Klaň se...!

Klaň se..!se...!
Mořem Neznáma bílé labutě plují, plují labutě bílé a čisté jak lilie květy, tamo na vlnách modravých nesou se jasné jich čety, jiné v samotách tiché sny svoje snují. Tam královna bledá a smutná a vznešená, krásná, z ní linou se stříbrná světla a čistá a jasná! Slyš ten tajemný šepot, neznámý, svatý, svatý neznámý šepot, jímž od věků celá pláň dýchá, v duši vkrádá se, nad města snáší se v dřímotách tichá, nízká otvírá okna doškové chaty. 9 O Tajemství hluboka moře, ó neznámé světy, vy bělostné labutě, Stvoření nádherné květy! Jasná, vznešená světla k radostné tuše, k tuše radostné světla, vy labutě pohádky nocí, Lásky poslové věční a bez mezí velikých Mocí! Svatý, Laskavý, Silný! – – Klaň se, má duše..!duše...! 10