak jsou ty jeho dopisy darem, který posiloval nešťastné a trpící lidi. Nejednou jsou ty dopisy celé ve verších, nebo aspoň obsahují verše, některé básně jsou doslova verše na pohlednici. Z rozptýlené masy veršů z korespondence Bezručovy jsou tu sebrány příznačné ukázky. Mnohé básně ovšem od první chvíle přesahují rámec dopisování a byly nejednou vydány knižně, případně aspoň v bibliofilských tiscích. V prvním oddílu je shrnuta Bezručova lyrika, která si leckdy nezadá s obdobnými básněmi v Slezských písních. Je tu mnoho stesku, osamělosti, hoře nad ztracenou láskou 114 a uprchlým mládím, životní resignace, ale žádná sentimentalita ani líbivost. Úděl básníkův byl hořký, byl nucen napsat příliš mnoho náhrobních nápisů, ale básník nezatrpkl, jen koncentroval svou myšlenku a slovo do gnómické úsečnosti. Před čtenářem táhnou ostře vyryté zkratky osudů, jak osudů lidí básníkovi nejbližších, matky, sourozenců, tak hutné podobizny obecného osudu lidského. Zvláště verše o údělu ženy jsou hluboce jímavé, jsou pregnantním protějškem Macharových básní Zde by měly kvést růže. Druhý oddíl nelze vůbec číst bez přihlédnutí k Slezským písním. Nejedna pozdější báseň Bezručova přešla dodatečně do jeho základní sbírky, takže tento oddíl je podstatně kusý. Ale dá se i naopak říci, že k plnému pochopení Slezských písní je záhodno číst básně, které nepojal básník do knihy. Teprve jimi vystoupí profil politické poesie Bezručovy, jeho tvrdošíjný odpor protipanský a naprostá příchylnost k věci prostého člověka. Hrdinou básní Bezručových je anonymní člověk ze zákopů a dílen, ničím se nedá básník zmýlit ve svém důsledném boji za práva tohoto neznámého vojína a neznámého člověka. Bezruč vyrostl v době silného hnutí anarchistického a to poznamenalo celou jeho tvorbu. Básník nezná a neuznává žádné heslo, zná a uznává jen prostého člověka. V tomto základním rysu je omezení i síla politických veršů Bezručových. Třetí oddíl je krásným dokladem úžasné konkretnosti Bezručovy tvorby. Básník prošel křížem krážem Moravu, pěšky poznal města i vesnice, přírodu i lidi, minulost i řeč. Tato moravská realita, jak ji na tomanovských toulkách zbrousil, ožívá v básních s jedinečnou názorností, hory i řeky, květy i ptáci. Zároveň jsou tyto básně dokladem složité jednoty Bezručova tvoření. Oslava kraje se mísí s filologickou polemikou, vzpomínka na důlní neštěstí 115 s obranou vymírající zvěře. A mění se i nazírací úhel, od Místku, který je zahalen do vzpomínkové mlhy, ke krajně přítomnostnímu Večeru pod Pálavou. Všechny básně jsou však spojeny prostotou a úderností reálného vidění. O oddílu básní psaných stylem lidové písně není potřebí se nově zmiňovat, ty si okamžitě najdou cestu k čtenářům. Ale mohly by se ozvat pochybnosti o poesii „pyšného ještěra“: je toto rozmarné veršování hodno básníka Slezských písní? Myslím, že není nepřeklenutelného rozporu mezi maskou starého nebo pyšného ještěra a některými básněmi z Bezručovy knihy, která je tolik drahá čtenářům. Dá se to stručně vyjádřit tak, že před básní Didus ineptus, básní o vymřelém ptáku, byl veršovaný dopis bratrský o ještěru tuatara, ještěru rovněž vymírajícím a exotickém. Tento ještěr dostal v pokojnějších letech dvacátých faječku, ale jeho rodokmen je dost starý a vážný, aby ospravedlnil i tento oddíl. P. Bezruč se stal obětí své básnické slávy a maska ještěra byla formou jeho sebeobrany. Básníci se potřebují bránit před dotěrnou popularitou humorem a ještěrský škleb posloužil v tomto ohledu básníku Slezských písní. Bezruč, aby se zachránil před kadidlem oslav a ctitelů, musil se sám parodovat, musil neutralisovat rostoucí obdiv sebekarikaturou. Básník nemůže být stále v transu, potřebuje volnější masku pro soukromí. Ještěrské dopisy a gratulace jsou nezbytným protějškem a vyvážením pathetické poesie Bezručovy. Poslední oddíl ukazuje Bezruče ve stycích s českou kulturou. I zde tíhl básník k Moravě, cítil se doma mezi slováckými kumštýři a hanáckými spisovateli. Bylo by samozřejmě možno tento oddíl rozhojnit, doložit vztah Bezručův jak k hukvaldskému rodáku Leoši Janáčkovi, tak na př. k slezskému malíři Val. Držkovicovi a slováckému 116 J. Úprkovi. Bezruč byl věrný kraji, v kterém vyrostl, i lidem, s nimiž žil. S bratřími Mrštíky se znal od obecné školy, pral se s nimi a později utkával v literatuře, ale AI. Mrštíka doprovodil až k smrti. Věrnost básníkova k moravskému domovu nebyla však zaslepeností. Oddíl začíná básní věnovanou Haně Kvapilové, recitátorce Slezských písní, a končí cyklem básnických pozdravů J. S. Macharovi, který přivítal Bezruče v české poesii. I zde je vidět souvislost mezi Slezskými písněmi a souborem ostatních básní, první z básní pozdravujících Machara byla pojata do základní sbírky. Výbor končí. Bylo by jej možno rozšířit o nejednu báseň, ale i tak snad poskytuje výbor příležitostné tvorby Bezručovy pozadí, od něhož se odráží eruptivní masiv Slezských písní, vyprovokovaný největší příležitostí básníkova života. Bylo by však nesprávné pokládat básně zde sebrané za pouhý doplněk slavné Bezručovy sbírky. Tento soubor má, myslím, i samostatnou hodnotu. Bezručovo umění nejednou tu dosáhlo nových poloh, zvláště ve směru monumentální zkratky. Básník odpovídal snad těmito básněmi na menší příležitosti, než když promluvil na sklonku století za hynoucí kmen za Ostravicí. Ale odpovídal i na malé příležitosti velce. Oldřich Králík
