Klaň se..!se...!
Mořem Neznáma bílé labutě plují, plují labutě bílé a čisté jak lilie květy, tamo na vlnách modravých nesou se jasné jich čety, jiné v samotách tiché sny svoje snují. Tam královna bledá a smutná a vznešená, krásná, z ní linou se stříbrná světla a čistá a jasná! Slyš ten tajemný šepot, neznámý, svatý, svatý neznámý šepot, jímž od věků celá pláň dýchá, v duši vkrádá se, nad města snáší se v dřímotách tichá, nízká otvírá okna doškové chaty. 9 O Tajemství hluboka moře, ó neznámé světy, vy bělostné labutě, Stvoření nádherné květy! Jasná, vznešená světla k radostné tuše, k tuše radostné světla, vy labutě pohádky nocí, Lásky poslové věční a bez mezí velikých Mocí! Svatý, Laskavý, Silný! – – Klaň se, má duše..!duše...! 10

Když přišlo jaro.
Jarní něhou dýchala země, z ticha v proudy procitl smích, mladé slunce zjásalo ve mně, s polí slední shánělo sníh. Na cestách se válelo bláto, potok pln byl zkalených vod, role bujnou zelení vzňato, lesem zpíval vil chorovod. Vonné táhlo rašení v sady, k nebi s písní vylétl pták, z trávy květy vydechly všady, proudem tužeb zachvěl se zrak. Jarní něhou dýchala země, s polí slunce shánělo sníh; touhy snivé snesly se ke mně, tichá láska šeptala v nich. 11

Na hlubinách.
Mou loďku řada bílých líbá vln, pad’ měsíc do nich snící stříbra pln. Vanutí šera táhne nad hlavou a ptáci usínají doubravou. A květin vzduchem vůně těžký dech se rozpial v nevystihlých hovorech. U břehu rozchvělo se rákosí a z dáli píseň touží kohosi. Na vodách celují se lekníny, a duše má se dívá v hlubiny... 12

Láska.
Duše dvě letěly vesmírem, jich harfy touhami zněly – k obloze nad tichou spěly zem, záři vzplát na nebi zřely. Duše dvě z různých stran spěchaly, záři tu pláti kde zřely, v jásání hvězdu svou objaly, splynuly v polibek vřelý... 13

Sedmikrásy.
Bílých na pažitě plno sedmikrás vytrysknulo hbitě, sotva sníh se střás. Sedmikrásek roje s travou zelenou, potok, písní zdroje, zvěstí jara jsou. To tak všechno raší, všechno pučí v květ, v kterém k nám se snáší láska na ten svět. A v to srdce mladé padá divný cit, s nímž se touha krade: též své jaro mít. 14

Lekníny.
Hle, na rybníce tichém bílé květy zrají! To čisté lekníny se sněhem odívají, to čisté lekníny tam nevinností planou a k sobě v úsměvech zvou lásku rozjásanou. Jsou jako hvězdy v oblacích: tu stojí v řadě, tam v tlumu kupí se jak vážné na poradě, tu dva jen vůní dýší v těžkém slunném jase a opodál květ sirý ve snech usmívá se. Jak zraku nádherné to nebe otevřené a na něm řady světel v různo rozházené. Tu zastav kroky, mládí krásou opojené! Slyš, vlnka v květech zpívá, tajné zvuky zvoní – tvé tělo v roztoužení blíž se k vodám kloní, a v duše náladách se divné city honí... 15

Pták zpívá..Pták zpívá...
Pták zpívá, zpívá do oblak, odkud se dívá slunce zrak. Pták zpívá, zpívá u řeky, s ní v hovor splývá pravěký. Pták zpívá, zpívá nad brázdou, ty tony v niva budit jdou. Pták zpívá, zpívá, ve větvích kde do cest kývá sladký smích. Pták zpívá, zpívá do oblak, a píseň snivá padá v zrak. 16

Jde-li...
V zeleném olšoví bloudím... Nad hlavou v korunách stromů dívá se pohádka léta vznešená, zvonivých tonů. Lučina travami voní, potok tu pod nohou mojí s břehy se zurčivě líbá, o kámen laškovně šplouná. Bohaté slunce se snáší v zelené koruny větví a listy zlatem svým zlatí, s otázkou hladí mé tváře. Panenská příroda krásou zpívá a vznešenost hlásá a do mojí nadšené duše vnícenévznícené touhy rozsévá. 17 Vystoupím opodál na stráň, usednu do kypré trávy, kde douška mateří voní, plazí se stín mladé břízy... Přede mnou ořeší dýchá spletené s mladistvým smrčím pod strání žíznivé olše, uprostřed povídá potok. Usednu do kypré trávy a toužně budu se dívat, známý štít odkud se bělá, jde-li – – – – – – 18

