Klaň se..!se...!
Mořem Neznáma bílé labutě plují,
plují labutě bílé a čisté jak lilie květy,
tamo na vlnách modravých nesou se jasné jich čety,
jiné v samotách tiché sny svoje snují.
Tam královna bledá a smutná a vznešená, krásná,
z ní linou se stříbrná světla a čistá a jasná!
Slyš ten tajemný šepot, neznámý, svatý,
svatý neznámý šepot, jímž od věků celá pláň dýchá,
v duši vkrádá se, nad města snáší se v dřímotách tichá,
nízká otvírá okna doškové chaty.
9
O Tajemství hluboka moře, ó neznámé světy,
vy bělostné labutě, Stvoření nádherné květy!
Jasná, vznešená světla k radostné tuše,
k tuše radostné světla, vy labutě pohádky nocí,
Lásky poslové věční a bez mezí velikých Mocí!
Svatý, Laskavý, Silný! – – Klaň se, má duše..!duše...!
10