117 Bezručovy verše adresované přátelům i nepřátelům shromažďovali sběratelé už po desetiletí. V poslední době se pak sběratelské úsilí soustředilo v Památníku Petra Bezruče v Opavě. Viktor Ficek mohl proto na základě předchozích sběratelských snah přikročit k bibliografickému soupisu celého díla Bezručova i literatury o něm; první svazek Bibliografie Petra Bezruče vyšel tiskem už roku 1953, svazek druhý vyjde letos. Na základě těchto přípravných prací bylo možno u příležitosti básníkových devadesátin přistoupit k pokusu uspořádat souborné vydání Bezručových próz i výbor z veršů mimo Slezské písně. Bibliografie Fickova umožnila evidenci, sbírky opavského Památníku poskytovaly materiální základ, k tomu ještě přistoupila pomoc soukromých sběratelů. Z masy rozptýlených veršů Bezručových bylo tak možno vybrat soubor podobným způsobem, jako roku 1903 sestavil Jan Herben z básní, které se mu nastřádaly, Slezské číslo. Vydavatelé si dovolili také po příkladu Herbenově navrhnout uspořádání vybraných básní, a to do šesti oddílů. Vydavatelé předložili na podzim roku 1956 plán této edice. Básník se od první chvíle zdráhal, zvláště se polekal relativně úplného soupisu své básnické tvorby, který jsme mu dali do rukou, aby si jej prohlédl. Pak se vyjednávalo písemně, časem byl básníkovi dodán exemplář edice, jak byla původně připravena. V prosinci 1956 se básník rozhodl ke kompromisu, podepsal smlouvu s nakladatelstvím Československý spisovatel, ale s doložkou Post obitum auctoris. Přáli jsme si ovšem, aby tato doložka byla zrušena, a to z toho důvodu, aby autor sám dal souboru titul a provedl retuše. Přes úsilí osob z největší básníkovy blízkosti se nepodařilo dosáhnout více, než že autor dal v létě 1957 souhlas, aby v olomouckém Krajském nakladatelství 119 vyšlo z Paralipomen 17 neznámých básní, které dosud nikde nebyly tištěny, a aby některé méně známé texty byly otištěny v edici Kytice z Brněnska. K olomoucké edici Neznámé verše Petra Bezruče provedl autor pečlivé korektury, které znamenaly někde významové zpřesnění, a proto je respektujeme i v naší edici. V lednu 1958, před svým onemocněním, prohlížel Bezruč znova exemplář Paralipomen připravený pro nakladatelství Československý spisovatel a dal k edici – podle sdělení jeho sekretářky – zásadní souhlas. Další podíl Petra Bezruče na vydání veršového souboru znemožnila smrt. A tak vychází soubor opravdu podle prvotní doložky ve smlouvě Post obitum auctoris. Názvy jak celého souboru, tak jednotlivých oddílů byly dány vydavateli. Podtitul Paralipomena má už bezručovskou tradici, tak byly nazvány první dva Bezručovy významné soubory veršů roku 1937 a 1938. Název Paralipomena, značící kusy tvorby stranou pozůstalé, jakési dodatky, má klasický zvuk od doby Schopenhauerovy. Petr Bezruč se však tomuto názvu dost bránil již roku 1937. Navrhoval tehdy jako název souboru, k němuž se stavěl s velkou autokritikou, skromné motto těšínské písně Zasel – ech pšeničku u chodnika. Vydavateli Prokopu Tomanovi ml. si pak posteskl, že titul Paralipomena ponechává jen s těžkým srdcem. A skutečně našli se bibliofilové, kteří Bezručovi řecký název souboru vytýkali. Titul Paralipomena vystihuje jistě Bezručův postoj k této části jeho odkazu. Hlavním titulem chtěli jsme však zdůraznit osobní polarisaci Bezručovy tvorby, její konkrétní adresnost. Petr Bezruč byl vtipně nazván „básníkem proti své vůli“. Není to označení jen vtipné, je i správné. Autor Slezských písní se nedrápal na Parnas, byl tam násilím zatlačen. 120 Mnohé básně byly Bezručovi přímo vylákány. Tyto verše však kolovaly, nacházely cestu do časopisů a příležitostných tisků. Bezruč nikdy nepublikoval svá díla, čtenáři si pravidelně musili publikování vynutit. Bezruč nevydával žádné knihy, svazky s jeho jménem jsou vždy sestaveny někým jiným. Úkol J. Herbena, když sestavoval Slezské číslo, předobraz Slezských písní, byl poměrně snadný; Herben měl rukopisy od autora ve svém redaktorském stolku. A básně, kterými disponoval, byly celkem jednolité, byly žní několika málo let. Úkol pořadatelů tohoto souboru Paralipomen byl nesrovnatelně obtížnější, bylo potřebí sebrat a probrat tvorbu šesti desetiletí, tvorbu rozptýlenou po nejrozmanitějších a nejroztodivnějších publikacích. Ale již samo listování ve Fickově Bibliografii Petra Bezruče ukazuje, jak úkol vydat Paralipomena byl naléhavý, jak bylo nezbytné umožnit čtenářům pohled na celé básnické dílo Bezručovo. Nahlédnutí do bibliografických poznámek v této edici ukazuje, co neznámých veršů Bezručových leží ještě zasuto v nevydané korespondenci autorově. Je samozřejmé, že nebylo možno prohlédnout a sebrat všechno, že nejeden korespondenční soubor zůstal pořadatelům nedostupný. Některé korespondenční soubory jsou nenávratně zničeny; zvláště je nutno litovat ztráty Bezručových dopisů F. Ernestovi, jemuž byla věnována báseň Plumlov II. Sháněl se po nich již Pírek, avšak dávno je spálila Ernestova manželka. Před vydavateli tohoto souboru stály různé úkoly, chronologické, bibliografické, textové. U každé básně se snažíme poskytnout všechny nutné údaje. Nejdříve jsou uvedena data o původním rukopise autorově, pokud jest znám. Na druhém místě je zaznamenán první známý otisk básně. Ostatní bibliografické údaje jsou lehce přístupné ve Fickově Bibliografii. Údaj o prvním otištění má napomoci chrono- 121 logickému určení jednotlivých básní, i když je nejednou velké časové rozpětí mezi napsáním a otiskem básně. Za základ textu bylo vzato znění knižního vydání Paralipomen I, II z roku 1937, 1938, ale bylo přihlíženo i k faksimiliím a jiným pramenům textu. Z mnoha textů jedné básně vybíráme text pokud možno nejúplnější a nejpůvodnější, co nejméně narušený pozdějšími úpravami především filologického rázu. Zvláštnosti Bezručovy kvantity i odchylky od běžné grafiky ponecháváme, jen pokud mají funkci. Za údaji bibliografickými následují vysvětlivky. Autorské vysvětlivky jsou odlišeny dvěma hvězdičkami od vysvětlivek editorských. Vydavatelé děkují všem, kdo pomohli v přípravě edice, zvláště děkují těm, kdo dali k disposici materiál dosud neznámý: Zdeně Kadlecové-Tomáškové, dr. Otakaru Vaškovi, J. Grusovi, G. Valchářovi, A. Kazdové, dr. Drah. Šajtarovi i nedávno zesnulým bezručovským badatelům prof. M. Hýskovi a prof. Břet. Pračkovi. Děkujeme i dr. L. Pallasovi, který pomohl při korekturách.
122 I ŽIVOT
MONOTROPA HYPOPITYS. V dopise J. Herbenovi 8. 12. 1917. Moravskoslezský deník 15. 9. 1927. monotropa hypopitys – hnilák žlutavý.
KLEC. Besedy Času 1904, str. 83. Bajazet – Bajazid I., turecký sultán (*1347 – †1403), byl Timurem zajat a podle pověsti držen v železné kleci. Bajazet je slavné drama Racinovo z r. 1672.
KRÁSKA. Besedy Času 1904, str. 83.
Z PLUMLOVA. V dopise J. Herbenovi 14. 9. 1900. Lidové noviny 15. 9. 1937.
Z HOSTÝNA. V dopise J. Herbenovi 28. 5. 1908. Nymburské listy 30. 5. 1937. Otiskováno pod názvem Z poutního místa Hostýna.
Z KOSTELCE. Na lístku M. Gabrlíkové 23. 8. 1901. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. Marie Gabrlíková – *22. 4. 1884 ve Smržicích, odstěhovala se brzy s rodiči do Kostelce na Hané, kde rodiče koupili hospodu. R. 1906 se provdala za berního úředníka Františka Menšíka. Zemřela 11. 3. 1953.