Nálada.
Hudba dnes přírody nedělí hlaholí, vyjdu si z vesnice zjásaných do polí, vdechovat budu tam letní dech topolí. Budu se potápět v hlubinách velkých krás, v záři mě ostíní na mezi žitný klas, k duši mi zazpívá ptáčete drobný hlas. V topolí, na mezi, stíny a slunka svit, tam se mi tiše a mile tak bude snít, s celičkou přírodou budu si hovořit. Nad hlavou budou se bohaté klasy chvět, v trávě mě opojí mateří doušky květ, budu tam se světem o lásce rozprávět... 19

Ve stínu lesa.
Nad námi tichounce šeptaly větve smrčí a chvělo se listí buků a dumaly koruny modřínů dávné zkazky – – Mech kolem opojnou vůni z drobných lil květů, nad nimi zpíval ptáček v mladé milosti vznětu. Slunce hřálo do větví, plazilo se travou a hrálo vřesovím... Nám bylo sladko, tak blaze v duši. V ní zpívalo štěstí a chvěla se touha a jásala láska –: naše veliká láska a čistá, která vzpučela, zkvetla v objetí buků ve stínu lesa. – 20

Dvě hvězdy.
Po nebi širém plavaly vesmírem vznešeným hvězdy dvě čisté, vzdáleny od sebe daleko. A jedna toužila a druhá doufala. Až jednou v hloubi vysoka spolu se setkaly hvězdy dvě čisté, vzdálené od sebe daleko. A jak se uzřely, blahem se zachvěly. 21 Teplým blahem se zachvěly, neboť se poznaly hvězdy dvě čisté; touhu a naději poznaly. Tehdá to věděly, sebe že hledaly. Bez sebe déle že nelze býti jim, cítily hvězdy dvě čisté; útěchou lásky se usmály... Potom se spojily, v jedino splynuly. A jedna hvězda bělostná vesmírem plula pak... 22

Je noc!
Je noc tak bílá, na nebi luna svítí, hvězd na nebi se tisíc dolů dívá, je noc tak světlá, stříbrem se rybník třpytí, ve vánku tichém těžký květ se kývá, je noc tak sladká, kdy touhy srdce vznítí, ptáčeti v hnízdě píseň zdá se snivá. Je noc tak něžná, pojď, Nálado má, v lesy, kde větev každá větvi šeptá tiše, je noc tak měkká, pojď, na mech sedneme si, jímž táhle vůně smolné kůry dýše, je noc tak sdílná, tam vše si řeknem kdesi, na co se v plané člověk neptá pýše. 23

Až z rána jsi kdys vešla...
Já churavěl. – A duší mojí honily se mraky a duší hřímalo a palčivé v ní plály blesky, a na obloze Žití černé zřel jsem hnát se ptáky a na ni bledých do mlžin se zavěsily stesky. Já churavěl. – A v okovech jsem sténal věk již celý, nadarmo o klid volal jsem a vnořoval se v snění a hlavou šedé narážel na stěny nízké cely a luny hnal se za svitem, jenž dřímal na kamení. Tak sesláblý jsem byl, a sténal hlas můj usínavý; jen tupě čekal jsem, kdy hrobem ukončí ta muka... Až z rána jsi kdys vešla tiše, mé se dotkla hlavy, a zas mě k svobodě a žití vyvedla Tvá ruka. 24

Kde se ta láska béře..?béře...?
Nad krajem večer se rozléhá a jásá sladkou písní – já bloudím, bůh ví kde na lukách, srdce mi cosi tísní. Večere, milý můj příteli, řekni mi ve důvěře, řekni mi, ať to už jednou zvím, kde se ta láska béře?..béře?... Kde to tak náhle as vyrůstá v štěstí a skromném chvění, srdce že lidem tak najednou podivně celé změní? Večere, milý můj příteli, pověz, jak je to, jaké? Ty mlčíš! – ach tichý soudruhu – že miluješ ty také!?... 25

Ve starém parku.
O sestro drahá, kéž bys jen znala, jak mnoho často vzpomínám rád: táhl se parkem večera chlad, nám radost rety tajená spiala blažené chvíle v tušení sladkém, blízkosti velké nevinným zmatkem. Kol vůně táhla zkvetlého hlohu a starý park se zvolna v sen klad... Co jsem Ti šeptal, vzpomeneš snad? – o sestro drahá, zda věřit mohu, že Tvoje rety splynuly s mými pocely k šílení blaženými? Byl večer tichý s šeření vlahem..;vlahem...; však brzo luna a hvězdný jas na nebi vzpučel, kolem, i v nás – a duše zřely v poznání blahém, v rozkvetlých létech snivého mládí: máme se rádi, tolik, ach rádi. 26

Mám Tě rád!
Jako velké slunce světy, jako mladé jaro květy mám Tě rád. Jako vzduch svou drahou vůni, jako leknín tichou tůni mám Tě rád. Jako své les dávné báje, jako pták svůj zpěv a háje mám Tě rád. Jako motýl k vzácné růži, duše má se k Tvojí druží, mám Tě rád. 29

