Ve starém parku.

František Emanuel Zelenka

Ve starém parku.
O sestro drahá, kéž bys jen znala, jak mnoho často vzpomínám rád: táhl se parkem večera chlad, nám radost rety tajená spiala blažené chvíle v tušení sladkém, blízkosti velké nevinným zmatkem. Kol vůně táhla zkvetlého hlohu a starý park se zvolna v sen klad... Co jsem Ti šeptal, vzpomeneš snad? – o sestro drahá, zda věřit mohu, že Tvoje rety splynuly s mými pocely k šílení blaženými? Byl večer tichý s šeření vlahem..;vlahem...; však brzo luna a hvězdný jas na nebi vzpučel, kolem, i v nás – a duše zřely v poznání blahém, v rozkvetlých létech snivého mládí: máme se rádi, tolik, ach rádi. 26