K sobě přimknuti...
K sobě přimknuti jsme dívali se,
před námi jak kouř se třás a chvěl
a do duší svých jsme dívali se...
do nich ševel stromů, mechu pel,
do nich lesa Klid a Ticho mlází
nádherný blaha květ jak hází
a rašení roztoužených snů.
K sobě přimknuti jsme dívali se
a nezřeli, že pomřel slunce jas,
nad lesem že temné chmury táhnou,
jak v černé sítě rozpialy se v ráz,
až padal déšť. – Ten oheň uhasil...
Já svým jsem zahalil Tě šatem,
těsněji na svá přivinul prsa...
39
Jiný oheň rostl v nebe výši.
Nad námi svítila jeho zář,
na rtech Tvých plály mé rety –
nad námi hrozila mraků tvář,
nám srdce jásalo štěstím –
nad námi chvěly se stromy,
nám v duši dýchala poupata růží.
K sobě přimknuti jsme dívali se
a zřeli jen blažení sebe,
a teplo svých těl jsme cítili
a bití svých srdcí jsme cítili
a žár očí svých jsme cítili
a zpěv duší svých jsme cítili,
své štěstí, sladké svoje štěstí...
Nad západem slunce zastkvělo se.
S jehličí zvolna stékaly krůpěje
do mechu. – Příroda zmládla...
Máv’ křídelkem ptáček, pip’, zapěje.
Lesem svěží dýchala vůně,
jíž čistá zkvétala poupata růží
v zahradách našich – – –
40