Improvisace.
Do Tvého oka jsem se zahleděl, v něm lásky kvetl ráj, já divil se, že dřív jsem nevěděl, co šeptá jeho taj. Do Tvého oka jsem se zahleděl, v něm štěstí jas mi vzplál, a já je sestro, ret se blahem chvěl, nadšeně zulíbal. Do Tvého oka jsem se zahleděl, to všechno vědělo, a něžný úsměv tiše na rtu děl: „Což to tam chybělo?“ 30

Pojď, do lesa zajdeme...
Pojď, do lesa zajdeme, duše má, v spěchu, tam usednem v opojný koberec mechu... Já položím hlavu svou do Tvého klína a budu se dívati do Tvojích očí a budu se stápěti v hloubce Tvých očí a jásati v úsměvech budu Tvých očí. Tam nadšeně zulíbám sladké Tvé rety, tam nadšeně zulíbám bílé Tvé čelo, tam nadšeně zulíbám jemné Tvé vlasy – Pak v objetí, polibcích, rozkvětu mládí si radostní řeknem, jak máme se rádi... Až ruce se setkají štěstím a spojí, si o lásce šeptati budeme svojí... Nám nad hlavou potáhnou ševely stromů, nám nad hlavou zazpívá jásání ptačí, nám nad hlavou opojí dech vůně lesa – a nade vším veliké Slunce nám splesá... 31 Nám v duši též potáhnou ševely stromů, nám v duši též zazpívá jásání ptačí, nám v duši též opojí dech vůně lesa – A nade vším veliké slunce nám splesá, že nezvíme ani, že svět kolem kráčí... Pojď, do lesa zajdeme, duše má, v spěchu, tam usednem v opojný koberec mechu... 32

Ty víš...
Ty dobře víš to, drahá, že gloriolu nejsladší jsem kol Tvé hlavy snivé ovinul v znoji blaha; – v ní záříš celá, Tvá milá, drahá tvář nevinná... Tu velkou gloriolu, v níž bílým jsi mi andělem, ve štěstí svém i bolubolu, na něhož vzhlížím jen a v něhož doufám, k němuž se modlím na kolenou... 33

Struny srdce.
Má srdce struny jemné, jich hudba je tak něžná, však nikdo na nich nezná, jen Ty, má milá, hrát. Když oko Tvoje září, oh, jaké tony jsou to! jich kouzla vzácné pouto vše musí rozesmát. Když oko Tvé cos bolí, oh, jak ty struny kvílí, že musí každou chvíli vše do pláče se dát. Když v oku Tvém je touha, oh, jak to v strunách raší a v duši vzdech se vznáší: ‚jen věčně milovat...‘ 34

Štěstí.
Na rybníce lekníny dýchají krásou. Pojď, milá má, půjdem je trhat, lekníny bílé půjdeme trhat – Skloním se k hladině ke květům, vdechnu jim polibky čisté, vpletu Ti lekníny do vlasů, do Tvojích vlasů vonících a dívat budu se v nadšení, jak líbezná jsi a krásná, jak Ti to ve květech leknínů sluší... A dívat budu se v nadšení do našich duší mladých a snivých, jak jásají poznanou slastí. 35

Požehnané mládí.
Ta pravá láska šeptá jen velkou obětí a oddaná se neptá, zda kdo ji posvětí. Je srdce její zlaté plničké shovění, raněno tisíckráte se přece nezmění. Tak skromná, tichá, umí jedině odpouštět, nepřízně slzy tlumí, jde žehnající v svět. Ta pravá láska kde je, jest dobrý, krásný host, a duši nejvíc hřeje ta její nevinnost. 36

Zpěv západu.
Slunce nad obzorem usíná, v krvi se rumění dubina, duše má na Tebe vzpomíná. Slunce hrá v hořící západy, šero jde v lesy a zahrady a ve mně zpívají nálady. Ty, jež jsi lásky mé sladký sen, vůní Tvé něhy já opojen – drahá má, sestro má, zmírá den! Zmírá den, může však naše snad v tisíci polibcích láska vzplát, může noc perutí objímat. Pojď, vtiskni rety své na můj ret, zulíbám čela Ti bílý květ, pojď, láskou rozchvíme celý svět. 37

Žehnána budiž..!budiž...!
Žehnána budiž v každém okamžení vždycky! Při milém častém na Tě pomyšlení vždycky! Tys něžný slavík, v dobách trudu jenž útěchu mi šeptá v čistém pění vždycky! Tys anděl bílý, bol jenž každý mi v jasný pramen stálých slastí změní vždycky! Své štěstí čtu z Tvé duše čisté, své blaho ve Tvém každém uzardění vždycky! Nechť slze v oko vnutí Život! Když půjdeš v růžích, rád já půjdu v trní vždycky! 38