VZAL BYCH VÁS V NÁRUČ. Z korespondence F. Tomkové. Tento a další tří texty otiskujeme podle rekonstrukce její sestry Aurelie Kazdové, jež texty zaslala J. Dvořákovi v lednu 1957. Upravujeme chaotickou interpunkci. Nezávisle na tom otiskl tyto verše A. Závodský, Slezský sborník, č. 3, 1957. Fany Tomková (*16. 1. 1885 v Moravanech u Brna – †31. 1. 1922), dcera mlynáře. Byla modelem Bezručovy básně Labutinka.
CHTĚL BYCH VÁS NAJÍT. Z korespondence F. Tomkové.
ŠEL JSEM Z BRNA. Z korespondence F. Tomkové.
ZDÁ SE Ml, SLYŠÍM. Z korespondence F Tomkové.
NOVÝ MLÝN. Pěšiny 1934/1935, čís. 4. Vzal sobě děd můj kdys za ženu / děvuchu švarnou ze mlýna – Jakub Vašek (*18. 5. 1793 v Komárově – †18. 6. 1844 v Háji u Opavy) oženil se v Třebovicích 24. 7. 1821 s Terezií Hrnčířovou (*14. 10. 1798 v Třebovicích – †31. 5. 1863), dcerou mlynáře. Srov. báseň Střebovský mlýn ze Slezských písní.
123 ANTONU PÍRKOVI. Brno 8. 5. 1910. Bibliografie P. Bezruče I. 1953, příl. za str. 128 (faks.). Antonín Pírek – (*14. 2. 1879 v Lutotíně při Romži – †22. 8. 1948 v nemocnici v Ostravě-Zábřehu), důvěrný přítel a „sekretar“ Bezručův.
ZRAK NÁM HOŘEL. Z dopisu z 29. 1. 1916 Gustavu Valchářovi (*3. 7. 1896 v Jablůnce – †13. 5. 1947 v Jablůnce) do vídeňského garnisonního vězení. Červený květ, 1957, č. 9, s. 224. Bezruč byl vězněn ve Vídni od svého zatčení 4. 9. 1915 do 25. 1. 1916. Tehdy poznal G. Valcháře. Z vězení byl Bezruč propuštěn v Brně dne 25. 2. 1916. Dalších pět textů je rovněž z korespondence G. Valchářovi.
PO SVOBODĚ BRZY JIŽ. Červený květ, 1957, č. 9, s. 224.
PO BESKYDECH GORAL STŮNĚ. Tamtéž.
ÚNOR PRYČ. Tamtéž.
ZDRÁV BUĎ, SYNKU. Tamtéž.
VYSOKÝ JDE SNĚHU LEM. Tamtéž.
MYŠLENKY UVADNOU. Na lístku Ant. Páralovi 12. 8. 1916. Kolo, září 1937. Ant. Páral – Bezruč se s ním seznámil rovněž ve vídeňském vězení.
TŘI ŘEKY. Černá země 1927, čís. 2.
ŠIŠKY. V soukromém tisku Anny Šmahlové, Jaroměř 1947. tatíček náš, uštván „vědci“ – otec Bezručův Antonín Vašek (*11. 11. 1829 v Háji u Opavy) byl pro svůj filologický důkaz nepravosti RKZ prohlášen r. 1880 (Brandlem a jinými) za zrádce národa, zemřel na chrlení krve 13. 12. 1880 v Brně; maminka měla malou pensi / a dětí šest pod čtrnáct let – matka Bezručova Marie Vašková, roz. Brožková, *22. 7. 1840 v Týnci nad Labem, 18. 9. 1866 se provdala za Antonína Vaška a odstěhovala se pak do Opavy. Jako vdově jí byla vyměřena měsíční pense 57 zlatých. M. Vašková zemřela v Brně 19. 5. 1894. Její děti jsou Vladimír *15. 9. 1867, Helena *9. 1. 1869, Ladislav *24. 1. 1871, Olga *2. 2. 1873, Otakar * 11. 9. 1875, Antonín *9. 10. 1879.
PŘED DÁVNÝM ČASEM. Vánoční pozdrav 1927. Vídeňský deník 19. 8. 1933.
EPITAF MATCE. Sever a východ, 1927, čís. 7–8.
MÁ STARKA. Martě Kristové z Hluchova. 7. 5. 1942. Básně z Hané, 1956. 124 starka – stařenka; jak jsem jinde jednou děl – srov. Nový mlýn a vysvětlivku k této básni; modrá strana – Pruské Slezsko.
IN MEMORIAM SESTRY HELENY. Tištěné poděkování za projev soustrasti s verši z 26. 8. 1931. Helena Vašková – učitelka, †25. 8. 1931 v Háji u Opavy.
ZA BRATREM ANTONEM. Tištěné poděkování za projevy soustrasti, 2. 11. 1934. Anton – Antonín Vašek, notář v Klimkovicích, †26. 10. 1934.
ZA ANTONEM RŮŽICKOU Z ŽAROVIC. Z Bezručovy pozůstalosti. K úmrtí A. Růžičky (*9. 5. 1884, †23. 10. 1952). Žárovice – obec nedaleko Kostelce na Hané. Volně přidané poslední dva verše z rukopisu neotiskujeme. Oman – **inula brit.; Kozí brada – **tragopogon.
FRANTIŠKA VAŠKOVÁ Z TICHÉ. Epitafy a panychida, 1936. Františka Vašková z Tiché – †12. 8. 1926; ež – **až.
ZA CHOTÍ MILOSLAVA HÝSKA. Ruch 14. 10. 1926. Jarmila Hýsková – †13 .10. 1926 v Brně, manželka prof. M. Hýska.
ŽIVOT ŽENY. Věnováno r. 1928 Sylvě Macharové (*23. 6. 1893), dceři J. S. Machara. Studentský časopis 10. 9. 1934.
FILIA NATA. Lidová obroda 4. 12. 1948.
FILIUS NATUS. Pozdrav ze 4. 9. 1919 paní Adéle Grusové (†11. 10. 1919), choti poštovního úředníka v Brně, u příležitosti narození jejího syna Igora. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957.
DĚVČÁTKU DO PAMÁTNÍKU. Poštovní úředník 1. 10. 1937.
DON JUAN K SVATEBNÍMU OZNÁMENÍ. Z rukopisné pozůstalosti Bezručovy.
JAK PADNE ŽIVOT? Gratulace k svatbě 26. 10. 1935. Lidová obroda 25. 5. 1950.
VÍTR – OTEC, VODA – MATKA. Z roku 1928. Sborník Za recitátorkou Božkou Voldanovou, 1930.
NECH PO MĚSTĚ. Lidové noviny 19. 6. 1929.
TŘI HOSTÉ. Nový život 1954, čís. I. večerek – **netopýr; piluna – velký tesařík; plášť španělský – **babočka osiková; harasný – **krásný, pyšný; dlážka – **podlaha.
ŽENY. Život ženy, Praha 1951. tragéd – **Euripides (480 – 406 před n. l.).
DRUHÝ BŘEH. Moravský východ 10. 9. 1937.
125 ROZMLUVA S OSUDEM. Paralipomena I, 1937. filosof Thoreau – Henry David Thoreau (*12. 7. 1817 – †6. 5. 1862), americký spisovatel, žil nejraději uprostřed lesní samoty v srubu, který si sám zbudoval; vystupoval proti otrokářství a byl za to vězněn; život na tě čeká jak drak: / chyť se s ním do křížku, můj žáku! – citát je málo obměněné místo z Thoreauovy knihy Walden čili Život v lesích, o níž referoval ve Volných směrech VII (1902), čís. 2–4, str. 86–87 F. X. Šalda. Šalda ve svém referátu užívá uvedeného místa z Thoreaua také (viz i Kritické projevy – 5, Melantrich 1951, str. 103–104). Překlad Thoreaua je od Zdeňka Franty a vydal jej r. 1902 Laichter.
