K sobě přimknuti...

K sobě přimknuti...
K sobě přimknuti jsme dívali se, před námi jak kouř se třás a chvěl a do duší svých jsme dívali se... do nich ševel stromů, mechu pel, do nich lesa Klid a Ticho mlází nádherný blaha květ jak hází a rašení roztoužených snů. K sobě přimknuti jsme dívali se a nezřeli, že pomřel slunce jas, nad lesem že temné chmury táhnou, jak v černé sítě rozpialy se v ráz, až padal déšť. – Ten oheň uhasil... Já svým jsem zahalil Tě šatem, těsněji na svá přivinul prsa... 39 Jiný oheň rostl v nebe výši. Nad námi svítila jeho zář, na rtech Tvých plály mé rety – nad námi hrozila mraků tvář, nám srdce jásalo štěstím – nad námi chvěly se stromy, nám v duši dýchala poupata růží. K sobě přimknuti jsme dívali se a zřeli jen blažení sebe, a teplo svých těl jsme cítili a bití svých srdcí jsme cítili a žár očí svých jsme cítili a zpěv duší svých jsme cítili, své štěstí, sladké svoje štěstí... Nad západem slunce zastkvělo se. S jehličí zvolna stékaly krůpěje do mechu. – Příroda zmládla... Máv’ křídelkem ptáček, pip’, zapěje. Lesem svěží dýchala vůně, jíž čistá zkvétala poupata růží v zahradách našich – – – 40