K sobě přimknuti...
K sobě přimknuti jsme dívali se, před námi jak kouř se třás a chvěl a do duší svých jsme dívali se... do nich ševel stromů, mechu pel, do nich lesa Klid a Ticho mlází nádherný blaha květ jak hází a rašení roztoužených snů. K sobě přimknuti jsme dívali se a nezřeli, že pomřel slunce jas, nad lesem že temné chmury táhnou, jak v černé sítě rozpialy se v ráz, až padal déšť. – Ten oheň uhasil... Já svým jsem zahalil Tě šatem, těsněji na svá přivinul prsa... 39 Jiný oheň rostl v nebe výši. Nad námi svítila jeho zář, na rtech Tvých plály mé rety – nad námi hrozila mraků tvář, nám srdce jásalo štěstím – nad námi chvěly se stromy, nám v duši dýchala poupata růží. K sobě přimknuti jsme dívali se a zřeli jen blažení sebe, a teplo svých těl jsme cítili a bití svých srdcí jsme cítili a žár očí svých jsme cítili a zpěv duší svých jsme cítili, své štěstí, sladké svoje štěstí... Nad západem slunce zastkvělo se. S jehličí zvolna stékaly krůpěje do mechu. – Příroda zmládla... Máv’ křídelkem ptáček, pip’, zapěje. Lesem svěží dýchala vůně, jíž čistá zkvétala poupata růží v zahradách našich – – – 40

Jsem divoký...
Jsem divoký, divoký, divoký a prudkost ve mně plá, Ty’s útlá jako kvíteček, růže teď rozkvetlá. Jsem divoký, divoký, divoký, však mám Tě tolik rád a jen bych Tě chtěl milovat a jenom objímat. Jsem divoký, divoký, divoký vnad pod paprskem Tvých, divoký je můj polibek a divoký můj smích. Jsem divoký, divoký, divoký a prudká moje krev... však září očí nebeských skrocený, slabý lev. 41

Smutno je mi...
Na obloze hřímá, hučí, bouří, blýská, voda před mým oknem padá na dláždění – smutno je v té síni, mně se po Tě stýská. Mně se po Tě stýská v samoty tom chvění, které kolem dýchá, jako nocí temnou když jde vedle očí mojích sladké snění. Hřímá, déšť mé okno rosou vlaží jemnou. Je tak smutno kol; – víš, jaké touhy zvěstí? Kéž by’s přišla, drahá, byla tady se mnou, nebylo by smutno, to by bylo štěstí..!štěstí...! 42

Kdybys umřela...
Kdybys umřela! – jak myslit jenom lze mi... Jistě den bez Tebe nemoh’ žít bych ani; s pochovaným blahem, štěstím, nadějemi, kde klid možno hledat, šíji žal kdy sklání mimo v umírání? Kdybys umřela mi, jako malé děcko s pláčem bych Tě volal, abys vrátila se, aby neuvadlo, co nám kvetlo všecko, co nám plálo v tichém nezvířeném jase k jediné mé spáse. Kdybys umřela mi, já bych na Tvém hrobě smrt si přivolal též v bědném smutku boji a Ty musela bys tak mne vzíti k sobě, bychom i v té hlíně byli také svoji, která žaly hojí. 43 Kdybys umřela! – ne, nesmíš odejíti, sotva upita je naší lásky číše... krátký byl by sen; – však na západu žití, jako šli jsme tady, spolu půjdem tiše v nadehvězdné říše. 44

Ty’s nepřišla...
Čekal jsem na Tebe, bílá má duše, že přijdeš a okrášlíš moje síně, že zveselí se přítomností Tvojí, že naplní se hudbou slovy lásky Tvojí, že jasné budou a příjemné Tebou! Já tolik Tě čekal, dlouho jsem čekal, vyhlížel do dálky, po Tvojích stopách pátraje, zřím-li Tě chvátající ke mně, pátraje, zřím-li Tě usmívající se a kynoucí mně a radost nesoucí mně, mé duši, mým touhám, mým snům, mým krásným, vábivým snům... Tolik jsem těšil se na Tebe..!Tebe...! Ty’s nepřišla, drahá má duše. Tak dlouho jsem plakal pro Tebe! 45

Do Tvojí náruče...
Mou táhne smutek duší, nevíš dítě moje, když večer snivý hvězdy loví do závoje. Ten smutek nekonečný, sám že jsem tak tady, nemohu zřít s Tebou slunce na západy. Mou táhne duší touha po Tě, blaho moje, když znějí zvuky zdlouha nocí od orloje. Ta touha tichá, svatá celovat Tvoje čelo a s Tebou zapomínat, co vše kdy zabolelo... 46

Rci, dušo...
Rci, dušo, jak Tě celovat a jak Tě líbat mám, rci, jak Tě tisknout ke hrudi – já, šťastný v světě sám? Rci, dušo, jak Tě chválit dost, jak dost Tě míti rád, můj bože, vždyť z Tvé bytosti jde krása odevšad. Tak vždycky, zlatá dušo má, Jsi plná dobra jen, já chudý květ, jenž za světlem se točí opojen. Má dušo, plná něhy Jsi, Tvé srdce láska jest, jak nemuset Tě v smrt mít rád, oporo mojích cest...? 47