KDO ŽIVOT PRÁCI POSVĚTIL. Poděkování za pozdravy k šedesátce z 24. 9. 1927. Moravskoslezský deník, září 1927.
VŽDY V MRAKU, V DEŠTI. Pozdrav z Lysé 1929. Vídeňský deník 26. 8. 1933.
CO MÁM SVÉMU KMENI ŘÍCI. Osvobozená země 1947, str. 190.
STUŽKONOSKA MODRÁ. První knižní vydání 1930. španělský plášť – **Vanessa antiopa; barvoměnka – denní motýl s duhovou hrou barev na křídlech; pestrokřídlec podražcový – **Thais polyxena; lišáci – **Vanessa polychloros a Vanessa urticae; volské okovolské oko – **Epinephele iurtina; minorum deûm – nižších bohů; pryšcový lišaj – **Sphinx euphorbiae; paví oka všech tří druhů – a) denní (babočka), b) večerní (zubokřídlec), čeleď lišajovitých, c) noční (čeleď martináčovitých); šeříkový lišaj – **Sphinx ligustri, stužkonoska modrá – **Catocala fraxini; též stužkonoska jasanová; falot – **lstivý, úskočný, bezcharakterní člověk.
II SVĚDOMÍ DOBY
JÁ – PO MÝCH VERŠÍCH. V dopisu akademickému spolku Odra z prosince 1899. Noviny těšínské 27. 1. 1900.
NECH ZAPADNOU. V dopisu J. Herbenovi 8. 4. 1900. Paralipomena II, 1938.
126 OSTRAVICE. Fragment, Kultura 1958, čís. 8, str. 2. Jde o Bezručovu rekonstrukci básně, kterou zaslal Času. Ztratila se s celou zásilkou stejně jako báseň Hořící keř a Orlová. Z básně Orlová si Bezruč zapamatoval úvodní dva verše a uvedl je v dopise městu Orlová dne 10. 11. 1937: Na hranicích ku poplachu udeřili v horny, / Orlová to ku Těšínu vypjala prs vzdorný.
HOŘÍCÍ KEŘ. Bezručem rekonstruovaný text začátku básně, kterou autor spolu s jinými šesti básněmi poslal v polovici července 1899 J. Herbenovi. Zásilka se ztratila. (Viz Oldřich Králík, Ještě jednou k historii Slezských písní, Slezský sborník 1953, str. 167.) Život ženy, 1951, str. 27. Keř hořící jsem jednou objevil – v Starém Zákonu, Exodus, kap. 3 je řeč o tom, že Mojžíš na hoře Oreb přišel k ohnivému keři. Ze středu stále hořícího keře promluvil k Mojžíšovi bůh Jahve: Jsem, který jsem (Exod. 3, 14). Jahve vyzval Mojžíše, aby vyvedl Izraelity z egyptské poroby; já ženu zabiju mu, já bratra zabiju mu... – narážka na zavraždění rakouské císařovny Alžběty. Byla dcerou vévody bavorského Maxmiliána Josefa. Narodila se v Mnichově 24. 12. 1837, provdala se 24. 4. 1854 za císaře Františka Josefa; byla zavražděna italským anarchistou Lucchenim v Ženevě 10. 9. 1898; Maxmilián, císař mexický (*6. 7. 1832 ve Vídni), bratr Františka Josefa, byl odsouzen vojenským republikánským tribunálem k smrti a zastřelen v Queretaru 19. 6. 1867; jediný syn Františka Josefa, korunní princ Rudolf (*21. 8. 1858 v Laxenburku u Vídně), skončil tragickou smrtí 30. 1. 1889 v zámku Meyerling u Vídně; Jdou proroci – fragment z Bezruče v sešitě Čechoslava Ostravického. Viz Červený květ, 1957, č. 9.
BEZ NÁS. V dopisu J. Herbenovi 8. 4. 1900. Lidové noviny 15. 9. 1937.
KŘIŽÁK Z MODRÉ. Lidové noviny 15. 9. 1927. paterek horský – statečný kněz Jan Štíhel, jenž odolával germanisačnímu náporu (srov. báseň Ondráš ze Slezských písní). Štíhel měl spor se soudním radou ve Frýdku Wanitschkem, který žádal, aby Štíhel vystavoval křestní listy německy. Wanitschek se v této věci obrátil i na konsistoriální kancelář biskupa Jiřího Koppa ve Vratislavi. Biskup 27. 3. 1899 Štíhlovi autoritativně nařídil, aby Wanitschkovi vystavil křestní list v německé řeči.
POD OBRAZEM PROKOPOVÝM. Moravské noviny 15. 9. 1927.
127 MISTR JAN. Lidové noviny 15. 9. 1927. národ Tobě pomník klene – báseň odkazuje na akci vystavění pomníku Jana Husa, k níž dala podnět městská rada pražská vypsáním konkursu počátkem roku 1893. O průběhu soutěže pravidelně informuje Čas po celém VIII. ročníku. Záležitost vystavění pomníku se táhla až do r. 1901, kdy zvítězil návrh Šalounův.
TŘETÍ PATRON VLASTI. Československý deník 29. 6. 1919. Verše z konce devadesátých let jsou věnovány bojovníkům proti falsům RKZ. Jedním z prvních odpůrců pravosti Rukopisů byl právě Antonín Vašek.
NA KMEN SVŮJ MYSLÍŠ HYNOUCÍ. Doslov knižního Slezského čísla z r. 1903.
VŮDCI NÁRODA. Fragment z Bezručova zápisníku na rok 1914, Vojenský historický archiv, Praha. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. Grégře – Edvard Grégr (*4. 3. 1827 ve Štýru v Hor. Rakousku – †1. 4. 1907 v Lštění u Čerčan), spolutvůrce národní strany svobodomyslné; JUDr. František Stratil (*15. 1. 1849 v Hunčovicích – †22. 1. 1911 v Opavě), politický vůdce slezských Čechů, advokát v Opavě; JUDr. Josef Herold (*22. 10. 1850 ve Vršovicích – †4. 5. 1908 v Praze), jeden z vůdců národní strany svobodomyslné; JUDr. Jan Vašatý (*10. 8. 1836 v Skrovnici u Kostelce nad Orlicí – †6. 9. 1898 v Praze), spolupracovník J. Skrejšovského, po jeho pádu předseda vydavatelského družstva Politik. Byl v oposici k vládě, r. 1887 spolu s hrabětem Kounicem, Englem a Edvardem Grégrem vyloučen z klubu poslanců. V tomto fragmentu jde Bezručovi o odsouzení politického frázismu.
TOUHA. V dopise Josefu Pátovi 29. 8. 1927. Národní politika 30. 7. 1930. Vidov dan – den sv. Víta 15. června, u Srbů den smutku nad nešťastnou bitvou na Kosově poli 15. 6. 1389, v níž byli poraženi Turky; Prinčip – Gavrilo Princip (*1894 – †1. 5. 1918), srbský nacionalista, 28. 6. 1914 zastřelil v Sarajevě rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho ženu. Princip zemřel v kasematech v Terezíně.
LUŽICI. Lidové noviny 5. 7. 1936.