Čekám...
Má čeká touha Tebe, i vím, že přijdeš sem, neb duše štěstí střebe to srdce ohlasem. Mé srdce praví mi to, jež Tobě chvátá vstříc, na Tvojích ňadrech zpito, svou sestru líbajíc... Na ňadrech skryto jemně, ví, zpívá, poslouchá – že přijdeš, jásá ve mně ta mladá láska má. 48

Máš mě ráda...
Že mě máš tak ráda, vím, o nezapírej, že mě máš tak ráda, ach já šťastný vím; že mě máš tak ráda, nikdy neřekla’s to, ale prozradila modrým okem svým... V záři lásky Tvojí moje srdce hoří v nádherný a čistý, vzácný drahokam; – a ten oheň, drahá, že by kdy měl zhasnout? miláčku můj zlatý, snad se nedočkám..?nedočkám...? 49

Žárlivá.
Nevyčítej, nevyčítej, že jdu později, raděj polibky mě vítej, než se naději. Nebudiž to Tobě líto, že jsem bloudil kdes, však mé srdce vysvětlí to, že jdu déle dnes. Tu jsme zase trochu sami; nuže, z vesela slyš to, milá –: ‚matička mi z domu přijela... Na tu lásku nesmíš, dítě, býti žárlivá, však má starší práva sítě, než ta má i Tvá.‘ 50

Bouře v lese.
Přitiskni se ke mně, drahá duše moje... kdož by tak se bál? Ať ta píseň divá dotýká se země, nad hlavou nám zpívá, jen ať v smolné chvoje padá déšť si dál! Přitiskni se ke mně, nechť si blesky chřestí, hudou notu svou. Ať si jejich rány hrozivě a temně lkají rozpoutány – naše sladké štěstí zahnat nemohou. 51 Spoj se s ňadry mými, Svojí bílou rukou šíj obejmi mou, vnoř se do mých retů svými nevinnými. Slyšíš, co tu vzletu, jak nám srdce tlukou písní nadšenou...? 52

Návraty.
Slovo by stačilo jedno jen, upřímný pohled v oku, žal celý hned by byl zahojen mé duše ve hluboku. Slovo by stačilo jediné, laskavý pohyb rukou, však oba stojíme nečinně a srdce marně tlukou. Co v těle touhy je zaseto, by vzplálo všechno znova, tam uvnitř bolestí pláče to, však na rtu není slova... 53

Měj mě ráda.
Ještě krok můj nezabloudil do dálavy, ještě teplo ‚doma‘ sálá kol mé hlavy, ještě vstříc mi věky stromů šepotají, ještě láskou čistou jásá pták tu v háji. Ještě kol mé duše bloudí něhy záře, ještě matky zjasní úsměv staré tváře, ale Tebe, jenom Tebe láska tuší, mám Tě, drahá sestro moje, plnou duši. V Tobě dýchám jen a sním a doufám v Tebe, okem Tvým se dívá na mě píseň nebe, v přátelství Tvém procitly zas nové světy, na vypráhlých pustinách mých vzplály květy. Vzplála Něha, Láska vzplála v duši mojí, zpívá Tobě hned a pláče v nepokoji blahých snů, jež ráda kolem nás si spřádá. Sestro moje, sestro bílá, měj mě ráda. 54

Mám loučit se..?se...?
Protože tolik já mám Tebe rád, mám náhle loučit se s Tebou? – ach, cítím již smuten ty budoucí dny, jak pálí, bolí, bolí a zebou. Mám náhle loučit se s Tebou, sotva jsem zlíbal Tvé bílé čelo, chceš, aby štěstí, jež rozkvétá sotva, plakalo choré tak záhy a mřelo? Ach, cítím již smuten ty budoucí dny bez sladkých obětí náruče Tvojí – tak tiché budou jak na poušti noc, tak divoké, jako v bouři a boji. Jak pálí, bolí, bolí a zebou, krví je vidím před sebou plát, krví a touhou, slzou a vzdechem, protože tolik já mám Tebe rád... 55

Líbej..!Líbej...!
Když v parku jsme se líbali, bylo to po letě, což my jsme mladí věděli, věděli o světě! Když v parku jsme se líbali, kde padal zlatý list, Ty stulená v mé náruči, já nebem, silou jist. Když v parku jsme se líbali, nad městem večer šel, já zřel v Tvé oči hluboké a svět se před mnou tměl. 56 Když v parku jsme se líbali, na nebi měsíc plál... poupátko útlé, dítě mé, smím líbat, líbat dál..?dál...? Když v parku jsme se líbali, já zpit se štěstím chvěl, – o líbej, prudce líbej mě, třeba bych zemřít měl... 57

Sen večera.
Ticho vznáší se kolem mých spánků. Večer je klidný, nerušen, tich. Malé lampy svit o nábytek tříští se prostý a skromně nahlíží do koutů sšeřených. Sen večera hodin ruší jen tikot, jenž jednotvárně vleče se po stěnách. Tak sám! – – Smutek nepřítel v duši mi sáh’. Do rukou hlavu skláním; vábných mne vzpomínek oblétá roj... 61

Neděle.
Neděle! Přítmí plní světnici mou, na obloze mraky se ženou, chlad prosytil vzduch. Jsem sám, tak sám a smutno mi. Vzpomínám!..Vzpomínám!... Zalétám daleko, daleko duší, tam, kde Ona dlí – Snad také vzpomíná na mě. Šero houstne; do oken zpívá déšť, tleská. Ach, nedělní odpůldne!..odpůldne!... 62

Listí padá.
Žloutne kvapem listí, chladivý podzim už je tu, písněmi stromů svistí, v pozvolném listů letu, v lesy, zahrady, lada když padá, padá... Kdosi neznámý jde tich ve větvích; jde vážný, mocí jist – kam ruku vkládá, kam dýchne, bledne list a padá. Hbitý větřík rozhání se strání, po cestách, na křoví nízká a mladá, když listí uloví, jež padá. 63 Opuštěná hnízda, samota dojímá tklivá, kos ani nezahvízdá, slavík též nezazpívá – V duši smutek se vkrádá a listí padá... 64

Sám...
Pod nohou nám šumí řeka, nad hlavou stín břízy stéká. Slyš, jak slavík kdesi tluče – spěj mi, díti, do náruče, ať Tě zulíbám... Duše naše v touze čeká – ‚máš mě ráda?‘..ráda?‘... „Mám..!“Mám...!“ Tvůj krok voní ještě travou, zřím Tvou hlavu zlatoplavou, jak ji tiskám k čelu svému náhlým blahem vzbouřenému, v srdce vniká Tvůj mi hlas... Vzpínám náruč nedočkavou – mráček v slunci – blud můj zhas. Pod nohou mi šumí řeka, nad hlavou stín břízy stéká. Slyš, jak slavík kdesi tluče – spěj mi, dítě, do náruče, ať Tě zulíbám... Duše moje čeká, čeká – jsem tu sám a sám... 65

U jezu.
Zapadlo slunce, šero na lukách, zmíraly zvonky sledních stád, mdlá světla plála kdesi v temnotách, kol nás, nám v srdci večer snivě táh, – vzpomínám rád. Vzduch vonný rozechvělo klekání, pod námi jezu hučel pád; modlitby v duši, sladké šeptání, ret na rtu Tvém, skráň Tvojí na skráni, – vzpomínám rád. 66

Tys odešla...
Tys odešla a teď tak smutno je mi, že’s odešla, a listí padá k zemi. Ať bloudím kdes, či spiat jsem v tichu prací, ten milý čas se k duši zas mi vrací. Tys odešla, v mé srdce touha sahá, a chápu teď, jak duši mé Jsi drahá... 67

Vůně léta.
O vůně léta! S jakým spěchem s ní chvátal, les kde vábil tmavý je šeptem větví, vůní trávy a zpěvem ptáků, kyprým mechem. Vše plno štěstí jejich dechem, jich šepot potok slyšel hravý a kvítí i les šepotavý, vše lásky rozchvělo se echem. „Mé Světlo!“ – To si říci chtěli a v opojení zapomněli, jak všechno jejich šumí slovy. Teď sám se tady ve sny hrouží, teď květu, vlnkám, lesu poví, jak po ní věrně touží, touží... 68

Po stopách Tvojích...
Po stopách Tvojích bloudím sám a sám a čekám smuten, zda Tě uhlídám, kde ve dne Tvoje tiché kroky šly – však oči mé Tě nikde nezřely. Když nocí mlčí všechno v ulicích a dozněl krok a zmlkla řeč a smích, kde ve dne Tvoje tiché kroky šly, mé oči Tebe nikde nezřely. Což neřekl Ti srdce Tvého hlas, že bloudím po Tvých stopách zas a zas? Když hledám všade stíny tváře Tvé, proč srdce Tvé se mému neozve? 69

Až odejdu.
Až jednou odejdu, po letech, dnes či zítra, zda zapláče si někdo nade mnou, kdy budu tiše spát a velká čekat jitra a báseň krásnou snít a tajemnou? Až, přijda na západ, oddechnu sobě jednou, shrbení řadou let, já dobře vím, máť přijde zlatá, otec, k rovu mlčky sednou a budou lkát nad rovem zapadlým. I vím, že milé mé tu tiché kroky stanou – kdož nedůvěří, má-li z duše rád? – ta smutnou hlavu svou, mnou v štěstí celovanou do trávy vtiskne, bude vzpomínat. 70 A bude vzpomínat na jara touhy svěží, na písně lásky, jež vyzněly v žal, kdo v zemi dřímá tu, kde věky tichem běží, kdo žíti chtěl a tolik miloval. Já neměl mnoho přátel, přítel byl však stálý, z nich stlumí někdo pro mě řeč a smích?... Jdou mnozí neradi – snad smeknou od povzdálí, po cestách tichých, cestách posledních. 71