DVĚ ŽIDLE. Literární noviny 20. 11. 1954. Text z konce roku 1929 byl poslán do redakce Trnu pod pseudonymem The Smiling Jack. Verše však vyšly až později bibliofilsky. Ironisují boj o obsa- 128 zení ministerstva unifikací (Šrámek) a ministerstva zásobování (Bechyně), jež byla obecně považována za zbytečná. šestnáct křesel – československou vládu z 1. 2. 1929 a ze 7. 12. 1929 tvořilo včetně ministerského předsedy 16 osob; Kotochvostík – narážka na dr. E. Beneše, který byl ministrem od roku 1918; čerň – **dav, chátra, z ruštiny; Mošur-ramek – msgre Jan Šrámek, politik lidové strany; Muky-Puky-ne – Rudolf Bechyně (*6. 4. 1881, †1. 1. 1948), sociálně demokratický politik; Opršal – František Udržal, politik agrární strany, byl v letech 1929–32 předsedou vlády.
JENŽ V OHEŇ, DÝM BEZ STRACHU JDE. Napsáno pro památník sboru dobrovolných hasičů ve Skalici u Frýdku 1934, Svoboda 14. 7. 1934. Otiskováno pod názvem Hasič.
ÚŘEDNÍ AUTO A CHARAKTER. Datováno 18. 1. 1938, soukromý tisk. Červený květ 1956, č. 1.
NA BAŽINÁCH KDYS ZBUDOVAL. Vatra, říjen 1937, čís. 8.
KUPŘEDU. Psáno 1938. Sborník V pohotovosti, 1953.
MNICHOVE, BĚDNÝ MNICHOVE. Lidové noviny 2. 10. 1951.
REALISM V POESII. Z 24. 11. 1953. Host do domu, 1954, čís. 1. nařni – ** nařež.
MÍR. Lidové noviny 18. 1. 1951.
III MORAVSKOU ZEMÍ
MORAVSKOU ZEMÍ. Z korespondence J. Grusovi z r. 1927. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957.
MÍSTEK. Pozdrav k odhalení desky v Místku 24. 9. 1933. Národní listy 16. 9. 1933. pede suspenso – po špičkách.
SLEZSKÝ SRPEN. Vídeňský deník 16. 8. 1933.
BESKYDY. Československá republika 4. 9. 1921.
ZÁŘÍ NA BESKYDECH. Lidové noviny 23. 3. 1924.
LYSÁ 1945. Pozdrav z 11. 8. 1945. Lidová kultura 15. 9. 1945.
MĚSTO POD RADHOSTĚM. Lidové noviny 20. 7. 1933.
ŠIROKÁ HANÁ JE BEZ BÍDY. Vlast. sborník pro mládež župy olom. 1928, čís. 5.
129 HANÁ. Z dopisu J. S. Macharovi 15. 5. 1929. Nymburské listy 30. 4. 1937.
OLOMÚC. Petr Bezruč, Šest básní, 1947. Domine, da urbi lucem – Pane, dej městu světlo; Helios – bůh slunce.
BRNO. Svobodné noviny 23. 11. 1947. P. Bezruč, Kytice z Brněnska 1957. Bezruč bydlel v Brně od roku 1873 do roku 1885, kdy maturoval na klasickém gymnasiu. Od podzimu roku 1885 do dubna roku 1888 studoval klasickou filologii v Praze, od 16. 6. 1888 do 28. 4. 1889 byl diurnistou stavebního úřadu v Brně, poté poštovním asistentem v Brně. Zde působil s krátkým přerušením (od 20. 10. 1891 do 22. 7. 1893 byl v Místku, r. 1919 tři měsíce za plebiscitu v Jablunkově, v Třinci, v Oldřichovicích a v Lomné na Těšínsku) až do svého pensionování. Do výslužby odešel dne 1. 5. 1928 jako vrchní poštovní ředitel. Z Brna se odstěhoval Bezruč trvale do Kostelce na Hané r. 1939; sic bych nit života zkrátil – Bezručovi hrozilo v Brně po zřízení tzv. protektorátu zatčení; za prohlídky mu gestapo vzalo cenné rukopisy, mimo jiné též poznámky z cest.
KUŘÍM NAD BRNEM. Z konce r. 1938 nebo později. Opis A. Kučíka. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. Hindl pozdrav dává ode Mlada Boleslava – je míněn list Máchova přítele, hospodářského úředníka Eduarda Hindla (*1811–†1891) z 8. 3. 1833, kde čteme: „Až do mladého Boleslava jděte po silnici, z mladého Boleslava po Jizeře řece“ (dílo K. H. Máchy, Československý spisovatel 1950, svazek III, str. 372, srov. dále O. Králík, Historie textu Máchova díla 1953, str. 103); dostanou o čárku více – **též v Čechách Čelákovice, Krabčice a Mirovice...; oni dí: Bystrica Banská – **tato mužná řeč burácí / v kraji též, kde jsou Slezáci; mir – **venkovská zádruha (z ruštiny); professores magni sumus, / sic iubemus, sic volumus – velcí profesoři jsme, tak to nařizujeme, tak to chceme; má vůdce „se nebojící“ – narážka na politiku dr. E. Beneše v r. 1938. Jeho osobě jsou věnovány Bezručovy satirické verše Malý pán, Canticum canticorum maiorum či Vysoká píseň majorská (verše ironisují Benešovo jmenování majorem v záloze začátkem r. 1935) a j.
IVANČICE POD BRNEM. Nový lid 4. 1. 1941. 130 město ivanecké – **Dím ivanecký – forma ta nekřičí, / tak dělník, rolník dobře mluví, věz to. / Kdo „ivančičtí“ dí, na koty volá „čičí“, / (kde jsou ti koti? Nevidím zde ničí!) / a nemá slouti synem Tvým, o město!; řecké bohyni – míněna bohyně Afrodita. Bezruč vychází z mythu o Paridově soudu; Syslice – **trať, kde se pěstovala réva; panství krumlovského grofa – po Lichtensteinech patřilo od r. 1908 panství moravskokrumlovské hrabatům Kinským; Rena – lesnatý kopec nad Ivančicemi, porostlý kdysi vinohrady; Jan Blahoslav – *20. 2. 1523–†24. 11. 1571, žil v Ivančicích od r. 1558 až do své smrti; Beneš Metod Kulda – **narozen v Ivančicích 1820–†1903; co v erbu dí číš trojí v modrém poli – Ivančice mají ve znaku tři zlaté korbele v modrém poli.
NEJHEZČÍ DĚVUCHA. Z 17. 8. 1921. Kytice z Brněnska 1957.
OSLAVANY A KRAJ. Pozdrav hornické výstavě v Oslavanech 27. 4.–4. 5. 1941. Zájmy horníků 20. 5. 1941. dvakrát dymným vzduchem / horníkům zvonily hrany – **dvě katastrofy v šachtách 8. 6. 1860 a 21. 3. 1921. Při první na dole Františka v Padochově přišlo o život dvaapadesát havířů, při druhé v Kukle dvacet šest; západní kavka – **Pyrrhocorax graculus occidentalis (západní kavče žvatlavé); mánové – **duše zemřelých.
DYJE A DUNAJ. Z 27. I0. 1933. Nový lid 14. 11. 1933. turkyně – kukuřice; Apollo – jasoň červenooký; břek – statný strom s peřenolaločnými listy, roste v lesích na jižní Moravě; mahalebka – turecká višeň, strom s malými černými trpce chutnajícími peckovičkami; oskeruch – strom podobný svým vzhledem jeřábu; Cerambyx Kaehleri – tesařík rumělkové barvy s černou skvrnou, žije ve vinohradech; drop – stepní pták.
PUPALKY. Lidové noviny 1. 5. 1924.
DIVIZNA. Pískle v trní, 1925, čís. 1. Tabulky – Stolová hora, něm. Tafelberg, vrch v Pavlovských horách; Turolda – vrch Pavlovských hor; loza – réva.
TŘEMDAVA BÍLÁ NAD PULGARY. Jižní Morava v písních Petra Bezruče, Břeclav 1933. Pulgary – Bulhary, ves na jižní Moravě; André Chénier – francouzský básník (*30. 10. 1762–†27. 7. 1894); Charlotte Corday – *27. 8. 1768, převlečena za květinářku zavraždila revolucionáře Marata (*24. 8. 1744–†13. 7. 1793), byla odsouzena revo- 131 lučním tribunálem a guillotinována 17. 7. 1793; svůdce Ledy – bůh Zeus se přiblížil k dceři aitolského krále Thestia v podobě labutě.
PULGARY. Jižní Morava v písních Petra Bezruče. Lethe – podsvětní řeka zapomnění; Charybda – Skylla – úskalí, Charybda je zrádný vír v úžině sicilské v podobě mořského netvora, Skylla je panna s obludným tělem, jež vábí lodě, které pak ztroskotávají.
VEČER POD PÁLAVOU. Sever a východ 1927, čís. 7–8.
CO PRCHÁ, TO VŽDY KRÁSNÉ JE. Národní listy 25. 6. 1925.
IV A CO NÁROD NEZPÍVÁ UŽ?
DĚVUCHA Z ŠUMBARKA. Beskydské besedy 8. 10. 1916. hafera – borůvka.
VOJENSKÁ KOŠULKA. Beskydské besedy 8. 10. 1916.
KOVAL. Bezručův zápisník na rok 1914. Radostná země 1955. kuzňa – kovárna; poval – trám.
HORY A DOLY. Bezručův zápisník na rok 1914. Gigula – Lysá hora.
GRUŇ I. Bezručův kraj 28. 11. 1918. grapa – strž, propast.
GRUŇ II. Lidové noviny 4. 11. 1922.
CESTA ZA NEVĚSTUM. Radostná země 1955. hučnica – silnice; kaj gajdoša chovali – **když někdo brkne na cestě, říkají, že tam je pochovaný muzikant; baj – **též.
V PYŠNÝ JEŠTĚR
VŽDY ŠŤASTEN BUĎ! Věnováno spolužáku z gymnasia Jaroslavu Kuncovi 29. 12. 1883. Věstník Matice opavské, 1934.
132 KDYŽ NA DIVANĚ LEŽÍM TIŠE. LÍNĚ. Fragment studentské básně P. Bezruče, patrně z let 1885–1888, kdy studoval v Praze. Slezský sborník, 1957, č. 3, str. 345. Text nadiktoval básníkův bratr Otakar dne 17. 9. 1937 v Brně prof. M. Hýskovi. Poslední strofu básně neotiskujeme, protože je značně neúplná. Svým charakterem je text studentské básně blízký tehdejší Bezručově korespondenci příteli J. Kadlecovi (viz Šedivec, Z kroniky rodu Bezručova II, str. 43 n.), z níž poznáváme, že Bezruč skutečně promýšlel problémy oblomovštiny a prožíval pocity zbytečného člověka.
Z FILOSOFIE DVOU TRAMPŮ. Lístek Lad. Vaškovi 29. 8. 1898. Sborník Bohumilu Sobotíkovi k padesátinám, Opava 1955. stařičký třamp – Petr Bezruč; mladičký třamp – mladší bratr Otakar.
ZASMUŠIL SE NEMOJ. V dopise Otakaru Vaškovi 2. 12. 1898. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. Nemoj – asi narážka na historickou postavu jednoho z posledních příslušníků vyvražděného rodu Vršovců. Vršovci byli krutě vyvražděni knížetem Svatoplukem r. 1108. O Nemojovi píše Kosmas v Kronice české III, 23; ještěr rodu tuarata – tuatera, hatterie, poslední, na Novém Zélandě žijící druh starobylého řádu plazů; ještěřičky – okurky; po zdraví se stále vyptávají – Vladimír Vašek byl na podzim roku 1898 nemocen, podle svědectví bratra Ladislava (veršovaný dopis do Běláku 7. 11. 1898) však ne příliš vážně, jak tomu bylo v roce 1899. Uvedený verš označen v originále šipkami.
PRO MOC PRÁCE, PRO MOC ŽLUČI. V dopise Otakaru Vaškovi 1. 1. 1899. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. pro moc práce, pro moc žluči – Bezruč píše v té době básně, jež jsou jádrem Slezských písní; bělácký všetečka – Otakar Vašek byl tehdy poštovským asistentem v Běláku (Villach) v Korutanech.
DVA DNY VICHOR. V dopise Otakaru Vaškovi 22. 12. 1908. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. na patrona ctihodných všech ševců – Kryšpína 25. října; Eslarngasse – ulice v III. vídeňském okrese Landstrasse; šilchr – víno narůžovělé měňavé barvy, z něm. Schilcher.
DÍK POVÝŠENCE GRATULANTU. Lidové noviny 23. 3. 1922. jmenován byl vrchním ševcem – Vladimír Vašek byl 17. 12. 1918 jmenován vrchním poštovským kontrolorem, 28. 5. 1919 byl jmenován poštovským ředitelem.
133 SÁRKYPISÁRKY – LES U BRNA. V dopise J. Grusovi 1. 10. 1922. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. hospůdka zakrytá v lese – Jägerhaus, myslivna nad Pisárkami, kam často docházel Bezruč se svými přáteli.
DVĚ DĚVUCHY. V dopise J. Herbenovi 8. 12. 1917. Lidové noviny 23. 3. 1924.
HORE K LYSÉ. Pozdrav z Lysé 25. 8. 1922. Lidové noviny 23. 3. 1924.
NE MRAK HORSKÝ. Pozdrav z Lysé 18. 7. 1935. Národní politika 30. 7. 1935.
NA LYSÉ ZAS KMETÍK. Na pohlednici J. S. Macharovi 30. 6. 1941. co dí Alexandreida – nebo obrové srdce jmějéše, / kakžkoli děťátko bieše (verš 307 až 308 zlomku Svatovítského).
ŠTĚSTĚNA VYSYP AŽ KE DNU. K Novému roku 1924. Novoroční gratulace 1924–1935.
CESTOU JE NÁM ŽIVOT VÉSTI. K Novému roku 1935. Národní listy 1. 1. 1935.
NEMÁŠ UŽ NEJISTÉ NOŽKY? K Novému roku 1937. Moravskoslezský deník 1. 1. 1937.
SRDCE KŘEPČÍ PŘI POHLEDĚ. Pozdrav G. Valchářovi 4. 4. 1928.
ZASE VELKONOČNÍ SVÁTKY. K velikonocům 1930. Verše, Jindřichův Hradec 1937.
RÁD BYCH, PANE, RÁD BYCH JÁ. Tělocvičné jednotě Sokol v Hronově 1935. Národní listy 15. 12. 1935. Rád bych, pane – III. část básně Vodník z Erbenovy Kytice: Rád bych, ženo, rád bych já / věřil tvému slovu, / ale rybka v širém moři – / kdo ji lapí znovu?
PŘÍSPĚVEK? Spolku pěstitelů kaktusů 28. 12. 1936. Kaktusářské listy 1937, str. 1.
CHLAP ZDVOŘILÝ SE VÁM UKLÁNÍM. Poděkování za gratulace k 15. 9. 1932. Moravskoslezský deník 6. 10. 1932.