Dissonance.
Kol hlučný smích věšel se na stěnách a tony valčíku třásly se zmateně a hovor povlovný vlekl se po síni a cosi cizího odvšad se dívalo. Studený Smrti chlad celou šel prostorou. Zřeli jsme, že vešli jsme kamsi, kde nebyl náš domov, kde cizí jsme byli, že vešli jsme kamsi, kde Samota nestaví tiše svých kroků – – I prchli jsme odtud; tak volno nám bylo, když sami jsme kráčeli utichlým šerem a tiskli se k sobě – tak volni a sami... 72

Opuštěné cesty.
To že jsou ty cesty veselé a živé, na nichž kroky zněly, zvonil smích? – jsou tak pusté teď a tiché, zádumčivé s alejemi stromů zamlklých. Kde jsou ti, již tady šli v úsměvech blaha, čistý květ když dýchal zelení? – klidno, mrtvo všecko; – tiše, duše drahá, nebuď již těch stromů ze snění. 73

Nezapomeň.
Až mne nebude tu, nezapomeň na mě, pomodli se někdy, pomodli se za mě. Pomodli se za mě k tiché hvězdné výši, Tvojí prosby čisté Pán Bůh neoslyší... Mysli, má že ruka s Tvou se pojí dlaní, ke Světlu že prosí svaté smilování. 74 Víš, tak často spolu jsme své ruce spiali, za štěstí a dobro prosby vysílali. Já vždy tak rád s Tebou modlíval se k nebi, když mi oheň světa pálil těžce v lebi. Ode mládí jara, jak mi v duši svítí, byly modlitby ty nejčistší v mém žití... 75

Touha.
Hle, duše má, ptáci letí nad hory a v zástupech v širé táhnou prostoře, již v mlhavu ztrácejí se za bory, dál spěchají kamsi k teplu přes moře! Já v toužení otáčím zrak za nimi... Jich křídla mít, v blankyt nad kraj bych se zdvih’ v let spěchavý za rty Tvými sladkými, k nim slétl bych, tiše blahem umřel v nich. 76

Dál od mých zahrad.
Cikánka jakás plíží se kol zahrad mých, vloudit se snaží mezi pestré záhony, kde lilie a růže zrají s narcisy, a chtivým zrakem do jejich se vpíjí krás a plným ssaje dechem vůni posvátnou, jež daleko v mých dýchá drahých zahradách. Cikánka jakás plíží se kol zahrad mých a v lákavých si vstup chce získat úsměvech, aby snad zničila mi všechnu krásu v nich, aby snad urvala tam rukou čistý květ, aby snad spálila jej černých očí tmou, aby snad její horkým dechem svadlo vše. Však marně bloudí cikánka kol zahrad mých a chtivým zrakem do jejich se vpíjí krás a v lákavých si vstup chce získat úsměvech. Má duše starostná u vchodu na stráži a bdělostí se zachvívá, by nevstoupil kdos drzý do záhonů světel zahrad mých. 77

Po stopě štěstí.
Tady to bylo, ach, bylo to tady..tady... ta lávka, stromy, keře, o vím; vše plno vůně, zpěv třásl se všady, ret ke rtům tisk’ se malinovým. Tady to bylo, ach, bylo to tady – tiše mi šeptla: „ráda tě mám...“ Opadly květy a ticho je všady, já jen tu zůstal a vzpomínám. 78

Byl život náš...
Má milá věř, o věř jen, moje sladké dítě, že jsi můj celý svět, že věrně miluji Tě; když dnes či zítra smrt mě bledá k zemi sklátí, má duše drahá, viď, že budeš vzpomínati?... Máš tolik vzpomínek o vzácných srdcí plání a tichých nadějí, o lásky šepotání, o kráse v pohledu, spříznění v záři bílé od prvních setkání až v moje slední chvíle. Máš tolik vzpomínek jak čisté zlato ryzí na teplá obětí, jež duši nevymizí, na záře zašlých dnů, jež osud klad nám v dlaně, kdy, srdcem bohati, jsme šli tak odhodlaně. 79 Máš tolik vzpomínek na tichá noci šera, kdy zpívala nám krví čistá píseň sterá o čarných zahradách, kde věčná slunce plají... Bylť celý život náš jen láskou, snem a bájí. Má duše drahá, viď, že budeš vzpomínati, když dnes či zítra smrt mě bledá k zemi sklátí?..sklátí?... že jsi můj celý svět, že věrně miluji Tě, má milámilá, věř, o věř jen, moje sladké dítě. 80

Sen.
Zdálo se mi, zdálo... víš, co se mi zdálo, když jsem večer včera, zváben dechem šera, na chvíli si jenom zdřím? Nepovím to, nepovím. Ale něco přece prozradit snad mohu: kolébka že malá v snu přede mnou stála, a co v ní, co v ní tak as – neví Tvého srdce hlas? Andíleček malý, něžný, baculatý, třepal nožičkama, brumlal: „tata, mama“... očka měl jak Ty a já, vlásky – celý jak my dva... 81

Smutno v lese.
Po lese dýchá zima a listí padá zvolna... mou duši tesknota jímá a nálada bolná. Jehličí žluté v mechu, větévky suché chvoje... kol mihla srna se v spěchu; ach, kde’s, laňko moje! 82