ŽIVOT JE TAK NEVLÍDNÝ. Poděkovaní za projev soustrasti k úmrtí Olgy Vaškové. Soukromý tisk z 4. 11. 1944. Olga Vašková – učitelka, †25. 10. 1944. Na podzim roku 1944 se musela, tehdy již těžce nemocná, vystěhovat ze svého bytu v Rumunské ulici v Žabovřeskách a uvolnit jej německé rodině.
CO ZNÁMOST TA VÁM PŘINESE? Lidové noviny 11. 5. 1928.
O NÁRODE. Z korespondence dr. J. Sonkovi 27. 11. 1945. Správné 134 znění Macharova textu je: Ó národe, ty osle trpělivý, / co všechno se už směstná na tvém hřbetu! / Hejslovan, šejdíř, hlupák blabolivý, / i plantážník, jenž s plným měšcem je tu. Jde o báseň Psáno v porotní síni pražské 27. listopadu 1911, s podtitulem Apostrofa (ze sbírky Satirikon; ve III. vyd., 1928, viz str. 150).
NOLI TANGERE. Lidová demokracie 18. 9. 1952. Písmo dovoluje – **let našich je sedmdesát, pakli kdo silnějšího přirození jest, i osmdesát, Žalm 90, 10.
PYŠNÝ JEŠTĚR. Lidová demokracie 14. 9. 1952.
VI K UMĚLCŮM
HANĚ KVAPILOVÉ. V dopise Haně Kvapilové 27. 4. 1899. Máj 1899, str. 62. Hana Kvapilová – roz. Kubešová (*28. 11. 1866–†8. 4. 1907). 27. 4. 1899 recitovala v Konviktském sále v Praze na Starém Městě mimo jiné i tři Bezručovy básně, Maryčku Magdónovu, Bernarda Žára a Kdo na moje místo? Večer uspořádal omladinářský spolek Klub mladých. Večera se účastnil, nepoznán veřejností, sám Petr Bezruč.
DVAKRÁT, DVAKRÁT V MÉM ŽITÍ. Pozdrav Haně Kvapilové na pohlednici z Rajhradu z 20. 9. 1903. Listy Památníku Petra Bezruče 15. 12. 1955, str. 2.
IGNÁTU HERRMANNOVI. Ignátu Herrmannovi k 70. roku života 12. 8. 1924. Švanda dudák, srpen 1924. Ignát Herrmann – *12. 8. 1854 v Horním Mlýně u Chotěboře – †8. 7. 1935 v Řevnicích u Prahy. Herrmann otiskl ve svém časopise Švanda dudák roku 1889 Bezručovu prózu Studie z Café Lustig.
OTAKARU BYSTŘINOVÍ. Bystřinovi k 60. roku života 23. 5. 1921. Lidové noviny 22. 5. 1921. Otakar Bystřina – vl. jménem Ferdinand Dostál, *23. 5. 1861 ve Věrovanech u Olomouce – †18. 7. 1931 v Ostravici u Frýdlantu; republika pod súchovskou strání – Bystřina napsal kroniku 135 Súchovská republika (vyd. 1926). Kniha Bystřinových vzpomínek vznikla z rozptýlených kapitol, otiskovaných v Moravskoslezské revui, III. ročník, 1907 a později v Lidových novinách pod čarou; Zábranský – Alois Zábranský (*8. 2. 1858 v Jáchymově u Litovle – †10. 9. 1921 v Uherském Hradišti), vlast. jménem František Červínek, jiný pseudonym Balthasar Pelyněk; Legenda hanácká – dílo Otakara Bystřiny Hanácká legenda vyšlo 1904; Břehule – Břehule čili poslední hastrman na Hané, dílo Aloise Zábranského, vydané r. 1919; Dohnal – František Dohnal (*31. 7. 1876 v Čelčicích u Prostějova – †28. 7. 1956 v Prostějově), katolický farář, básník a překladatel; podpoliš – křepelák, podpoliška – křepelka; Přikryl – Ondřej Přikryl (*26. 11. 1862 ve Výšovicích u Prostějova – †22. 12. 1936 v Prostějově), lékař, národohospodář a hanácký kulturní pracovník; ten kovářův synek, / ten co je z Náměště – František Serafinský Procházka (*15. 1. 1861 v Náměšti u Olomouce – †28. 1. 1939 v Praze), syn kováře, roku 1908 vydal Písničky kovářova syna; vylezeš na desky / v pražském kabaretě – Bystřina vystoupil po roce 1918 v pražské Červené sedmě, ale s neúspěchem; u malíře Jožky – Joža Uprka (*25. 10. 1861 v Kněždubě na Moravě – †12. 1. 1940 v Hroznové Lhotě); v deštivém Jičíně / z paragrafů tašky / vytahuješ – Bystřina byl advokátem v Novém Jičíně od 1. 7 1893 do 19. 10. 1921 a od 1. 7. 1927 do své smrti.
PANYCHIDA ZA DUŠÍ VESELÉHO STAREČKA OTAKARA BYSTŘINY. Lidové noviny 26. 7. 1931.
ALŠI MRŠTÍKOVl. Al. Mrštíkovi k 60. roku života 14. 10. 1921. Lidové noviny 14. 10. 1921. Alois Mrštík – *14. 10. 1861 v Jimramově – †24. 2. 1925 v Brně, autor díla Rok na vsi, obrazu života na slovácké dědině Habrůvce. Byl dlouhá léta učitelem.
DIVÁKY. K úmrtí Aloise Mrštíka 24. 2. 1925. Ruch 1. 3. 1925. Vilém – Vilém Mrštík (*14. 5. 1863 v Jimramově – †2. 3. 1912 v Divákách; Frank – František Mrštík (*26. 6. 1865 v Jimramově – †31. 10. 1909 v Divákách), lékárník, bratr Vilémův; Norbert – MUDr. Norbert Mrštík (*1867 v Jimramově – †18. 2. 1905 v Brně), bratr Vilémův; Aleš – Alois Mrštík (1861–1925), bratr Vilémův; otec starý – Alois Mrštík (*1834 v Jimramově – †4. 12. 1918 v Divákách), obuvník, otec Vilémův.
136 EPITAF PAVLU KŘÍZKOVSKÉMU. Z 3. 6. 1935 k slavnosti Pavla Křížkovského v Holasovicích. České slovo 7. 6. 1935. Pavel Křížkovský – *9. 1. 1820 v Holasovicích ve Slezsku – †8. 5. 1885 v Brně.
FRANTIŠEK HLAVICA. Tištěné poděkování za projev soustrasti 17. 7. 1952. Literární noviny 26. 7. 1952. František Hlavica – výtvarník (*23. 1. 1885 ve Vsetíně – †16. 7. 1952 ve Vsetíně).
BARD POTULNÝ. Svobodné noviny 30. 3. 1947. Vojtěch Martínek – *11. 4. 1887 v Brušperku
J. S. MACHAROVI 1914. Slovácko Macharovi 1914. J. S. Machar – * 29. 2. 1864 v Kolíně – †17 – 3. 1942 v Praze.
ROK TĚŽKÝ A TRUCHLÝ. Z lístku J. S. Macharovi 4. 7. 1915. Krůpěje – sbírka Macharových veršů z let 1906–1913, vyšla r. 1915.