Lesní tůně.
V objetí lesa, šeptání chvoje, do trávy padal chladivý stín; na kraji bílo, hučení stroje, v prorvaných slujích vstal kaolín. Před léty v otvor propadla země, zarostl travou hluboký dol, vzpučely květy, oddechly jemně, tichý mír táhl nerušně kol. Později slabě prosákl hlinou pramének slabý krystalných vln, vyrostl rákos, pod ním se vinou a nad ním vzduch je písněmi pln. Jednou tu mládí stanulo bílé, dojaté v tichou shlíželo říš... nad tůní drahých snů žilo chvíle tiše, tak tiše;..tiše;... zda ještě víš? 83

Čekám Tě...
O kdybys tušit mohla, jak se těším na Tě, královno moje bílá, štěstí duše mojí, již zářné blažen chystám vonné síně v zlatě pro příchod Tvůj, jenž moji nemoc tesknou zhojí. O kdybys tušit mohla, jak teď nad mým hradem víc nezapadá slunce modré za úbočí, vše radostí že zpívá v srdci láskou mladém, plá zář Tvé duše tiché, nebeských Tvých očí. O kdybys tušit mohla, že’s mi dražší ráje, že větší jsi mi nad vše, svět co může dáti, že každá myšlenka má v Tobě pučí, zraje, duch v dáli mukou spiatý vždy se k Tobě vrátí. O kdybys tušit mohla, kterak v sladkém bolu Ti chvátat vstříc mě srdce nestišené pudí!... O pojď, spoj krok svůj s mým, o pojď již, půjdem spolu tam na východy světlé, šťastni, třeba chudí. 84

Vrať se!
Žloutne již listí na stromech v háji, vítr jím svistí. V luhy i lada se šumných větví pozvolna padá. A vítr hraje si v suchém listí, nese je v kraje. Listí se třese, vítr je honí v poli i lese. V zahradě, poli, k trávě se chýlí stromové holí... 85 Kde jsou teď oni, kteří tu v létě baví se, honí? Kde jsou ti mladí, již dříve v štěstí snívali tady? – Kteří tu stáli v mladosti jasu, dávno jsou v dáli. Byli tu chvíli, k lepšímu žití ženou se cíli. V slzách i blahu ku předu lehčí klestí si dráhu. Světem se honí pro úsměv slávy, bojují pro ni. – V některé chvíli zda také pomní, že tady žili? Duše má bílá, vzpomeneš také, Ty že’s tu žila?... 86 Bez rudých květů smutno je tady, bez Tvojích retů. Vrať se, mé nebe, šťasten ať zase zobjímám Tebe! Vrať se v mé sady! Pak i tím chladem vzpučí květ všady. – Listí se třese, vítr je honí v poli i lese... 87

Má královna přijde!
Ať nádherou královskou síně mé svítí! Má královna přijde. Ať stěny se zlatem a brokátem třpytí! Má královna přijde. Ať nesčíslné řady světel se vznítí! Má královna přijde. Ať kadidla vonný kouř síní vzduch sytí! Má královna přijde. Ať vzácného opojí vše vůně kvítí! Má královna přijde. Ať v čistých jen tonech se zřím síně chvíti! Má královna přijde. * Má královno, paní má, Světlo a Žití, nuž vstupte již, touží Vás duše má zříti! * Má královna vchází!... 88 OBSAH:
Jarní píseň5
Dech jara šeptal... Klaň se..!se...!9 Když přišlo jaro11 Na hlubinách12 Láska13 Sedmikrásy14 Lekníny15 Pták zpívá...16 Jde-li...17 Nálada19 Ve stínu lesa20 Dvě hvězdy21 Je noc!23 Až z rána jsi kdys vešla...24 Kde se ta láska béře..?béře...?25 Ve starém parku26
Poupata zkvetla... Mám Tě rád!29 Improvisace30 Pojď, do lesa zajdeme..zajdeme...31 Ty víš...33 Struny srdce34 Štěstí35 Požehnané mládí36 Zpěv západu37 Žehnána budiž..!budiž...!38 K sobě přimknuti..přimknuti...39 Jsem divoký...41 Smutno je mi...42 Kdybys umřela...43 Ty’s nepřišla...45 [89] Do Tvojí náruče...46 Rci, dušo...47 Čekám...48 Máš mě ráda...49 Žárlivá50 Bouře v lese51 Návraty53 Měj mě ráda54 Mám loučit se..?se...?55 Líbej..!Líbej...!56
A listí padá... Sen večera61 Neděle62 Listí padá63 Sám...65 U jezu66 Tys odešlaodešla...67 Vůně léta68 Po stopách Tvojích...69 Až odejdu70 Dissonance72 Opuštěné cesty73 Nezapomeň...74 Touha76 Dál od mých zahrad77 Po stopě štěstí78 Byl život náš...79 Sen81 Smutno v lese82 Lesní tůně83 Čekám Tě...84 Vrať se!85 Má královna přijde!88
E: jf; 2006 [90]