TAK NA PEGASE. Z korespondence J. Grusovi (*2. 8. 1869 – †8. 2. 1938). Poštovní úředník Grus byl Bezručovým přítelem. Neznámé verše Petra Bezruče, 1957. Rérych – Jaroslav Rérych, *11. 7. 1888 ve Vrutici Kropáčové, malíř krajin a podobizen, grafik a sochař, naposled profesor gymnasia v Havlíčkově Brodě. Tvůrce podobizen gen. J. Šnejdárka, Jana Herbena, J. S. Machara a jiných. Macharův portrét byl roku 1922 v září vystaven v Brně na výstavě prací Rérychových. Bezruč výstavu zhlédl a znal zřejmě i sloupek A. Nováka v Lidových novinách z 31. 3. 1922, nazvaný Básníci a vojáci; Bucefalos – oblíbený kůň Alexandra Velikého, který Bucefala sám zkrotil. O svém oblíbeném koni Bobovi píše Machar v knize Pět roků v kasárnách, vzpomínky a dokumenty 1927, s. 322 n. Lidové noviny přinesly 20. 8. 1922 kresbu Eduarda Miléna s nadpisem Přesedlal. Machar na ni v uvedené knize (str. 322) vzpomíná: „Obrázek zpodobňuje mě jedoucího na bídné herce, jež plazí jazyk, co vzadu se vzpíná mohutný básnický Pegas, dívá se levým okem posměšně po mém komoni a povídá: ‚Nechápu, jak mne mohl můj pán zaměnit za takového mrzáka!‘“; na hvězdici generála se dívá s hořkým úsměvem – svědectvím toho je Macharova kniha vzpomínek a dokumentů Pět roků v kasárnách. Machar sám žádal roku 1924 o propuštění z funkce generálního inspektora.
ŠEDESÁTKA. Niva, únor 1924. Slez, Spiše, Oravy se vzdají – narážka na politiku dr. Beneše, který se 137 účastnil konference velvyslanců v Paříži 28. 7. 1920. Na konferenci byla stanovena hranice mezi Československem a Polskem v oblasti Těšínska, Oravy a Spiše. Srov. i Bezručovy básně ze Slezských písní Kaštany, Hanys Horehleď a Kalina III.
SEDMDESÁTKA. Niva, únor 1934. Boží bojovníci – satira J. S. Machara z roku 1897; usmívá se Krym – Machar navštívil Krym roku 1898, roku 1900 vyšel jeho básnický deník Výlet na Krym; Hus, Žižka, Amos, Chelčický – Machar jim věnoval básně ve sbírce Apoštolové z r. 1911.
MACHAR NAD BOSPOREM. Podle básníka „psáno již 1. ledna 1938 za doby byzantské“ J. S. Macharovi k 75. roku života. Soukromý tisk 1939. Bezruč a Machar, Přátelství básníků, Praha 1942.
ORLE ČESKÝCH POETŮ. K úmrtí J. S. Machara 17. 3. 1942. Bezruč a Machar, Praha 1947.
138 OBSAH
ŽIVOT
Monotropa hypopitys7 Klec7 Kráska8 Z Plumlova8 Z Hostýna9 Z Kostelce9 Vzal bych Vás v náruč9 Chtěl bych Vás najít10 Šel jsem z Brna10 Zdá se mi, slyším10 Nový mlýn10 Antonu Pírkovi11 Zrak nám hořel12 Po svobodě brzy již12 Po Beskydech goral stůně12 Únor pryč12 Zdráv buď, synku13 Vysoký jde sněhu lem13 Myšlenky uvadnou13 Tři reky13 Šišky14 Před dávným časem15 Epitaf matce15 Má starka15 In memoriam sestry Heleny16 Za bratrem Antonem16 Za Antonem Růžičkou z Žarovic17 Františka Vašková z Tiché18 Za chotí Miloslava Hýska18 Život ženy19 Filia nata19 139 Filius natus19 Děvčátku do památníku20 Don Juan k svatebnímu oznámení20 Jak padne život20 Vítr – otec, voda – matka21 Tři hosté22 Ženy23 Druhý břeh23 Rozmluva s osudem24 Kdo život práci posvětil25 Vždy v mraku, v dešti25 Co mám svému kmeni říci25 Stužkonoska modrá25
SVĚDOMÍ DOBY
Já – po mých verších33 Nech zapadnou33 Ostravice33 Hořící keř33 Bez nás34 Křižák z Modré34 Pod obrazem Prokopovým35 Mistr Jan35 Třetí patron vlasti36 Na kmen svůj myslíš hynoucí37 Vůdci národa37 Touha37 Lužici38 Dvě židle38 Jenž v oheň, dým bez strachu jde42 Úřední auto a charakter43 Na bažinách kdys zbudoval44 Kupředu44 Mnichove, bědný Mnichove44 Realism v poesii45 Mír45
140 MORAVSKOU ZEMÍ
Moravskou zemí49 Místek49 Slezský srpen50 Beskydy51 Září na Beskydech51 Lysá 194551 Město pod Radhoštěm51 Široká Haná je bez bídy51 Hana53 Olomúc54 Brno54 Kuřím nad Brnem54 Ivančice pod Brnem57 Nejhezčí děvucha59 Oslavany a kraj59 Dyje a Dunaj61 Pupalky62 Divizna63 Třemdava bílá nad Pulgary63 Pulgary64 Večer pod Pálavou65 Co prchá, to vždy krásné je65
A CO NÁROD NEZPÍVÁ UŽ?
Děvucha z Šumbarka69 Vojenská košulka70 Koval70 Hory a doly71 Gruň I72 Gruň II72 Cesta za nevěstum73
141 PYŠNÝ JEŠTĚR
Vždy šťastný buď!77 Když na divaně ležím tiše, líně77 Z filosofie dvou trampů78 Zasmušil se Nemoj79 Pro moc práce, pro moc žluči80 Dva dny vichor80 Dík povýšence gratulantu82 Pisárky – les u Brna82 Dvě děvuchy83 Hore k Lysé83 Ne mrak horský84 Na Lysé zas kmetík84 Štěstěna vysyp až ke dnu84 Cestou je nám život vésti84 Nemáš už nejisté nožky?85 Srdce křepčí při pohledě85 Zase velkonoční svátky85 Rád bych, pane, rád bych já86 Příspěvek?86 Chlap zdvořilý se Vám ukláním86 Život je tak nevlídný87 Co známost ta vám přinese?87 O národe88 Noli tangere88 Pyšný ještěr88
K UMĚLCŮM
Haně Kvapilové93 Dvakrát, dvakrát v mém žití93 Ignátu Herrmannovi93 Otakaru Bystřinovi94 Panychida98 Alši Mrštíkovi99 Diváky102 142 Epitaf Pavlu Křížkovskému102 František Hlavica103 Bard potulny103 J. S. Macharovi 1914105 Rok těžký a truchlý105 Tak na Pegase105 Šedesátka106 Sedmdesátka107 Machar nad Bosporem108 Orle českých poetů109
Doslov (Oldřich Králík)111 Ediční poznámky a vysvětlivky119
[143] PETR BEZRUČ PŘÁTELŮM I NEPŘÁTELŮM PARALIPOMENA
K vydání připravili Jaromír Dvořák, Oldřich Králík a Viktor Ficek. Doslov napsal Oldřich Králík, vysvětlivkami opatřil Jaromír Dvořák. Graficky upravil a obálku a vazbu navrhl Oldřich Menhart. Jako svou 1408. publikaci vydal Československý spisovatel v Praze roku 1958. Odpovědný redaktor Josef Rumler.
Z nové sazby písmem Garamond linotype vytiskl Tisk, n. p., Brno. Papír 84×108, AA 4,78, VA 5,25, D-586702. Náklad 10.000 výtisků. 13/4.
Cena brož. 8,90 Kčs, váz. 13,30 Kčs. 56/VIII-14
E: mk; 2006 [144]